Počátky kapitalismu IV.-Obchod s černochy

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 6. 2007

Twitter

Biskup Bartolomé de las Casas, popuzený zacházením, jemuž byli indiáni vystaveni a jež odsoudil zvláště ve své práci Brevissima Relación de lo Destrucción de las Indias dosáhl v roce 1542 zákazu zotročování indiánů. Mnoho se na jejich osudu ale nezměnilo. Navrhl, aby byii indiáni nahrazeni v práci africkými otroky, čehož následně musel litovat. Používání černých otroků dovezených z Afriky ve skutečnosti již začalo. V průběhu XV. století Portugalci postupně poznávali západní břehy Afrtky, Zlata tam nalezli málo. To bylo předtím vyváženo saharskými cestami do arabského světa. Přiváželi odtud také otroky. Ale tento export dosáhl svého rozmachu teprve tehdy, až byl zaměřen na Ameriku.

Černoši ve skutečnosti nahradili indiány jen v oblastech, kde ti byli prakticky vyhubeni. To znamená na pobřežních planinách Mexického zálivu, v Antilách a především na brazilském severovýchodě kolonizovaném Portugalci.
Rozvoj afrického otrokářství je úzce spojen s rozvojem plantáží cukrové třtiny.
Pěstování a zpracování cukrové třtiny dovezené z Indie se rozšířilo na konci středověku na ostrovech Středozemí koionizovaných Benátkami a Janovem (Chios, Kypr, Kréta), pak na Sicílii a v Andaluzii. Na konci XV. století bylo zavedeno na ostrovech v Atlantiku - Madeiřc, Kanárských ostrovech, Sao Torné.
Produkce třtinového cukru je hned od začátku opravdovým agrárním průmyslem - sázení a sklizeň třtiny, drcení v cukrových mlýnech, čiření a koncentrace cukru v kotlích, krystalizace. pak rafinování zanechávající jako vedlejší produkt melasu konsumovanou jako takovou nebo destilovanou na výrobu alkoholu (rum a kořalka „tafia").
To se nesrovnávalo s řemeslnou výrobou. Vyžadovalo to velké množství pracovníků a přísnou pracovní disciplínu. To mohlo v té době poskytnout jen otrokářství.
A byli to právě otroci, kteří byli zaměstnáni na středozemních plantážích, Na začátku XVI. století je třtina pěstována i na španělských Antilách, ale její rozvoj je omezen nedostatkem pracovních sil,
První dováží africké otroky ve velkém rozsahu portugalská Brazílie. Stává se tak kolem roku 1580 předním producentem třtinového cukru.
Na Malých Antilách, zčásti opuštěných Spaněly a kolonizovaných Angličany, Francouzi a Holanďany, je kolonizace zpočátku věcí Evropanu, kteří zaměstnávají pracovní sílu najatých pracovníků. Ti tak splácejí svou přepravu pracovním „závazkem" po dobu 3 až 7 let ve prospěch těch, kteří je najali. Tento systém funguje špatně. Poddanství, i když dočasné, již mizí z evropských návyků. Pracovníci najímaní mezi lidmi na pokraji společnosti měli malé předpoklady pro práci v zemědělství a ještě menší v zemědělství tropickém. V průběhu XVII. století jsou nahrazeni černými otroky. Pěstované kultury (tabák, indigo) se dostávají na okraj zájmu ve prospěch pěstování cukrové třtiny.
Během přechodné okupace Brazílie Holanďany jsou ti zasvěceni do cukrovarského agrárního průmyslu. Když byli vypuzeni Portugalci, kteří znovu dobyli Brazílii, zavádějí cukrovou třtinu na Malých Antilách V průběhu druhé poloviny XVII. století otrocké obyvatelstvo převládá. Na (britském) Barbadosu jsou např. v roce 1645 běloši ve většině (tři čtvrtiny obyvatelstva). V roce 1667 je poměr obrácený. Běloši tvoří jen desetinu obyvatelstva.
Pěstování cukrové třtiny je od počátku kapitalistický podnik. Vyžaduje značné investice na zpracování půdy, průmyslové zařízení (mlýny, kotle atd.) a nákup otroků. Vzhledem k dlouhým dopravním vzdálenostem byla návratnost kapitálu dlouhodobá. Kapitalista je zde obchodníkem (často i rejdařem), který investuje přímo do plantáží, nebo financuje plantážníky zálohami.
Plantážní ekonomika je zcela závislá na zahraničním obchodě. Téměř vše, co produkuje (hlavně cukr, přidružené též tabák, indigo a kávu), je určeno pro export do Evropy. Naopak téměř vše co spotřebovává - zařízení, odčvy, dokonce i potraviny - je dováženo.
Parcely přidělené otrokům, aby na nich pěstovali potravinové plodiny, na což se jim povoloval maximálně jeden den v týdnu, nestačil na jejich obživu. Z Evropy se dováží mouka a víno, ze Severní Ameriky pak suché nebo solené tresky.
Americká poptávka po otrocích spojená s rozvojem plantážní ekonomiky vyvolává rozmach obchodu s otroky. Tento obchod nabírá zčásti formu obchodu „trojúhelníkového". Loď určená pro černé otroky nejprve doveze na africké pobřeží „zboží" (textil, železářské potřeby, hračky, alkohol, střelný prach a palné zbraně). Všechno je určeno pro spotřebu privilegovaných vrstev africké společnosti, které organizovaly a těžily z obchodu s otroky. Z afrického pobřeží odplouvá následně loď s nákladem černých otroku do Ameriky. Otroky tam vyměňuje za koloniální zboží (cukr, tabák, kávu atd.). Nicméně, jelikož cena nákladu otrokářské lodi se rovná nákladu čtyř lodí s koloniálním zbožím, značná část obchodu se dě|e „přímo", nářadí a zboží z Evropy proti koloniálnímu zboží. Výjimkou byla portugalská Brazílie, která směňuje přímo své dovezené otroky za tabák a rum.
Za rychlého růstu v druhém pololetí XVIII. století se stává obchod s černými otroky až do první čtvrtiny XIX. století převládající formou obchodu mezi Evropou a Afrikou.
Evropané rychle upouštějí od záměru proniknout do nitra Afriky. Pobřežní státy se specializují na úlohu zprostředkovatelů. Dodávají lidské zboží a chrání svůj výnosný monopol jak proti Evropanům, tak proti vnitroafrickému obyvatelstvu. Teprve koncem XVIII. století začíná průzkum vnitrozemí kontinentu s představou přímého přístupu na africký trh.

• < Předchozí
• Další >