"Oběti komunismu" - Švéda

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 2. 2008

Twitter

Případ bratří Mašínů je dostatečně znám. Nebudeme se mu tedy podrobně věnovat. Tedy tomu, jak a proč oba bratři a s nimi další se stali podivným příkladem našich dějin a svou proslulostí se zařadili vedle takových lidí jako byl Babinský. Na rozdíl od Babinského, jehož příběh byl plný smyšlenek a vlastně byl souhrnem příhod, které se nestaly nebo vyvíjely úplně jinak, jejich příhody se bohužel staly a měly děsivé účinky. V příbězích, které nám jsou různým způsobem prezentovány, nejde jen o Ctirada a Josefa Mašíny, ale i o Milana Paumera a pro náš účel zvláště pak i o Václava Švédu a Zbyňka Janatu. Ty ostatní, kteří tím či oním dílem přispěli na úspěchy či neúspěchy party bratří Mašinových, nechme stranou.

Soud jejich spoluúčast ocenil různými nižšími tresty a nepochybuji o tom, že vesměs byli dokonce i odškodněni za svou tehdejší protikomunistickou aktivitu.

Činy skupiny Mašinů
Zopakujme si jen činy, jimiž se po přechodu našich hranic mohla pochlubit skupina bratří Mašinů...
Použijme varianty pro vylíčení příběhů, které nám nabízí O. Rambousek podle vyprávění Ctirada Mašina.

Shromažďování zbraní. První jejich zbraní, alespoň podle pozdějšího historiografa skupiny Oty Rambouska, byl starý kulomet snad ještě ze »skladu« jejich otce. Zprovoznili ho, naučili se s ním střílet.
Druhý pak získali z německého leteckého vraku. Pro svou vysokou kadenci nebyl však použitelný pro jejich účely - tedy pro případné přepady a útoky na orgány tehdejšího státu.
Jednou z prvých ilegálních akci bylo vyloupeni poděbradského muzea, kde jim šlo o sovětské a německé samopaly. Protože později zjistili, že nemají uzávěry, zahodili je.
Přepadení Svazu brannosti jíž splnilo svůj účel. Odnesli si odsud značné množství pušek. Později zjistili, že sice jsou k potřebě, ale nejde o nejmodernější model. Potřebovali tedy zbraně, které by byly maximálně moderní a jimiž byli vyzbrojeni nejen vojáci, ale i příslušníci SNB.
O tom, jak získali pistole a náboje k nim, Ota Rambousek nemluví. V době přepadů policejních stanic je však měli, jinak by je totiž nemohli použít

Akce Chlumec n. C. (12.-13. září 1951). Začala přepadením taxikáře, jenž je měl dovézt údajně do Hradce Králové. U Kerska ho svázali, připoutali ke stromu a pokračovali dál. Tady na stanici SNB ohlásili krádež motorky, a tak se dostali do zavřené služebny, kde potom staršího strážmistra O. Kašíka, když se po ráně ocelovým předmětem neskácel, jak bylo plánováno a chtěl vytáhnout pistoli, dvěma výstřely zavraždili.

Akce Čelákovice. Tady použili záchranku. Kamuflovali zranění jakéhosi muže. Pak sanitáře pistolemi donutili nastoupit do části pro pacienty, v lese je oba po přivázání ke stromům uspali a vydali se do čelákovické policejní stanice. Tady ohlásili údajnou nehodu a vylákal staršího strážmistra J. Honzátka k tomu, aby je následoval. U sanitky ho pod hrozbou zastřeleni odzbrojili a přinutili vlézt do vozu. Před stanicí zastavili, příslušník jim musel vydat klíče (i když se zdráhal) a vnikli dovnitř. Klíče ke skříni, v níž byly zbraně, jim Honzátko odmítl otevřít, prý proto, že je má jenom velitel, rozbili ji tedy. Našli větší počet starších, zřejmé zabavených, revolverů, pět nových samopalů, dost zásobníků a několik dobrých služebních pistolí. Zbraně vynesli do sanitky a Honzátkovi sdělili, že ho uspí... „Položil jsem ho na kavalec a chloroformem uspal. Chyba z Chlumce se nesměla opakovat. Museli jsme se vyvarovat střelby. Nyní byl čas uplatnit zkušenosti ze záškodnického kurzu. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek.“ Převedeno do srozumitelného jazyka - podřezal již omámeného člověka. Pak odjeli ukrýt zbraně a rozešli se.

Záměr s útěkem za hranice. Sto o první variantu přechodu hranic. Ctirad, který zkoumal terén, byl zadržen ve střeženém prostoru. Vymluvil se. Při prohlídce u něj doma našli však příslušníci Bezpečnosti granáty a padákovou šňůru, jejíž částí byl svázán v Chlumci Kašík (kde granáty členové skupiny Mašinu sehnali, jsme se z vyprávění Oty Rambouska nedozvěděli). Nikdo si však nedal oba případy do souvislostí. Tak se Ctirad Mašin ocitl v Jáchymově. I když se členové skupiny připravovali na jeho osvobození, nebylo to nutné. Amnestie znamenala konec jeho krátkého hornického působení. Přesto však pro skupinu byl pobyt Ctirada v Jáchymově přínosný. Ctirad dokázal pravidelně poškozovat na povrchu počítač a tak narušovat, alespoň to tvrdil Otovi Rambouskovi, těžbu. Hlavním jeho záměrem však bylo shromažďování výbušnin a jejich následnou aktivaci, která by šachtu Mariánská ochromila. (Znamenalo by to ovšem zároveň i smrt lidí ve strojovně a na jámě na nejbližším povrchu. Co ale na tom? Co Ctiradovi záleželo na lidech?)

Pokus o přepadení příslušníka SNB. Byl plánován. Měl se uskutečnit na Olomoucku. Ukázalo se, že jde o riskantní krok. Vždy, když už se chystali k útoku, někdo nebo něco narušilo záměr. Proto při přepadení kovoliského vozidla se parta spokojila s uniformami Lidových milic, které opatřil bratr jednoho z nich.

Smrt Rosického. Bylo to 2. srpna 1952. Tehdy pokladník Josef Rosický, řidič František Kočí a bezpečnostní referent z Čáslavi Skokan vyzvedli peníze na výplaty pro hedvíkovský Kovolis. Zcela náhodou se ve vozidle s nimi vracela i vedoucí kuchyně Ludmila Minaříková. Členové skupiny bratří Mašinů je zastavili, již v uniformách LM, u odbočky na obec Horky. Část osazenstva dostala pokyn vystoupit. Byli vyzváni, aby odevzdali zbraně. Skokan svou pistoli skutečně vydal. Pak on a řidič dostali příkaz jít pěšky do místa údajného vyšetřování. Josef Mašín si sedl za volant a s Rosickým a Minaříkovou odejel k nedalekému lesíku. Rosický údajně se snažil zezadu dosáhnout na řízení. Nepovedlo se mu to. Proto Josef Mašín zastavil a nařídil oběma, aby vystoupili. Podle Ctirada Mašina prý při překračování příkopu se náhle Rosický zastavil, otočil a pistolí ohrožoval v té chvíli neozbrojeného Josefa. Dvoumetrová vzdálenost mezi nimi však stačila k tomu, aby Josef nejen Rosického odzbrojil, ale i sebral jeho pistoli. "Přemožený stále kladl odpor a Pepa vypálil. Pokladník se svalil. Minaříková začala ječet.« Josef Mašin ji dostihl, zavlekl zpátky. To jíž u auta byli i ti, co šli po silnici. Členové tlupy je zavedli do lesíka, mužům zkřížili nohy a stlačili je do dřepu, Minaříková stačilo nařídit, aby se otočila ke stromu a neodvážila se obrátit. Vozem pak odejeli k nejbližší železniční stanici a s kufříkem plným peněz pak odjeli do Olomouce, kde tehdy žiía sestra obou Mašinu. Po spočítání zjistili, že mají osm set padesát tisíc korun. Za ně mimo jiné koupili i tři motocykly.
V té chvíli už plánovali i další akce. Mezi jinými například vyhození vysílače u Poděbrad ap.

Kaňk. Byl rok 1953. Amnestie umožnila Ctiradovi se vrátit domů. Hned společně s ostatními začali připravovat další akci. Měl jí být útok na autobus s příslušníky SNB jedoucími do Milovic na střelnici. Prohlédli si předem vytypované místo a rozhodli, že jich alespoň padesát postřílejí. Pak jim kdosi řekl, že do Čierné jezdí přísně utajený krátký vlak. Za lokomotivou je vagón s příslušníky SNB, tři vagóny šmolky z Jáchymova a další vagón s příslušníky. (Poznámka. Šlo skutečně o střežený vlak s rudou převáženou do Sovětského svazu. Hlídali ho však vojáci základní služby, příslušníci Vnitřní stráže, tzv. doprovodky a býval s nimi maximálně jeden důstojník nebo aspirant.)
K tomu všemu však potřebovali trhaviny. Ty, jak věděli, jsou v dole Kaňk na Kutnohorsku, kde pracoval jeden z nich. Bylo nutné se dostat do podzemí a odsud vynést trhavinu. Protože v době volna byl důl velmi málo střežen, podařilo se jim dostat větrací šachtou až do podzemního skladu donaritu, po zničení zámku vnikli dovnitř a odtud vynesli čtyři pětadvacetikilové bedny výbušniny. Tak byli připraveni na vlakový útok.

Hořící stohy. Souběžně se plánovala další akce. Bylo jí zapalování stohů na Olomoucku, Aby efekt byl skutečně perfektní, rozhodli se stohy zapalovat najednou. K tomu si z drcených vánočních frantíků vyrobili hořlavou výbušninu a vyvinuli i zapalovadlo. Poté se rozhodli k akci. 7. září 1953 na vypůjčených kolech se vydali ke stohům. Zapálili je bez problémů. Když se vraceli, spadl Ctiradovi na jednom mostku na jízdním kole řetěz. V té chvíli ho dojeli dva lidé. Druhý z atentátníků ujel. Hasič Lecián, který jel právě k požárům, vyhrkl na Ctirada: »Co tu děláš?« Josef Mašin mu odpověděl dvěma výstřely. Jeden z nich hasiče těžce zranil. Operace mu zachránila život, nikoli však oko. Druhý z hasičů po výstřelech utekl do polí. Ctirad sebral kolo a rychle utíkal pryč. Další den všude na křižovatkách stály hlídky. Jak se dostat z té Šlamastiky? Motocykl byl téměř nepojízdný, potřeboval seřídit. Do opravny se Ctirad neodvážil, ale proč na to nejít s notnou dávkou drzosti? Odtlačil ho na policejní služebnu a poprosil o pomoc. Pomohli a ani korunu nechtěli za službu. Pak teprve jel domů.

Odchod z republiky. Situace začínala být pro skupinu Mašinu nebezpečnou. Proto se rozhodli pro odchod z republiky. Josef i Ctirad, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. O tom posledně jmenovaném nám Ctirad Mašín prostřednictvím Oty Rambouska sděluje zajímavou informaci. V té době prý začal pít. Bylo nebezpečí, že leccos prozradí. Proto ho vzali sebou, jen zbraň mu údajně nedali. "Jak se později ukázalo, naše obavy byly oprávněném A tak naše pětice se vydala na sever, aby přes Západní Berlín se dostala k Američanům. Tento úsek života bratří Mašinu a jejich kamarádů byl tak důležitý, že mu Ctirad Mašín ve svém vyprávění pro Otu Rambouska věnuje dvě třetiny stránek knihy. My budeme stručnější. Pětice sebou vzala německou devítku, parabellu, se dvěma zásobníky a jedenadvaceti náboji, walter 7,65 s neupřesněným množstvím nábojů, španělskou pistoli Star s jedním zásobníkem, ČZ 65 s taktéž neupřesněným množstvím střeliva, dva kompasy, mapu, speciálku okolí Hory Svaté Kateřiny, jídlo, česko-německý slovník, české koruny i americké dolary, chloroform, cigarety, nůž a nějaké převlečení. Za pět dnů chtěli být v Západním Berlíně. Můžeme být ovšem ještě stručnější. Kdesi na cestě se pokusili obrat lékaře jedoucího k pacientovi o auto, přivázali ho ke stromu, ale neodjeli, protože se jim vůz nepodařilo nastartovat, před jiným autem museli i střílet, ve stanici Uckro zastřelili tři policisty, (Tady se jim ztratil Janata.) Dalším byl policista, jenž ani nebyl v místě, kde by bývalo nutné se ho zbavit a dalšího o několik stovek metrů dál, když vlastně již minul jejich úkryt a rozhodl se s nepořízenou vrátit.
Zkraťme i tuto pasáž. Jen připomeňme, že zraněného a unaveného Václava Švédu na jeho žádost nechali s jednou pistolí na okraji jakéhosi lesa. Předtím mu nabídli, že ho zastřelí. Nechtěl. Prý se bude bránit. Nebránil, Chyběly mu síly. Po výslechu byl předán československým bezpečnostním orgánům.
A konec anabáze bratří Mašinu a Milana Paumera? Po několika týdnech se dostali přes hranice. Tady po »svěření se« příslušným americkým zvláštním službám ještě v roce 1953 podepsali pětiletý úvazek americké armádě. Prošli výcvikem ve Fort Dix, pak se dostali do Fort Brigg k speciálním silám. Jejich zkušenost s podřezáváním krků a likvidace neozbrojených byla vítaná.
Potud varianta samotných Mašinu.

Poněkud jiný pohled
Vražda strážmistra Kašíka neměla jiné účastníky kromě Mašinů a řidiče Paumera. Předpokládejme, že proběhla tak, jak nám ji zachycuje Rambousek. Jeho líčení je i tak dost děsné.
Jeden ze zadržených však později svěřil policii jinou variantu zavraždění Honzátka, než nám ji sdělil Ctirad Mašin: Je popsaná v knize Tady Bezpečnost, JIZ s využitím protokolu SNB napsal R. Janský:
"'Lehni si tady na kavalec. A vy můžete jít!'
Útočník vyndá lahvičku a vatu.
'Trošku tě uspím, abys nedělal předčasně kravál.'
Honzátko se brání, nevěří tomu, co když ho chtějí usmrtit? Janata se na to dívá ode dveří. Paumer už je u vozu, auto je vždycky jeho záležitost, drží sanitku v obrátkách. A strážmistr se brání, válí se po zemi, rve za pevné šňůry, které mu poutají zápěstí, odvrací obličej od chuchvalce vaty...
A tehdy vyndá Ctirad Mašin nůž upevněný na zápěstí. Janatu něco dusí v hrdle, svírá a zvedá se mu žaludek, vypotácí se ven do tmavé ulice a usedne do vozu. Ti dva čekají, minutu, dvě, tři, potom vyjde Ctiradův stín ze dveří stanice, zamyká je, má přece klíče, a když je dům uzamčen, vyrazí sanitka pryč.
'Musel jsem ho...'
Mašin nedopovi, jenom řízne do tmy neviditelným nožem.«
Scéna ze zavraždění pokladníka Rosického při přepadení auta Kovolisu se v protokolech, jak potvrdily i rekonstrukce za přítomnosti přímých účastníků, udala také poněkud jinak. Rosický, který postřehl, že teroristovi vypadla pistole z kapsy a leží vedle něj na sedadle, se pokusil vytáhnout tu svou, kterou nikdy nepotřeboval. Slo však o peníze jeho spolupracovníků a ty si přece nemohl nechat ukrást. - Vystoupil tedy z auta rozhodnut pacífíkovat mladíka u volantu. Když vystupoval z auta, měl už v ruce zbraň. Byl jen kousek od Josefa Mašina. Snažil se pistoli odjistit, aby ji pak namířil na Mašina. Byl však příliš pomalý. Mladík po něm skočil, zbraň mu vyrval a bez zaváhání namířil a vystřelil. Pokladník okamžitě padl na zem. Byl mrtev. Mašin však ještě stačil jeho tělo odtáhnout o kus dál a přehodit ho přes živý plot nedaleké Bažantnice. Minaříková, která se pokusila utéci, byla však příliš pomalá. I ji Josef Mašin dohnal.
Také pokus zavraždit hasiče Leciána a jeho druha Bláhu měl poněkud jiný vývoj. Když se pravé Lecián muže u kola zeptal, co tu délá, slyšel krátkou odpověď: Ty kurvo! A vzápětí zazněl výstřel. Blažek se snažil skrýt za nedalekými stromy. To už věděl, že Lecián, jenž jel o kousek před ním, zasažen spadl z kola. Josef Mašin se i jeho pokusil zasáhnout. Netrefil se. Teprve potom útočník utíká. Rozdílností, pokud jde o další akce mašínovské tlupy a zachycených vzpomínek Ctirada Mašina je oproti protokolům dost. Nás však zajímá stupeň zapojení se do akcí dvou členů skupiny, kteří byli zadrženi a později odsouzeni k nejvyššímu trestu.
Přitížil jim i nalezený arzenál zbraní, na jehož shromáždění se osobné podíleli a jenž měl být či dokonce byl použit k teroristickým akcím. Ve skrýších, které zatčeni ukázali, se našly dva kulomety, sedm samopalů, čtrnáct pušek, čtrnáct pistolí, šest tisíc nábojů, sto kilogramů třaskavin, pět ručních granátů, dvě vysílací stanice, mechanické zapalovače upravené jako »pekelné stroje«, chloroform, cyankáli... Byly zabaveny i čtyři motocykly zakoupené z ukradených peněz a dvě auta používaná při převozu výbušnin.

Neprávem odsouzení?
Na seznamu nespravedlivé odsouzených figurují, jak jsme již napsali výše, dvě jména - Václav Švéda a Zbyněk Janata.
Jak to vlastně s nimi bylo? Co kromě shromažďování zbraní vlastně provedli? Využijme opět varianty pana Rambouska...
Václav Švéda - Byl u vykradení poděbradského muzea, u pokusů přepadnout na Moravě příslušníky Bezpečnosti a sebrat jim zbraně, případně je, bude-li třeba i umlčet... On s Josefem Mašínem pečlivě prověřil trasu, jíž se povezou peníze zaměstnancům Kovolisu. Byl oním mužem, který řidiče a bezpečnostního referenta odváděl se zbraní po silnici až k místu, kde byl zastřelen Rosický. Pak společně s Josefem Mašínem zadržené muže znehybnili. Ač v té době pracoval na jedné moravské pile, účastnil se vloupání do Kaňku a ukradení výbušnin. 1 u plánu přepadnout autobus s příslušníky SNB či vyhodit do vzduchu víak doprovodné roty a u podobných akcí byl. Neprotestoval, ač by to znamenalo smrt mnoha lidí. NaopaK aktivně navrhoval různá vylepšení. Také požáry na Moravě byly jeho nápadem a nakonec i dílem. Pro to připravoval i 'výbušniny'. Střílel v německém Uckru, kde přišli o život tři policisté. Postřeleného ho nechali Mašinové ležet s pistolí v ruce. Nevystřelil z ní však. Vyčerpáni bylo takové, že už neměl chuť udělat žádné gesto,
Zbyněk Janata - Má na svědomí většinu toho, co bylo uvedeno i výše. Osobně se účastnil vraždy v Čelákovicích. Nezabránil jí však, l krádeže zbraní. Naopak. On to byf, kdo se nejvíce podílel na jejich ukrytí. Přepad Rosického byl jeho nápad. Byl totiž v té době zaměstnancem Kovolisu. Aby nebyl prozrazen, neúčastnil se ho. Motocykl zakoupený z peněz z krádeže však užíval. I na Kaňku byl. Plánování útoků na autobus i vlak se účastnil. V té době už začal pít, Umožňovaly to i peníze ukradené z Kovolisu. Tím se pro partu stal nebezpečným. V Německu se mu leccos rozleželo v hlavě. Po krvavém střetu v Uckru se pokusil o samostatný útěk. Neuspěl. Po zatčení byl vyslechnut a odeslán do Československa.
Tresty
Tresty nad zatčenými členy skupiny bratří Mašinu a jejich pomahači byly vysloveny brzy. Ohlasy jejich činů byly dalekosáhlé. i lidé, kteří neměli právě nejkladnější poměr k novému zřízení, se vyslovovali za co nejtvrdší potrestání. Zvláště zavraždění pokladníka Rosického a hrůzný čin v Čelákovicích ve středních Cechách vyvolaly vlnu odporu. Nebylo možné čekat, že rozsudky budou shovívavé.

Kniha pana Rambouska
Kniha pana Rambouska, jež byla v nákladu padesáti tisíc výtisků vydána již v roce 1990, neměla od počátku potřebný úspěch. Nepřesvědčila čtenáře o hrdinství Mašinu a jejich kompliců. Snad ani neměla. Cílem byly zřejmě připravované rehabilitace a s nimi spojené finanční ohodnocení. Snad ho ti, kteří se kvůli Mašínům dostali do vězení, i obdrželi, na rozdíl od těch, kteří byli jejich jednáním poškozeni. Spravedlnost i v tomto případě byla slepá.
Kniha však měla svůj osud. Dostala se do škol, aby žactvo nalezlo nový vzor pro sebe samé. Musím ovšem ke cti české mládeže přiznat, že většina - a byl jsem v té době také kantorem -knihu hned odložila. Byli i takoví, kteří přišli za mnou a zeptali se přímo, co si myslím o těchto vrazích. Mé stanovisko se většinou krylo s jejich.
Kniha však byla napsána 'spisovatelem' Otou Rambouskem, jak jejího autora občas titulují v televizních vysílačích. Kdo je vlastně onen Ota Rambousek? Využijme výsledků pátrání Františka Vrbeckého a jeho knihy Mrtví nemluví...
Ota Rambousek patří do generace, která byla nucené nasazena v době nacistické okupace. V roce 1944 uteki a chvíli se i skrýval. V bojích o budovu Československého rozhlasu v květnu 1945 se choval hrdinně. Byl proto také vyznamenán. Také proto byl povolán k Pohotovostnímu pluku NB. Protože před tím pracoval určitý čas na Barrandově jako osvětlovač, jezdil po posádkách s filmy. V březnu 1946 přijal nabídku pracovat v Československém zpravodajském filmu, což uvítal i proto, že se právě oženil. Odešel tudíž z SNB. Chtěl prorazit v 'kumštu', neměl však na to. To ho beze sporu ovlivňovalo v dalším jednání. Únor ho poněkud zmátl. V té době byl členem národně socialistické strany. Nikoli však funkcionářem. Ač nebyl k tomu žádný důvod, tajné - a zřejmě bez vědomí ženy, jež čekala dítě, a rodičů - přešel tajné hranice a vydával se za politického uprchlíka. Ocitl se v táboře ve Gmůndu. Sen o přesunu do některé atraktivní země se postupné rozplýval, a tak přijal nabídku na spolupráci se CIO Byl proškolen a podle pokynů svého tehdejšího nadřízeného 'doktora Zemana', tedy bývalého poslance Zibrína, plnil úkoly, ozbrojen přecházet hranice a shromažďoval údaje špionážního charakteru a přitom se podílel i na vzniku jedné protistátní skupiny. Na jedné z těchto cest byl v Cernošíně u jednoho ze svých informátorů zatčen a odsouzen k dlouholetému trestu. Po propuštění nebylo o něm slyšet.
V roce 1968 společné s několika dalšími byl u vzniku organizace K 231 jako vedoucí dokumentační komise. Slo o organizaci, jež měla hodně daleko k demokratickým ideálům. Ti starší z nás pamatují: »Když vylétaly sovy, přicházeli k nám stateční a říkali, že jednou budou z komunistů tahat kůži za živa. Navrhovali i jiné zajímavosti, jak učinit svět Bohu milým -« »My se musíme postavit i za ty chlapce, které oni považují za zločince, jelikož to přece byli naši nejodvážnější lidé -« Přeloženo do srozumitelného jazyka, i za vrahy a zloděje.
V dalších letech Ota Rambousek se ocitl v USA, aby po převratu v roce 1989 se opět vrátil domů.

• Další >