Ještě k Mašínům

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 3. 2008

Twitter

Kniha Oty Rambouska Jenom ne strach byla napsána za přímé součinnosti bratří Mašínů a vlastně podle jejich vyprávění. Leccos po jejím přečtení, člověk začíná chápat. Jejich cynismus je až děsivý. Možná, že by stálo za to, aby si s tužkou v ruce ji pan Topolánek přečetl. Pro něj a pro nás ostatní některé pasáže z ní jsme se rozhodli publikovat... ...Za první cíl jsme si vybrali stanici SNB v Chlumci nad Cidlinou. Malé, nenápadné místo, obklopené lesy. Udělal jsem podrobný průzkum. K našemu vybavení patřil od začátku chloroform, který obstarával Vláďa Hradec, a padákové šňůry na spoutání.

Těch jsme užívali záměrně. Byl to nezvyklý prostředek a předpokládali jsme, že podezření padne na pachatele ze zahraničí, bývalé vojáky, agenty západních rozvědek a podobně. A tento odhad se skutečně potvrdil.

Přepad jsme provedli 12. resp. 13. září 1951 v časných ranních hodinách. Odjel jsem večer do Prahy společně s Milanem Paumerem sehnat vhodný vůz k jízdě do Hradce Králové. Starší taxikář nejdříve váhal, když viděl dva mladíky, ale byli jsme střízliví, dobře oblečení, a už nevím, co jsme uvedli jako příčinu tak daleké, nutné a náhlé cesty.

Dojeli jsme až k lesu nedaleko Kerska, kde jsem požádal řidiče, aby zastavil, že si potřebujeme odskočit . Jakmile jsme byli venku z vozu, přinutil jsem pistolí taxikáře, aby také vystoupil a vedli jsme ho do lesa, kde čekal Pepa. Vyložili jsme majiteli vozidla po dobrém, že se nemusí ničeho obávat, nebude-li klást odpor. Přivázali jsme ho ke stromu a chystali jsme se ho uspat. Velmi prosil, abych ho neuspával, že má slabé srdce. Vyhověli jsme jeho žádosti, a byla to chyba, která se nakonec vymstila, jemu samotnému. Ale byla to naše první akce a byli jsme bez zkušeností. Nechali jsme taxikáře při vědomí a ohleduplně jsme ho přivázali ke stromu, abychom neporušili krevní oběh. Vrátili jsme se na silnici k vozu. Řídil Milan, v té době nejzkušenější řidič...

...Dojeli jsme do Chlumce, jen pár metrů od stanice na výpadovce na Novou Bystřici. Milan zůstal ve voze; motor tiše běžel. Já s Pepou jsme zazvonili. Po nějaké chvíli se pootevřely dveře, zajištěné řetězem. Ohlásili jsme, že jsme přijeli do Chlumce a někdo nám před nádražím ukradl motorku. Bylo by dobré, kdyby šel s námi.

Příslušník otevřel dveře a jen poznamenal, že si musí cosi vzít s sebou. Měl jsem dojem, že přišel odkudsi shora a zvonek zvonil dost pronikavě. Snažili jsme se pochopitelně všechno držet v největší tichosti. Zavřeli jsme dveře, vedoucí na ulici. Byli jsme v poměrně malé předsíni s trojími dveřmi. Vpravo, vlevo a přímo před námi vchod do stanice.

Na nic jsem už nečekal. Vytáhl jsem z rukávu ocel a vedl prudkou ránu na zátylek; k mému překvapení se esenbák zvolna, nemotorně otočil čelem k nám a snažil se vytáhnout pistoli z pouzdra. Pepa okamžitě dvakrát vystřelil. Esenbák padl na zem...

Za další cíl jsme určili stanici SNB v Čelákovicích. Byla v malém přízemním domku na periférii městečka a mnohem blíž k Praze.

Znovu jsem se vypravil předem obhlédnout polohu stanice a místní poměry. Museli jsme být opatrní, bylo zřejmé, že po události v Chlumci jsou ve střehu. Zároveň vyvstal problém s dopravním prostředkem. Potřebovali jsme auto. Taxík po chlumecké akci nepřicházel v úvahu. Museli jsme vymyslet něco nového. Což sanitka? Zdál se to být dobrý nápad. A tak jsme v noci 28. září, dva týdny po chlumeckám neúspěchu, dojeli do Hloubětína na konečnou stanici tramvaje, kde začíná výpadovka na Hradec. Byli jsme tři: já, Milan a Zbyněk. Odešli jsme několik set metrů od konečné s tím, že Milan bude předstírat zranění a já z konečné zavolám pohotovost.

Kolem půlnoci jsem zavolal záchranku, že na konečné pětky leží muž se zlomenou nohou; budu na posádku čekat a zavedu je ke zraněnému: řidič Bohumil Turin a zdravotník Josef Kavín. Na místě připravovaného přepadu seděl v příkopě Milan a Zbyněk ho ošetřoval .

Oba muži vystoupili z vozu a šli ke zraněnému . V té chvíli jsme je pobídli pistolemi, aby vlezli dozadu do vozu do prostoru pro pacienty. Nemohli pochopit, co se vlastně stalo. Zbyněk je hlídal. Řídil zase Milan a opět jsme zastavili v lese, tentokrát před Čelákovicemi. Vyvedli jsme posádku z vozu a v lese přivázali ke stromům. Oba jsme uspali. Zdravotník nejprve začal jakoby zpívat, ale po několika dalších vdechnutích usnul.

Noc byla úplně temná. V Čelákovicích jsme zastavili v ulici vroubené vysokými, rozložitými stromy.Nebylo vidět na krok. Vydal jsem se ke stanici. Po zazvonění se dlouho nic nedělo. Pak - zase jako v Chlumci - se otevřely dveře, zajištěné na řetěz. Esenbák se ptal, co chci. Řekl jsem, že se nedaleko stala nehoda, srážka dvou vozů. Jeden z řidičů vypadá opile a chce ujet.

Řekl, že přijede na kole. Šel jsem sám napřed k udanému místu. Příslušník dojel brzy za mnou. Než se mohl rozhlédnout, kdosi z nás ho odzbrojil. Odebrali jsme mu pistoli, svázali mu ruce za zády a přinutili ho vlézt do sanitky. Kolo jsem hodil do příkopu.

Před stanicí se pochopitelně zdráhal vydat klíče, ale pod pistolemi neměl mnoho na vybranou. Obezřetně jsme prohlédli okolí, otevřeli a pak jsme ho zavedli do služebny. Milan zase zůstal za volantem.

Uvnitř jsme se příslušníka zeptali, kde jsou zbraně. Nejdřív se neměl k odpovědi a celou dobu si nás oba upřeně prohlížel. Po důrazné prohlídce ukázal hlavou na skříň, opatřenou mohutnou kovanou závorou a velkým visacím zámkem. Na dotaz prohlásil, že klíč má velitel stanice. Nezdržovali jsme se nějakým hledáním nebo zjišťováním pravdy. Almara byla dřevěná. Odstrčili jsme skříň ode zdi a společnými silami ji porazili na zem. Vzadu byla jen slabá prkna, která jsme bez obtíží prošlápli. Našli jsme plno pistolí, starých střepů, zřejmě zabavených, ale také pět samopalů, dost zásobníků a několik dobrých služebních pistolí.

Soudruhu, povídám, teď tě musíme uspat, abys nám neudělal nějaké zmatky, než zmizíme. Byl to velmi nepříjemně vypadající chlap, asi se značnou zkušeností, soudě podle toho, jak si při všem počínal. Nebylo vyhnutí. Bylo jasné, že necháme-li ho naživu, jistě podá náš podrobný popis.

Položil jsem ho na kavalec a chloroformem uspal. Chyba z Chlumce se nesměla opakovat. Museli jsme se vyvarovat střelby. Nyní byl čas uplatnit zkušenosti ze záškodnického kursu. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek...

Na vyhlédnutém místě čekal Pepa s Václavem v uniformě milic a s terčem na zastavování vozidel. Milan tehdy už sloužil na vojně v Martině. Václav zvedl návěští a vůz zastavil.

Pozdravil Čest práci a vyzval řidiče, aby se legitimoval. V té chvíli bezpečák Skokan drze podotkl, co kdyby se legitimoval on. Pak přistoupil z druhé strany k okénku Pepa s namířenou pistolí, prohlásil se za policistu a vyzval posádku, aby vydala zbraně, má-li jaké. Skokan skutečně pistoli odevzdal a Václav ji vzal k sobě.

Pepa oznámil, že jsou pověřeni vyšetřováním, vyzval řidiče a bezpečáka, aby vystoupil, že půjdou se soudruhem od milice pěšky, a sedl sám za řízení. Vedle něho seděla Minaříková, vzadu pokladník. Pepa odbočil s autem k lesíku, táhnoucím se asi padesát metrů od hlavní silnice. Tady se najednou Rošický snažil zezadu dosáhnout na řízení a asi zabránit další jízdě. Pepa zastavil a vyzval Rošického i Minaříkovou, aby vystoupili. V nebezpečné blízkosti pracovalo na přilehlém poli několik lidí.

Při překračování příkopu se náhle Rošický otočil a namířil na Pepu malou pistolí ráže 6.35 mm. To bude nějaký omyl, soudruhu, řekl s úsměvem Pepa a sáhl do kapsy pro vlastní zbraň. Kapsa byla prázdná. Zřejmě vypadla mezi sedadla během krátké jízdy. Rošický, rozhodnutý klást odpor, nepřestával mířit. Pepa byl od něho téměř dva metry. Stačilo stisknout spoušť. Pepa rychle pokročil a díval se pokladníkovi do očí. Skočil Rošickému po ruce a zkroutil mu ji za záda. Pistole se octla v jeho ruce. Přemožený stále kladl odpor a Pepa vypálil. Pokladník se svalil. Minaříková začala ječet a rozběhla se do pole. Po silnici se blížil Václav s oběma rukojmími.

Lidé na poli, ať už výstřel zaslechli nebo ne, pracovali dál. Pepa se rozběhl za tělnatou kuchařkou a bez námahy ji po dvaceti metrech dopadl. Prosila, aby nestřílel. Všechny tři zavedli do lesíka, mužské nechali zkřížit nohy okolo stromu a stlačili do dřepu. Je to osvědčený partyzánský způsob, jak zneškodnit zajatce bez poutání. Zpanikařenou Minaříkovou jen postavili tváří těsně ke stromu a nařídili, aby tak zůstala stát hodinu, jinak bude zle.

Vrátili se rychle k vozu a vyrazili po silnici k nedaleké železniční stanici, kam měl v tuto dobu přijet vlak. I časově byl přepad naplánován tak, aby se dalo zmizet dříve, než posádka stačí udělat poplach..

...Plánovali jsme několik dalších akcí. Věděli jsme, že estébáci jezdí pravidelně na ostrou střelnici do Milovic autobusem. Vyhlédli jsme ideální místo pro útok. Prohlédli a nakonzervovali jsme samopaly. Pobijeme jich alespoň padesát. Vyhledali jsme kontakt na železnici. Dozvěděli jsme se, že do Čierné jezdí zvláštní, přísně utajený vlak, poměrně krátký. Za lokomotivou vagon plný estébáků, právě tak poslední. Mezi nimi dva tři vagony s nákladem smolky. Zase jsme vybrali místo, kde vyhodíme celý transport, pošleme to všechno k čertu... ... Sebral jsem jawu půllitr , jednu ze tří, které chlapci koupili z peněz ukořistěných v Hedvíkově. Tehdy si jen málokdo mohl takový stroj dovolit. Pokud se pamatuji, stál asi 160 tisíc staré měny. Proto tento model měla převážně jen policie. Byl to dvouválec a dal se jen obtížně seřídit.

I motocykl, na kterém jsem se vydal na Moravu, zlobil. Neměl patřičný výkon, ale k Václavovi jsem, byť s obtížemi, dojel. Opatřil někde dvě kola a s těmi jsme se vydali na cestu. Byla temná noc 7. září. Měli jsme objet jednadvacet vesnic. Vše se dařilo podle plánu až do chvíle, kdy z mého kola začal spadávat řetěz. Stávalo se to každou chvíli a závada nás notně zdržovala. Zapalovadla jsme měli načasována tak, abychom byli již doma u Václava, až stohy v celém kraji vzplanou. Ve skutečnosti jsme projížděli Mořicemi, když na obzoru vzplanuly první ohně. Lidé pobíhali zmateně po vesnici v nočních košilích.

Snažili jsme se být nenápadní, protože i poslední stoh byl již načasován a my jsme s Václavem jeli prakticky domů. Tu se nás kdosi ve tmě zeptal, kde hoří. Tehdy jsem udělala chybu. Místo, abych mlčel, ironicky jsem odpověděl: To bych taky rád věděl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se českým, v místě nápadným dialektem prozradil.

Projeli jsme vesnicí a právě jsme přejížděli můstek, když mi zase spadl řetěz. Využil jsem zastávky, slezl dolů k potoku a zbylá zapalovadla jsem hodil do vody.

Vrátil jsem se na silnici k Václavovi a chtěl jsem nahodit spadlý řetěz, když nás dojeli dva chlapi na kolech. Než jsem se nadál, Václav šlápl do pedálů a zmizel ve tmě. Zůstal jsem sám. Ti dva, později jsem se dozvěděl, že to byl velitel hasičů a člen Pomocné stráže VB z Mořic s případným jménem Lecián a místní občan Blažek, mne objeli a postavili kola napříč přes cestu. Co tu děláš, vyjel na mě Lecián drze. Neřekl jsem ani popel, vytáhl bouchačku a prásk, prásk. Zasažený pustil kolo a svalil se na zem. Zasáhl jsem ho do hrudníku a druhý projektil mu vystřelil pravé oko. Blažek už na nic nečekal. Pustil bicykl a ve světle svítilny jsem zahlédl jeho zadek mizet v kukuřičném poli. Poslal jsem za ním též dvě rány, nezasáhly ho však...

... Říjen se kvapem blížil. Pepa dostal povolání k PTP, Černým baronům . Milan již na vojně byl. Já měl vzhledem ke studiu na technice odklad vojenské služby. Ovšem - stejně to znamenalo další dva roky nečinnosti. Pro krátkost času k vyhození vlaku ani k přepadení autobusu již nedošlo. Všeobecně se předpokládalo, že válka je na spadnutí a my chtěli být při tom. Měli jsme v úmyslu přejít k Američanům, podrobit se výcviku a opět se vrátit. Z toho jsme zbraně, střelivo, granáty a třaskaviny bedlivě ošetřili a zakopali, než je opět budeme potřebovat...

...Václav, který mluvil velmi dobře německy, přistoupil k okénku a vyzval řidiče, aby vystoupil. Chlapík ale měl plno řečí a k vylézání se neměl. Podle Václavova přízvuku se domníval, že jsme Rusové, a začal něco breptat rusky. Říkal, že je lékař z Freiburgu a jede za pacientem. Václav ho opět vyzval, aby vylezl. Doktor se horlivě nabízel, že nás doveze do Drážďan, ale jen dva, víc lidí nepobere. Drážďany byly poslední místo, kam jsme se chtěli dostat. Příhoda se začala nepříjemně protahovat a hovor nebral konce. To už jsem vypěnil: Co se vlastně děje? Pepa odpověděl, že řidič nechce vystoupit. Plný vzteku jsem se rozběhl k autu. Jako bychom něco podobného dělali poprvé. Doběhl jsem k vozu a odstrčil Václava od okénka. Heraus! zařval jsem, chytil chlapa za límec a táhl ho ven z vozu. Společně s Václavem jsme ho odtáhli asi sto metrů do lesa a dali mu čichnout .

...My jsme si s Václavem všimli, že je na peroně nějaký zvláštní ruch. Stálo tu asi pět nebo šest policistů a zdálo se nám, že na někoho čekají, vyprávěl Pepa. Když nás vedli do chodby, přiběhlo hejno těch policajtů a řekli Hände hoch! , nijak jsem se ke zvedání rukou neměl. Zvlášť když jsem viděl nějaký zmatek okolo sebe. A tak jsem vytáhl z náprsní kapsy pistoli a střelil na Vopo, stojícího přede mnou. Pak jsem vypálil ještě několik ran a hnal se ven, protože tam přestávalo být zdrávo. To už na zemi ležela tři těla a viděl jsem krev. Vběhl jsem do haly. V úzkých dveřích na nástupiště se smečka policajtů a civilistů drala na peron. Posla jsem za nimi v běhu ránu. Nikdy jsem neviděl tolik lidí proklouznout tak úzkým vchodem za tak krátký okamžik. Vyrazil jsem na ulici a vpředu jsem spatřil dvě utíkající postavy. To jsme byli my s Václavem, řekl Milan. Když začalo to rodeo, vytáhl jsem ruce z kapes a dal je pomalu nahoru. Viděl jsem, jak se ten skrček na tebe vrhl a srazil tě na lavici. Hned nato třeskla rána a poldové začali prchat. To už na zemi ležel chlap bez čepice hlavou ke vchodu. V týlu mu zela velká rána.

... Asi padesát metrů od nás stál důstojník se skupinou podřízených. Nechtěl jsem ale střílet přímo před sebe, abych neprozradil naši polohu. A tak jsem si vybral chlapa, stojícího snad sto dvacet metrů za strouhou ode mne vlevo. Stáli tam ještě dva jiní a živě se bavili. Cítili se bezpeční, protože okraj lesa byl dostatečně vzdálen a pistole nejsou považovány za dalekonosné zbraně. Třetí, obrácený k nim zády, pozoroval les a opíral se o ústí hlavně pušky, jejíž pažba se bořila do oranice. Na sobě měl černý policejní plášť. Zapřel jsem se důkladně lokty do země, sevřel pistoli pevně v dlaních a dlouho jsem pečlivě mířil. Výstřel se ztratil v bubnové palbě, hřmící v lese za námi. Policajt se svalil, aniž řekl popel. Druzí dva se bavili dál, ani nic nepostřehli. Teprve po chvíli se jeden z nich otočil a spatřil ležícího. Jak jsem se teprve mnohem později dozvěděl z novin, byl to jedenatřicetiletý nástrojář, nyní policejní rada Lidové policie, Herbert Hoffmann, syn německé dělnické třídy, který v roce 1947 uposlechl volání Strany a dal se k policajtům...

...V tom okamžiku se z pravé strany podle lesa blížil přikrčen mladý Vopo s pistolí připravenou k palbě. Díval se upřeně do trávy a do houští. Přešel místo, kde jsem ležel. Zastavil se a křičel na důstojníka, že v lese nikdo není. Pak se začal vracet. Když byl asi třicet metrů vzdálen, zamířil jsem mu mezi lopatky a vystřelil. Klesl bez hlesu a zůstal nehybně ležet s obličejem k zemi. Byl to teprve třiadvacetiletý Hauptwachmeister der Volkspolizei Heinz Sunkel.

Říkal jsem si, že jsme přece jen doma měli udělat ten autobus . Když už se máme dostat na šibenici, ať to stojí za to...

Dalších šest týdnů jsme strávili v Erlangenu u Norimberka. Došlo i k jednání o případném návratu. S materiálními podmínkami bylo vše v pořádku, finanční fondy byly neomezené. Měli jsme ovšem podmínku: budeme s Pepou vysazeni z letadla a na našem území budeme naprosto nezávislí. Na těchto bodech dohoda ztroskotala.

...Východoněmecká vláda žádala o naše vydání. Museli jsme z Německa zmizet co nejdříve, protože venku jsme se nesměli ukázat. Žádali jsme o přijetí do americké armády. Doufali jsme, že válka začne co nevidět a chtěli jsme být připraveni na zúčtování.

Pepa s Milanem chtěli stále k Air Force, ale byli zklamáni. Dozvěděli jsme se, že mohou být přijati jen do armády. Já jsem si odjakživa přál sloužit u parašutistů a mně řekli, že by to neměl být problém. Nakonec jsme všichni tři šli sloužit k výsadkářům.

Ještě v roce 1954 jsme odjeli s vojenským transportem do USA.

Základním výcvikem jsme prošli ve Fort Dix v New Jersey. Později nás přeložili do Fort Bragg k Special Forces, z kterých vznikly Green Barets.

z Halo novin

• < Předchozí
• Další >