Masakry a represe v Iránu VII.

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 7. 2009

V roce 1975 pařížský advokát Yves Baudelot pátrá v Íránu po třech zmizelých politických vězních - doktorce Simin Salehiové, Loftollahu Meysamiemu a Hosseynu Djaverimu. Generál Azízi, ředitel vězeňské správy prohlašuje, že nic neví o těchto vězních, kteří podle svědectví měli být umučeni. Amnesty International pak zjistila že Salehiová zemřela při mučení, když byla v osmém měsíci těhotenství. Podmínky vazby jsou podle Baudelota považovány žalářníky jako ?vyhovující pro získání přiznání", přičemž vězni pokud mohou, taková přiznání odmítají. Podle tohoto advokáta se obvykle praktikuje mučení blízkých příbuzných. Znásilní se žena před očima manžela, mučí se jeho děti včetně těch malých, aby se vynutilo přiznání.

 Sunday Times z 19. ledna 1975 zveřejnily svědectví žurnalisty Philipa Jacobsona. Uvádí, že průzkumy jeho deníku zjistily nespornost skutečnosti mučení v Iránu. Podle něho mučení vězni pocházejí ze tří kategorií. Ti. kteří jsou podezříváni, že patří k politickým organizacím levice nebo se podíleli na akcích občanské války, duchovní nepřátelští Šachovi, intelektuálové střední vrstvy a nakonec prostí lidé, kteří nějak veřejně kritizovali režim. Četná shromážděná svědectví potvrzují přítomnost velitele SAVAKu, Nemeta Ollaha Nassiriho v mučírnách. ?Někteří vězni - dodává Jacobson - jsou připravováni na svou vlastní popravu rafinovanými psychologickými muky."
  SAVAK často používá jako inovaci v mučení obměnu elektrického křesla, jež je tak drahé strýčkovi Samovi - ,,horký stůl", nebo ?gril" nebo ?pečící trouba", Jacobson popisuje tento nástroj jako ?železnou mřížku podobající se matraci, v níž proudí elektrický proud jako v roštu. Mučení jsou připoutáni na tento rám až do chvíle, kdy se začnou smažit. Ženy jsou ponejvíce surové zbity, když předtím byly znásilněny.
  Ve Spojených státech byly v roce 1975 v oběhu petice pocházející zvláště z univerzity v Berkeley, aby se získaly informace o osudu zmizelých osob jako doktora Ali Shariati teologa, paní Hadjebi Tabriziové, doktora Ghoiamhossein Sa'edi spisovatele, S. Soltanpoura, spisovatele. Ti, kteří podepsali petici (více než 2000) byli přijati na schodišti velvyslanectví zaměstnancem, který odmítá říci své jméno. Jsou vyzváni, aby zaslali do Teheránu dopis poštou. Na těchto akcích se podílejí američtí autoři a umělci jako Noam Chomsky, Laurence Ferlighetti, Kay Boyle, Joan Baez.
 Lze odhadovat, že v roce 1975 asi 137 000 vězňů prošlo výborem SAVAKu - což je jeho obzvlášť hanebné hlavní velitelství. K tomu je třeba přidat stejný počet osob poslaných do Gashru nebo Evine, které tam byly na místě mučeny. Ze sedmi zatčených mužů unikl v průměru jen jeden jediný mučení. Sdružení íránské demokratické mládeže a studentů (ODYS - Tudeh) odhadlo v roce 1977 asi na 300 000 osob, mužů i žen, jež byly mučeny ve vězení SAVAKu. během 20 let jeho existence.
  Ve vyslýchacích místnostech je sbírka mučících nástrojů zavěšena na zdech jako v doupatech sado-maso, jež jsou dnes v módě a kde se vyjadřuje měšťácká vidina civilizovaného násilí.
 Ale zde je sled jinak pochmurný. Neboť tady způsobovalo mučení smrt. Kovové biče visí na hřebících, elektrické hole jsou urovnány na stolicích, kleště na vytrhávání nehtů jsou vystaveny na odiv. Aniž bychom se zmiňovali o koze nebo smažící desce. Praktikovány jsou i jiné způsoby mučení jako zavádění vřící vody do vnitřností klystýrem, elektrické mučení na pohlavních orgánech, které ?způsobuje vytí obětí, mužů i žen, jako u vlků", nebo se zavádí žhavé železo do úst trýzněných. (Caifi Newsletler, New York, březen ]975.)
 Nelze nikdy ukončit podrobný seznam obětí. Celkový počet obětí i metody mučení jsou skličující. Ale ne pro šacha, toho megalomanského maniaka, který by byl jen zkrachovaným despotou nebýt pomoci, kterou mu v roce 1953 poskytla CIA, aby znovu získal trůn svržením Mossadeka.
  Mossadek zůstane národním hrdinou Iránu pro každého Íránce i přes nepopiratelný dar ducha Chomejniho, který svým způsobem pokračoval v jeho boji. Ať se na Západě (kde americká propaganda je zákonem) říká cokoliv, je Írán nejen velkou zemí - již vždycky byl - ale je to i moderní a rozvinutá země, kde po pádu šacha byl uskutečněn velký pokrok v sociální oblasti.
 Naproti tomu převrat CIA z roku 1953 a americká hegemonská politika, která z něho vyplynula, jakož i bezpodmínečná podpora tyranovi z jiného století, Reza Pahlavímu, odsoudily Írán k 25 rokům stagnace, způsobivší mimo jiné i ztrátu několika milionů mrtvých a nepředstavitelné utrpení.
  Lze rovněž dodat, že Spojeně státy tímto nepřípustným aktem vměšování se do vnitřních záležitostí jiné země, byly prvními odpovědnými za neúspěch první snahy o laickou a demokratickou vládu v Iránu. Rovněž tak, jsou přímo odpovědní za nástup islámské republiky, u níž, což lze přinejmenším říci, nemají ani unci důvěry. Ostatně Spojené státy neprominuly Íránu, že byly vypuzeny, a tak po způsobu Kuby, Libye a dnes Iráku jej podřizují přísné blokádě. Ta jde tak daleko, že vyhrožují každé zemi, která s nim obchoduje. odvetnými opatřeními.
Kapitalistická svoboda si uchovává svou logiku.

Francois Derivery

• < Předchozí
• Další >