Fašistická anexe Východního Timoru V.

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 10. 2009

Twitter

Tuberkulóza, malárie, úplavice a jiné infekce vyvolávaly smrt de­sítek tisíc těchto lidí, kteří žili podobně jako ti v nacistických tábo­rech smrti. (Pokud vyloučíme průmyslový charakter plynových komor a kremačních pecí v Osvětimi i jiných koncentračních tábo­rech.) Ženy a muži, kteří se chtěli vzdálit, aby našli něco k jídlu, byli bez vyzvání zastřeleni.

Nicméně i když bylo zlikvidováno 80 % jeho členů, Falintil se nevzdal.

Jeden ze tří členů ústředního výboru, kteří přežili, Alexandre Gusmao řečený Xanana, nadaný legendární energií a odvahou, vy­tvořil několik jednotek a prováděl odvážné operace i ve středu Dili. V průběhu léta 1980 se mu podařilo sabotovat Indonéskou televizní vysílačku, která byla právě postavena v timorském hlavním městě.

Nové vedení Fretilinu se rozhodlo změnit strategii.

Bylo správné vzít v úvahu situaci vytvořenou v zemi. Její všechna města, jakož i četné venkovské oblasti, byly obsazeny okupanty. Falintil již nebyl početně dostatečně silný, aby prováděl rozsáhlejší operace jako před neúspěchy, k nimž došlo ke konci roku 1978. Bylo rozhodnuto reorganizovat zbytky sil do malých jednotek schopných provádět rychlé operace s následným taktickým přesu­nem, který'je činil nepolapitelnými.

Nástupcem Nicolaua Lobata byl Xanana Gusmao, který se zapo­joval do bojů již od doby ASDT. Stal se novým vůdcem Fretilinu i lidového odporu.

Změna strategie se neomezila jen na vojenské otázky. Projevila se i v ideologické rovině. Místo jediného útvaru, který si uchovával všechny pravdy k řízení spravedlivého boje timorského lidu, se Fretilin otevřel i pro jiné, bez ohledu na bývalé rozpory. Jediným požadavkem při přijímání dobrovolníků do odboje byla skutečnost jeho vlastenectví a nikoliv jeho bezpodmínečná věrnost ideám čel­ných vůdců. Bývalí členové Apodeti a UDT tak mohli vstoupit do Falintilu.

Apoštolský zástupce v Dili v roce 1983 přiznal, že se Fretilin ne­dal oddělit od většiny obyvatelstva východního Timoru, které bylo s jeho aktivitami solidární.

Generálové Abri věřili, že se definitivně zbavili Fretilinu, když nechali popravit bez rozsudku 80 jeho vedoucích činitelů.

Přepadení vysílače, provedený v Dili v roce 1980, vyvolal pře­kvapení a zlost Indonéských fašistů. Ihned přistoupili k represím, které Amnesty International pokládala za nejkrutější a nejvražed­nější od začátku války. Následovala mučení a popravy. 600 obyva­tel Dili bylo zatčeno a deportováno na ostrov Atauro. Stovky jiných bylo rychle pozabíjeno přímo v ulicích hlavního města. Indonéská armáda jednala přesně a stejně jako v říjnu 1965 v Djakartě proti komunistům a těm, u nichž se to předpokládalo.

Rovněž se také přizpůsobila nové strategii odporu. Uvedla do chodu taktiku nazvanou "bariéra členů". Indonéští vojáci nutili Timořany, aby vytvářeli lidské řetězce o délce několika desítek kilo­metrů určené k pročesávání ostrova od východu k západu. Fašističtí generálové počítali, že tak pochytají členy Falintilu, protože před­pokládali, že nebudou moci proniknout tak jemným sítem.

Výsledkem tohoto opatření byl především bezpočet mrtvých timorských civilních osob, které zemřely chladem, hladem, vyčerpá­ním a bahenní zimnicí. Všichni ti, kteří se snažili z této "služby'" uniknout, byli bez milosti zastřeleni.

Zároveň s tím, zapalovali fašističtí okupanti široké rozlohy trávy, v níž by se mohli odbojáři skrývat. Následkem toho byli mnozí vesničané zaživa upáleni. Část bojovníků Falintilu se však přes tuto lidskou bariéru, díky spontánní pomoci jejich krajanů, dostala. Když si to důstojníci Abri uvědomili, stali se z nich (pokud to bylo ještě vůbec možné) ještě větší zločinci. V průběhu podzimu 1981 se pustili do systematického masakrování. Po fingované vzpouře jedné záložní jednotky, kterou sami 7. září 1981 zorganizovali, zlikvido­vali veškeré obyvatelstvo tábora v Crarasu poblíž Viqueque. Nejpr­ve 200 osob, a pak dalších 800, jimž se podařilo překročit řeku, kde je skosili střelbou z kulometů. Přežil jen jeden. Později se tím, tito fašističtí vojáci, kteří se na těchto operacích zúčastnili, chlubili a -vysvětlovali, jak nechávali hloubit Timořany jejich vlastní hroby, pak je postříleli z bezprostřední blízkosti a nechali padat do jámy.

Na rozdíl od nadějí fašistických generálů bojovníci Falintilu dosti snadno unikali této nové formě obklíčení a zničení. Ba právě nao­pak. Všichni civilové, kteří byli silou přinuceni, aby se podíleli na tomto lidském řetězu, tedy alespoň ti, kteří přežili, spontánně vstu­povali do řad Falintilu. Xananaje odmítl začlenit do již existujících jednotek, jimž chtěl zachovat charakteristiku partyzánské války. Zorganizoval je do skupin po třech až šesti, a ponechal je ve měs­tech a vesnicích s posláním, sledovat všechny činnosti Indonéských vojáků a podávat o tom průběžná hlášení Fretilinu.

Takové skupiny nazvané "Nurep" vznikaly a postupně existovaly všude. Neúspěch Indonéské iniciativy se stával palčivým.

Proto na konci roku 1982 byl jmenován novým vojenským veli­telem východního Timoru plukovník Purwanto. Jeho posláním bylo získat sympatie Timořanů. Nikoliv silou zbraní, ale jednáním. Po různých obstrukcích se skutečně ve dnech 11. až 13. března 1983 sešli na neutrální půdě v Lari Guto, Indonéský generál Purwanto a Xanana Gusmao, předseda Fretilinu. Odbojáři požadovali "kon­tingent Spojených národů, který by byl umístěn mezi válčícími stranami a zaručil by dobrý průběh svobodné a demokratické kon­zultace, zajišťující nastolení parlamentního systému ve východním Timoru". Zástupce Indonéských fašistů to odmítl a dovolával se faktu, že diskuse se může týkat jen podmínek a forem kapitulace Falintilu.

Čtyři měsíce příměří dovolily timorským odbojářům zreorganizovat a přeskupit síly. Následovalo ale odvolání plukovníka Purwanta, který byl nahrazen důstojníky blízkými generálu Murdanimu, který již byl znám jako válečný zločinec proti lidskosti.

Vážné události, k nimž došlo v Dili v listopadu 1991, dokazují, že timorské obyvatelstvo i když odzbrojené, stále odmítá Indonéskou okupaci.

Jak to požadovali vlastenci z východního Timoru, bylo rozhod­nuto od roku 1982 o návštěvě delegátů OSN na místě a generální tajemník OSN Perez de Cuellar byl pověřen její organizací. Bylo rovněž rozhodnuto, uspořádat pod záštitou Portugalska, referendum o sebeurčení. Zajímavé je, že bývalá koloniální mocnost Portugal­sko, bylo stále považováno Spojenými národy za vykonavatele as­poň administrativní moci na východním Timoru. Indonéští fašisté se postavili proti těmto rozhodnutím.

Nicméně dne 13. října 1991 se na dobu neurčitou obnovila první z těchto iniciativ. Měla za úkol ustavit komisi složenou z portugal­ských a Indonéských vyjednávačů. Ti ale tvrdili, že se v portugal­ské delegaci nachází člen Fretilinu. Byla to zřejmá falešná záminka. To však naoko ospravedlňovalo jejich odpor k již rozhodnutému šetření.

O deset dní později, 23. října 1991, zřejmě při konání jedné pro­testní manifestace, byl mladý Tímořan, Sebastiano Gomes, zabit policií.

• < Předchozí
• Další >