Vesnice Nogun - korejský My Lai

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 7. 2006

Twitter

Umlčená paměť je jako nevybuchlá munice dějin, která exploduje, když to nejméně očekáváte, a prorazí naším současným sebeuspokojením. Když se Američané dozvěděli o osudu několika stovek korejských civilistů, kteří byli v červenci roku 1950 pod mostem blízko vesnice Nogun postříleni kulomety amerických vojáků, byli citelně otřeseni. Zpráva tiskové agentury Associated Press, která byla důkladně doložena svědectvími, se dostal na první stránky významných novin. Některé z nich se daly na útěk. Jako například Washington Post, který označil toto krveprolití za nešťastný následek střetu nevycvičených vojáků s dosud neznámým nepřítelem v prvním zmateném období války. Avšak nejednalo se o ojedinělý případ.

Krvavé události u Nogunu mohou Američanům pomoci pochopit, o co v této "zapomenuté válce" opravdu šlo. Byla to občanská a nekonveční válka, jejíž kořeny sahají hluboko před červen roku 1950 a o jejíž základní podstatě úřední archiváři historické pravdy ve Washingtonu a Soulu lhali půl století.
Vesnice Nogun leží několik kilometrů od správního střediska Jongdongu, v odlehlé a hornaté oblasti, kde se krátce po pádu japonského imperialismu v roce 1945 objevilo silné levicové hnutí místních obyvatel. Po Japoncích převzal moc místní lidový výbor (v té době všudypřítomná politická organizační forma) a poté jen sledoval, jak mu od listopadu toho roku americké orgány pro výkon civilní správy odebíraly moc. Ty brzy začaly opět zaměstnávat bývalé korejské příslušníky nenáviděné koloniální policie v rámci budování americké vojenské správy, která pak jižně od 38. rovnoběžky vládla po tři roky.
Po dvou letech politických zmatků, tedy dlouho před tím, než začala "korejská válka", se v oblasti Jongdongu objevilo partyzánské hnutí. Americký lékař Clesson Richards, který vedl v letech 1947-50 v oblasti Jongdongu nemocnici Armády spásy, dosvědčuje: "Celou dobu kolem nás probíhala partyzánská válka, mezi našimi pacienty bylo mnoho komoušů. Policie na ně dohlížela," říká dál zcela nenuceně jednomu novináři, "pak je vyslýchali, a když z nich dostali všechny možné informace, vyvedli je ven a postavili před popravčí četu. Popraviště bylo blízko nemocnice. Slyšeli jsme, jak je střílejí."
Nedlouho poté, v roce 1950, když američtí vojáci nastoupili do bojů, utrpěla 24. pěší divize hrozivou porážku u Taejonu. Podle vojenského historika Clay Blaira to byla jedna z nejtvrdších zkoušek ohněm v dějinách americké armády. Jak se ustupující jednotky americké armády o zlom krk valily k jihu, brzo dorazily do Jongdongu. Severokorejské prameny uvádějí, že ten byl osvobozen partyzány. To potvrzuje ve své zprávě Walter Sullivan z deníku New York Times. Píše, že asi 300 partyzánů v oblasti Jongdongu stále napadalo ustupující Američany. "Američtí vojáci nyní začínají s podezřením pohlížet na každého korejského civilistu ve městě nebo na venkově." 26. července si komunistický voják zapisuje do deníku, že americké bombardéry se prudce snesly nad Jongbjong a "proměnily ho v ohnivé moře".
Tato lidová a partyzánská tvář korejské války se vytratila z celospolečenské paměti, jako by Vietnam byl jedinou válkou, kdy se udály případy jako ve vesnici May Lai. Pocit, který v Američanech v roce 1950 vzbuzovali "lidé v bílých pyžamech", byl všude doslova na dosah ruky. To, co Pentagon nyní nemůže zjistit, hlásil například John Osborne v časopise Life. V čísle z 21. srpna 1950 píše, že důstojníci armády Spojených států nařídili vojákům střílet na hloučky civilistů. Jeden voják mu řekl: "Zašlo to příliš daleko, když už střílíme i děti." Byl to "nový druh války," zaznamenává opět Osborne. "Vyhlazují se vesnice, kde se MOŽNÁ skrývá nepřítel, bombardují se uprchlíci, mezi kterými jsou MOŽNÁ Severokorejci." Velitel 24. pěší divize, generál John Church řekl, že korejská válka se nepodobala bitvám z druhé světové války v Evropě: "Je to zcela jiný druh válčení, je to vskutku partyzánská válka (…) Partyzánská válka na velmi členitém prostoru."
Úřední americké zdroje vždy popíraly, že by kdykoli během této tříleté války došlo k vraždění civilistů. Na pravidelná popření důstojníků přímo z bojiště v Jongdongu navazovaly úřední vojenské zkazky, které všechna zvěrstva sváděly na Severokorejce. Tento postoj převládal u obou vlád, tedy vlády Spojených států i vlády Jižní Korey, celá léta. Včetně posledních dvou let, během nichž Pentagon tvrdí, že nemůže najít žádné informace, které by dokládaly tato obvinění. První jízdní divize se v této oblasti ani nevyskytovala, hájil se Pentagon. Mně to však trvalo přesně pět minut, než jsem našel v knize Clay Blaira The Forgotten War, v níž se autor opírá o odtajněné záznamy jednotek, tuto zmínku: "První jízdní vystřídala 22. července otřesenou 24. divizi."
Pokud nakonec Pentagon svolí pod tlakem prezidenta Clintona zveřejnit skutečné dějiny korejské války, rád upozorním na několik míst, kde je třeba začít. Podle svědectví deseti lidí, kteří mluvili s jednotkou severokorejské armády, jež dorazila na místo 20. července, nahnali američtí vojáci týden před událostmi u vesnice Nogun 2000 civilistů do hor blízko Jongdongu a pak je pobili, většinu z nich údajně ze vzduchu, i když ze svědectví vyplývá, že několik žen bylo znásilněno, než byly zastřeleny.
O dva měsíce později dostal generál major Clark Ruffner vnitřní zpravodajské memorandum. To obsahovalo návrh, podle kterého by se se všudypřítomnými partyzány dalo vypořádat pomocí "eskader smrti, jež by prováděly rozsudky smrti vynesené vládou nad partyzánskými vůdci v jejich nepřítomnosti".
Komise pravdy a usmíření v Jihoafrické republice definovala nepříjemný výraz "pravda" čtyřmi způsoby: přesná či soudní pravda, osobní či vypravěčská pravda, společenská pravda nebo taky pravda dialogu a nakonec ozdravující nebo regenerující pravda. Odhalení krveprolití u vesnice Nogun mají v sobě všechny tyto druhy pravdy pro statečné přeživší, kteří proti zjevné převaze léta bojovali za pravdu. Jako například Chun Choon ja, tehdy dvanáctiletá, která vzpomíná na vojáky, "jak si hrají s našimi životy tak, jak si chlapci hrávají s mouchami". Američanům tato "přesná pravda" odhaluje lži, které byly udržovány na všech úrovních po 50 let, ale také v duchu jihoafrické komise "snižuje množství lží, které mohou obíhat na veřejnosti". Je na nás ostatních, abychom zaznamenali "osobní pravdu" těch, kteří přežili, a proměnili ji v "pravdu ozdravující", v žalozpěv za "zapomenutou válku", která by konečně dosáhla usmíření obou Korejí, jež je jim upíráno od té doby, kdy v srpnu roku 1945 Dean Rusk nakreslil čáru souběžnou s 38. rovnoběžkou.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >