Proč zvítězila Velká říjnová socialistická revoluce?

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 10. 2007

Twitter

Sociální revoluce je kvalitativní změnou ve vývoji společnosti, která se uskutečňuje přechodem od přežilé společensko-ekonomické formace k nové, vyšší společensko-ekonomické formaci. Nejvyšším typem sociální revoluce je revoluce socialistická, která na rozdíl od dřívějších revolucí uskutečňuje nejhlubší změny v životě společnosti, tj. likvidaci moci buržoazie a nastolení diktatury proletariátu a tím i odstranění vykořisťování a vytvoření předpokladů pro socialistický rozvoj společnosti.

Reformisté a pravicoví revizionisté, kteří po pádu světové socialistické soustavy vystupují v komunistických a dělnických stranách stále otevřeněji, odmítají nebo snižují historickou nevyhnutelnost socialistické revoluce. Na druhou stranu levičáčtí radikálové se domnívají, že revoluční avantgarda může revoluci uskutečnit v libovolné chvíli, bez ohledu na stupeň připravenosti lidových mas.
První vítěznou socialistickou revolucí byla Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku, která zvítězila v tehdejším hlavním městě Petrohradu 7. listopadu 1917 (25. října starého pravoslavného kalendáře), kdy byl dobyt Zimní palác a zatčena buržoazní Prozatímní vláda. Příčiny vítězství Velké říjnové socialistické revoluce shrnul soudruh Stalin ve znamenité knize „Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, která vyšla v Moskvě v roce 1938 a stala se tehdy nejrozšířenější marxistickou knihou.
Hlavní příčiny vítězství socialistické revoluce tedy byly tyto:
1.) Říjnová revoluce měla proti sobě v ruské buržoazii nepřítele poměrně slabého, špatně zorganizovaného a politicky málo zkušeného. Ruská buržoazie nebyla zkušená v politických kombinacích a ve velkorysém politickém podvádění, ani neprošla školou dalekosáhle vypočtených prohnaných kompromisů. Ruská buržoazie, která ještě včera vyhledávala kompromis s carem svrženým únorovou revolucí (1917), nedovedla, když se poté dostala k moci, vymyslet nic lepšího, než ve všem hlavním pokračovat v politice nenáviděného cara. Není pak divu, že lid neviděl podstatný rozdíl mezi politickou cara a politikou buržoazie, že nenávist vůči carovi přenesl na Prozatímní vládu buržoazie.
2.) V čele Říjnové revoluce stála dělnická třída Ruska zocelená v bojích, která prošla v krátké době dvěma revolucemi (v letech 1905 – 1907 a v únoru 1917) a v předvečer třetí revoluce získala autoritu vůdkyně lidu v boji za mír, půdu, svobodu a socialismus.
3.) Dělnická třída Ruska měla za revoluce tak významného spojence, jakým je rolnická chudina, která tvořila převážnou většinu vesnického obyvatelstva. Tím, že existoval svazek dělnické třídy a rolnické chudiny, bylo určeno i chování středních rolníků, kteří dlouho kolísali a teprve před říjnovým povstáním se doopravdy přiklonili k revoluci a připojili k rolnické chudině.
4.) V čele dělnické třídy stála taková v politických bojích vyzkoušená strana jako strana bolševická. Jedině taková strana mohla tak dovedně spojit v jeden všeobecný revoluční proud různá revoluční hnutí, jako všeobecně demokratické hnutí za mír, demokratické rolnické hnutí za zabrání statkářské půdy, národně osvobozenecké hnutí utiskovaných národů za národnostní rovnoprávnost a socialistické hnutí proletariátu za svržení buržoazie a za nastolení diktatury proletariátu.
5.) Říjnová revoluce vzplanula v době, kdy první světová imperialistická válka byla ještě v plném proudu, kdy hlavní buržoazní státy byly rozštěpeny na dva nepřátelské tábory, byly zaměstnány vzájemnou válkou a vzájemně se oslabovaly, takže neměly možnost vážně zasáhnout do „ruských věcí“ a aktivně zakročit proti Říjnové revoluci.
Velká říjnová socialistická revoluce byla počátkem světové socialistické revoluce. V Sovětském svazu vyústila ve výstavbu socialistické společnosti a v přechod ke komunistické společnosti a položila tak základ pro uskutečnění socialistických revolucí na celém světě. Po rozbití fašistické imperialistické agrese ve druhé světové válce využila řada národů slabých míst v řetězci imperialistických států, vzniklých díky vítězství Sovětského svazu, a uskutečnila lidově demokratickou revoluci. V průběhu této lidově demokratické revoluce dobyla dělnická třída těchto zemí politickou moc a zahájila ve svazku s rolnictvem, inteligencí a ostatními pracujícími a za vedení strany dělnické třídy výstavbu socialismu.
Rozpad prvního státu socialismu – Svazu sovětských socialistických republik – a světové socialistické soustavy nezpochybnil platnost vědecké teorie marxismu-leninismu. Imperialistická reakce nedosáhla dočasného vítězství ve většině bývalých socialistických států, dokud stála v čele těchto států generace takových znamenitých komunistických politiků, jakými byli V. I. Lenin, J. V. Stalin, M. I. Kalinin, V. M. Molotov, G. Dimitrov, K. Gottwald, A. Zápotocký či W. Pieck. Kontrarevoluční převraty za pomoci zrádců v socialistických státech mohla zorganizovat až poté, kdy vrcholoví představitelé světového komunistického a dělnického hnutí rozvrátili důvěru pracujících v socialismus tím, že místo proti útočným plánům imperialistů bojovali raději proti „kultu osobnosti“, haněli nejslavnější revoluční tradice hledáním chyb a „omlouváním se za minulost“, vyvolávali rozkol v socialistické soustavě útočnou kritikou „ideologie maoismu“ a pokoušeli se skloubit socialismus s kapitalismem a socialistickou demokracii s demokracií buržoazní v procesu „přestavby a otevřenosti“. Za všechny jmenujme generální tajemníky KSSS Nikitu Sergejeviče Chruščova a Michaila Sergejeviče Gorbačova.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >