Bohumír Šmeral? osobnost, která by neměla zapadnout do zapomnění

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 10. 2007

Twitter

Koncem října bychom si kromě jiného měli každoročně připomenout výročí narození významné osobnosti dělnického hnutí a levice dr. Bohumíra Šmerala. Narodil se 25. října roku 1880 v Třebíči. Ta byla na přelomu 19. a 20. století významnou baštou dělnického hnutí západní Moravy. Ostatně přízvisko rudá Třebíč bývalo ještě dlouhá léta po 2. světové válce obvyklé a hodně používané, nejen místními. Šmeral se stal čelnou osobností našeho dělnického hnutí a významným prvorepublikovým politikem. I proto by jeho jméno rozhodně nemělo zapadnout mezi různými výročími, která si právě vždy na podzim připomínáme.

Třídní původ Bohumíra Šmerala přitom vůbec nenasvědčoval tomu, že z něj vyroste čelná osobnost dělnického hnutí, nejprve sociální demokracie, později KSČ, ani to že se stane jedním ze zakladatelů KSČ při jejím vzniku v roce 1921. Šmeral se narodil v rodině, která patřila k třebíčské honoraci. Jeho matka Růžena přinesla do manželství slušné věno, jeho otec byl učitelem na měšťanské škole. Mladý Bohumír Šmeral už ve svých šestnácti letech vstoupil do třebíčské Dělnické besedy. V tehdy dvanáctitisícovém městě byl průmysl velmi rozvinutý a tedy i dělnictvo tvořilo velmi silnou a početnou společenskou a sociální skupinu, která měla nemalý vliv. Protestní vystoupení dělníků a stávky byly v době, kde Šmeral vyrůstal a dospíval ve městě dost časté. Dělníci vystupovali především za lepší pracovní a sociální podmínky, ale také proti monarchii a jejím institucím a byrokracii. Gymnazijní léta Bohumíra Šmerala se nesla ve znamení častých a ostrých sporů s otcem, ale i se školou. Už tehdy dokázal jasně formulovat své názory a prosazovat je. V této době jej poprvé zaujaly myšlenky marxismu a zde lze datovat počátek jeho pozdější komunistické orientace. Na tyto jeho názory měla vliv významná událost – ještě než odešel studovat práva do Prahy, měl možnost poznat činnost sociálně demokratické strany, která ve městě vznikla na konci 19. století zásluhou Josefa Hybeše. V Praze se Šmeral kromě studia věnoval již hodně a aktivně také společenskému dění a politice. Byl například redaktorem Studentského sborníku. Nutno zmínit, že velmi ostře a odvážně odsoudil antisemitismus studentů v tzv. hilsneriádě. Masaryk, který tehdy žádal revizi známého polenského procesu a odmítal tvrzení, že šlo o rituální židovskou vraždu, se stal terčem hysterické kampaně i na univerzitní půdě. Šmeral tehdy proti antisemitismu studentů a na obranu Masaryka jednoznačně vystoupil ve studentském časopise. Riskoval tím hodně, ale zároveň dokázal svoji odvahu a schopnost hájit svůj názor veřejně a proti většině. Masaryk na tuto Šmeralovu odvahu, kdy se jej veřejně zastal nikdy nezapomněl. Ostatně dnešní zuřiví antikomunisté by nejraději popřeli i ten fakt, že Masaryk udržoval přímé i zprostředkované styky i s mnoha umírněnými komunistickými politiky a to i v době, kdy již byl prezidentem. Ani tehdy tyto styky nepřerušil. Mezi ty, se kterými udržoval styky přirozeně patři i Šmeral. Masaryk se setkával s levicově smýšlející inteligencí velmi často, pravidelně s nimi hovořil o aktuálních otázkách doby (např. komunisticky orientovaní spisovatelé Vladislav Vančura, Ivan Olbracht a další).
Šmeral se ovšem také dokázal mýlit ve svém odhadu politického vývoje v tehdejší monarchii a to i v době již probíhající 1. světové války. Během ní dokonce zastával názor, že monarchie bude existovat dál a nevznikne samostatný český stát. V této velmi složité době na rozdíl od většiny tehdejších vůdců sociální demokracie prosazoval a obhajoval internacionální charakter dělnického hnutí a stavěl se velmi důrazně i proti nacionalismu. Do něho zahrnoval i české emancipační hnutí. V době, kdy zuřila 1. světová válka se staví za loajalitu vůči Vídni, nedovolí dokonce ani radikálnější publicistiku v Právu lidu, jehož byl šéfredaktorem.
Novým císařem Karlem je mu dokonce nabídnuto ministerské křeslo a to opakovaně. Tyto nabídky ovšem Šmeral pokaždé odmítl. Odpor proti Vídni byl v této době již velmi silný a to včetně veřejných vystoupení v podobě stávek. Pád carského režimu v Rusku v roce 1917 posiloval revoluční úmysly i v mnohých částech tehdejší monarchie. Válka tento radikalismus ještě posilovala. Šmeralova opatrnost v této době byla využita i jeho mnohými spolustraníky, kteří jej neváhali veřejně obviňovat pomluvami nejhrubšího zrna (jako přisluhovače umírající monarchie), čehož využíval i bulvární tisk. Často i k útokům nejen vůči němu, ale i celé sociálnědemokratické straně. Žádné z obvinění ovšem jeho odpůrci (např. František Modráček, Rudolf Bechyně) nedokázali doložit konkrétními fakty. Šmeral veřejně promluvil ještě na prvních válečných oslavách 1. máje, kdy doslova prohlásil: „Co chceme, aby tyto těžké doby přinesly? Naším cílem je, aby z převratu této světové války vzešla podstatná revoluční přeměna trvajících politických a hospodářských poměrů. Slovo revoluční používám a plně si uvědomuji jeho významu.“ V této době Šmeral kromě jiného též důrazně intervenuje za propuštění politických vězňů – tehdy Karel I. Poprvé přislíbil všeobecnou amnestii. Šmeralovy názory na rakousko – uherskou monarchii jsou asi nejlépe vyjádřeny v jeho vlastních slovech pronesených v roce 1915 na jednání mezinárodní socialistické konference ve Stockholmu: „Jsem pevně přesvědčen, že rakouská říše nepomine, že zůstane a já jsem toho názoru, že ve chvíli nebezpečí pro rakouský stát, je třeba aby alespoň část českého národa a jeho zástupců se hlásila k tomuto státu. Není – li možno pro tuto politiku získat většinu našeho národa, považuji za svou povinnost sám s jednotlivci, třeba i v nepatrné menšině, provádět tuto politiku, aby byl rakouskému státu podán důkaz, že v době jeho ohrožení nebyl český národ v táboře velezrádců.“ Slova nad kterými by se dnes pohoršil skoro každý však byla vyslovena v době natolik složité, že je nelze jednoznačně odsoudit, ani je zjednodušovat. Šmeral byl se svým názorem na trvání monarchie i po skončení války sice v menšině, ale rozhodně jej nelze považovat za kolaboranta nebo dokonce za zrádce českých zájmů. Nikoliv, Šmeral zastával v této věci (samostatnost českého státu) umírněnou pozici. Ostatně po válce si užil díky těmto názorům mnoho útoků a musel se na čas stáhnout z veřejného dění do ústraní. V srpnu roku 1917 byl nazván Viktorem Dykem „politickým chytrákem bez ducha“ a „Čechem bez češství“. Byl dokonce obviňován i ze styku s tajnou policií. Je v této době také často napadán a skandalizován v tisku. Zvláště aktivní v tomto směru byl tisk agrárnický a národně socialistický. Brzy vyšlo najevo, že Šmeral je pouze zástěrkou v útocích proti sociálně demokratické straně. Šmeral v dané době posloužil jako příhodný obětní beránek a hromosvod útoků na celou stranu. V září 1917 Šmeral složil všechny své funkce – předsedy výkonného výboru, předsedy poslaneckého klubu i šéfredaktora Práva lidu. Se Šmeral se potom přirozeně nepočítalo ani při formování nového státu v roce 1918, ani při dělbě moci v něm. Jeden z nejpovolanějších a nejzkušenějších politiků této na významné události bohaté doby je odsouzen pouze do role nezúčastněného pozorovatele převratných společensko – politických dějů. Šmeral se ale ani v této pro něho nesmírně složité situaci nevzdává.
Jako člen Socialistické rady byl čelným organizátorem generální stávky 14. října roku 1918, při níž měla být v rámci lidových demonstrací vyhlášena Československá socialistická republika. Tato akce vyvolala´represivní opatření ze strany rakouského vojska a policie. V letech 1919 – 1920 stát v čele marxistické levice československé sociálně demokratické strany. Po návštěvě sovětského Ruska, kde hovořil přímo osobně i s Leninem usiloval o prosazení internacionální linie v československém dělnickém hnutí. Významně se zasloužil o odtržení marxistické levice od sociální demokracie a založení KSČ v roce 1921 i o její vstup do Komunistické internacionály. Patřil k hlavním organizátorům velké prosincové stávky v roce 1920, během níž vojsko na mnoha místech střílelo do dělníků. V první polovině 20. let řídil činnost KSČ a vedl i redakci Rudého práva. Velmi často právě v tisku vystupoval proti sociální demokracii, kterou obviňoval z podílu na buržoazní podobě nově vzniklé republiky. Ačkoliv Šmeral netajil svůj obdiv vůči Sovětskému svazu, dostával se nezřídka i do rozporů s linií Moskvy. Ve velkém a silném Sovětském svazu viděl především oporu pro příští časy.
Šmeral to ovšem nikdy ve své veřejné politické činnosti neměl snadné. Jednak komunisté byli za 1. republiky obviňováni jako veřejní škůdci, kteří stále chystají revoluci a nekriticky obdivují SSSR a Stalina (což byla pravda jen z části). Ale Šmeral trpěl i tím, že měl dost mohutnou a zavalitou postavu. Významný prvorepublikový politik a Šmeralův protivník stojící na opačném politickém pólu Jiří Stříbrný o něm napsal, že na jeho zevnějšek si účastníci proletářských schůzí dlouho nemohli zvyknout: „Šmeral činil dojem opravdového blahobytníka a požitkáře. Rozhodně nevypadal jako typický proletář. Vypadalo to tak, jako by sama příroda se proti němu spikla. V třiceti letech totiž hodně ztloustnul, líce mu červenaly, takže spíše vypadal jako dobře živený venkovský farář.“
I s tímto se Šmeral musel umět vypořádat a nebylo to vždy jednoduché. Známý prvorepublikový písničkář Karel Hašler podrobil posměchu Šmerala v jedné ze svých písniček s názvem Jak věšeli buržousta: „Byla velká demonstrace na Václavském náměstí …. Náhle povstal povyk pustý, v bolševické rodině. Neboť člověk hrozně tlustý tlačil se tam mezi ně. Sotva zjevila se v davu ta postava obtloustlá. Národ spustil velkou vřavu, oběste ho buržousta. Oběsit ten špalek masa byla práce nemalá. V tom však kdosi vzkřik: u ďasa! Vždyť věšíte Šmerala. Sundali ho bez odkladu, kdos mu na omluvu řek. Co tu demonstruje z hladu, když má břicho samý špek?“
Když už mu jeho oponenti nestačili argumentačně, dokázali jej skandalizovat pomocí osobních urážek. Antikomunismus byl stejně jako dnes rozšířen četně i v době první republiky. Dějiny se tedy, jak je patrné, po určité době znovu opakují. Např. tričko s nápisem zabij komunistu, posílíš mír či občasné volání po zákazu KSČM jsou toho jasnými důkazy. Ve 20. a 30. letech patřila KSČ u nás mezi 3 – 4 nejsilnější politické strany. Což mohou ilustrovat asi nejlépe výsledky voleb v Československu mezi lety 1921 – 1938.
Ve 2. polovině 30. let byl Šmeral pověřen prací v aparátu Kominterny v Moskvě a většinu času trávil v SSSR. Do své vlasti ale pravidelně zajížděl, např. na přednášky o životě v SSSR. Po Mnichovu se vrátil do SSSR již natrvalo.  Šmeral také publikoval texty, v nichž varoval před rozpínavostí fašismu a jeho nebezpečím pro svět. Vyzýval ke sjednocení všech antifašistů bez rozdílu národnosti a politického přesvědčení. Zemřel následkem těžké nemoci ve svém moskevském bytě 8. května 1941. V den jeho pohřbu se mu dostalo velké pocty. Jeho rakev nesli k hrobu Jiří Dimitrov, Palmiro Togliati, Wilhhelm Pieck, Dolores Ibarruri a další čelní představitelé mezinárodního dělnického a komunistického hnutí.

P. S. : Po roce 1989 byla z rodného domu Bohumíra Šmerala v Třebíči odstraněna jeho busta a zrušena v něm i pamětní síň. Novému režimu se jeho osobnost nehodila do jeho ideologické výbavy. To nic nemění na tom, že Bohumír Šmeral byl významným politikem, inteligentním a statečným člověkem a antifašistou. Dokázal hájit své názory i proti většině a nebál se bojovat za svoji pravdu. Musel během svého života podstoupit mnoho politických i osobních soubojů se svými oponenty. Nutno dodat, že většina dnešních politiků napříč stranami mu nesahá ani po kotníky. Snad i proto jeho jméno zmizelo z učebnic dějepisu a nebývá připomínán většinou ani jako významný meziválečný politik, kterým bezesporu byl. Proti Šmeralovi jsou většinou dnešní politici pouhými trpaslíky, kterým jejich veřejné politické funkce slouží jen k vlastnímu ekonomickému zajištění a jejich pracovní výkony výrazně zaostávají za pobíranými příjmy a dalšími četnými požitky.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >