VŘSR - životní dílo V. I. Lenina

Podrobnosti

Vytvořeno 1. 11. 2007

Twitter

První socialistickou revolucí v dějinách lidstva byla Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku před 90 lety, v roce 1917. V čele revolučních lidových mas stála dělnická třída vedená bolševickou stranou – tehdy nazývanou Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), SDDSR(b) – a v čele této strany stál její hlavní organizátor a jeden ze zakladatelů, Vladimír Iljič Lenin.

Vladimír Iljič Lenin, vlastním jménem Uljanov, se narodil v Simbirsku (dnešním Uljanovsku) v roce 1870 v rodině pokrokového školního inspektora Ilji Nikolajeviče Uljanova. V Simbirsku vystudoval klasické gymnázium a v roce 1887 byl přijat na právnickou fakultu v Kazani. Mezitím jej postihla smrt jeho otce v roce 1884 a poprava staršího bratra, revolucionáře Alexandra Iljiče Uljanova, který se zúčastnil atentátu na cara Alexandra III., v roce 1887. Ještě v roce 1887 byl Lenin z právnické fakulty vyloučen a poslán do vyhnanství. Po roce se sice směl vrátit, ale dostudovat mu bylo umožněno externě až v roce 1890. Na jaře a na podzim 1891 složil externě státní zkoušky na právnické fakultě petrohradské univerzity, v lednu 1892 se stal advokátním koncipientem a v březnu obhájcem u samarského okružního soudu.
V roce 1893 přesídlil Lenin do Petrohradu a stal se uznávaným vůdcem petrohradských marxistů. Roku 1895 spojil všech asi dvacet marxistických kroužků v Petrohradě ve „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“. V prosinci 1895 byl Lenin carskou vládou zatčen, obviněn z protistátní činnosti a propuštěn až v roce 1897. Do roku 1900 pak znovu pobýval ve vyhnanství a v květnu 1900 byl ještě jednou uvězněn za ilegální návštěvu Petrohradu. Poté se uchýlil do emigrace v západní Evropě. V roce 1903 se účastnil II. sjezdu ilegální ruské sociální demokracie, který se konal v Bruselu a Londýně, a na kterém byl přijat program a organizační řád strany. Leninovi přívrženci, kteří na sjezdu dostali při volbách většinu (rusky „boľšinstvo“) hlasů, se od té doby nazývali bolševiky, Leninovi odpůrci, kteří obdrželi menšinu (rusky „meňšinstvo“), pak menševiky.
Do Ruska se Lenin vrátil v listopadu 1905, ale protože revoluce byla tehdy potlačena, musel v prosinci 1907 znovu uprchnout do ciziny. Do Ruska se vrátil až 16. dubna 1917 (všechna data v tomto článku jsou uváděna dle současného kalendáře), kdy po únorové buržoazně demokratické revoluci organizace bolševické strany, které za carismu pracovaly nelegálně v nejtěžších poměrech, vystoupily z ilegality a přikročily k otevřené politické a organizační činnosti.
Po příjezdu do Ruska přednesl Lenin proslulé dubnové teze, které narýsovaly jasnou revoluční linii přechodu od buržoazní revoluce k revoluci socialistické. V červenci byl na Lenina vydán zatykač. Vůdce bolševiků se nejprve skrýval v Rusku, pak ale musel uprchnout do Finska. To mu umožnil strojvůdce, bolševik Jalava, který jej vzal na lokomotivu jako topiče a v pohraniční stanici jej uchránil před kontrolou dokladů tím, že odpojil od kontrolovaného vlaku lokomotivu a odjel „nabírat vodu“.
Tajně se Lenin vrátil do Petrohradu 20. října. 6.listopadu v noci se dostavil do paláce Smolného, sídla ústředního výboru bolševické strany, a osobně se ujal řízení povstání. 7. listopadu Rudá garda a revoluční vojska obsadila nádraží, poštu, telegrafní úřad, ministerstva a státní banku. Bylo uveřejněno provolání bolševiků „Občanům Ruska“, ve kterém stálo, že buržoazní Prozatímní vláda je svržena a státní moc přešla do rukou sovětů.
Prozatímní vláda se ukryla v Zimním paláci pod ochranou chovanců důstojnické školy a úderných praporů. V noci na 8. listopadu vzali revoluční dělníci, vojáci a námořníci Zimní palác útokem a Prozatímní vládu zatkli. Ozbrojené povstání v Petrohradě zvítězilo.
8. listopadu 1917 byl Lenin zvolen předsedou nové ruské vlády - Rady lidových komisařů. V čele Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) stál do roku 1922, kdy vážně onemocněl. Pod vedením Lenina a jeho spolupracovníků dokázala Komunistická strana Ruska (bolševiků) vytvořit nový státní aparát, potlačit odpor vykořisťovatelů, ukončit účast ve světové válce, vytvořit Rudou armádu a porazit zahraniční interventy i domácí kontrarevoluci, zahájit elektrifikaci Ruska, obnovit rozvrácené národní hospodářství prostřednictvím Nové ekonomické politiky a vytvořit mnohonárodní socialistický stát – Svaz sovětských socialistických republik (vyhlášený na I. celosvazovém sjezdu sovětů 30. prosince 1922). Lenin přirozeně neřídil první stát dělníků a rolníků osamocen – k jeho blízkým spolupracovníkům patřili např. J. M. Sverdlov, J. V. Stalin, M. I. Kalinin, F. E. Dzeržinskij, M. V. Frunze, G. K. Ordžonikidze či V. M. Molotov. Leninova manželka N. K. Krupská byla významnou sovětskou politickou pracovnicí, pedagožkou a organizátorkou sovětského školství. V čele sovětského státu však na sebe strhávala moc i řada rozvracečů, jakými byli např. Trockij, Kameněv, Zinověv, Bucharin a Rykov, které často označoval za zrádce již Lenin, avšak konečné zúčtování s těmito nepřáteli lidu provedl až po jeho smrti Stalin.
4. dubna 1922 byl generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Ruska zvolen J. V. Stalin. Geniální vůdce světového proletariátu Vladimír Iljič Lenin zemřel v Gorkách u Moskvy 21. ledna 1924. Lékařská zpráva konstatovala, že základem nemoci byla silná skleróza mozkových cév, způsobená nadměrnou duševní činností. Bezprostřední příčinou smrti byl výron krve do mozku.
Soudruh Stalin o Leninovi po jeho smrti řekl:
„Lenin byl zrozen pro revoluci. Byl skutečně geniem revolučních výbuchů a největším misterem revolučního vedení. Nikdy se necítil tak volně a radostně jako v době revolučních otřesů. (…) Ve dnech revolučních obratů doslovně zářil, stával se jasnovidcem, předpovídal postup tříd a pravděpodobné zákruty revoluce, viděl je jako na dlani. Marně se neříká v našich stranických kruzích, že »Iljič umí plavat ve vlnách revoluce jako ryba ve vodě«“.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >