Sociální předpoklady ruské revoluce na ruské vesnici

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 11. 2007

Twitter

90. výročí ruské listopadové (podle starého kalendáře říjnové) revoluce je pro nás příležitostí nejen k připomenutí si nesmírného úsilí mas ruského proletariátu, všech těch dělníků a rolníků, vojáků i revolucionářů vstoupivších do boje o lepší svět, a pokoušejících se navzdory všem problémům znova „šturmovat nebesa.“  Vedle toho, na ruské revoluci coby jednoho z milníků nejen evropských, ale vůbec světových dějin je možné a dokonce nutné studovat dialektiku řešení společenských protikladů při střídání společensko-ekonomických formací. Ruská revoluce nám umožňuje prozkoumat s dostatečným odstupem sociální předpoklady revolucí.

Je skoro triviální opakovat, že se při tomto zkoumání nesmí jednat o hledání jakéhosi „ideálního vzoru“ revolučního procesu či obecně platného schématu „správného postupu“ v období revolučních událostí. Každá historická událost je organickým spojením obecného a speciálního – zpětně pak můžeme od sebe oba prvky oddělit a analyzovat tak obecné zákonitosti platné v zlomové etapě ekonomických, sociálních a politických dějin dané společnosti. Chceme-li svět změnit, musíme vědět; abychom mohli formulovat historické zákonitosti, musíme znát skutečnou podstatu a dynamiku společenských sil. Jen tak se můžeme vyhnout planému utopickému snění na straně jedné a bezmocné resignaci před tíhou současnosti na straně druhé.
Následující stručný výklad sociálních předpokladů revoluce na ruské vesnici si rozhodně neklade a ani nemůže klást za cíl suplování komplexního rozboru společenské problematiky předrevolučního Ruska. Během uplynuvších devadesáti let ostatně vznikla dávno již zcela nepřehledná záplava literatury, analysující ruskou revoluci snad ze všech myslitelných hledisek. Zvláště v SSSR od šedesátých let byla publikována celá řada vynikajících studií.
Následující souhrn je tedy pouze eklektickým shrnutím již publikovaných poznatků a jejich originalita spočívá snad ve spojení a přehledném utřídění získaných informací.
V následujícím stručném nástinu se tedy pokusíme soustředit pozornost na zásadní význam ruské vesnice pro celkové rozložení společenských sil v carském Rusku. V hrubých obrysech se pokusíme především postihnout ekonomické a sociální příčiny zákonitě ústící do kladného postoje ruského venkova jako celku k programu radikálních společenských změn, které razilo ruské dělnictvo. Pokusíme se postihnout důvody hluboké krize, do níž se dostal nejdůležitější sektor ruské ekonomiky, tj. zemědělství, a načrtneme hlavní důvody poklesu životní úrovně většiny rolnického obyvatelstva až pod hranici únosnosti. Jen na okraj poznamenáváme, že jen o málo lepší byla situace ruského dělnictva, jehož životní úroveň i možnosti pro artikulaci a prosazení svých třídních zájmů byly v porovnání s dělnictvem v Anglii, Německu, či Rakousko-Uhersku jednoznačně nejhorší.
Naopak mimo rámec tématu i rozsahu našeho textu nutně zůstává bližší analýza proletářského i buržoasního prvku v rámci ruské společnosti, i rozbor samotných revolučních události - ty byly ostatně podrobně popsány v rozsáhlé monografické literatuře dostupné i u nás.

1.1 Rusko mezi feudalismem a kapitalismem

I na začátku XIX. století si ruská společnost v podstatě podržovala společenské formy, získané během předcházejícího století. Ještě dlouho poté v Ruském impériu stále ještě neexistovala kulturně vyspělá a kapitálově silná buržoasie, která by byla schopna nárokovat si patřičný podíl na politické a ekonomické moci. Tento fakt byl podmíněn jak zaostalostí společenských vztahů, tak i mimoekonomickými specifiky ruské společnosti silně retardujícími nástup kapitalismu. Samoděržaví vyvíjelo enormní tlak na všechny segmenty společnosti a parametry politické nadstavby zůstávaly zcela podmíněny vztahem k carské moci: stát a společnost splývaly v jedno. Společenský život v Ruské říši se i v XIX.století vynuceně soustřeďoval především kolem struktur státu – nezávislé společenské spolky, hnutí, organizace byly pod neustálým tlakem „shora“ a byly systematicky potlačovány a rozbíjeny.
Carismus svůj mocenský monopol verbálně zakládal na deklarované existenci „mystického pouta“ mezi panovníkem a jeho lidem, na ztotožnění osoby cara s Ruskem a na pojetí říše jako patrimoniální vlastnictví cara. Až do pádu dynastie tak skutečně monopol politické moci příslušel carovi, jehož poddanými byla velkoknížata, členové Rady ministrů (vlády) a sv.Synodu, představitelé špiček byrokracie a armády, na střední úrovni pak gubernátoři a předsedové guberniálních zemských shromáždění (představitelé místní šlechty (rus. Дворянство). Masa obyvatelstva (včetně zvolna sílící ruské buržoasie rozmělněné několika tříd tzv. kupectva) byla od reálné politické moci odstavena v podstatě až revoluce v roce 1905.
Jestliže v XVIII.století byla celková úroveň vyspělosti Ruska z hlediska úrovně výrobních sil, organizace společnosti, efektivnosti správy atd. vcelku srovnatelná s jinými evropskými velmocemi, pak s příchodem průmyslové revoluce, došlo k jeho prudkému zaostávání.
Pochopitelně nestačí pouze všeobecně konstatovat celkové zpoždění Ruska za ostatními evropskými velmocemi. Postupné ztrácení pozic carského Ruska konstatovali a konstatují bez výjimky všichni autoři, kteří se seriózně zabývali ruskými dějinami. Je ale nutné mít neustále na paměti, že i ruská zaostalost měla velmi různorodé projevy a pro impérium byl charakteristický celkově rozporný obraz: „Rusko je situováno na rozhraní Evropy a Asie ; jeho asijská část mu byla zálohou a ventilem sociálního napětí, současně však i rezervoárem zaostalosti všeho druhu, ovlivňující vývoj v celém státě. Na druhé straně bylo Rusko evropskou zemí ; mělo svá základní ekonomická i kulturní střediska v Evropě, patřilo do skupiny vedoucích evropských, tzn. i světových velmocí.“
V průběhu mezi lety 1815-1917 můžeme samozřejmě pozorovat i nesporné úsilí nepřipustit další ruské zaostávání, jsou zřejmé tendence zavádět prvky nejvyspělejšího průmyslu a techniky; začala se formovat ruská buržoasie a zejména ke konci XIX. století nastupuje prudký růst průmyslové výroby na nejmodernější základně. Ve stejném období Rusko prožívá i mimořádný kulturní rozkvět.
Vedle procesu usilovné modernisace přitom vystupuje i rys zcela protikladný: totiž usilovná snaha carismu o konzervování feudální podoby společenských vztahů, které byly klíčovou oporou ekonomické a politické moci vysoké šlechty a byrokracie.

1.2
Po období napoleonských válek byl carismus nejdříve přinucen reagovat na skutečnost, že masy ruských vojsk prošly celou Evropou. Především vyšší důstojníci, (v této době stále vesměs francouzsky hovořící, avšak vlastenecky cítící aristokraté), si museli povšimnout a také si povšimli už poměrně nápadného celkového civilizačního odstupu Ruska od nejvyspělejších zemí evropského kontinentu. Tito jednotlivci, rozčarovaní ze srovnání ruské skutečnosti s Evropou mohli, jak se domnívali, na konkrétních příkladech civilizačních výdobytků vidět důsledky a dopady praktické aplikace politických a filosofických idejí zprostředkovaných mysliteli osvícenství. Jednotliví „kriticky myslící jednotlivci“ měli možnost se podrobněji a hlouběji zamyslet nad teoretickým ospravedlněním či naopak odmítnutím stávající společenské skutečnosti Ruské říše. Na ruské půdě vzniká poptávka po ideologii, jež by zaštítila či naopak odmítla tu podobu ekonomických a společenských vztahů, jež byla konzervovaná v podstatě ještě plně feudální společností Ruské říše.
Z těchto impulsů se především mezi aristokraty rodí snahy po institucionalisaci aktivní participace na politickém životě země. Šlechta, jež se během XVIII. století definitivně konstituovala jako třída nejen o sobě, ale pro sebe, stále hlasitěji požadovala podíl již nejen na ekonomické, ale i politické moci – zrodil se požadavek konstituční monarchie.
Ve stejné době ostrý postih všech snah o společenskou angažovanost způsobil, že politická a sociální témata sublimovala do oblasti literatury, literární kritiky a kultury. A ve třicátých letech se postupně rodí fenomén ruské literatury jako bojovného nástroje sociální kritiky se specifickou společenskou funkcí.
Z prostředí radikálně naladěné aristokracie postupně vyrostlo hnutí Děkabristů. Několik desítek jednotlivců, povětšinou důstojníků, organisovaných do řady tajných společností (nejdůležitější roli sehrál tzv. Svaz spásy, později Svaz blaha) si pak na svá bedra vzalo úkol zastoupit roli revoluční třídy. Děkabristé měli v úmyslu zmocnit se s pomocí vojenského spiknutí vlády nad zemí, zavraždit či sesadit cara a přeměnit Rusko na konstituční monarchii, či dokonce republiku. Tento pokus měl, i s ohledem na zcela minimální sociální základnu, jen malou naději na úspěch a pokus o státní převrat při tzv. povstání Děkabristů v prosinci roku 1825 skončil katastrofou.
Nově nastoupivší car Nikolaj I. (1825-1855) se železnou rukou chopil vlády nad Ruskem a energicky inicioval řadu opatření k upevnění ruského státu i své moci. Pod vedením vynikajícího specialisty na státní právo Speranského proběhla kodifikace zákonů; rozvíjelo se technické vzdělání a pokračovalo rozšiřování státního aparátu, který se v detailu stal rutinovanějším a kvalifikovanějším. Car rovněž založil moderní tajnou policii, proslulé III.oddělení mající ve znaku kapesník „na utírání slz Ruska.“ Vůbec poprvé se v Ruské říši objevuje ministerstvo státních záležitostí (министерство государственных имуществ) čímž byla hierarchie moci v podstatě dobudována a dostala definitivně moderní podobu.
Během panování Nikolaje I. se v Rusku rozeběhl především lehký průmysl, avšak těžký a metalurgický katastrofálně zaostával. V reakci na děkabristické spiknutí došlo k novému utužení dohledu carismu nad společností: již r. 1826 byl zaveden nový cenzurní řád, který proklamoval předběžnou cenzuru veškerého ruského tisku; v letech 1832-36 proběhla série zákazů známých literárních časopisů (včetně Teleskopu, v němž uveřejnil svůj první „filosofický dopis“ P.J.Čaadajev); r. 1834 byla znovu omezena maximální doba pobytu v zahraničí na 5 let pro šlechtice a 3 roky pro svobodné občany nešlechtického původu roku; o rok později byl zaveden nový status, týkající se veškerých školních zařízení, na jehož základě univerzity ztratily statut vědeckých pracovišť a byly podřízeny dohledu zvláštních kurátorů atd. atd.
Utužení režimu zdánlivě odpovídala i mimořádná prestiž Ruska jako nejsilnějšího suchozemského státu na světě a garanta konservativního pořádku v Evropě.
Éra reakce skončila krutou porážkou Ruské říše v Krymské válce, která v plné nahotě odhalila dosud skryté slabiny gigantické říše. Ruská i světová veřejnost mohla konečně ocenit jednoznačné zaostávání ruské armády, ekonomiky i státní správy ve srovnání s jejími soupeři, zejména s Francií a Velkou Británií. Poprvé v ruských dějinách začali i členové společenské elity již relativně otevřeně vyjadřovat svoji kritiku, pokud ne přímo cara, tak jeho politiky. Krymská válka prokázala nevýkonnost a nepružnost celého správního systému, i přes reformy stále poplatného XVIII.století; válka poukázala rovněž na otřesnou zkorumpovanost byrokratického aparátu i armády; podtrhla slabost ruského průmyslu a celkový nedostatek financí i zaostávání ve využití technických novinek. Tyto události spojené s krutou ránou oficiálnímu nabubřelému nacionalismu se staly impulsem novému caru Alexandru II. pro rozběhnutí řady reforem, schopných eliminovat ruskou zaostalost.
Celá ruská veřejnost, slavjanofilové i západníci, liberálové i konservativci shodně po smrti cara Nikolaje I. skládali veliké naděje v reformy shora, a tato očekávání skutečně neměla zůstat zcela nenaplněna. Dočasně nadšení z přicházejícího „osvíceného cara-reformátora“ propadla dokonce i část revolučního křídla ruské inteligence a např. Alexandr Gercen v (dočasném) záchvatu monarchismu přivítal cara Alexandra II. slovy „Ty jsi zvítězil, Galilejský“, tj. slovy jakým vítali v Jeruzalémě Krista. Mladší generace raznočinské inteligence, vystoupivší v padesátých a šedesátých letech (Bělinskij a po něm Šelgunov, Dobroljubov a Černyševskij aj.), sama již nešlechtického původu a tak konečně plně oproštěná od ilusí naivní lidové víry v „dobrého cara a jeho špatné rádce“ reagovala zcela jinak než liberální šlechta – orientovala se na revoluční boj, zakládání ilegálních kroužků a agitaci mezi masami rolnického obyvatelstva. Tato generace, v ruské literatuře nazývaná revolučními demokraty, zahájila energickou činnost ihned po ukončení Krymské války.
Pochopitelně, carismus při všech svých reformách a ústupcích neochvějně sledoval svůj vlastní cíl: všechny reformy měly napravit všechny nedostatky odkryté během Krymské války, ale a přitom současně konzervovat poměry, znovu upevnit a pojistit moc cara a dosavadních feudálně-byrokratických elit, byť i za cenu určitých ústupků ostatním vrstvám společnosti.

2.1 Reformy po Krymské válce

Úkoly, před které byl postaven nový car Alexandr II. a jeho rádci, byly velmi komplikované.
V západní Evropě se hospodářský i sociální život už v XVIII. století vyvíjel pod tlakem vzrostlého obchodního kapitálu, jež postupně vyrostl nad silnou evropskou vrstvou řemesla, tj. průmyslového kapitálu. Toto nesmírně důležité přípravné období zahrnovalo v Evropě zvyšování úlohy měst, důsledné oddělení řemesla od zemědělství a jeho všestranný rozvoj a specialisace ve městech; zahrnovalo graduální vývoj od ruční manufaktury až po zrod strojní výroby hnané párou a později elektřinou.
V ostrém kontrastu s vývojem nejvyspělejších zemí západní Evropy Rusko neprodělalo v dostatečné šíři toto dlouhodobé přípravné období bezprostředně předcházející industriálnímu kapitalismu. Kapitalismus byl do Ruska takříkajíc implantován zvnějšku, v hotové podobě a jeho sociální dopady tak byly ještě drastičtější než jinde Všechny negativní společenské jevy provázející prvotní akumulaci kapitálu se objevují v Rusku s velkým zpožděním, zato s velkou intenzitou a právě ony značnou měrou přispěly k ostrosti společenských konfliktů, které vyvrcholily v revoluci r.1905, obou revolucích r. 1917 a následující občanské válce.

Kromě toho, finanční situace státu byla velmi špatná již ve druhé čtvrtině XIX. století a další ohromné prostředky byly vyplývány na prohranou Krymskou válku. Státní rozpočty byly chronicky deficitní i bez mimořádných válečných výdajů a tak jakékoli přesměrování investic bylo předem podvazováno naprostým nedostatkem zdrojů. Přitom značné navýšení výdajů si stále akutněji vyžadovala nezbytná modernizace státní správy, školství, infrastruktury, nemluvě o takřka neexistujícím zdravotnictví , přičemž Rusko (nechtělo-li resignovat na roli světové mocnosti) současně muselo soustavně udržovat a modernizovat největší pozemní armádu na světě a nemalé loďstvo.
Největší bolestí ruské ekonomiky zůstávala především dopravní infrastruktura, a to především železnice. S ohledem na katastrofální stav státního rozpočtu a nedostatek domácího kapitálu (podmíněný vedle finanční slabosti ruské buržoasie i velmi nízkým rozsahem zahraničních investic), budování železnic se silně zpožďovalo. Neexistence řádné železniční sítě pak významně retardovala rozvoj průmyslu i vnitrostátního obchodu a nemohl být využit ani příznivý multiplikační efekt spojený s výstavbou a provozem železničních tratí, umožňující nastartovat rychlejší růst ekonomiky.
V porovnání, Rusko v r. 1850 disponovalo jen 800 km železničních tratí, ve srovnání s 13 700 km v USA. První ruská železnice (na trase Varšava – Vídeň) byla postavena v letech 1843-1848, v letech 1847-1851 byla zprovozněna trať Petrohrad – Moskva a v r. 1859 spojila železnice Petrohrad a Varšavu. K roku 1861 tak měla Ruská říše 1626 km železnic, což však katastrofálně zaostávalo za 15 000 km tratí v Anglii a více než 10 000 km na území budoucího Německa. A ve Spojených státech bylo na území vcelku srovnatelném s ruským v předvečer občanské války v provozu již 39 500 km tratí. Mezi léty 1815-1861 byl celkový růst ruské průmyslové výroby poměrně pomalý. Ve srovnání s vyspělými zeměmi jen poměrně malá část již tak nevelké ruské průmyslové produkce byla směňována v zahraničním obchodě. Neschopnost průmyslu produkovat vlastní výrobní prostředky a investiční celky znamenal ve svém důsledku, že zahraniční obchod impéria si zachovával velmi nepříznivou strukturu – v exportu převažovaly suroviny a polotovary, v importu byly dominantní průmyslové výrobky a celé investiční statky. Tyto disproporce pak nutily Rusko udržovat obchodní bilanci především rozsáhlým a stále se zvyšujícím vývozem obilí. Situace na světovém komoditním trhu se pro ruský vývoz začala zhoršovat již v druhé čtvrtině XIX. století – na trhu s obilím se po odstranění obilních zákonů v Anglii (r. 1846) postupně zostřovala konkurence a příliv zemědělských výrobků z USA, Kanady, ale i podunajských knížectví a Egypta na světový trh znamenal další tlak na snížení cen. Pro stabilitu celého ruského hospodářství a vlastně pro budoucnost carismu bylo klíčovou otázkou, zda si ruské zemědělství dokáže s těmito novými výzvami světového trhu poradit.

3.1 Ruská vesnice

Pokud se podíváme na ruské zemědělství jako dominantní sektor ekonomiky , zaměstnávající rozhodující část disponibilní pracovní síly a vytvářející větší část hrubého národního produktu (a jehož produkce byla velmi významnou vývozní komoditou), spatříme velmi nelichotivý obraz hrozivých problémů. Ještě k roku 1861 se nacházela značná část ruského rolnického obyvatelstva ve stavu nevolnictví , které v Rusku bylo tužší, brutálnější a úplnější, než v kterékoliv jiné evropské zemi.
Ještě v polovině XIX.století v Ruské říši existovaly všechny, i ty nejzaostalejší formy feudálních výrobních vztahů vedle sebe: v Rusku přetrvávalo jak hospodářství robotné, tak nájemné. A nejen to: přetrvávaly dokonce i předfeudální společenské formy v podobě pozemkových společenstev (obščin), které jinde v Evropě už dávno zanikly. Na ruské vesnici převládalo ještě v druhé polovině XIX.století naturální hospodaření, které s sebou neslo autarkii zajišťovanou s pomocí domácí výroby látek, šatů, obuvi, nádobí, nářadí samotnými rolníky což byla jedna z překážek řádného rozvoje vnitřního trhu, který by stimuloval rozvoj lehkého průmyslu.
Jinými slovy: páteří hospodářství a sociální struktury Ruské říše i v druhé polovině XIX. století stále zůstávalo zemědělství na úrovni feudalismu. Šlo robotné i nájemné hospodářství (s plodinovou či peněžní rentou), což byla forma hospodaření, která se stávala stále více archaická a brzdila rozvoj ruského hospodářství jako celku. Vázanost sedláků k půdě, která je základem nevolnického systému, rozhodujícím způsobem brzdila nástup průmyslové revoluce v Ruské říši, neboť rozvinutí tovární výroby je nemyslitelné bez svobodného pohybu pracovních sil. Přetrvávání robotného hospodářství (které vydrželo zvláště dlouho v úrodných oblastech Černozemí) s plodinovou rentou rovněž restringovalo rozvoj životně důležitého koupěschopného vnitřního trhu, který by mohl stimulovat růst lehkého průmyslu.

3.2 Zrušení nevolnictví

Postupně se i většině příslušníků politicko-ekonomické elity stalo zřejmým, zvláště po debaklu v Krymské válce, že stávající stav je naprosto neúnosný a je třeba neprodleně přistoupit k řešení agrární otázky.
Úvahy o praktické nefunkčnosti nevolnictví, v důsledcích vedoucí až k rostoucí neschopnosti Ruska mocensky soupeřit s západoevropskými státy, po velkém odporu nakonec vedly carismus ke zrušení nevolnictví. Osobní vázanost sedláků k půdě, jež je nezbytná při robotě, byla konečně zrušena a nahražena peněžitou rentou. Osvobození sedláků bylo provedeno i s půdou, jež byla rozdělena na hlavu (ženy nedostávaly půdu, avšak byly osvobozeny od vyvazovacích poplatků).
Na tomto místě není nutné rozebírat konkrétní ekonomické podrobnosti samotné agrární reformy provázející zrušení nevolnictví v Rusku, pouze můžeme konstatovat, že byla dobře připravena a energicky provedena tak, aby pozice šlechty, statkářů a obecněji vládnoucí třídy zůstaly nedotčeny.
Výsledky přidělování půdy totiž zůstaly pro „osvobozené“ rolnictvo veskrze neuspokojivé – v celé říši obdrželi v průměru osbozození státní rolníci 6,7, údělní rolníci 4,9, samostatní sedláci dokonce jen 3,2 děsjatiny půdy, v kyjevské a poltavské gubernii pak dokonce jen 1,2 děsjatiny na hlavu. Přitom v Rusku té doby, aby bylo hospodářství soběstačné, potřebovalo rozhodně více než 5, v obvodech s extenzivnějším hospodařením alespoň 10 děsjatin půdy!
Osvobození sedláci dostali tedy jen tolik půdy, aby je nemohla vyživit a i tu půdu, kterou dostali, museli vyplatit. Stát jednorázově odškodnil statkáře obrovitou částkou cca 3,5 miliardy rublů a „osvobozené“ sedláky naopak zatížil splátkami (vyvazovacími poplatky) jim odevzdané půdy i s patřičnými úroky na dalších 49 let. Druhou možností pro rolníky bylo přijetí tzv. „darovacího podílu“ představující 1/4 výše uvedeného státního přídělu. Tento nepatrný zlomeček půdy byl tehdy v Rusku případně překřtěn na „žebrácký podíl“- ten alespoň přecházel do vlastnictví rolníka bez náhrady.
Imperativem při přípravě agrární reformy – dokud nebyl dostatek volných nájemných zemědělských dělníků – totiž bylo pokračující přinucení rolníků k obdělávání zbylé panské a státní půdy. V podstatě bylo, jak si ukážeme, mělo být nevolnictví v zakryté formě zachováno.

3.3 Pozemková společenství čili obščiny

Významným prvkem, který na první pohled odlišoval ruské zemědělství od zbytku vyspělejších evropských zemí, bylo v této době pozemkové společenství, tzv. obščina. Ruský sedlák nebyl, tak jak tomu bylo pravidlem ve většině zemí Evropy, soukromým vlastníkem půdy, nýbrž selská půda byla společným majetkem obce a byla jednotlivcům jen přidělována k užívání.
Původní autonomní organizaci (velko)ruského rolnictva stále tvořily obščiny, oddělené rolnické obce, kolektivně vlastnící půdu – na velkoruském území obvykle nazývané „miry“. Feudalismus, resp. carský absolutismus nikdy nepodnikl vážný útok na toto archaické zřízení – ba naopak, podřídil si jej a učinil jej nástrojem útlaku tím, že celou rolnickou obec, (mir), učinil zodpovědnou za daně a dávky všech jeho členů. I po reformě z r.1861 se daně vypočítávaly z hlavy, z „duše“, a výpočet se řídil podílem přídělové půdy z miru. Tato daňová politika jednoznačně zvýhodňovala bohaté rolníky (tzv. kulaky), jejichž půda pocházela z valné většiny z pachtu či koupě a daní tudíž nebyla zatížena.
Mir (rolnická obec) kolektivně rozhodoval nad rozdílením jím vlastněné půdy jednotlivým sedlákům, přičemž klíčem byl počet členů domácnosti. Čas od času, pravidelně jednou za 12 – 18 let, toto rozdělení mir znovu revidoval – příděl půdy těch rodin, které početně vzrostly, byl zvětšen a podíl ostatních náležitě zkrácen. Rolník, který odešel z miru do města, neztrácel nárok na svůj podíl obecní půdy - i dodržováním tohoto zvyku byl odliv rolnického obyvatelstva do měst zpomalen a proces urbanizace silně bržděn. Dělníci původem z vesnice se totiž díky relativní jistotě v podobě nároku na „svůj“ díl půdy totiž často vraceli zpět.
Velmi důležité je pamatovat na skutečnost, že i při zrušení nevolnictví při reformě z r. 1861 nebyla půda předána jednotlivým rolníkům „na hlavu.“ Půda se nestala soukromým vlastnictvím rolníků (byť zatíženým splátkami vyvazovacího poplatku), nýbrž příděly půdy byly předány mirům. V Západní Evropě bývalo zvykem, že při soukromém vlastnictví půdy je „grunt“ odkazován nejstaršímu synovi. Ostatní potomci museli ustoupit a stávali se bezzemky, kteří tím byli přinuceni odcházet do měst a pracovat v průmyslu, eventuálně se stávali zemědělskými dělníky atd. Zrušení nevolnictví v Ruské říši však nemohlo a ani nemělo založit individuální vlastnictví půdy, ba ani trvalé právo na její užívání.
Na rozdíl od evropských zemí v Rusku ani po agrární reformě nedocházelo ve větším měřítku k uvolňování pracovních sil pro práci v průmyslu či pro nájemnou práci v zemědělství. Na ruské vesnici vzrůst počtu obyvatelstva nevedl díky existenci pozemkových společenství (občin) k diferenciaci na rolníky držící půdu a bezzemky, nýbrž jen k tomu, že podíl půdy připadající na každého člena obščiny se poměrně zmenšoval.
Tak se stalo, že populační růst stále zhoršoval celkovou situaci na ruské vesnici, která stále v průměru stále chudla a přitom nepřibývaly pracovní síly, jež by býval potřeboval rozšiřující se ruský průmysl a sektor služeb v expandujících městech.
V konkrétních číslech to znamenalo, že průměrný podíl půdy při selské usedlosti činil v Ruské říši v r.1861 4,8 děsjatiny, v r.1880 již jen 3,5 děsjatiny, a v r. 1900 klesl už na katastrofální 2,6 děsjatiny (!) Znamenalo to stále horší podmínky pro život, nevzdělanost, neustálou podvýživu. V nejobecnějších číslech lze naznačit situaci tak, že jestliže mezi lety 1861 - 1905 vzrostlo selské obyvatelstvo v Ruské říši více než dvojnásobně – z 45 milionů na více než 100 milionů, tak výměra půdy stoupla jen o cca 20% Tím se prakticky proporčně snížil mediánový příděl půdy připadající na každého rolníka.
Vesnický „proletariát“, tj. rolníci neschopní z vlastní půdy uživit sebe sama a odkázaní na přivýdělek prodejem své pracovní síly tvořili koncem XIX.století již kolem 40% obyvatelstva. Postavení těchto nejchudších vrstev tehdejší socialisté charakterizovali následovně: „Nepatrný rozsah hospodářství na kousku půdy, hospodářství, které je v naprostém úpadku (čemž názorně svědčí propachtovávání půdy, nemožnost existovat bez prodeje pracovní síly (=výdělky nemajetného rolnictva), krajně nízká životní úroveň - pravděpodobně nižší, než životní úroveň dělníka bez přídělu-to jsou charakteristické rysy tohoto typu.“
Rolníci hospodařící v mirech nebyli stimulováni k zvyšování produktivity práce a využívání pokročilých agrotechnických prostředků (k čemu namáhavě a draze budovat a udržovat zavlažovací systém, jestli při nejbližším dělení půdy sedlák o svůj díl půdy přijde), ani ke zvyšování výnosů; neměli ani možnost hypotečních úvěrů pro nákupy hnojiv či strojů, neboť nemohli ručit půdou, která nebyla jejich.
Na ruské vesnici proto chyběly základní prostředky k provedení meliorace, řádnému hnojení, nemluvě už o mechanizaci atd. atd. Výsledkem byl velmi nízký průměrný hektarový výnos v Ruské říši - např. průměrný výnos žita z hektaru půdy představoval v letech 1901-1905 v Rusku 7,4 q na hektar, zatímco v Německu 15,6 q, v Anglii 17,4 q a v Belgii dokonce 21,3 q.
V ruské vesnici díky obščinovému hospodaření zůstával neproduktivně vázán nadbytek pracovních sil, což bylo v naprostém protikladu s potřebami rostoucího ruského průmyslu, ale i moderního zemědělství.
V devadesátých letech XIX. století, kdy zažilo Rusko i rozsáhlý hladomor v centrálních oblastech, byl obilní výnos údělné půdy už setrvale 17% pod existenčním minimem ruského rolníka, výnos pícnin 41% pod nejmenší spotřebou selského dobytčího chovu.

3.4

Zrušení nevolnictví ve skutečnosti reprodukovala takovou situaci, v níž rolníkům nezbývalo než i nadále pracovat na statkáře. Ke svým nedostatečným pozemkům si ruští sedláci museli přinajímat půdu svých bývalých pánů a obdělávat ji za část úrody, aby se vůbec mohli fysicky uživit. Statkářům agrární reforma poskytovala nadále rezervoár mimořádně levné a díky připoutanosti ke své přídělové půdě (od níž se samozřejmě rolník nemohl dlouhodobě vzdálit) i takřka bezbranné pracovní síly. Rolníci byli nuceni přistupovat na nehorázné, vyděračské podmínky majitelů půdy, neboť jim prostě jiné východisko nezbývalo. Tak kapitalismus nastoupil i v Rusku, a to v té nejbrutálnější podobě.
S ohledem na populačním růstem stále zesilovaný tlak na přinajímání půdy, ergo vysokým a stále rostoucím částkám (resp. častěji podílu úrody) nabízeným za pronájem půdy, setrvávali statkáři v Rusku nejčastěji u de facto feudální renty, která jim z pozemků plynula a ani oni nebyli zainteresováni na zvyšování produktivity práce – vždyť investice do nových strojů, hnojiv a moderních metod hospodaření stály potenciálně spoustu starostí a kapitálu, zatímco pro zvýšení renty stačilo jednoduché zvýšení nájmů rolníkům, kteří byli nuceni přistoupit téměř na jakékoli podmínky. Stále častěji se zraky roztrpčených rolníků obracely na obrovské pozemky vlastněné nyní již zcela paraziticky žijícími statkáři a šlechtici. Rozdělení půdního fondu pak vzbuzovalo v ruském rolnictvu největší rozhořčení.

3. 5. Rozdělení půdního fondu

Největším statkářem v předrevolučním Rusku zůstával stát, jehož statky čítaly jen v evropském Rusku 154,7 milionů děsjatin. Dále zde bylo 27 833 velkostatkářů, na které v průměru připadalo ne méně než 2227 děsjatin na hlavu (!), celkem na 62 milionů děsjatin. Majetek rolnický naproti tomu stál rozdělen v malé parcely, kdy navíc naprostá většina půdy byla v rukou pozemkových společenstev (obščin) – na 12,3 milionu dvorů připadalo 136,9 milionu děsjatin. Ohromující slabost soukromých rolnických hospodářství dokazuje okolnost, že představovaly ještě v r.1905 nepatrný zlomek pozemkového fondu – 618 983 rolníků, kteří hospodařili jako samostatní vlastníci na méně než na 50 děsjatinách, měli celkem 6,5 milionu děsjatin půdy. Slabá byla i vrstva středních vlastníků (výměra půdy mezi 50 a 500 děsjatinami) kterých bylo 106 065, přičemž drželi 17,3 milionů děsjatin půdy.
Ruské zemědělství se i po osvobození sedláků a pozemkové reformě dále pevně opíralo o vrstvu velkostatkářů, která představovala páteř celého sociálního sytému carského Ruska.

3.6. Výsledky sociálních změn

Agrární sektor v Rusku zůstával v poutech feudální organizace hospodářství, které bylo příčinou jednak mimořádné bídy , ale i kulturní zaostalosti mas rolnictva. Tento stav však nemohl být odstraněn jinak, než svržením systému, jež s ním spojoval samotnou svoji existenci – k vyřešení agrární mohlo dojít pouze svržením carismu. „Osvobození“ sedláků r.1861 se nestalo a ani nemohlo stát přelomem ve vývoji ruské společnosti. Ostatně provedení reformy roznítilo na 1100 rolnických povstání, která byla utopena v krvi. Sedláci museli část své žně prodávat, aby mohli zaplatit vyvazovací úroky a daně, zbytek, jak jsme ukázali, nestačil ani na jejich výživu. Zatímco vývoz obilí z Ruské říše díky vysokým daním a poplatkům stoupal , ve vsích panoval hlad. Agrární komise zřízená ruským předsedou vlády, hrabětem Wittem v r. 1903 dospěla k závěru, že: „Při normální úrodě zůstává výživné kvantum mužikovo průměrně 30% pod minimem fyziologicky nutným k udržení sil dospělého zemědělského dělníka.“
Pravda, již po vlně prudkých nepokojů na ruských vsích za rusko-turecké války r.1878 musel režim povolit a zákony z r.1881 byly pozemkové úroky zmírněny a nadto byl výkup selské půdy prohlášen za povinný. Teprve v této době se konečně rozběhl výrazněji proces diferenciace rolnictva, kdy se část sedláků vzmohla díky příkupům a pachtování půdy natolik, že mohli sami najímat pracovní síly. Většina rolníků naopak upadala do posice, kdy se nemohli uživit na vlastní půdě a musili ji pronajímat a či se sami živit pouze prodejem vlastní pracovní síly statkářům za část úrody.
Teprve tehdy, s pauperizací vesnice se mohla rozběhnout skutečná industrializace. V sedmdesátých letech přistoupil carismus k zoufale potřebné ochraně vlastního průmyslu s pomocí ochranných cel, rozeběhla se výstavba železnic, a rostoucí potřeby vojenské a železniční správy začala být pokrývána ve zvýšené míře vlastní průmyslovou výrobou, která pak zejména v 90.letech XIX.století zažila skutečně rychlý růst.
Nástup moderní průmyslové výroby začal ovšem likvidovat stále další vitální prvky ekonomiky vesnice, v prvé řadě domácí řemeslo. Záplava levného, průmyslově vyráběného zboží znamenala, že rolnictvo přišlo o významnou část svých příjmů, které jim dříve poskytovalo domácí řemeslo – a tak se proces všobecné pauperizace na ruské vesnici jen upevnil.
Není pochyby, že Rusko vyrazilo na cestu kapitalistického vývoje. Ovšem zaváděné změny prohloubily vnitřní společenské rozpory ruské společnosti a průmyslová revoluce přeměnila už existující kontrast pokročilosti a zaostalosti, pro Rusko tak typický, v nesmiřitelný antagonismus progresivního kapitalistického vývoje a krajně zaostalého zázemí, poznamenaného středověkem a patriarchálním systémem. Ostré politické konflikty mezi vznikajícím politickými stranami pak nutně odrážely, ospravedlňovaly či kritizovaly tento konflikt rozvíjejícího se kapitalismu a rozpadávajících se patriarchálních sociálně-ekonomických struktur ruského středověku.
Nespokojenost ruských rolníků byla pochopitelně obrovská a od r. 1901 vybuchovaly nepokoje stále častěji. Vrcholu dosáhly v revolučním roce 1905, kdy bylo spáleno na 3000 statků (cca 15% celkového počtu) a stalo se běžným odpírání placení nájmů a daní. Armáda musela být použita k potlačení rolnických bouří neméně než ve 2 700 případech. Nicméně rolnické bouře byly živelné, lokálně omezené, zaměřené proti jednotlivým statkářům a úředníkům, nikoli proti carismu jako celku a nebyly schopny samy o sobě otřást režimem, dokud zůstávala revolučním hnutím nedotčena administrativní centra a represivní složky státu, především pak armáda. Politické vědomí v ruskému rolnictvu, jež bylo ze dvou třetin negramotné, takřka neexistovalo. Neschopnost uživit se z výnosu vlastní půdy a stálý růst nájemného za nabízenou půdu však vryl do vědomí ruských rolníků jediný, zato však zcela zásadní požadavek – rozšířit selský pozemkový majetek na úkor těch, kteří sice půdu drží, ale přitom ji sami neobdělávají a jen parazitují na práci sedláků: tj. je třeba vzít půdu panstvu. A tento požadavek nemohl být (pochopitelně) nikdy žádnou buržoasní, či o bužoasii se opírající vládou nikdy přijmut. Rolnictvo (na rozdíl od jiných evropských zemí) stávalo se přirozeným spojencem dělnictva a socialistických stran – tedy sociálních demokratů (rozdělených na menševickou a bolševickou frakci) a především socialistů-revolucionářů (tzv. Eserů).

4.0 Stolypinovy reformy:

Po revoluci r. 1905 si i kontrarevoluce dobře uvědomovala, že ve stávající politice ve vztahu k vesnici nelze pokračovat. Nový, velmi schopný a energický předseda vlády Petr Arkaďjevič Stolypin stal se iniciátorem dosud nejrozsáhlejší vlny bílého teroru, majícím useknout hlavu revolučnímu hnutí ve městech i na vesnici. Vedle rutinní „sekernické práce“ však nový předseda vlády usiloval i o promyšlenou změnu rozložení společenských sil, které se začínalo vyvíjet pro carskou moc vskutku hrozivě.
Poptávku po půdě zmírňoval Stolypin nucenou migrací rolníků z přelidněných centrálních provincií na Sibiř a jiných regionů, kde půdy bylo dost a kam jen v roce 1908 odešlo na 665 000 rodin.
Jeho záměr však byl ještě mnohem radikálnější – jsa vybaven diktátorskými pravomocemi, hodlal stabilisovat situaci na vesnici, aniž by současně připustil vyvlastňování panské půdy. Jádrem Stolypinova plánu bylo vytvoření silné vrstvy středních vlastníků na ruském venkově, ze své podstaty konservativních a přitom vděčících za svou půdu carské vládě. Noví bohatnoucí vlastníci by se pak na vesnici stali přirozenou společenskou oporou ruské buržoasie proti proletariátu a tím by pomohli upravit společenský poměr sil i ve prospěch carismu. Střízlivému Stolypinovi byla rovněž naprosto jasná ekonomická nesmyslnost pokračující podpory obščinového hospodaření a nový ministerský předseda se rozhodl gordický uzel nakupených problémů ruského zemědělství rázně roztít.
Podle reformních zákonů z r. 1906 a 1910 dostal každý rolník právo vystoupit z pozemkového společenství a mohl svůj podíl půdy okamžitě převést do soukromého vlastnictví. Přitom se provede tzv. kommasace (sloučení) a místo pruhů půdy musí vystupující rolník obdržet od miru souvislý, dobře zaokrouhlený statek.
Agrární reforma připravená Stolypinem rozeběhla se s největším úsilím. Během šesti let (mezi lety 1907-1912) bylo pro 827 305 statků převedeno do soukromého vlastnictví a sjednoceno více než 8,4 milionu děsjatin pozemků. 15-20% statků které se až do té doby nacházely v pozemkových společenstvích, bylo vyloučeno z mirů. Na nových, již kapitalisticky hospodařících statcích skutečně začala stoupat produktivita práce i výnosy.
Nicméně docílit dlouhodobé společenské stability ruské vesnice se však ani ve středním horizontu ani Stolypinovi nepodařilo – spíše naopak.

4.1
Ve skutečnosti se situace na venkově spíše zhoršila. Z pozemkových společenství vystoupili v prvé řadě nejzámožnější sedláci, kteří hodlali hospodařit kapitalisticky a potřebovali volně disponovat s půdou. Současně miry opouštěli ti nejchudší, nemající ani nářadí pro obdělávání půdy, vdovy a budoucí průmysloví dělníci. Tito samozřejmě své podíly odprodávali právě těm nejbohatším vlastníkům. Konečně i sedláci s menším počtem dětí raději vystupovali z miru, aby při příštím rozhraničování půdy nedostali menší podíl. Tím vším byly zbývající miry stále oslabovány.
Bohatší sedláci, kulaci (vesnická buržoasie) si tak Stolypinovými reformami významně polepšili, avšak obrovská masa ruského rolnictva se dostala do ještě horší situace než dříve. I pouhé rutinní hospodaření jednotlivých mirů se začalo otřásat, neboť každý odchod jednotlivce (jež mohl nastat kdykoli) znamenal pro všechny členy společenství zase nové rozhraničování společných pozemků. Každé přerozdělování a rozhraničování půdy pokaždé vyvolávalo ostré spory a hádky jak uvnitř obščiny samé, tak mezi obščinou a pozemkovým úřadem, který býval pravidelně obviňován s „naddržování“ odchozímu při dělení půdy. Reforma ještě více podlomila chov dobytka, neboť byla zrušena stará práva pastvy pro všechny pozemky vyloučené z obščiny a následkem toho znova klesly výnosy půdy, neboť snížení stavu dobytka znamenal i nedostatek hnojiva.
Před nadcházející světovou válkou tak byla ruská vesnice ve stavu permanentního vření. Po vypuknutí války miliony mužů narukovaly do armády a situace se na jistou dobu zdánlivě uklidnila, tím spíše, že značně stouply ceny zemědělské produkce.
Nová vlna nepokojů začala narůstat s každou další vlnou odvodů, i s postupně sílícím přílivem zběhů, po zážitcích z fronty zcela zbavených iluzí ohledně carského režimu. Znovu se vynořil starý požadavek nového přerozdělení půdy ve prospěch těch, kdo na ní pracují, a nově se objevuje i požadavek okamžitého míru.

Epilog:

Nadcházel předvečer únorové revoluce – tu rolnictvo podporovalo potud, pokud odpovídala na jeho požadavek okamžitého rozdělení statkářské půdy mezi chudé rolníky a bezzemky (tento požadavek původně hájili především Eseři). Avšak tomuto ultimativnímu požadavku rolnictva se zoufale bránila narychlo slepená (a nikým, na rozdíl od sovětů nevolená) buržoasní Prozatímní vláda, která usilovně zdržovala jakékoli rozhodnutí ve věci půdy (ale i ve věci mírových jednání, požadavků dělnictva na regulaci podnikatelských zisků aj.) ve snaze získat čas, uklidnit situaci, podřídit si represivní aparát a pak srazit hlavu jak dělnickému hnutí, tak i požadavkům rolnictva.
V létě 1917 se jí však události začaly vymykat z rukou. Na ruské vesnici klesla autorita a moc Prozatímní vlády tak, že již fakticky zabírání panské půdy rolníky započalo. Na Prozatímní vládě se podílející Eseři, původně se těšící rozsáhlé podpoře ruské vesnice, zradili svůj vlastní program a tak stále více ztráceli politickou podporu – ruští rolníci naopak se stále větším zájmem naslouchali hlasu radikálních ruských socialistů, bolševiků, vyzývajících k okamžité expropriaci statkářů bez náhrady. Jak proces zabírání půdy na ruském venkově nabíral na obrátkách, urychloval se i rozpad armády, z níž masově dezertovali především bývalí rolníci, vedení snahou získat podíl půdy i pro sebe. Na podzim 1917 nová revoluční vlna ve velkých městech bývalého impéria smetla naprosto neschopnou a nikým nemilovanou Prozatímní vládu. Nová koaliční vláda bolševiků a levých Eserů přislíbila dvě okamžitá opatření – mír a půdu a oba sliby okamžitě splnili: již běžící živelný proces vyvlastňování stal se programem nové, skutečně, ne jenom nominálně socialistické vlády, vedené Leninem. Ruská vesnice pak oplátkou bránila revoluci před kontrarevolucí i zahraniční intervencí, maje dobře na paměti, že vojákům „bílých“ jdou v patách staří známí, velcí vlastníci půdy, statkáři a šlechtici, připravení urvat svůj majetek zpět a řádně se odplatit rolníkům za jejich drzost, s níž se postavili jejich „civilizaci a kultuře“.

Peter Schuster

(bez zápatí a poznámek) 

• < Předchozí
• Další >