Před 112 lety se narodil generál Ludvík Svoboda

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 12. 2007

Twitter

Na konci listopadu si tradičně připomínáme výroční narození významné osobnosti generála Ludvíka Svobody. Jeho jméno bohužel dnes není příliš v módě a je snahou, aby vymizelo z povědomí lidí, především mladé generace. Tomuto je nutno čelit. Tímto textem chci připomenout jeho osobnost. Voják, vlastenec, statečný člověk, komunista, prezident republiky.

Těmito slovy jej lze nazvat a je zcela podružné v jakém pořadí budou následovat. Jelikož v nynějším režimu dochází velmi často k přepisování historie, zamlčování mnohých dějinných událostí a naopak vyzdvihování jiných dle ideologických měřítek současné garnitury a jejich přisluhovačů, je více než kdy dříve v minulosti nutné, připomínat si významné události historie i osobnosti a to pokud možno s co nejvyšší mírou objektivity. Dějiny nikdy nejsou černobílé a náš pohled na ně se musí opírat vždy především o fakta, nikoliv smyšlenky a polopravdy. Ludvík Svoboda významnou osobností naší novodobé historie nepochybně byl a zůstává stále. Proto je nutné jej připomínat i dnes, zvláště v situaci, kdy existují zřetelné snahy vytlačit jeho jméno z povědomí národa, především pak mladé generace, která je snáze manipulovatelná sdělovacími prostředky i čelnými politiky a je ochotna přijímat jejich názor za svůj. Tomuto nebezpečí a snahám o překrucování dějin a zamlčování historických fakt je nutno čelit.

Léta mládí, 1. světová válka a období první republiky

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v malé vesničce Hroznatín na Vysočině, ležící několik kilometrů od Třebíče. Byl synem rolníka a vystudoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí. Vystudoval následně i Vojenskou akademii v Hranicích, krátce na to již vypukla první světová válka. Roku 1915 byl odveden a jako rakousko-uherský voják bojoval v Rusku. Se svou jednotkou se dostal na haličskou frontu, kde také padl do zajetí. Vstoupil do tvořících se československých legií. Nutno dodat, že tak učinil ze své vlastní vůle, jako zajatec totiž mohl válku přečkat bez nutnosti nasazení života v bojích. Byl totiž v zajetí zařazen na výpomoc do kyjevského hasičského sboru. V řadách československých legií se aktivně účastnil bojů ve významných bitvách u Zborova a Bachmače. V bitvě u Zborova si vysloužil za statečnost svůj první Svatojiřský kříž, což bylo vůbec nejvyšší vyznamenání, jaké se v dané době udělovalo v ruské armádě. Za bitvu u Bachmače potom dostal druhý. Poté se jako velitel účastnil bojů třetího pluku Jana Žižky s bolševiky na sibiřské magistrále. Později i bojů v Čeljabinsku a na jegoršinském, tagilském a lysvenském úseku. Prošel se svou jednotkou i těžkými boji v prostoru města Ufy i nesmírně náročnou obranou magistrály. Jako velmi organizačně schopný a iniciativní velitel se vrátil v srpnu roku 1920 do své vlasti a to v hodnosti kapitána. Nutno dodat, že za svoji statečnost, opakovaně prokázanou v těžkých bojích v Rusku byl oceněn mnoha válečnými medailemi. Mnozí historikové a specialisté na 1. světovou válku se shodují, že pokud by ve svém životě již více nevykonal, již jeho činy během bojů první světové války by stačily na celoživotní náplň hned několika vojáků dohromady.
Po válce začal pracovat v zemědělství, ovšem jen velmi krátce. Byl totiž brzy povolán k jiným úkolům. Důstojníků jeho schopností a válečných zkušeností neměla teprve se rodící československá armáda nazbyt. Svými nadřízenými byl vyzván k tomu, aby u armády setrval i nadále a on s tím souhlasil. V letech 1921 – 1923 působil ve 3. pěším pluku Jana Žižky v Kroměříži. V letech 1923 – 1931 na Podkarpatské Rusi u 36. pěšího pluku. Mezi lety 1931 – 1934 vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích, v té době měl hodnost majora. A od roku 1934 až do počátku 2. světové války opět u svého mateřského pluku v Kroměříži v hodnosti podplukovníka.

Působení v zahraničním odboji během 2. světové války

Po Mnichovu a začátku okupace českých zemí měl možnost odejít do ústraní, po demobilizaci se mu nabízela pozice správce bzenecké octárny. S takovou rolí se ovšem nespokojil. Cítil se povolán k boji proti okupantům. Prakticky ihned se zapojil do ilegálního protifašistického odboje a to v rámci organizace Obrana národa. Krátce nato odešel do Polska, kde se ujal organizování československé vojenské skupiny. Po porážce Polska odešel na území obsazené Rudou armádou. V nelehkých podmínkách pomáhal organizovat odsuny československých vojáků přes Istanbul na západ a do Palestiny. Inicioval i navázání československo-sovětské vojenské spolupráce a vytvoření vojenské odbojové základny na území SSSR. Měl velké zásluhy i na organizování československé vojenské jednotky v Buzuluku na přelomu let 1941 – 1942 a její bojeschopnosti a připravenosti zasáhnout i do nejtěžších bojů a plnění nejnáročnějších úkolů. Což brzy prokázala i praxe přímo na bojišti. Ludvík Svoboda se v této době stavěl jako stoupenec prezidenta Beneše. Naši komunisté působící v SSSR jej podezírali z buržoazního smýšlení a protikomunistických postojů. Nepříznivé posudky se o něm objevily i v korespondenci mezi Švermou a Gottwaldem. Věci politické jej příliš nezajímaly, snažil se ze všech sil zvýraznit československý odboj na východní frontě a vedl si přitom více než zdatně. Jeho jednotka dosáhla řady úspěchů. Vojáci 1. československého samostatného polního praporu pod jeho velením se zvláště vyznamenali v těžkých bojích u Sokolova v březnu roku 1943 na linii řeky Mža, kde prokázali silnou morálku a statečnost. Nepříteli, který měl značnou přesilu způsobili trojnásobné ztráty oproti ztrátám, jež sami utrpěli. V nesmírně náročných podmínkách zde splnili úkol spočívající v zabránění proniknutí nepřátelské motorizované pěchoty a tanků na Charkov. Jako první a v té době jediná spojenecká jednotka na sovětsko-německé frontě sklidil 1. československý samostatný polní prapor obrovskou popularitu v SSSR. Zpráva o něm se rozšířila i do ostatních zemí jako výborná vizitka pro bojující Československo a jeho zahraniční armádu. Díky tomu získal i domácí odboj a exilová vláda v Londýně silnější vyjednávací pozici vůči SSSR. Tato jednotka se proslavila svým neohroženým hrdinstvím i při bojích v Karpatsko-dukelské operaci na podzim roku 1944.

Léta poválečná – ministr obrany, vězeň, zemědělec i prezident

Po ukončení 2. světové války, během níž si vysloužil řadu poct za vojenské úspěchy byl ctěn jako hrdina a měl nejen v armádě, ale i mezi lidmi obrovskou autoritu. V dubnu roku 1945 byl jmenován ministrem národní obrany v Košické vládě, v této funkci setrval do roku 1950. V srpnu 1945 byl povýšen do funkce armádního generála. V říjnu 1948 vstoupil do KSČ. Doba ovšem přinesla nepřehledný a složitý vývoj. V roce 1948 se opakovaně veřejně vyslovil pro to, aby armáda byla budována s respektem k legionářským tradicím, jako národní a lidová armáda. Na počátku 50. let se ocitl v nemilosti. Byl sesazen ze své funkce v armádě. V průběhu roku 1953 byl vězněn, potom vyšetřován na svobodě a následně z armády úplně propuštěn. V dalším obdobím pracoval v JZD v rodném Hroznatíně a i při práci v zemědělství prokázal svoji praktičnost. Při návštěvě Nikity Chruščova v naší republice se sovětský host zeptal svých protějšků: „Gdě moj staryj vojennyj drug Ljudvik Svoboda?“ Po této otázce věci náhle dostaly velký spád. Narychlo se musela ušít na vládní náklady generálská uniforma. Ludvík Svobody byl odvezen do Prahy, aby se mohl setkat se svým starým známým. Jeho život nabral náhle zcela jiný směr. Nabízenou vysokou státnickou funkci však odmítl se slovy: „Dokud se bude dělat politiky represí, nemohu.“ Jmenovali jej tedy alespoň náčelníkem Vojenské akademie, což přijal. Roku 1959 byl penzionován. Po odchodu do důchodu působil i nadále jako poslanec Národního shormáždění (tuto funkci zastával nepřetržitě mezi lety 1948 – 1968). Zejména se věnoval chudým východoslovenským oblastem. Aktivně pracoval také ve Vojenském historickém ústavu i Československém svazu protifašistických bojovníků. Ve druhé polovině 60. let podporoval program Dubčekova vedení. Dne 30. března 1968 ve věku 72 let byl zvolen prezidentem republiky, kterou zastával do roku 1975. Bezprostředně po svém zvolení podnikl cesty po republice. Navštívil řadu měst, velkých průmyslových a zemědělských závodů, aby se mohl s aktuálními problémy země seznámit přímo v terénu. V kritickém období srpna 1968 byl našim jediným ústavním činitelem, který mohl podniknout určité kroky po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Požádal sám o přijetí v Moskvě. Vedl delegaci na moskevských jednáních, odkud se tato vrátila zpět i se zadržovanými politiky 26. srpna 1968.   V posledních dvou letech ve své prezidentské funkci již byl vážně nemocný. Roku 1975 byl nucen kvůli zdravotnímu stavu odstoupit z funkce hlavy státu. Poslední léta života strávil se svou manželkou ve své vilce v Praze - Břevnově. Zemřel 20. září 1979.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >