Před 60 lety dočasně zvítězil československý pracující lid

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 2. 2008

Twitter

V souvislosti se 60. výročím dočasného vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948 přinášíme stručný přehled únorových událostí, které jsou podrobněji popsány v publikaci „Vítězný únor“ vydané k tomuto významnému výročí Komunistickým svazem mládeže. Únorové události roku 1948 byly zákonitostí třídního boje a vývoje revoluce. První vláda osvobozeného Československa, která začala působit počátkem dubna 1945 v Košicích po osvobození velké části Slovenska Sovětskou armádou, začala budovat ihned nový stát, nové státní zřízení.

V Košickém vládním programu, jehož základem se stal návrh Komunistické strany Československa, bylo zakotveno, že náš stát bude lidovou demokracií a základem nové státní a veřejné správy se stanou národní výbory. Novou vládu program charakterizoval jako vládu široké Národní fronty Čechů a Slováků. V zahraniční politice ČSR vyhlásil důslednou orientaci na pevné spojenectví a přátelství se Sovětským svazem. Zakázána byla obnova činnosti všech fašistických a stavovských stran. V závěru programového prohlášení bylo řečeno, že vláda nepřipustí, aby v osvobozené republice převládal kořistnický zájem jednotlivců a skupin nad zájmy pracujícího lidu měst a venkova.
Komunistická strana Československa se poprvé stala vládní stranou. Košický vládní program podepsali v měsíci březnu v Moskvě i vůdci ostatních stran Národní fronty - sociální demokraté, národní socialisté, lidovci i představitelé tzv. demokratické strany slovenské.
Sovětský svaz měl rozhodující podíl na porážce fašismu ve druhé světové válce a na osvobození našich národů z fašistického útlaku. Jen při osvobozování Československa padlo 140 000 sovětských vojáků. Osvobozenecká mise Sovětského svazu a výsledky, kterých dosáhly národy Československa v těžkém boji proti fašismu a za národní svobodu, vytvořily rozhodující předpoklady pro vznik lidově demokratické republiky.
Komunistická strana mobilizovala lid k obnovovacím pracím a začala uplatňovat požadavek lidu po znárodnění průmyslu, jehož první etapa proběhla již na podzim 1945 přes všechny brzdící snahy předáků strany národně socialistické, lidové a slovenských demokratů, přes odpor dr. Beneše. Jen pod velikým tlakem osazenstev závodů a všeho pracujícího lidu muselo být znárodnění provedeno a dne 25. října 1945 vyhlášeno. Po úporných jednáních bylo dohodnuto, že budou znárodněny všechny podniky mající nad 500 zaměstnanců. Po vyhlášení dekretu o znárodnění zůstala ještě plná třetina podniků s 35% celkového počtu zaměstnanců v rukou jednotlivců, v rukou kapitalistů. Soukromí podnikatelé měli v rukou velkoobchod i drobný obchod a kromě toho vydělávali nesmírné sumy na černém trhu.
Koncem května roku 1946 bylo ve všeobecných volbách podle přímého, rovného a tajného všeobecného práva hlasovacího zvoleno Ústavodárné národní shromáždění, jehož hlavním úkolem bylo, kromě projednávání a schvalování zákonů, především vypracovat novou ústavu republiky.
Komunistická strana Československa získala v českých zemích 40% všech hlasů. Národní socialisté získali 23,6%, lidovci 20,2% a sociální demokraté 15,5% hlasů. Na Slovensku hlasovalo pro Komunistickou stranu Slovenska 30,37% voličů. KSS, ačkoli se řídila jednotnou politickou linií KSČ, byla tehdy organizačně samostatná. Demokratická strana zneužívající náboženského cítění věřících získala ve volbách 62% hlasů. O zbytek hlasů se na Slovensku rozdělily dvě malé strany utvořené těsně před volbami – Strana práce a Strana slobody. Volební úspěch demokratické strany však nemohl zabránit celkové porážce pravicových stran v Československu. Naopak, komunisté se svými 38% hlasů byli daleko nejsilnějším politickým hnutím v republice.
ÚNS bylo zvoleno na dobu dvou let. Za tu dobu mohla být nová ústava docela dobře vypracována a projednána. Avšak reakční předáci národně socialistické, lidové i slovenské demokratické strany a s nimi i předák sociálně demokratické pravice Václav Majer téměř po celé dva roky brzdili všechny práce na nové ústavě, odmítali všechny návrhy, s nimiž přicházeli komunisté.
Volby do Národního shromáždění měly být v květnu roku 1948. Ústavodárné Národní shromáždění mělo být nahrazeno Národním shromážděním s delší volební lhůtou. Koncem roku 1947 a počátkem roku 1948 stála převážná část národa pevně za Komunistickou stranou Československa. Proto si reakce umínila volby oddálit, změnit poměr sil ve svůj prospěch nikoli všeobecným hlasováním, čímž by nevyhrála, nýbrž násilným pučem. Reakční předáci čím dál tím otevřeněji sabotovali ve vládě i v jiných institucích všechnu pozitivní práci, všechna opatření, prováděná ve prospěch lidu. Často přímo znemožňovali činnost vlády, jejímž předsedou byl od květnových voleb roku 1946 Klement Gottwald. Vláda Klementa Gottwalda musela vyvíjet obrovské úsilí, aby opatřila národu chléb, neboť dlouhotrvající sucha přinesla katastrofální neúrodu. Komunisté prosadili zavedení milionářské dávky, jejíhož výnosu bylo použito na příplatky rolníkům za zemědělské produkty. Reakční ministři bránili milionáře před daňovou povinností zuby nehty.
Velkého vítězství v boji s reakcí na Slovensku dosáhli komunisté, když byl 19. listopadu 1947 ustaven nový sbor pověřenců (výkonný orgán státní moci na Slovensku v letech 1944 – 1960) očištěný od členů Demokratické strany spojených s kontrarevolučními zahraničními emigranty za války kolaborujícími s fašisty.
Koncem listopadu 1947 se konalo ve Slovanském domě v Praze zasedání Ústředního výboru KSČ. Na tomto zasedání soudruh Klement Gottwald nejen odhalil přípravy reakčních pučistů, nýbrž proti jejich rozvratnickým plánům vytyčil pozitivní budovatelský plán komunistické strany.
Počátkem ledna 1948 dal ministr vnitra, soudruh Václav Nosek, přeložit osm důstojníků SNB, příslušníků národně socialistické strany a Zenklova směru, z bezpečnostní služby do Fondu národní obnovy. Zenkl, Majer a Hála i druzí se tvrdošíjně domáhali, aby ministr vnitra své rozhodnutí změnil a povolal opět osm národně socialistických důstojníků do služeb SNB. Petr Zenkl prohlásil, že on a jeho kolegové nebudou do schůzí vlády docházet do té doby, dokud nebude jejich požadavku vyhověno. Petr Zenkl totiž chtěl a potřeboval mít v bezpečnostním sboru své lidi, své zpravodaje, exponenty a donašeče.
Za nálady nanejvýš napjatá se očekávala schůze vlády, svolaná jejím předsedou Klementem Gottwaldem na pátek 20. února. Toho dne dvanáct ministrů národně socialistické strany, lidové strany a slovenské demokratické strany odmítlo písemně účast na zasedání vlády. Krátce po výměně těchto dopisů podali reakční ministři prezidentu Benešovi svou demisi.
Komunistická strana Československa ve všech osobních i písemných jednáních s dr. Benešem a demokratickými představiteli druhých stran a složek Národní fronty hájila důsledně zásadu, že demise musí být přijata a vláda musí být doplněna lidmi, kteří se nezpronevěřili zájmům lidu a státu a chtějí opravdu ve vládě pracovat a ne její činnosti podrývat a rozvracet.
Reakce vykonala předem nejen politická, nýbrž i organizačně vojenská opatření k provedení puče, včetně opatřování zbraní a soupisů svých věrných ve vojenském věku. Počítala i s tím, že by se mohla ve svých pučistických plánech opřít též o armádu, kde v té době bylo ještě dost důstojníků staré školy a reakčního zaměření. Sbor národní bezpečnosti včas odhalil činnost tzv. branných komisí národně socialistické strany i jejich skladiště zbraní. Reakcionáři spoléhali na Beneše, že jejich demisi nepřijme. Spoléhali nejen na diplomatické, nýbrž eventuálně i na vojenské zásahy zahraničních imperialistů proti Československu.
Oproti plánům reakčních živlů výkonný výbor sociálně demokratické strany po prudkých, vášnivých diskusích odmítl návrhy na podání demise a usnesl se, že strana z vlády nevystoupí.
Na sobotu 21. února byl svolán tábor lidu na Staroměstské náměstí v Praze. I v ostatních městech a místech po celé republice byly svolány veliké, masové projevy. Pražské Staroměstské náměstí bylo přeplněno lidem, byl mráz a chvílemi chumelenice, ale nikdo z účastníků nepomyslil na odchod, každý přímo visel na rtech řečníků a hltal slova představitelů KSČ, vlády a Národní fronty, která v těchto událostech prožívala svůj přerod. Klement Gottwald po vylíčení událostí posledních dnů vyzýval všechen lid republiky k svornosti a jednotě, vyzýval k tvoření akčních výborů Národní fronty ze všech představitelů demokratických a pokrokových směrů politických stran a všenárodních organizací. Z projevu na Staroměstském náměstí byla vyslána padesátičlenná delegace na Pražský hrad k dr. Benešovi, aby mu tlumočila požadavek lidu, aby mu vyřídila, že lid si rozhodně přeje, aby demisi reakčních ministrů přijal.
Po bouřlivé sobotě přišla neméně bouřlivá neděle 22. února. Na tento den byl již dříve svolán sjezd závodních rad z celé republiky. Sjezd přijal 8 000 hlasy proti 10 usnesení o provedení jednohodinové generální stávky na výstrahu reakci a na podporu Gottwaldovy vlády. Schválil také vytyčené požadavky dalšího znárodnění podniků. Téhož dne se sešel v Národním divadle sjezd Svazu přátel SSSR, který vytvořil z několika příbuzných organizací jednotný Svaz československo-sovětského přátelství.
Reakce ovšem také nelenila. Národně socialističtí a lidovečtí předáci dávali svým příslušníkům pokyny, aby agitovali pro zastavení dodávek zemědělských produktů do měst. Chtěli vyhladovět města, chtěli vyvolávat nepokoje z hladu a nedostatku potravin, ale nepochodili. Rolnictvo šlo pevně po boku dělnictva proti rozvratníkům a zrádcům.
Svobodné slovo jako orgán národně socialistické strany mělo přinášet články, které se jen hemžily bezohlednými, sprostými útoky proti republice a jejímu lidu, proti KSČ, SNB i československo-sovětskému spojenectví. Mnozí zaměstnanci tiskáren odmítali štvavé články sázet, dělnictvo papíren prohlašovalo, že nedá papír na takové tiskoviny.
V době od 20. do 25. února organizovali reakční předáci nár. soc. a lidové strany neustále různá provokační shromáždění jimi ovlivňovaných studentů a mládeže. Vláda Klementa Gottwalda ani v této napjaté a nebezpečné situaci nevyhlásila v žádném okrese výjimečný stav, neredukovala žádná občanská práva ani neomezovala právo shromažďovací. Střelných ani jiných zbraní nebylo nikdy použito.
Komunisté urychleně pokračovali v budování dělnických ozbrojených oddílů – Lidových milicí. Měly postupně vzniknout ve větších závodech po celé republice a chránit lidově demokratické zřízení před pokusy reakce o ozbrojený puč. Na rozdíl od českých zemí byly na Slovensku v pohotovosti také ozbrojené složky slovenských partyzánů. Významnou úlohu sehrálo vystoupení ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody, který ujistil Gottwaldovu vládu, že armáda jde s lidem.
V úterý 24. února byla na základě jednomyslného usnesení nedělního sjezdu závodních rad Revolučního odborového hnutí provedena jednohodinová generální stávka. Stávkokazů byla v celé republice mizivá hrstka. Pod úderem generální stávky se počínal zmocňovat reakčních vůdců zmatek. Mnozí už začínali „balit kufry“.
Ve středu 25. února navštívili před 11. hodinou Klement Gottwald, Václav Nosek a Antonín Zápotocký dr. Beneše, aby jej znovu upozornili na neoblomný požadavek lidu: přijmout demisi! Předseda vlády Klement Gottwald předložil dr. Benešovi definitivní návrh na doplnění vlády, dohodnutý s představiteli obrozených stran Národní fronty. Konečně dr. Beneš ustoupil – přijal demisi všech 12 ministrů tří politických stran a schválil návrh na doplnění vlády, předložený jejím předsedou. Po poledni vyhlásil výsledek této návštěvy na Hradě československý rozhlas.
Doplněná a rekonstruovaná vláda obrozené Národní fronty měla 24 členy, z toho 11 komunistů (8 za KSČ a 3 za KSS), 3 sociální demokraty, 2 zástupce Revolučního odborového hnutí, 2 zástupce strany lidové, 2 zástupce strany národně socialistické, 1 zástupce Demokratické strany, 1 zástupce Strany slobody a 2 nestraníky.
Krize byla vyřešena. Veliké uznání Komunistické straně Československa vyjádřil pražský lid na statisícovém táboru lidu na Václavském náměstí, kam po skončení dopoledních směn pochodovaly proudy dělníků a zaměstnanců. Klement Gottwald odjel z Pražského hradu v 16.40 hodin. Cestou se ještě zastavil v budově Ústřední rady odborů na Perštýně, kde se konala ustavující schůze ústředního akčního výboru Národní fronty, které předsedal Antonín Zápotocký. Krátce před 17. hodinou Kl. Gottwald dojel na Václavské náměstí. Vystoupil na tribunu a hned v úvodu svého vystoupení ohlásil, že prezident republiky právě podepsal listinu nové vlády. Bouřlivý jásot a nadšení obrovského shromáždění na Václavském náměstí byly odpovědí na tuto zprávu a provázely i celý krátký projev Kl. Gottwalda. Po přečtení všech jmen členů vlády zazněla na závěr manifestace Internacionála.
Přibližně ve stejnou dobu se reakční živly ještě pokusily uskutečnit demonstraci. Asi 3 000 reakčních studentů se shromáždilo v 16 hodin na Karlově náměstí, odkud zamířili k Pražskému hradu. V Nerudově ulici se jim postavil v cestu oddíl příslušníků SNB.
V 21 hodin se uskutečnil slavnostní pochod jednotek Lidových milicí Prahou. V čele průvodu šlo i několik pohotovostních oddílů SNB.
V Bratislavě se ve večerních hodinách ustavil ústřední akční výbor slovenské Národní fronty. Předsedou sboru pověřenců zůstal Gustáv Husák. V novém čtrnáctičlenném sboru pověřenců měli komunisté většinu – kromě místa předsedy ještě 7 pověřenců. Po jednom pověřenci měli sociální demokraté, Strana slobody, odbojové složky a Slovenská odborová rada. Opozice bývalé Demokratické strany byla zastoupena jedním místopředsedou a jedním pověřencem.
V pátek 27. února odpoledne opustil prezident Edvard Beneš Pražský hrad a odjel natrvalo do své soukromé vily v Sezimově Ústí. V sobotu a v neděli 28. a 29. února se sešel sjezd rolnických komisí. Vlastní valný sjezd se proměnil v obrovskou manifestaci 170 000 rolníků z celé republiky na Václavském náměstí.
Vítězstvím v únoru 1948 se dělnická třída a pracující lid staly jediným pánem a hospodářem ve své zemi. Bylo provedeno další, rozsáhlé znárodnění průmyslu, bank a pojišťoven, uskutečněna druhá pozemková reforma a revidována první. Do rukou státu přešly všechny závody nad 50 zaměstnanců, všechen zahraniční obchod a vnitřní velkoobchod. Socialistický sektor se podílel na průmyslové výrobě již 96,4%. Zákon o nové pozemkové reformě stanovil hranici pro vlastnictví půdy na 50 hektarů. Byla projednána a Národním shromážděním schválena nová ústava – Ústava 9. května. 7. června se vzdal prezident E. Beneš své funkce a 14. června 1948 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky Klement Gottwald.
Únorové vítězství našeho lidu nad reakcí bylo i vítězstvím uvědomělých socialistů nad pravicovými živly v sociálně demokratické straně. Odtud pak byl už jenom krok k organizačnímu sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Československa, k němuž došlo koncem června 1948. Sloučení bylo provedeno na základně marxisticko-leninského učení a revolučního programu KSČ. Tím byla upevněna jednota dělnické třídy a překonán desetiletí trvající rozkol v řadách dělnictva.

Připravil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >