Případ Jana Masaryka

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 3. 2008

Twitter

Před 60 lety, 10. března 1948, spáchal sebevraždu Jan Masaryk, český diplomat a politik, syn T. G. Masaryka. Jan Masaryk byl v letech 1919 – 1922 čs. vyslancem v USA a v l. 1925 – 1938 ve Velké Británii, v l. 1940 – 1945 byl ministrem zahraničí čs. exilové vlády v Londýně, 1945 – 1948 ministrem zahraničí ČSR. V únoru 1948 přijal místo ve vládě obrozené Národní fronty. Abychom vyvážili antikomunistické žvásty o tom, že byl Jan Masaryk zavražděn komunisty, přinášíme ve zkráceném znění kapitolu „Případ Jana Masaryka“ z knihy Václava Kopeckého „ČSR a KSČ“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1960).

Myslím, že je třeba říci něco o případu Jana Masaryka. Poznamenávám, že my, komunisté, jsme nikdy před válkou nepřišli do styku s Janem Masarykem. A nikdo z vedení strany se s ním osobně neznal, ani soudruh Gottwald. Jen jsme věděli, že v r. 1938 se Jan Masaryk jako čsl. vyslanec v Londýně snažil působit na Chamberlaina a Halifaxe a že si vyžádal přijetí u anglického krále, aby mu poukázal na osudné následky Chamberlainovy politiky vedoucí k Mnichovu. V době války jsme v Moskvě nevěděli, jaké styky a jaké zkušenosti s Janem Masarykem měli v emigraci naši londýnští soudruzi. Pokud šlo o poměr Jana Masaryka ke komunistům, vyprávěli nám pak londýnští soudruzi, že Masaryk komunisty často posměšně ironizoval. A vyjadřoval se údajně tak, že by prý režim komunistů nevítal, „poněvadž je zvyklý mít komorníka k osobní obsluze a že má zvyk se denně koupat ve vaně“, což by prý za komunistického režimu nemohl dělat.
Seznámili jsme se s Janem Masarykem v březnu r. 1945, když přijel spolu s prezidentem Benešem a členy čsl. londýnské vlády do Moskvy, kde se vedlo jednání o vytvoření Národní fronty a o jejím programu. Při osobní povaze Jana Masaryka jsme se s ním brzy sblížili a otevřeně s ním mluvili, říkajíce mu „Jene“. Především jsme se ho tázali, zda si vskutku představuje komunisty tak primitivně, aby mohl věřit, že by se za režimu komunistů nemohl denně koupat ve vaně, což prý ho od komunistů odrazuje. Jan Masaryk se velmi zastyděl a snažil se pak prokazovat nám, komunistům, zjevné sympatie.
V několika letech společného zasedání ve vládě měli jsme s Janem Masarykem především tu zkušenost, že si vysoce vážil soudruha Gottwalda, kterého měl osobně velmi rád, a že se k nám, komunistům, choval vřele přátelsky. Shodovali jsme se jaksi i v náturách, totiž ve smyslu pro vtip, humor a veselí. Při mnoha příležitostech jsme vycítili, že Jan Masaryk nebyl zcela svůj, když šlo o společenské podniky v přítomnosti prezidenta Beneše. Masaryk si stěžoval, že před Benešem nelze používat slov, kterých používal Švejk, když se bodře a jadrně vyjadřoval. Jan Masaryk měl letoru, zcela protichůdnou realistické otravnosti. Dělal vtipy a byl zásoben těmi nejpikantnějšími anekdotami.
Jednou mně však Jan Masaryk po nějaké veselé zábavě řekl: „Nemysli si, Václave, že jsem tak veselý, jak vypadám. Víš, já jsem v podstatě člověk smutný, melancholický a veselostí ve společnosti zaháním duševní tíseň, která mě přepadá v osamocenosti.“
Jen na doklad melancholických nálad, o kterých Jan Masaryk často mluvil při prozrazování své duše, zde cituji obsah dopisu, jejž mně Jan Masaryk poslal k mým padesátinám 27. srpna 1947. Jan Masaryk napsal:
„Vy máte velkou výhodu, že jste našel lék pro všechny lidské problémy. Já ho nenašel a už nenajdu, ačkoli poctivě hledám – chvíli ještě pohledám a pak „zastřím““. Slovo „zastřím“, jehož tu Jan Masaryk použil, je pravděpodobně ve významu ruského slova „zastrjať“ a znamená „zmizet, odejít ze života“.
Politicky si Jan Masaryk počínal tak, že v otázkách zahraniční politiky jsme neměli důvodu se s ním střetnout. Jinak tomu bylo, když šlo o věci, o nichž se z třídního hlediska názory ve vládě různily. Na věci týkající se rodině Baťovy byl Jan Masaryk zvlášť citlivý a při jejich projednávání byl vždy velmi podrážděný. Proti nám, komunistům, se Jan Masaryk postavil také při projednávání milionářské dávky. Říkal, že je také milionářem, ačkoli nikdy neosvětlil, má-li vskutku uloženy nějaké větší peníze, doma nebo v cizině, jak se o tom vyprávělo. Také při znárodňování průmyslu Jan Masaryk ve vládě hlasoval různě, nebo vůbec nehlasoval.
Pravda je, že jsme se my, komunisté, s Janem Masarykem stále více sbližovali. A když se blížily únorové dny r. 1948, Jan Masaryk se viditelně distancoval od reakčních členů vlády, kteří ve vládě vyvolávali soustavné srážky. Pravda je, že Jan Masaryk nejen nepodal 20. února 1948 demisi spolu s druhými reakčními ministry, ale postavil se proti nim. Říkal, že demisionující ministři strašlivě prohrají, poněvadž je lid drtivě odsoudí. Jan Masaryk říkal, že jde důsledně s lidem, o jehož pravdě nemůže být pochyb. Přijímal jako samozřejmé vítězství lidu to, že 25. února 1948 byla demise ministrů přijata a že byla jmenována nová vláda, vláda Vítězného února. Vděčně kvitoval, že v této vládě zůstává ministrem zahraničních věcí.
V tu dobu však západní rozhlasy spustily zuřivou štvanici proti Janu Masarykovi, vytýkajíce mu, že šel v únorových dnech s komunisty a že vstoupil do vlády obrozené Národní fronty, dosazené 25. února 1948. Jan Masaryk byl útoky západních rozhlasů velmi dotčen a nejvíce ho uváděly v hněv různé osobní výhrůžky, pronášené proti němu z Londýna a Paříže.
Pravda je, že Jan Masaryk se velmi živě podílel na přípravě vládního prohlášení, jež měl soudruh Klement Gottwald jako předseda vlády Vítězného února přednést v Národním shromáždění 10. března 1948. V neděli před tím večer přišel Jan Masaryk do vily soudruha Klementa Gottwalda v Dejvicích a projevil za nejlepší nálady plný souhlas s texte vládního prohlášení, jež soudruh Gottwald definitivně redigoval. Následovalo pak pondělí, kdy byl Jan Masaryk spolu s námi na slavnostním představení ve Smetanově divadle. O přestávce jsme s Janem Masarykem mluvili o pořadu projevu, který byl svolán do Lucerny na večer dne 10. března 1948 k oslavě prvního výročí československo-polské spojenecké smlouvy uzavřené 10. března 1947. A pak jsme se za smíchu dali do obvyklých důvěrných témat týkajících se žen. Pamatuji se, že mně Jan vyprávěl, jak to má zařízeno, aby se ve svých šedesáti letech občas se ženami pobavil.
Vím, že Jan Masaryk si 9. března až do noci připravoval svoji řeč pro vystoupení v Lucerně 10. března 1948. Jisto je, že se v tuto noční dobu v mysli Jana Masaryka, který bydlil v obrovském Černínském paláci sám a cítil se osamoceností tísněn, že se v tuto noční dobu v jeho mysli asi vyhrotily všechny vnitřní rozpory, jimiž trpěl a jejichž tíhu stupňovaly bezesporu zuřivé štvanice proti němu ze Západu. A tyto rozpory si Jan Masaryk řešil 10. března 1948 skokem z okna, sebevraždou.
Zvěstí o smrti Jana Masaryka jsme byli ve vládě hluboce vzrušeni. Přišla právě ve chvíli, kdy se v Národním shromáždění 10. března 1948 soudruh Klement Gottwald jako předseda vlády Vítězného února chystal přednést prohlášení o velkých úkolech nové vlády. Bylo to vládní prohlášení, jež v každém jeho slovu s plným souhlasem schválil Jan Masaryk. Vzdali jsme mu při pohřbu všechnu poctu, která mu příslušela a kterou jsme mu vzdávali s upřímným žalem.
Bylo bezmezně cynickou lží, když štváči západních rozhlasů, kteří hnali Jana Masaryka k sebevraždě, obrátili a snažili se sebevraždu Jana Masaryka spojovat s nějakým terorem komunistů. A nerozpakovali se zároveň se sebevraždou Jana Masaryka líčit věci tak, jako by prezident Beneš byl býval zdrcen smrtí Jana Masaryka jako smrtí syna T. G. Masaryka a jako smrtí prý svého rodinného přítele, jehož prý Beneš osobně tak miloval. Pro vylíčení plné pravdy do všech podrobností můžeme však uvést, jak se ve skutečnosti prezident dr. Beneš zachoval při smrti Jana Masaryka. Když mu ministr vnitra soudruh Václav Nosek v Sezimově Ústí 10. března 1948 oznamoval sebevražedný konec Jana Masaryka, dr. Beneš nebyl nijak zdrcen a nijak nezesmutněl, nýbrž naopak rozčílil se a křičel: „Jan Masaryk byl vždycky komediant a i ten jeho skok z okna je komediantstvím.“ A Beneš pak líčil, jaké hlouposti a schválnosti prý dělal Jan Masaryk za války v Anglii, že prý byl vždycky výstředníkem a že sebevražedně prý skočil z okna v hloupé myšlence, že si po svém chování v Únoru napraví reputaci a udělá se hezkým v očím Západu.

Z knihy Václava Kopeckého „ČSR a KSČ“ vybral Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >