Poslední etapa Bedřicha Václavka

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2008

Twitter

(10. 1. 1897 Třebíč - 5. 3. 1943 Osvětim): Již 65 let uplynulo od smrti významného estetika, uměleckého kritika, folkloristy, publicisty Bedřicha Václavka, který byl v Osvětimi pod jménem redaktor Hrdina zavražděn. Léta od nástupu fašismu až do konce života znamenala pro Václavka ilegalitu, omezenou možnost publikování končící jeho zatčením. V krátkém čase, který mu zbyl, se soustřeďuje, tak jako například V. Vančura, na problematiku, kterou v tak napjaté době považuje za zásadní.

Vrací se ke svému velkému tématu, a tím byl folklór. Václavek patřil k prvním, kdo nechápali lidovou tvorbu jen z hlediska sběratelského, motivovaného myšlenkou záchrany vzácného dědictví. Chápe lidové umění v dimenzi estetické a sociologické. V protektorátní době přispívá do Sociologické revue právě na toto téma. V několikastránkové studii K otázce slovesné tvořivosti lidu analyzuje problémy lidové tvorby v nejširších souvislostech. Poukazuje na její stálou životnost, konkrétně na různé modifikace již kodifikovaných básní či písní. Uvádí rozdílné pojetí klasických témat, které zpracoval K. J. Erben v Kytici. V tomto slova smyslu bychom i dnes jistě našli příklady stálé životnosti a proměnlivosti "lidových témat", například v podání skupiny Čechomor a jistě řady dalších.
Na problematiku estetické normy v rámci lidové tvorby, její údajnou statičnost a neproměnlivost odpovídá Václavek poučen Mukařovského konceptem o vklínění estetické normy do celkového systému norem, který byl a stále ještě je v "lidovém prostředí" velmi pevný. To však nic nemění na tom, že lidové prostředí není tvořivé. Jistá nedorozumění a podceňování či nedoceňování lidového umění v moderní době vyplývají podle Václavka z jeho hodnocení kritérii totožnými s uměním individuálním.
V článku uveřejněním v programu D 34 Jak krystalizuje lidová poezie rozšiřuje vlastní pojetí toho, co můžeme nazvat prostředím, kde vzniká "lidové umění ". Nemusí být přímo vázáno na venkov, tedy v tradičním slova smyslu chápané lidové prostředí. Podle Václavka "každé tak či onak vymezené a uzavřené lidské prostředí si časem přivlastní určitý okruh představ a myšlenek, jakož i s nimi úzce svázaných slovesných forem vyjadřovacích". Poukazuje na různá prostředí, která jako svůj nezaměnitelný atribut využívají určitý umělecký kulturní projev, který má všechny rysy kolektivního vyjádření. Mohou to být městská prostředí, určitá sociální prostředí, mohli bychom snad dodat například studentské prostředí a podobně. Václavek však upozorňuje na různé nuance, které tyto projevy řadí na pomyslné stupnici síly lidovosti. Za velmi příhodné kritérium využívá míru mezi reprodukcí a tvorbou. Tedy čím je hranice mezi nimi méně zřetelná, a tak se interpret stává tvůrcem, aniž by chápal rozdíl mezi tímto možným dvojím přístupem k uměleckému dílu či uměleckému výkonu, tím více splňuje Václavkovu představu lidového umění. Když je však odlišena role autorství a interpretace, jde zřetelně o umění či kulturní projev nelidový, a těžko je lze nazvat profesionálním, protože jeho autorem může být i amatér. Autor je však znám, i když nemusí být znám naprosto konkrétně, je však respektován jako jedinec, původce toho projevu. Václavek však v této souvislosti upozorňuje na řadu přechodů, kdy nelze přesně hovořit o jednom či právě opačném přístupu k autorství.
Těmito analýzami rozšiřuje pojetí "lidového umění ", obrací pozornost k jeho modifikacím a snad - troufám si tvrdit - ve své době do jisté míry předznamenal smysluplnou orientaci folkloristiky. Bohužel však tento trend, takto pojímaný předmět zkoumání, je stále, i dnes, ojedinělým metodologickým řešením.
Václavek se snažil otevřít problém lidového umění z nejrůznějších stran. Poukazoval na vzájemnou propojenost a oboustrannou inspiraci mezi uměním lidovým a profesionálním či umělým. "Chvíle důvěrného sblížení lidového slovesného repertoáru s umělými protagonisty literárními jsou požehnané a úrodné pro obě strany: umělá poezie se v nich sbližuje s životem a obrozuje ve svých prostředcích výrazových, lidová slovesnost čerpá z umělé literatury nové podněty. Tyto chvíle jsou v dějinách řídké a nelze je uměle vyvolat".
Fakt, že umění lidové specifickým způsobem vždy čerpalo z umění vysokého, umělého, byl vždy zřejmý. Václavek se ve svých studiích soustředil také na opačnou vazbu, jako v článku uveřejněném v Kritickém měsíčníku a nazvaném Funkce lidové poezie v českém vývoji literárním. Rekapituluje mnohaletý vývoj, vazby a vztahy. Závěrem konstatuje, že je nutné přistupovat například k lidové poezii jinak: "Nemůže to být příklon obsahový k minulosti našeho národního života. Naše umění musí žít přítomností (a budoucností) jako každé skutečné umění. Spojení nové naší poezie s lidovou slovesností musí být důvěrnější, hlubší..."
Za Protektorátu se Václavkovi stále zužoval prostor k prezentaci výsledků úvah týkajících se estetických i propagandistických myšlenek. Využil i stránek Lidových novin, aby publikoval sice odborné - folkloristické statě, nicméně aktualizované současnou politickou situací. To je jeden ze základních rysů Václavkových textů. I problematiku na první pohled čistě odbornou, v řadě případů historickou, chápal vždy v aktuálních souvislostech. To se týkalo i statí Písně a národ a Obroda živého slova, uveřejněných v Lidových novinách.
Václavek patřil k respektovaným osobnostem kulturně-politického života, a to právě v námi sledovaném období. Patřil k těm významným osobnostem, u kterých se pevně pojí jejich názor na svět a politické přesvědčení s konkrétním občanským jednáním. Také pro tuto vlastnost byl respektován i u generačních souputníků, kteří vycházeli z jiných ideově-filozofických koncepcí. Takto na Václavka vzpomíná po válce Václav Černý: "Spolu s Vančurou a později Kratochvílem přivedl mne (Bedřich Václavek) v nejdůvěrnější citový loyální vztah ke komunistům, jehož si vážím jako velké životní hodnoty a jenž mou vinou, to si slibuji, nebude nikdy porušen".

Věra Beranová, Obrys-kmen

• < Předchozí
• Další >