Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost (2/6)

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 7. 2008

Twitter

Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Kontrarevoluční síly v Československu prováděly v posledních měsících neustále kampaň diskreditace komunistické strany. V důsledku toho vzniklo i nebezpečí, že KSČ ztratí své vedoucí postavení ve společnosti. K aktivizaci protikomunistických sil přispívalo nesprávné stanovisko zaujaté částí vedení KSČ a v řadě otázek odklon od zásad marxismu-leninismu. Četné výzvy některých vedoucích činitelů ÚV KSČ „skoncovat s mocenským monopolem komunistů“, „oddělit stranu od moci“, uplatňovat „rovnoprávnost“ KSČ s jinými politickými stranami, zříci se stranického řízení státu, hospodářství a kultury, byly původním podnětem pro bezuzdnou kampaň proti KSČ, zahájenou silami, které se snaží zničit KSČ, zbavit ji vedoucí úlohy ve společnosti.

Sebekritika a kritické hodnocení těch či oněch opatření, nezbytné pro každou stranu, se proměnily v Československu v bezuzdnou a nebezpečnou kampaň, v diskreditování veškeré činnosti strany. Revizionisté a pravicové síly, využívajíce nerozhodného a kolísavého postoje KSČ, zahájili paušální očerňování veškeré činnosti KSČ v posledních dvaceti letech — odmítajíce její právo řídit společnost a řídit stát.
Zemi ovládla kampaň organizovaná kontrarevolučními silami, jasně insporovaná imperialistickou, antikomunisticky zostřenou propagandou. V KSČ se začaly fakticky narušovat hlavní leninské zásady organizace stranického života – zásady demokratického centralismu, ideově organizační jednoty strany. Představitelé pravičáckých sil se postupně snažili o to, aby ve stanovách bylo stanoveno „právo menšiny a právo na názor skupiny“, to znamená právo odporovat stranickým usnesením po jejich schválení.
Linie masového rozvratu vedoucích kádrů se nedotkla jenom stranického aparátu. Byla rozšířena i na důležité články státního aparátu, na odbory, na svaz mládeže. Byla vyměněna většina členů vlády.
Doufali jsme, že předsednictvo ÚV KSČ využije příprav k XIV. mimořádnému sjezdu strany, který měl být svolán na 9. září, aby skoncovalo s balamucením kádrů. Ale nestalo se tak. Naopak, pravicové sily využily připrav ke sjezdu k tomu, aby zasadily rány zdravým silám strany; dosadily své lidi do okresních a krajských stranických organizací a straně vnucovaly svou politiku.
Tisk, kontrolovaný pravičáky, se otevřeně vměšoval do voleb kandidátů na stranické konference a sjezd, ba dokonce uveřejňoval „doporučení“, kdo má být zvolen členem budoucího ÚV KSČ a kdo nikoli. Tím se snažil působit na delegáty budoucího sjezdu nepřípustným nátlakem. Vedení KSČ vydalo prakticky napospas pravicovým protisocialistickým silám kontrolu nad prostředky ideového působení na masy. Noviny, rozhlas, televize Československa byly prakticky k dispozici určitým skupinám, které sledovaly zřejmě protisocialistické cíle. „Literární listy“, „Mladá fronta“, „Práce“, „Lidová demokracie“, „Svobodné slovo“, „Zemědělské noviny“, „Student“, „Reportér“, prováděli nejzběsilejší protisocialistickou propagandu.
O tom, že masových propagačních prostředků je používáno nikoli v zájmu československého lidu, nýbrž k jeho škodě, otevřeně hovořili i českoslovenští pracující. Tak účastníci celonárodního shromáždění Lidových milicí poukazovali na to, že vedení strany a propagační orgány nepodnikají žádná opatření proti činům reakčních živlů. Nebyla náhoda, že po schválení rezoluce na tomto aktivu považovali dělníci za nutné přijít s rezolucí na sovětské velvyslanectví s tím, aby byla tlumočena do Moskvy.
Výzva tohoto shromáždění byla dlouho utajována před pracujícími Československa.
Mnozí českoslovenští soudruzi se snažili vyjadřovat k této otázce v tisku, nebylo jim to však umožněno.
Dělníci závodu „Auto-Praga“ psali ve svém dopise z 18. července: „Jsme kategoricky proti tomu, aby v rozhlase, v tisku a televizi se vytvářela zlostná atmosféra proti SSSR i socialistickým zemím a stranám. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti.“
Zkrátka se v Československu vytvořila taková situace, že pravičáci mohli otevřeně vystupovat v tisku s protisocialistickými prohlášeními, pořádat demonstrace, mítinky pod svými kontrarevolučními hesly, kdežto vystoupení, v nichž byla situace v zemi hodnocena z marxisticko-leninských pozic, byla umlčována, jejich autoři byli pronásledováni.

Podle publikace Obrana socialismu – nejvyšší internacionální povinnost
připravil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >