Prověřená dějinná fakta proti antikomunistickým legendám

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 7. 2008

Twitter

Dle červnové pražské konference domácích i zahraničních antikomunistů a jimi přijaté deklarace jsou hlavními, v podstatě bezrozdílnými viníky všech válečných a poválečných zel dva totalitní státy - Velkoněmecká Říše a Sovětský svaz, dvě zločinné ideologie - fašismus (nacismus) a komunismus, totálně antihumánní, až genocidní. V té souvislosti deklarace vytyčila mj. požadavek přijmout 23. srpen, tedy den podpisu paktu Ribbentrop - Molotov r. 1939 za celoevropský den vzpomínek na oběti fašismu a komunismu.

K tomu v této stati připojuji několik potřebných kritických poznámek, opírajících se o reprezentativní studie evropské i naší soudobé historiografie a nezamlčujících spoluodpovědnost především západoevropských tehdy vládních mnichovanů za předválečné a válečné počáteční úspěchy nacisty vedeného Německa.

Co předcházelo podpisu nacisticko-sovětské smlouvy o neútočení?

Nástup nacismu k moci v Německu (1933) podpořila nejen většina představitelů finančního kapitálu německého, nýbrž i vlivná část západoevropského a amerického, junkerských německých statkářů, generality, buržoazie a maloburžoazie, dokonce i nezanedbatelný zlomek hospodářskou krizí deptaného proletariátu a lumpenproletariátu. S úspěchem šířili nacisté ideje revanše za válečnou porážku.

Po uchopení a jisté konsolidaci moci přešel nacismus již od druhé poloviny třicátých let k teroristické likvidaci (i fyzické) revolučních i reformních socialistických sil, k rasistickým pogromům, především vůči židovským neárijcům.

Nastoupil k rychlému zlomení francouzské hegemonie na evropské pevnině (znovumilitarizace Porýní, Anschluss Rakouska, anexe českého pohraničí, předání velkého území do rukou fašizujících vlád (maďarské, polské).

Ovšem harmonogram německého plánu na rozpoutání světové války nejdříve proti západním mocnostem a teprve po vítězství v ní i proti SSSR musel být na rozhraní let 1938 a 1939 dost podstatně modifikován. Dřívější předpoklad získat od spřáteleného Polska svolení k německé anexi původně svobodného města Gdaňska a k vybudování dálničního spojení s Východním Pruskem výměnou za předání Slovenska a Karpatské Ukrajiny do polských rukou nevyšel pro zásadní polský odpor. Takto Německo, připravující válečný úder přednostně proti Západu, muselo usilovat o dočasnou dohodu se SSSR, jež by mu při vojenském napadení západní Evropy kryla záda.

A právě v této souvislosti i část serióznější západní historiografie, tedy nikoli pouze primitivní antikomunističtí hysterikové vytýkají SSSR a evropským komunistickým stranám kolaboraci s nacismem před válečným napadením SSSR. Ovšem opomíjejí přitom poukázat na některé závažné faktory: Především na intenzivní odbojovou účast komunistických stran v obsazené Evropě, též v ČSR ještě před válečným napadením SSSR (Francie, Jugoslávie, Řecko zvláště). Dále opomíjejí uvést, že podpisu paktu Ribbentrop - Molotov předcházelo letní moskevské jednání anglo-francouzské mise o válečném spojenectví SSSR a Západu proti Německu, jež její vinou ztroskotalo s osudovými následky pro negativní průběh války zhruba do poloviny roku 1943, do velkého přelomu! Obrovskou negativní roli hrál přitom, jako již mnohokrát dříve, západní kapitalistický antikomunismus!

K obsahu moskevského jednání

K aktům anglo-francouzské politiky, jež SSSR tlačila k podpisu smlouvy s nacistickým Německem o neútočení, považuji za potřebné uvést:

Proti konkrétnímu prohlášení náčelníka generálního štábu maršála Šapošnikova, že SSSR může postavit po boku Francie a Anglie během 8- 20 dnů 120 pěších a 16 jezdeckých divizí, 5000 těžkých děl, 9-10 tisíc tanků a 5000-5500 letounů v případě války s Německem, anglo- francouzská mise nebyla zplnomocněna k jakémukoli vstřícnému jednání podobného typu a jen všeobecně naznačovala, že síly, postavené případně po boku SSSR, bude-li napaden, a rozhodnou-li západní politikové o vstupu do války, by z vojenského hlediska neznamenaly jakoukoli podstatnější sílu. Mise také nebyly zplnomocněny uzavírat jakékoli dohody vojensko-politického rázu. Prakticky by to v případě nacistické agrese znamenalo, že SSSR bude bojovat osamocen.

Spojenci Západu, zejména bezprostředně ohrožené Polsko, odmítlo v případě války s Německem připustit příchod pomocných vojsk Sovětské armády na své území.

Současně s nereprezentativním jednáním vojenských misí Západu v Moskvě probíhala jednání s nacistickým ministrem Wohlstatem v Londýně, kde mu bylo dáváno najevo, že Německu se ponechává na východě volná ruka.

SSSR stál navíc v srpnu 1939 před faktem pohraniční války, kterou musely vést dost početné jednotky Rudé a mongolské armády proti japonským silám v obvodu pohraniční mongolské řeky Chalchin-Gol.

Odmítnutí německého návrhu mohlo znamenat v několika dnech nejen izolovanou válku s Německem, ale současně nebylo jasno, zda pohraniční střetnutí s Japonskem nepovede až k velké válce, což by pro SSSR znamenalo boj na dvou frontách proti velmi silným nepřátelům.

Vedle krajně neobjektivní existuje i literatura objektivnější, v souladu s dějinnou pravdou. Sem patří, žel dnes všestranně do ztracena odsouvané pohledy dr. Beneše. Ten psal ve smyslu plného uznání vážné viny západních politiků za to, že SSSR volil v obtížné, měnící se, nepřehledné situaci nepochybně riskantní východisko.

Cituji: Je však známo, že západní velmoci - vlády Daladierova a Charmberlainova - o smlouvu se Sovětským svazem mnoho nestály a Polsko Beckovo jí kladlo v cestu řadu obtíží a překážek. Jednání o spojenectví mezi Sovětským svazem a Francií-Anglií se tudíž nezdařila... Sovětská vláda tudíž vidouc celou politiku Západu a jsouc si jista, že ke konfliktu evropskému dojde, a obávajíc se, aby v duchu apeassementu západní velmocí nedělaly další koncese Hitlerovi na útraty jiných, eventuálně a především i Sovětského svazu - podepsala s Berlínem smlouvu, která Sovětskému Rusku na okamžik zajistila neutralitu Německa, dala mu čas pro dostatečnou přípravu vojenskou a vytvořila situaci, kdy západní fronta hned od počátku války byla pravděpodobná, nemělo-li se opakovat s Polskem to, co připustily západní velmoci v případě Československa .

Podobně britští autoři W. P. a Z. K. Coatesovi píší: V celém průběhu anglo-francouzsko-sovětského jednání v r. 1939 hledaly britské vlivné kruhy dorozumění nikoli se SSSR, ale s nacistickým Německem... Chamberlain byl nepřekonatelným usmiřovatelem fašistických států. Chtěl nakrmit hladové fašistické vlky ústupky a myslel si, že poroste- li jejich chuť, pak se z vděčnosti k Anglii a Francii vrhnou na východ a rozsápou SSSR.

* * *

Válečný zločinec odsouzený norimberským soudem k trestu smrti gen. Jodl doznal, že Německo nebylo schopno odolat soustředěnému válečnému úsilí spojenců - Francie-SSSR-ČSR v r. 1938, ani spojenců - Anglie-Francie-SSSR-Polsko v r. 1939. Za to, že tato spojenectví nebyla realizována nese obrovský díl viny také primitivní antikomunismus vládnoucích kapitalistů Západu.

Největší nespornou vinu a odpovědnost za rozpoutání nejhroznější světové války všech dob, za smrt a nezměrné utrpení stamilionů lidí nesou vůdčí představitelé států agresivní Osy: Berlín-Řím-Tokio. Mimořádně těžkou spoluvinu nesou především vůdčí představitelé demokratických mocností, kteří svojí krátkozrakou, ba sebevražednou politikou a hlavně antisovětismem a antikomunismem agresivním velmocím účinně napomáhali. Z nich mnichované , jmenovitě Chamberlain a Daladier za mnichovský diktát Československu, Pétain a Laval za kapitulaci Francie, polský plukovník Beck za spoluzmařeni válečné koalice Francie, Anglie, Polsko, SSSR v r. 1939. Ovšem i představitelé vítězných velmocí, pokud nezdůvodněně oddalovali otevření plnohodnotné druhé fronty v Evropě, jež mohla nejméně o rok zabezpečit definitivní spojenecké vítězství a zkrátit válečná utrpení lidí.

Stalinské vedení SSSR nese především odpovědnost za to, že dostatečně nevyužilo sovětsko-německého paktu o neútočení k potřebnému dozbrojení Sovětské armády nejmodernějšími zbraněmi, že nevyvodilo správné závěry (včasnou plnou bojovou pohotovost především) z hlášení sovětské výzvědné služby o datu zahájení německého úderu. To vedlo k velkým počátečním porážkám na frontách a ohrozilo samu existenci první země světa, jež se pokusila o formování spravedlivého socialistického společenství.

7. července 2008, PhDr. Luboš KOHOUT, CSc., Naše pravda

• < Předchozí
• Další >