Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost (6/6)

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 8. 2008

Twitter

Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Následkem činnosti pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil vzniklo v Československu reálné nebezpečí kontrarevolučního převratu a likvidace socialistických vymožeností. Zejména tato skutečnost se stala hlavní příčinou obav Komunistické strany Sovětského svazu a ostatních bratrských stran o politický vývoj v Československu a jeho zaměření. Ústřední výbory Bulharské komunistické strany, Maďarské socialistické dělnické strany, Jednotné socialistické strany Německa, Polská sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Sovětského svazu udělaly všechno, aby pomohly KSČ i lidu Československa překonat nebezpečnou krizi a zvítězit nad rostoucími silami kontrarevoluce politickými prostředky.

Po květnových rozhovorech zástupců Komunistické strany Sovětského svazu a Komunistické strany Československa v Moskvě navrhoval ÚV KSSS nové dvoustranné jednání s vedením KSČ za účelem posouzení vzniklé situace. Vedoucí představitelé KSČ se tomu však vyhýbali pod různými záminkami.
Vedoucí představitelé řady bratrských zemí — členů Varšavské smlouvy — se rozhodli, věrni zásadám internacionalismu a vycházejíce z pocitu solidarity s bratrským Československem a z odpovědnosti za osudy socialismu v Evropě, svolat společnou schůzku s vedoucími činiteli ČSSR a v soudružském duchu projednat situaci, jež se vytvořila, najít řešení a nabídnout pomoc. Vedoucí činitelé KSČ bohužel tento návrh nepřijali a do Varšavy nepřijeli. Situace však byla taková, že ke svolání takové schůzky s bratrskými stranami byly všechny politické i morální důvody.
Varšavská schůzka znovu potvrdila plnou jednotu pěti komunistických a dělnických stran, jejich neochvějnou semknutost a rozhodnost postavit se proti pokusům kontrarevolučních sil.
Rozbor kontrarevolučních a protisocialistických sil v Československu přesvědčivě dokazuje, že nebyly náhodné, nýbrž organizované. Projevy nesly zřetelné známky zaměření a cílů protisocialistických sil, důslednost a koordinaci pravicových, revizionistických sil uvnitř KSČ, které se otevřeně snažily působit kontrarevolučně uvnitř země, za podpory zvnějšku.
Všechno svědčí o tom, že události byly řízeny organizovanými kontrarevolučními silami, které měly rozsáhlé spojení uvnitř země, — v souladu s činností protisocialistických sil ve sdělovacích prostředcích a ve spolupráci s nejrůznějšími kluby a druhými politickými stranami. Kontrarevoluční síly narušily i nejdůležitější orgány obrany státu. Pravicové elementy měly své lidi v řídících orgánech KSČ a byly přesně informovány o všech událostech. To zvyšovalo nebezpečí probíhajících událostí a vyžadovalo zásadní boj celé strany proti kontrarevoluci — a především aktivní postup předsednictva ÚV KSČ, všech jeho členů i členů vlády ČSSR. Někteří členové předsednictva ÚV KSČ a vedoucí představitelé vlády však jednali i v rozporu s usneseními předsednictva ÚV KSČ i v zásadních otázkách. Tak např. člen předsednictva ÚV KSČ s. Kriegel nejenže neodporoval protisocialistickým živlům, ale v podstatě solidarizoval s autory kontrarevolučního postupu, jako v případě svého televizního vystoupení — při rozhovoru s autory 2000 slov.
Komunistické a dělnické strany socialistických zemi ve snaze pomoci bratrům — komunistům a všem pracujícím ČSSR zabránit nebezpečnému obratu událostí v Československu podnikaly vše možné, co bylo v jejich silách. Tomuto účelu sloužila setkání politbyra ÚV KSS a předsednictva ÚV KSČ v Čierné nad Tisou a poté porada zástupců šesti dělnických a komunistických stran socialistických zemí v Bratislavě.
Zástupci ÚV KSČ ujišťovali na těchto poradách, že podniknou nezbytná konkrétní opatření k stabilizaci situace v zemi, upevnění a obraně socialistických vymožeností.
Po setkání v Čierné a po poradě v Bratislavě neudělaly však vedoucí orgány ČSSR nic, nepostavily se na odpor kontrarevoluci. Naopak, pravicové protisocialistické síly aktivizovaly svou činnost. Tyto síly si vytyčily zcela určité cíle: zbavit KSČ její vedoucí úlohy v rozvoji socialistické společnosti. K tomu zahájily útok proti autoritě strany a organizovaly kampaň osočování a pomluv.
Po schůzce v Čierné a poradě v Bratislavě rozvinuly pravicové kontrarevoluční síly svoji aktivitu. Protisocialistické živly organizovaly podpisové akce za zrušení Lidových milicí. Akce byly doprovázeny mítinky a demonstracemi protisocialistického charakteru.
Komunisté, kteří vystupovali na těchto shromážděních, byli hrubě umlčováni a bylo proti nim používáno i násilí. V tisku byla znovu zahájena zběsilá protisocialistická hysterie. Je známo, jakému pronásledování reakce bylo vystaveno 99 zaměstnanců závodu Auto-Praga, a to jen proto, že se odvážně postavili na obranu socialistických vymožeností dělnické třídy a přátelství národů Československa a Sovětského svazu. Organizovaná podvratná činnost dosáhla v posledních dnech vrcholu: byl podniknut otevřený útok na budovu sekretariátu ÚV KSČ v Praze.
V Čierné nad Tisou se v průběhu jednání projevilo rozdělení sil v předsednictvu ÚV KSČ. Zatímco většina členů předsednictva zaujala principiální linii a potvrdila nutnost rozhodného boje proti reakčním antisocialistickým silám, proti shovívavosti vůči reakci, menšina členů předsednictva v čele s A. Dubčekem vystupovala otevřeně z pravicových, oportunistických pozic.
Pravicové revizionistické živly ve vedení komunistické strany a vlády Československa zmařily plnění dohody dosažené v Čierné nad Tisou a Bratislavě o nutné obraně socialismu v Československu, o boji proti antisocialistickým silám, o odporu proti úkladům imperialismu. Ve snaze skrýt své pravé záměry frázemi o obraně socialismu chtěli tito lidé ve skutečnosti získat jen čas a tím napomáhat kontrarevoluci. V důsledku jejich zákeřných, zrádných akcí vzniklo reálné ohrožení socialistických vymožeností v Československu. Do arény politického života v Československu vstoupila tvrdá reakce.
Pro socialistické země se vytvořilo naprosto nepřijatelné ovzduší. Za takové situace bylo nutné jednat, jednat cílevědomě a rozhodně, a neztrácet čas. Právě proto se rozhodl Sovětský svaz a další socialistické státy poskytnout bratrskému československému lidu neodkladnou pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami.
Osudy socialistického Československa jsou drahé a blízké národům všech socialistických zemí, které nemohou souhlasit s tím, aby naši společní nepřátelé svedli Československo z cesty socialismu, a vytvořili tak nebezpečí, že bude odtrženo od socialistického společenství. Naše národy přinesly příliš těžké oběti, příliš mnoho krve prolily v urputných bojích minulé války, v boji za sociální a národní osvobození, než aby umožnily kontrarevoluci odtrhnout Československo od rodiny socialistických států.
Obrana socialismu v Československu není jen vnitřní záležitostí lidu této země, nýbrž je i problémem obrany pozic světového socialismu. Právě proto poskytujeme podporu lidu Československa k obhájení výdobytků socialismu.
Poskytujeme-li bratrskou internacionální podporu našim československým soudruhům — komunistům a všemu československému lidu, plníme tím svou internacionální povinnost vůči nim i vůči mezinárodnímu komunistickému, dělnickému a národně osvobozeneckému hnutí. A tato povinnost je pro nás nade všechno.

Podle publikace Obrana socialismu – nejvyšší internacionální povinnost
připravil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >