1968: O demokracii jim nešlo

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 8. 2008

Twitter

Prapor boje proti komunismu zvedají výše. Zesilují hlas. Letošní rok je inspiruje, aby se vraceli k „hodnocení“ vzniku samostatného Československa, k únoru 1948, ale především k srpnovým událostem v roce 1968. Různí Hejzlarové, Mlynářové, Pelikánové, Pachmanové a další. Je pro ně společné, že se angažovali v „reformním hnutí“, které přivedlo naši společnost na okraj katastrofy. Znovu opěvují demokracii, která má být protikladem „komunistickému totalitarismu“. Ne náhodou byla jedna z prvních oblastí života naší společnosti, kterou chtěli reformátoři roku 1968 změnit ke svému obrazu, právě socialistická demokracie. Jak vlastně však měla být přetvořena?

Z různých názorů byla vytvořena konstrukce, která vyzvedávala dokonalost demokracie západní. Přímo z úst T. G. Masaryka převzali názor, že „osud našeho národa přímo logicky je spjat se Západem a jeho moderní demokracií“.
Ve svém boji za „demokracii“ neváhali skandalizovat úspěchy dosavadní výstavby socialismu. Dramatizovali omyly a chyby, ke kterým se kriticky vyslovilo lednové zasedání ÚV KSČ v roce 1968.
Pronikali do prostředí vysokoškolských studentů, do organizace ČSM, odborů a jiných společenských organizací. Jako jejich alternativu, v zájmu rozbití Národní fronty, vytvářeli Klub angažovaných nestraníků nebo také K 231. V popředí těchto iniciativ stál mezi jinými nynější emigrant I. Sviták, o němž Z. Mlynář, žijící rovněž v emigraci, hovoří jako o exhibicionistovi. Byli to i L. Pachman, J. Müller a další. Ale také O. Rambousek. Mnozí z nich v současnosti velmi nadšeně vzpomínají na „nástup svobody a demokracie“ v roce 1968.
Klub angažovaných nestraníků měl probouzet ve svých členech „odpovědnost“ za pohyb společnosti. Mobilizovat je k vytvoření politického systému „demokratického socialismu“.
Provokace O. Rambouska ve vysokoškolském prostředí nejednou vedly k intenzivnímu psychologickému nátlaku na ty, kteří v rámci slibované „demokracie a svobody“ chtěli vyslovit jen nepatrně odlišný názor, než připouštěl tento bývalý agent-chodec západních výzvědných služeb. „Demokracie“ mělo být dosahováno ostouzením poctivých občanů. Měli být „vyřízeni“, jak uvádí jedno z prohlášení aktivisty K 231 Brodského.
Dovolávali se lidu. Zneužívali pro své cíle heslo „demokracie, to bude vláda z lidu, s lidem a pro lid“. Záměrně opomíjeli, že demokracie vyžaduje respektovat jeden druhého. Pro svou potřebu, jelikož jim to vyhovovalo, naopak zvýrazňovali slova již citovaného T. G. Masaryka: „Demokracie bez uznání… povolaných osob ne nemožná.“ Jedině oni se cítili být povolanými osobami k tomu, aby předváděli, co je to „demokracie“.
Jejich demokracie, to byl boj za návrat k poměrům charakterizujícím soukromovlastnické vztahy. K postavení pracujících jako beztvaré masy, lehce manipulovatelné. Měla to být pluralistická společnost, ale bez komunistické strany. Měla to být „demokratická“ společnost, měnící se ve společnost jedinců a různých nátlakových skupin, v níž by tato „demokracie“ zvýhodňovala menšinu.
V rámci své demokracie volali po svobodě slova a tisku. Když však někdo tuto svobodu chápal jako právo vyslovit se proti, pak mu omezovali prostor pro zveřejnění jeho názoru. Tak tomu bylo například i s informací o výsledku vystoupení I. Svitáka na Dole Doubrava v ostravsko-karvinském revíru v roce 1968. Nemohli přece připustit, aby do veřejnosti pronikla informace o tom, že jeho „přednáška“ vyvolala protesty právě u toho lidu, v jehož jménu bojovali za „demokracii“.
Jejich „demokracie“ postrádala humanistické aspekty. Přestože se slovně k humanismu soustavně hlásili. Tato skutečnost je charakteristická i pro jejich dnešní postoje k socialistické společnosti. Například Ota Šik vyjadřuje svoji obavu o humanismus v Československu slovy: „Obyvatelstvo nemá žádnou možnost přímo nebo nepřímo rozhodovat o vývoji závodů nebo výroby. Nemá možnost něco měnit, cokoli ovlivnit.“ Tvrzení absolutizující a spoléhající na neznalost poměrů v Československu, ale také dokumentující tuto neznalost.
Pravda je, že mnohde nedokážeme plně využívat všech vymožeností socialistické demokracie. Ale konkrétní výsledky 450 000 aktivistů občanských výborů a komisí národních výborů, téměř 200 000 poslanců jako zástupců lidu prokazatelně hovoří o tom, že ve své funkci nejsou proto, aby „neměli žádnou možnost“, ale právě naopak. Dobrému pozorovateli nemůže uniknout, že Socialistický svaz mládeže v rozhodujících a důležitých otázkách týkajících se mládeže je přímým partnerem vlády ČSSR, že bez stanoviska ROH není možné řešit pracovněprávní vztahy a další otázky, týkající se pracujících. Tvrdit, že „obyvatelstvo nemá žádnou možnost“ znamená hrubě zkreslovat naši skutečnost.
Demokracie, jakou chtěli zavádět „mužové pražského jara“v roce 1968 a po které volají i dnes, nemá s naší dnešní cestou nic společného. Měla to být jen forma moci, která by jim zabezpečila výsluní a neomezený, bezpracný blahobyt. Jejich „demokracií“ byl avanturismus, voluntarismus, život ze dne na den, plný pesimismu, boj všech proti všem.
Přestavba není uskutečnitelná bez další demokratizace společnosti. Větší úloha, ale také větší odpovědnost je kladena na pracovní kolektivy. Národní výbory se postupně stávají ve větší míře hospodáři na svých územích. Socialistická samospráva, rady kolektivů pracujících, volby ředitelů podniků ve zcela jiném duchu než v roce 1968, to jsou kroky k vyššímu stupni socialistické demokracie. Je to demokracie odmítající život na úkor společnosti, vyžadující plně uplatňovat práva občana naší země, ale také neuhýbat před povinnostmi.

Rudolf Janík, Mladá fronta 17. srpna 1988

• < Předchozí
• Další >