Tajný projev N.S.Chruščova I.

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 9. 2008

Twitter

V historii se velmi často setkáváme s osobami, které dějinné události a jejich mi-mořádné vlastnosti vynesly do čela hnutí. V novějších dějinách to byl například Napo-leon I., před ním Cromwell a po nich Roosevelt, de Gaulle a další. Třídy si takové mimořádné jedince ponechávaly na svém štítě. Byli jejich zbrojí, nadějí i jistotou. Do zapomenutí zapadli teprve potom, když doba, kterou tvořili a které sloužili, by-la překonána a na scénu dějin vystoupila nová třída či jiná frakce původní třídy a ta potřebovala nové symboly. Kult osoby, byl-li prospěšný své třídě, byl svou třídou pěstován a chráněn. Právě tak jak se chová třída ke svým symbolům, praporům, zástavám, znakům, písním nebo hymně, tak se chová třída i k osobám, které se staly kultem třídy. Nikdy nerozhodovalo zda si mimořádný jedinec přál být uctíván jako kult, či byl skromný a odmítal to, či byl zásadový a přímo si takové ocenění zakazoval. Jeho třída jej poslechla ve všem, ale zda bude nebo nebude kultem své třídy, nemohl vynikající jednotlivec ovlivnit. Vznik kultu se řídí objektivními zákony a nelze je přehlížet a už vůbec není možné proti nim úspěšně bojovat.

Nový dekret o „podezřelých“ zesílil revoluční teror, byly sestaveny seznamy proskribovaných a všichni „podezřelí“ (ti kdož neměli úřední osvědčení občanství) neprodleně pozatýkáni. Celou zemi zasáhla vlna vzájemného podezřívání, vášně dostoupily vrchu. K souzení „podezřelých“ byl jmenován Výborem veřejného blaha zvláštní Revoluční tribunál. V Paříži pracovala nepřetržitě gilotina, po schůdcích popraviště vystupovali v těsném sledu Marie Antoinetta, bývalý pařížský starosta Bailly, Malesherbes, Barnave, Lavoisier, girondističtí vůdcové a stovky dalších „podezřelých“. Na venkově byli chycení vzbouřenci a zrádci hromadně stříleni. Mnozí komisaři Konventu zneužívali své moci a prosluli krutostí. Ale dík jejich energii a součinnosti občanů, byla všude obnovena revoluční vláda. Girondistická revolta byla potlačena, Marseille a Lyon očištěny od kontrarevolucionářů, Vendejští rozdrceni a zahnáni do lesů. Revoluce prožívala rok těžkou zkoušek, její existence si vynucovala vést revoluční válku do krajnosti. Jejím heslem bylo: „Vítězství nebo smrt!“ (P.Křivský, Věk starý a nový, Albatros, 1987, str.345 a 346)
---

N.S.Chruščov získal titul „Don Quijot“ padesátých let dvacátého století oprávně-ně? Ne! Nelze vyloučit jeho vypjaté osobní zaujetí proti Stalinovi. Ale on, vůdčí osobnost nové třídy, „socialistických“ aristokratů, objektivně posuzováno, oprávněně bojoval proti J.V.Stalinovi, zásadovému představiteli proletářů. Kdyby byl N.S.Chruščov Donem Quijotem, nikdo by ho nepodporoval, byl by směšný, zůstal by sám. Třídní pojetí nelze vytlačit ani z otázky kultu osobnosti.
Mé vývody podepírá historie období moci, slávy a pádu populárního, principiál-ního, bezúhonného, neúplatného, vždy elegantně oblečeného a věci buržoazní revoluce horlivě oddaného Maximilliena de Robespierra. S jeho hlavou padla vláda drobného revolučního měšťanstva a proto zanikl i jeho kult a nastoupilo období reakční moci nové - velké buržoazie. Té, která zbohatla za revoluce podnikáním a spekulacemi.
XX.sjezd KSSS přijal usnesení s názvem: Rezoluce XX.sjezdu KSSS ke zprávě o čin-nosti Ústředního výboru KSSS. Má tři kapitoly. V poslední, mezi jinými politickými okruhy, je i stať o kultu osobnosti. Praví se v ní:
„Pro zvýšení aktivity komunistů a všech pracujících mělo velký význam zevrubné osvětlení marxisticko-leninského pojetí úlohy osobnosti v dějinách. Sjezd soudí, že Ústřední výbor zcela správně vystoupil proti kultu osobnosti, jehož rozšíření zlehčovalo úlohu strany a lidových mas, zmenšovalo úlohu kolektivního vedení ve straně a nezřídka vedlo k závažným nedostatkům v práci, a ukládá Ústřednímu výboru, aby nepolevil v boji proti přežitkům kultu osobnosti, aby v celé své činnosti vycházel z toho, že skutečnými tvůrci nového života jsou lidové masy vedené komunistickou stranu.“ (O KULTU OSOBNOSTI J.V.STALINA V NÍ NEBYLA ANI ZMÍNKA!)
Takový závěr nemůže před bolševickým pohledem obstát pro svůj formalismus, nezávaznost a rozplizlost. Je vysloveně proti marxismu-leninismu, jeho pojetí historické úlohy revoluční části dělnické třídy. V Rezoluci… se mluví o lidových masách, jako tvůrci nového života a to je závažné pokřivení nejzákladnějšího axiomu revoluční politiky. K.Marx a B.Engels tuto nehoráznost odsoudili již na počátku své vědecké práce a politické činnosti. V Manifestu Komunistické strany, v komunistickém slabikáři, uvedli:
„Ze všech tříd, které stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletari-át. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.“
V.I.Lenin, v článku K dějinám otázky diktatury proletariátu, uvedl: „… Konečně je to diktatura právě revolučního lidu. Proč jen revolučního, a ne všeho lidu? Protože mezi vším lidem, který neustále a velmi trpí jednáním Avromovů, jsou lidé fyzicky ubiti, zastrašeni, lidé mravně otupělí, například teorií o neodpírání zlu násilím, nebo prostě otupělí ne teorií, ale předsudky, zvyky, rutinou, lidé lhostejní, praví šosáci, maloměšťáci, kteří jsou spíše schopni se vyhnout ostrému boji, jít lhostejně kolem nebo se dokonce schovat (jen aby při rvačce něco neslízli!). Proto také neuskutečňuje diktaturu všechen lid, ale jen revoluční lid, který se však vůbec nebojí všeho lidu, který odhaluje před vším lidem pohnutky svého jednání až do všech podrobností, který ochotně přibírá všechen lid k účasti nejen na správě státu, ale i na moci, i k přímé účasti na budování státu…“ (V.I.Lenin, Spisy, sv.31, str.338)
Čím více se N.S.Chruščov zaříkával marxismem-leninismem, tím více proti němu brojil. Nemůže být omluvou, že tak činil bezděky, že si svou strašnou zradu neuvědomo-val, že ji sankcionoval sjezd zkušené strany. Naprosté většině delegátů XX.sjezdu KSSS muselo být jasné, že jde o revizionizmus nejhrubšího zrna. Ale zcela prostoupeni oportu-nismem a obavami o své mimořádně výhodné postavení aristokratů, rádi mlčeli a přizpůsobovali se.
Když jsem již otevřel Manifest…, tak do něho ještě jednou nahlédnu. Oba naší kla-sikové, dnes po právu obdařeni zářícími kulty svých osobností, v něm také uvedli:
„Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly… Prohlašují ve-řejně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společen-ského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí. Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“ Potom Manifest končí známým provoláním: Proletáři všech zemí, spojte se!
To je kvalifikovaná odpověď jednak na různé formy přechodu k socialismu, o kte-rých se na XX.sjezdu KSSS tolik diskutovalo a současně i kvalifikovaná charakteristika „leninských“ forem stranické práce, praktikovaných N.S.Chruščovem.
K.Marx a B.Engels v Manifestu… slavnostně prohlásili: „Komunisté pokládají za ne-důstojné, aby tajili své názory a úmysly…“ A N.S.Chruščov utekl se svým kultem Stalinovy osobnosti do podzemí, aby na tajném zasedání delegátů XX.sjezdu KSSS, tedy na shromáždění vysloveně frakčním – mandát delegátům zanikl v okamžiku oficiálního skončení sjezdu, připravil další kolo protistranické, protikomunistické štvanice, další kolo rozsévání revizionizmu. A to dělal s velkým nasazením. V počátcích „kvalitně“ – maza-ně.
Bráním se, ale stále mně vychází N.S.Chruščov jako muž obdařený kultem zrady, který přemohl mocné ekonomické síly a začal kolo dějin točit zpět. Pochopitelně, jsou vinni i ostatní, především pučisté z hodiny smrti J.V.Stalina, potom našeptávači a celá smečka jiných parazitů. Ale před soudem dějin bude stát N.S.Chruščov jako iniciátor, organizátor, prostě protagonista zrady. Dějiny totiž netvoří jen ekonomické, výrobní a materiální síly. Někdy i zrádci! O tom psal B.Engels 21.září 1890 Josephu Blochovi. Uvedu některé statě z jeho dopisu. Nemůže být na škodu, budeme-li do této kapitoly lépe teoreticky připraveni. Tak tedy několik částí z dopisu B.Engelse:
„Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem produkce a reprodukce skutečného života. Ani já, ani Marx jsme nikdy netvrdili víc. Překrucuje-li to někdo v tom smyslu, že ekonomický moment je jedině určující, mění onu tezi v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základnou, ale na průběh dějinných zápasů také působí a jejich formu v mnoha případech převážně určují různé momenty nadstavby – politické formy třídního boje a jeho výsledky – ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhraném boji atd. – právní normy a zvláště pak odrazy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filozofické teorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat. Je to vzájemné působení všech těchto momentů, v němž se nakonec celým nekonečným množstvím nahodilostí (tj. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak nedokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) prosazuje jako nutnost, ekonomický pohyb…
Děláme si své dějiny sami, avšak za prvé z velmi určitých podkladů a podmínek. Z těch jsou ekonomické koneckonců rozhodující. Ale také politické atd., ba i tradice utkvělé v hlavách lidí hrají určitou úlohu, třebaže ne rozhodující…
… dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jed-notlivých vůlí, z nichž se zase každá stává takovou jakou je… jsou to nesčetné vzájemně se křižující síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, z nichž vyplývá výslednice – dějinná událost – jež sama může být považována za výsledek jedné síly, působící jakožto celek nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden, maří druhý a vychází z toho něco, co nikdo nechtěl… každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnu-ta…
Marx i já jsme asi částečně sami zavinili, že mladší lidé přikládají leckdy ekonomic-ké stránce větší význam, než ji přísluší. Museli jsme proti svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a tu nebyl čas, místo ani příležitost, abychom náležitě zdůraznili ostatní momenty zúčastněné na vzájemném působení. Ale jestliže šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktickou aplikaci, to bylo něco jiného, a tady byl omyl vyloučen. Ale lidé se pohříchu často domnívají, že úplně pochopili novou teorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si osvojili hlavní teze, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu ušetřit ani leckoho z novějších ‚marxistů‘; tím se také spáchaly pěkné věci.“ (K.Marx a B.Engels, Spisy, sv.37, str.534 – 537)
G.V.Plechanov znal tento dopis B.Engelse. Znal i ještě další se stejnou tematikou, ale odeslaný E.C.Schmidtovi 5.8.1890. Ve své práci Základní otázky marxismu (K.Borecký, Praha 1931), vedl nad nimi spor s revizionistou Ed.Bernsteinem. Ale nejen to. Ještě když G.V.Plechanov byl ortodoxním marxistou, napsal spis s názvem: K otázce úlohy osobnosti v dějinách. (Svoboda, 1946) Tato práce stále platí za jednu z nejlepších. Je vtipně napsaná. Čtenáře upoutá prostou, ale pádnou argumentací a značným rozsahem historických a filozofických údajů, svědčících o značném rozsahu vzdělanosti autora. G.V.Plechanov v ní vede zápas s nepřáteli, kteří obviňovali Marxe, že jeho filozofie popírá význam osobností ve společenském vývoji. Kritika kultu osobnosti, jak ji podal N.S.Chruščov, mířila na druhou stranu marxismu. Oba tyto proudy revizionizmu byly však nebezpečné. Nepřiznávaly historickou úlohu dělnické třídě a jejím vůdcům.
Zmínil jsem se o práci G.V.Plechanova Úloha osobnosti v dějinách. Mimo jiné se v ní uvádí:
„… osobnosti mohou mít danými zvláštnostmi své povahy vliv na osud společnos-ti. Mnohdy je tento vliv dokonce velmi značný, nicméně, jak sama možnost podobného vlivu, tak i jeho rozměry jsou určovány společenskou organizací, vzájemným poměrem společenských sil. Povaha osobnosti je ‚faktorem‘ společenského vývoje jen tam, jen tehdy a jen natolik, kde, kdy a nakolik jí, osobnosti, to dovolují společenské poměry…
… osobnost může projevit své vlohy jen tehdy, když zaujme nutné k tomu posta-vení ve společnosti. Proč osud Francie se mohl dostat do rukou člověka, zbaveného veškeré způsobilosti a chuti k veřejné službě? (G.V.Plechanov má na mysli Ludvíka XV.) Protože taková byla společenská organizace tehdejší Francie. Právě takovou organiza-cí jsou určovány v každé dané době ony úlohy, a tudíž i onen společenský význam, které se mohou stát údělem nadaných nebo neschopných osobností.
Velký člověk je proto strůjcem, že vidí dále než druzí a chce silněji než druzí. On je ten, který řeší vědecké úkoly, postavené na pořad předešlým chodem duchovního vývoje společnosti, on ukazuje na nové společenské potřeby, vytvořené předešlým rozvojem společenských poměrů, on chápe se iniciativy při ukojovaní těchto potřeb.
Je to hrdina. Nikoliv v tom smyslu, že by mohl zastavit nebo změnit přirozený běh věcí, ale v tom, že jeho činnost je uvědomělým a svobodným projevem tohoto nevyhnutelného, spontánního procesu. V tom je jeho veškerá síla. A je to ohromný význam, strašlivá síla.“
K tomu bych chtěl dodat: celou socialistickou nadstavbu, dokonce i centrálně ří-zenou ekonomiku, může jednotlivec ovlivnit snadněji a ve větším rozsahu než nadstavbu a ekonomiku kapitalistickou, kde vládne chaos. To je výhodou socialistického. Tato přednost se však může zvrátit v Achillovu patu, ve smrtící jed, jestliže se do vedení dostanou revizionisté. Za socialismu vždy vzroste vliv subjektivního činitele. Kolektiv jej však může a proto musí řídit energicky působícím demokratickým centralismem, náročnou a přísnou kontrolou a bez poruch působící bolševickou kritikou.
Proletariát už nikdy nesmí dát příležitost nějakému Chruščovovi. Musí se zanícením chránit ty vedoucí, kteří se osvědčili a dávají tak záruku, že nesklouznou ke zradě.
*
Nyní do podzemí, na frakční, protisocialistickou „přednášku“ N.S.Chruščova. Již nepoužíval neadresných výrazů, které jen obecně odsuzují kult osobnosti. Začal otevřeně formulovat své zrádné zaměření. Užaslý dav byl statistou. Divil se a trnul, ale i tleskal. Nediskutoval, ani nehlasoval. Nebylo třeba. Režie mu přisoudila malý význam. Infikovat ho a čekat na následky, které vyvolá nákaza.
N.S.Chruščov hřímal: „Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným vý-razem kolektivního vedení strany a země. Lenin jako bojový marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory ostatním.“
Pozoruhodné na tomto tvrzení je to, že N.S.Chruščov vstoupil do boje proti kultu Stalinovy osobnosti a jako zbraň použil kult Leninův, proti kterému nemám námitek. Ale byl to zase N.S.Chruščov, který po svém a pro svoji zrádnou potřebu si kult Leninovy osobnosti upravil podle svých potřeb. Řekl: „Přesvědčivě a trpělivě vysvětloval své názory ostatním.“ A právě v takovém výroku musíme spatřovat pokřivení revoluční zásadovosti V.I.Lenina.
Důkaz, sloužící jako podpora mého tvrzení a k usvědčení N.S.Chruščova z licoměrnosti, uvedu několik statí z dopisu V.I.Lenina německým a francouzským dělníkům, který byl v září – listopadu 1920 uveřejněn v tiskových orgánech komunistic-kých stran Velké Britanie, Francie a Německa:
„V podmínkách pro přijetí do Komunistické internacionály, bod 20, stojí černé na bílém, že výjimky z přísných pravidel, týkající se vůdců pravého křídla a pracovníků ústředních orgánů institucí, jsou přípustné jen se souhlasem Exekutivy III.internacionály. Jsou-li výjimky prohlášeny za přípustné, nemůže být tedy řeči o tom, že by absolutně neměli být přijati ti či oni jedinci. Plně se uznává, že je nutno přihlížet ne k minulosti, ale k přítomnosti, přihlížet k tomu, jak se změnily názory a počínání jednotlivců, jednotlivých vůdců… je veden boj mezi živly revolučními, proletářskými, a živly oportunistickými, maloburžoazními… Oportunismus je zastoupen příslušníky ‚dělnické‘ aristokracie, intelektuálními maloměšťáckými vrstvami atd. Bez očištění od tohoto směru, který ve skutečnosti svým kolísáním uplatňuje vliv buržoazie na proletariát uvnitř dělnického hnutí, uvnitř socialistických stran – bez očištění, bez rozkolu s ním, bez vyloučení všech jeho význačných představitelů není možno semknout revoluční proletariát… Jedině rozkolem s takovými lidmi se dosáhne mezinárodní jednoty revolučního proletariátu proti buržoazii… Je na čase, aby všichni revoluční dělníci očistili své strany a vytvořili skutečně jednotné komunistické strany.“ (V.I.Lenin, Spisy, sv. 31, str.276 – 278) Neuvěři-telně aktuální!
Ne trpělivé přesvědčování, ale zásadní, nesmiřitelné, principiální a revoluční sta-noviska, namířená proti nositelům oportunismu – intelektuálským a maloměšťáckým živlům, které klamou revoluční dělníky; současně však soudružské pochopení pro ty, kteří se vymanili z vlivu minulosti. Tak takový byl V.I.Lenin, takový máme v něm vzor i pro současnost. N.S.Chruščov si střihl charakter V.I.Lenina tak jak potřeboval. Podváděl! Byl to revizionista.
Ještě jednu poznámku. S odsouzením kultu osobnosti J.V.Stalina, byli naprosto při-rozeně, ale v rozporu s právním i politickým zákonem, rehabilitováni ti, kteří dříve praktikovali oportunismus nebo se stali zrádci a škůdci velké věci dělnické třídy a Sovětského svazu. To se zakrátko projevilo rozpadem jednoty mezinárodního komunis-tického hnutí.
N.S.Chruščov pokračoval: „V.I.Lenin, pln starostí o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal při tom, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladový a zneužívá moci.
V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal:
‚Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.‘
Tento dopis,“ – pokračoval N.S.Chruščov – „tento nanejvýš významný dokument, známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX.sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho číst ještě určitě mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany.
Vladimír Iljič uvedl:
‚Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovat na ni jiného člověka, který by byl totiž snášenlivější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.‘
Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII.sjezdu strany, kte-ré posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán, za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy.
Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují charakteristiku Stalinovu, jež Lenin podal ve své ‚závěti‘.“
N.S.Chruščov mluvil o dvou nových dopisech ze závěti V.I.Lenina; charakterizoval je jako doklady. Ale hned v následujícím odstavci, zřejmě aniž by si to uvědomil, bezděky se opravil a uvedl:
„Těmito dokumenty je dopis Naděždy Konstantinovny Krupské, zaslaný Kameně-vovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi. Přečtu ty dokumenty:
1. Dopis Krupské:
‚Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osočil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad.Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy strany a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum ovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší, a co ne. A to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se na Vás a ke Gregorijovi’ (Zinovjevovi) ’jako nejbližším soudruhům V.I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování do osobního života, nedůstojných nadávek a vyhrůžek. Nepochy-buji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou si mi dovolil Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupostmi. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí‘.“
N.S.Chruščov pokračoval: „Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23.prosince 1922. O dva a půl měsíce později, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis: 2.Dopis V.I.Lenina:
‚Soudruhu Stalinovi, kopii Kemeněvovi a Zinovjevovi.
Vážený soudruhu Staline,
měl jste tolik drzostí, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste jí. Přistou-pila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece jenom o tom uvědomila Zinově-va a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše co bylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo si raději přejete přerušit naše styky. 5.března 1923(!). S úctou Lenin‘.“
V českých publikacích z let 1980 a 1988, zaznamenávajících Stalinovu hrubost, není o výše uvedeném dopisu V.I.Lenina ani zmínka. V brožuře V.I.Lenin, Politická závěť je dokonce na str. 6 uvedeno: Od 23.12.1922 do 2.3.1923(!) nadiktoval V.I.Lenin poslední články a dopisy. V Sebraných spisech V.I.Lenina, svazek 45, (rusky vydaného v r.1978 – česky vydaného v r. 1989!!!, se sice o dopisu V.I.Lenina J.V.Stalinovi z 5.3.1923 hovoří, ale tajemně, o jeho obsahu není uvedené ani jedno věruhodné slovíčko; proto budeme dopis Lenina Stalinovi z 5.3.1923 zkoumat - v hodnocení J.V.Stalina, je mimořádně významný.
Lze pokládat za prokázané, že v období prvé fáze Leninovy nemoci, tj. od 26.5.1922 do 2.10.1922, kdy se V.I.Lenin vrátil k práci do Moskvy, se oba vedoucí představitelé strany scházeli v Gorkách. Z druhé fáze Leninovy choroby však již o takových setkáních nejsou, až na jeden případ, v českých publikacích zmínky. Není pochyb, nedorozumění, ke kterému došlo mezi Stalinem a Leninovou ženou, N.K.Krupskou, vyvolalo zlom ve vztahu Lenina k osobě Stalinově. Této politováníhodné epizody se chopil N.S.Chruščov v roce 1956 (za dobu delší jak třicet tři let), aby ji zneužil v prospěch svého rozsáhlého puče, v prospěch revizionizmu. Epizody ze života – na těch Chruščov uměl stavět, ty byly jeho doménou, ty byly jeho hlavním argumentem i v jiných případech.
Nyní vám předložím zběžný popis některých událostí, které mají souvislost s „pří-padem“ Stalinova hodnocení; ale jednoznačný závěr nepředložím, není to možné, revizionisté v této otázce navršili v dostupné literatuře balast, který skutečné události zatemňuje; proto čtenář si musí udělat svůj vlastní, ale jen předběžný závěr, nebo s ním počkat, až budeme mít možnost pohlédnout do historie, nezkreslené zrádnými zájmy pučistů.
J.V.Stalin, který měl nervy napjaté právě tak jako N.K.Krupská, rozhodně nejednal správně. Ale politické poměry té doby byly krajně svízelné. Provádění Nové hospodář-ské politiky naráželo na odpor kolísavých živlů ve straně. Vystupovali „leví“ křiklouni, kteří dokazovali, že NEP znamená zřeknutí se vymožeností Říjnové revoluce, návrat ke kapitalismu a zkázu vlády sovětů. Lidé patřící k tomuto politickému směru upadali v paniku a šířili kolem sebe malomyslnost. Vystupovali i kapitulanti typu Trockého, Radka, Zinovjeva, Sokolnikova, Kameněva, Šlapnikova, Bucharinova, Rykovova a dalších, kteří nevěřili v možnost úspěchu socialistické výstavby, obdivovali mohutnost kapitalismu a dožadovali se ústupků pro soukromý kapitál. Leninova nemoc byla signálem pro aktivizaci všech opozičních směrů.
Trockij, Radek i Krasin požadovali vzdát se na milost i nemilost cizím kapitalistům. Navrhovali, aby byly zaplaceny dluhy carské vlády, anulované Říjnovou revolucí. Bucharin a Sokolnikov žádali, aby byl zrušen monopol zahraničního obchodu. Trockij chtěl, aby průmysl byl budován vykořisťováním rolnictva a zároveň požadoval, aby byly zavřeny velké závody, které – jak tvrdil – nepřinášejí zisky.
Proti straně vystupovali gruzínští nacionální úchylkáři, Mdivani a i jiní. Chovali se k jiným národnostem v Gruzínsku jako opravdoví velmocenští šovinisté. Vypovídali z Tiflisu všechny příslušníky negruzínských národností, zejména Armény. Vydali zákon, podle kterého Gruzínka provdaná za negruzínce, pozbývala gruzínské občanství. Je podporoval Trockij, Radek, Bucharin a další.
A to nejsou všechny oblasti problémů, které bylo nutno řešit. J.V.Stalin v obklíčení všech možných směrů dokázal nepřátele porazit ideově. Tím získal podporu absolutní většiny členů strany. Jeho pozici N.K.Krupská ohrozit nemohla.
Nyní se pro osvětlení problému obrátím na pučistu z hodiny smrti J.V.Stalina, na V.M.Molotova. F.I.Čujev, v knize Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str. 145, 146, 165 a 209 napsal:
„Po Leninově smrti fakticky Krupská určitou dobu vystupovala proti Leninovi, ale potom začala podporovat linii strany, včetně procesů s pravičáky. Krupská za Leninem šla celý život, před revolucí i po ní, ale v politice se ve skutečnosti moc nevyznala. Nevyznala. Už v roce 1925 se dostala na scestí a zbloudila, šla za Zinovjevem. Zinovjev vystupoval z antileninských pozic. Není to prosté být lenincem, mějte to na paměti!
Marja Iljinična, Leninova sestra, sympatizovala s Bucharinem. Ta vůbec podléhala Bucharinovu kouzlu, zhlížela se v něm, měla k němu blíže než k Leninovi, a kdyby nebylo Lenina, přešla by k pravičákům. Ale za Bucharinem nešla, přestože v nitru byla bucha-rinka. Představte si, Leninova sestra… Natolik je silné tíhnutí doprava! Ale Lenin nepod-lehl měšťákům. Tak jako nic nevyšlo německým měšťákům pokud jde o Marxe a Engelse, tak ani ruským, sovětským měšťákům se nepodařilo získat Lenina…
Z Leninových sourozenců, zdá se, byla nejlepší Anna Iljinična. A pokud jde o Dmit-rije Iljiče, bratra Lenina, to byl člověk nepříliš chytrý. Napít se dovedl, to ano, pil rád…
Ke Krupské jsem měl vcelku pozitivní vztah, víceméně – osobně. Ale Stalin na ni pohlížel úkosem. Krupská se přece po Leninově smrti zachovala špatně. Podpořila Zinovjeva, jeho zmatenou linii. Pravda, nebyla sama. Byli členové politbyra, kteří sešli z cesty. Fakticky opouštěli Lenina, třebaže se domnívali, že se právem dovolávají Lenina.
Lékaři zakázali návštěvy u nemocného Lenina, když se jeho stav zhoršil. Ale Krup-ská návštěvy povolovala. Z toho vznikl konflikt Stalina s Krupskou. Stalin podporoval rozhodnutí ÚV – nepouštět k Leninovi nikoho. V daném případě měl pravdu. ÚV, samo politbyro tak rozhodly a Stalinovi bylo uloženo, aby kontroloval, jak se usnesení plní.
To co Lenin napsal o Stalinovy hrubosti – to bylo pod vlivem Krupské. Rozhněvala se na Stalina, že se k ní dosti netaktně zachoval. Stalin respektoval usnesení, podle kterého nebylo Zinověvovi a Kameněvovi dovoleno navštěvovat Lenina, protože lékaři to všem zakázali. Ti si postěžovali Krupské. Rozhořčila se, volala Stalinovi, ale ten řekl: ÚV rozhodl a lékaři jsou toho názoru, že není možné navštěvovat Lenina.‘ Ale Lenin si to sám přeje! Rozhodne-li ÚV, pak k němu nepustím ani vás.‘ Stalin byl popuzen: ‚To ji mám podlézat, plazit se před ní? Spát s Leninem ještě neznamená vyznat se v leninismu!‘ Mně Stalin řekl zhruba toto: ‚Kde to jsme, tím, že chodí na jeden záchod jako Lenin, musím ji hodnotit a uznávat jako Lenina?‘ Hrubé, přehnal to…
Krupská ve straně zvláštní úlohu neměla. Se Zinovjevem se spřátelila. To je ovšem špatné, ale když se to tak vezme, také Dzeržinskij hlasoval pro Trockého. To by nezůstal nikdo. To je třeba chápat. Gorkij také bloudil. Vystoupil proti Říjnové revoluci. Bez sebemenších pochyb, v leninismu se nikdo nevyznal lépe než Stalin…
V únoru 1923 se Leninovi značně přitížilo. Požádal Stalina, aby mu přinesl jed. Sta-lin slíbil, ale nepřinesl. Potom říkal, že se Lenin na něho nepochybně rozhněval. ‚Myslete si co chcete, ale to udělat nemohu‘, řekl Stalin. V politbyru jsme tuto otázku diskutova-li…
Když se začalo mluvit o závěti, řekl jsem, že považuji všechna Leninova hodnoce-ní za správná. Stalinovi se to nelíbilo. Ale bez ohledu na to jsme spolu po mnoho let dobře vycházeli. Myslím si, že si mě dokonce vážil za to, že jsem některé věci mu říkal na rovinu, zatímco druzí mu nic neříkali a chytračili… Třebaže jsem měl se Stalinem ty nejlepší vztahy, proti Leninovi jsem nešel. Pokládal jsem za potřebné podpořit závěť. Aby to Stalin pocítil. Nikdy o tom se mnou nehovořil. Když se to tak vezme, tak Leninova závěť v podstatě mluví ve Stalinův prospěch. Na rozdíl od všech ostatních hodnocení vychází ta jeho nejpozitivněji. Stalin ovšem, zdá se mi, byl v té době nespokojený s touto charakteristikou. Velmi nespokojený. Lenin tam vyzdvihl dva lidi. Stalina a Trockého. Nemohu si vzpomenout, jaká tam byla charakteristika Trockého, ale Lenin měl hodně charakteristik Trockého za celé předchozí období, a všechny byly záporné. Lenin to pochopitelně v závěti vzal v úvahu. Chtěl upozornit, že je to velmi nebezpečný nepřítel, proto také vedle něho postavil Stalina – vyberte si. A pokud jde o Stalina, veřejných charakteristik měl málo, při tom jen pozitivní, ale na konci poukázal také na některé jeho negativní stránky.
Pokud jde o Stalinovu hrubost? Ano, vyznačoval se jí, byl to velmi tvrdý člověk. Ale kdyby nebylo té jeho tvrdosti nevím jak by to dopadlo. Domnívám se, že nekom-promisní postoj tu musel být. Jinak by bylo více kolísajících, nepevných. Stalin svou určitostí, ostrostí i hrubostí některé lidi ovšem odrazoval. Jasně, pevně bez kolísání určoval základní linii, to bylo pochopitelné a v té době pro stranu velmi důležité. Byl to složitý člověk. Leninovu kritiku vzal na vědomí. První roky byl velmi zdrženlivý, ale potom, jak se domnívám, stal se poněkud pyšný. Zpychl. Vždy jsem byl toho názoru. A právě pro lidi takové úrovně je pýcha nežádoucí.“
Tak tolik pro naší potřebu V.M.Molotov. Sice nepřesný, značně nepřesný, (jistě ta-ké i zhrzený – V.I.Lenin se v „závěti“ o něm nezmínil ani slovem), ale základní nám potvrzuje. Konflikt vyvolala N.K.Krupská. Jiných podnětů ke změně hodnocení J.V.Stalina V.I.Lenin neměl, i když se o nich zmiňuje v posledních svých písemných projevech, ale ty byly vyvolány, stále vzrůstající nenávisti N.K.Krupské.
Abychom si alespoň z části uvědomili psychické napětí lidí kolem Lenina, vyvola-né jeho nemocí a podněty N.K.Krupské, uvedu z těchto oblastí několik údajů.
V noci z 15. na 16.12.1922 měl V.I.Lenin dva záchvaty. V 11,00 hod. u něho byli lé-kaři a nařídili mu naprostý klid a odjezd. Lenin přijal jejich rezultát jen z části a to ještě po velké námaze lékařů. Byl velmi špatným pacientem. Ve 12,30 hod. ho navštívil J.V.Stalin. Setrval s ním až do 14,35 hod. Byla to pravděpodobně jejich poslední schůzka. V.I.Lenin potom pracoval až do pozdního večera.
V noci z 15. na 16.12.1922 se Leninův stav prudce zhoršil. Přesto diktoval N.K.Krupské dopisy Kameněvovi, Rykovovi, Cjurupovi, uložil Krupské, aby vyřídila Stalinovi, že ze zdravotních důvodů nebude moci mluvit na X.celoruském sjezdu sovětů a vyřizoval ještě i jiné záležitosti.
Dne 21.12.1922 nadiktoval Krupské dopis Trockému o monopolu zahraničního ob-chodu.
Podle N.S.Chruščova, N.K.Krupská 23.12.1922 odeslala svůj dopis L.B.Kameněvovi, ve kterém uvedla: „…včera“ (tedy 22.l2.1922) „se na mě hrubě osočil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad.Iljič.“ My víme, že to bylo v rozporu se závěry lékařů a můžeme se domnívat, že šlo o zde uváděný dopis Trockému.
Ke Stalinovu střetu s Krupskou tedy došlo 22.12.1922. Nato v noci z 22.12.1922 do-šlo k dalšímu zhoršení Leninova zdravotního stavu, jež vedlo k ochrnutí pravé ruky a pravé nohy. V.I.Lenin měl 23.12.1922 uprosit lékaře, aby mu povolili denně diktovat 5 minut, protože ho měla znepokojovat jedna otázka – Dopis sjezdu. V diktátu prvé, krátké části doporučoval, aby příští sjezd provedl řadu změn v politické struktuře strany. Rozvedl jen první – navrhl zvýšení počtu členů Ústředního výboru – na 50 až 100 členů.
Následující den po té, kdy N.K.Krupská zveřejnila své rozhořčení proti stanovisku J.V.Stalina, tj. dne 24.12.1922, V.I.Lenin pokračoval v diktátu Dopisu sjezdu. A v něm zvýraznil problém vztahů mezi Stalinem a Trockým, vyslovil obavu o zneužití moci Stalinem a zmínil se o říjnové epizodě Zinovjeva a Kameněva, při které vyzradili přechod bolševiků na revoluci. Kriticky se zmínil o Pjatakovovi a Bucharinovi.
Diktát z 25.12.1922 je velmi krátký – V.I.Lenin zahrnul do svého hodnocení ještě Pjatakova.
Po devíti dnech, 4.1.1923, doplnil kádrové hodnocení, ve kterém se kriticky vyjád-řil o Stalinovi. Napsal, že je velmi hrubý a že navrhuje, aby byl z funkce generálního tajemníka přemístěn, že je nutno zabránit rozkolu a při tom je nutno vzít do úvahy vztahy mezi Stalinem a Trockým, že je to maličkost, která může nabýt rozhodujícího významu.
Z kádrových charakteristik vyplývá, že nikdo z nejbližších Leninových spolupra-covníků nedostal hodnocení, na které by mohl být pyšný. Jen Trockij si výrazně polepšil svá předcházející, velmi špatná hodnocení. V.M.Molotov se ve svých vzpomínkách mýlil, Stalinovo hodnocení bylo skutečně, ze všech špatných hodnocení, to nejhorší a jeho příkrost se vyvíjela postupně, jak šel čas a v něm někdo, (Krupská?), získával V.I.Lenina ke stále větší averzi vůči J.V.Stalinovi. Z textů, jenž hodnotí vybrané osoby, je to naprosto zřejmé.
Kromě toho, Leninova averze vůči Stalinovi se promítla i do diktátu Dopis K otázce národnostní neboli o "autonomizaci", který V.I.Lenin diktoval 30.prosince 1922 v souvislosti s konfliktem k němuž došlo při projednávání nacionalistické úchylky skupiny Mdivaniho, jenž požadoval, aby Gruzie byla zachována jako samostatný státní útvar, který vstoupil do Svazu sovětských socialistických republik přímo a ne jako člen Zakav-kazské federace, což pokládal za správné V.I.Lenin a o což usiloval při jednání i Ordžonikidze, kterého při sporu jeden z členů skupiny Mdivaniho urazil; Ordžonikidze na to reagoval nepřiměřeně, fackou; incident se stal otázkou, kterou se zabýval nemocný V.I.Lenin a v dopise, výše již uvedeném, politickou odpovědnost za jeho vznik připsal J.V.Stalinovi (který se jednání neúčastnil) a to textem zcela nepodloženým konkrétním, přiměřeným údajem:
"Domnívám se, že osudnou úlohu tu sehrála Stalinova unáhlenost a jeho sklon k administrování a také jeho rozlícenost v souvislosti s neblahým 'sociálnacionalismem'. Rozlícenost obvykle hraje v politice vůbec tu nejhorší úlohu."
O den později, dne 31.prosince 1922, když V.I.Lenin pokračoval v diktátu již uvedeného dopisu, ke Stalinově tíži přidal ještě stanovisko:
"Politickou odpovědnost za celou tuto vskutku velkoruskou nacionalistickou kam-paň musí samozřejmě nést Stalin a Dzeržinskij."
Jinak, zcela jinak se V.I.Lenin choval k L.D.Trockému; je to patrné z jeho diktátu z 27.prosince 1922, kdy se v podrobnostech vrátil k již jím vyslovenému stanovisku o udělení zákonodárných funkci Státní plánovací komisi; otázku začal rozvíjet úvodem, který zasvětil obdivu a omluvám k soudruhu L.D. Trockému, jak v tu dobu se o něm vyjadřoval; uvedl:
S touto myšlenkou přišel soudruh Trocki,j tuším už dávno. Vyslovil jsem se proti ní, protože jsem se domníval, že by to mohlo vést k zásadnímu nesouladu v systému naších zákonodárných institucí. Avšak po bedlivém prozkoumání celé věci docházím k názoru, že tato myšlenka má vlastně zdravé jádro … V tomto směru je myslím možné a nutné vyjít soudruhovi Trockému vstříc …"
"Gruzínský případ se V.I.Lenina hluboce dotýkal; 30.ledna 1923 zapsala L.A.Fojtijevová do deníku sekretářek jeho výrok: "Krátce před mým onemocněním mě Dzeržinskij informoval o práci komise a o 'incidentu' a to na mě velmi těžce zapůsobilo." Písemné podklady této otázky nechal V.I.Lenin prostudovat skupinou sekretářek, sledoval jak jejich činnost pokračuje a požádal L.D.Trockého, aby se řízení tohoto šetření ujal. Ten Leninův požadavek omítl s velkorysostí, pro něho tak typickou; bez skrupulí se vymluvil na nemoc; na smrt nemocný V.I.Lenin pracoval aniž by směl(!) a byl při tom týrán bolestmi a tělesnou nemohoucností.
A nyní vrchol dramatu; čtyřicátý pátý svazek Leninových Sebraných spisů, od-kud informace a důkazy čerpám, nás o něm informuje pohledem do deníku sekretářek, ve kterém M.A.Volodičovová 5.března 1923, zapsala:
"Vladimír Iljič si mě zavolal kolem dvanácté. Žádal na mě, abych napsala dva dopisy." (Jejich obsah není ve spisech uveden, v poznámce 285 a 286 se říká, že v prvém dopise Lenin žádal Trockého, aby se ujal vedení gruzínského případu, jak jsem již uvedl a druhý dopis byl adresován Stalinovi, ostře mu vytýkal jeho hrubé jednání s N.K.Krupskou) Zápis M.A.Volodičovové věc upřesňuje, když říká: "… první, Trockému, abych osobně vyřídila telefonicky a co nejdříve mu sdělila odpověď. Pokud jde o druhý dopis, přál si, abych s ním zatím počkala, protože dnes se mu prý práce nějak nedaří. Necítil se dobře."
Nakonec N.K.Krupská nezvládla vývoj, který sama podněcovala. Vyplývá to ze záznamníku Leninových sekretářek. Do něho zapsala M.A.Volodičovová, že dne 5.3.1923 pro V.I.Lenina napsala dopis Trockému, ve kterém ho V.I.Lenin žádal, aby se ujal „gruzínského případu“, což Trockij pro nemoc odmítl, a dopis Stalinovi, jehož odeslání mělo být odročeno, protože se V.I.Lenin necítil dobře. Dne 6.3.1923 ji Krupská prosila, aby dopis Stalinovi neposílala, ale potom měla M.A.Volodičovová trvat na splnění příkazu V.I.Lenina. Po rozhovoru Krupské s Kameněvem dopis Stalinovi odevzda-la. V Sebraných spisech V.I.Lenina, svazek 45 je k této věci uvedena věta, zapsaná M.A.Volodičovou do záznamníku sekretářek:
„Předala jsem ho Stalinovi osobně a on mi nadiktoval pro Vladimíra Iljiče odpo-věď, která nebyla Vladimíru Iljičovi dosud odevzdána, protože onemocněl.“
Tak skončila veřejná činnost V.I.Lenina. Nechce se tomu věřit, ale je to pravdě-podobné, důkazy, zatím pro nás dostupné, to potvrzují. Až sem vmanévrovali revolucio-náře. I taková epizoda pomáhala probojovat definitivní (definitivní?) vítězství revizioni-zmu.
A jak reagoval J.V.Stalin? Jeho odpověď V.I.Leninovi zveřejněna nebyla. Nevadí. Takovou manipulací revizionisté nic nezískali! Stalinova stanovisko vyplývá z jeho následné politiky; bezvýhradně věrné V.I.Leninovi. Tak například, na začátku prosince 1923, v době kdy V.I.Lenin byl těžce nemocen, přibližně v době jeho diktátu, jenž je veřejnosti znám jako Dopis sjezdu, se ve straně rozhořel boj. Proti politice strany vystoupi-lo několik opozičníků, vedených Stukovem, Pjatakovem, Rafailem, Sapronovem, Trockým a dalšími. Po Leninově smrti, když boj dohoříval a opozice ztrácela svou sílu, vystoupil v Pravdě Stalin. V závěru svého článku psal o Trockém:
„… Trockij se zmiňuje o byrokratismu ve stranickém aparátu a o nebezpečí de-gradace staré gardy, tj. leninců, základního jádra strany a píše:
‚Degradace staré gardy se vyskytla v dějinách nejednou. Vezněme poslední a nejmarkantnější příklad: vůdcové II.internacionály. Víme přece, že Vilém Liebknecht, Bebel, Singer, Viktor Adler, Kautsky, Bernstein, Lafargue, Guesde a jiní byli přímými a bezprostředními žáky Marxe a Engelse. My však víme, že všichni tito lidé – jedni zčásti, druzí zcela – degenerovali k oportunismu… Musíme říci a právě my staří – že naše generace, která přirozeně zaujímá vedoucí úlohu ve straně, nedává sama o sobě žádnou záruku proti ponenáhlému a neznatelnému slábnutí proletářského a revoluční-ho ducha, připustíme-li, aby strana strpěla další růst a upevňování aparátnicko – byrokratických metod v politice, jež mladou generaci mění v pasivní materiál pro výchovu a nutně zasévají odcizení mezi aparát strany a masy, mezi staré a mladé… Mládež, tento nejspolehlivější barometr strany, velmi citlivě reaguje na stranický byrokratismus… Je třeba aby mládež vybojovávala revoluční hesla.‘“
Odbočím jen proto abych připomněl, že „genius“ Trockého nezastaral, že se u nás opakoval různou silou a v různých modifikacích, po celou dobu existence reálného socialismu, že se však nenašel nikdo, kdo by dokázal stranu orientovat na revoluční zápas s revizionistickými proudy. Věnujme proto pozornost Stalinovu stanovisku, je v něm poučení. Ten ve svém odpovědi Trockému, uvedl:
„…Předně musím rozptýlit jedno možné nedorozumění. Trockij, jak vysvítá z jeho dopisu, se počítá ke staré bolševické gardě, čímž projevuje ochotu přičíst i sobě případná obvinění, která mohou padnout na hlavu staré gardy, začne-li skutečně degenerovat. Musí se uznat, že taková ochota obětovat se je nesporně šlechetným rysem. Musím se však zastat Trockého před Trockým, neboť ten z pochopitelných důvodů nemůže a nesmí nést odpovědnost za případné degenerování základních kádrů bolševické gardy. Oběť je hezká věc, ale je jí starým bolševikům třeba? Myslím, že ne.
Za druhé, je nepochopitelné, jak je možné stavět vedle sebe takové oportunisty a menševiky, jako jsou Bernstein, Adler, Kautsky, Guesde a jiní, a starou gardu, která vždy bojovala a doufám i nadále se bude četně bít proti oportunismu, proti menševikům, proti II.internacionále. Co je příčinou této motanice a tohoto směšování, komu je zapotřebí, jestliže máme na zřeteli zájmy strany, a ne nějaké postranní záměry, jejichž cílem není zdaleka obhajoba staré gardy? Jak máme rozumět těmto narážkám na oportunismus, které jsou předhazovány starým bolševikům, vyrostlým v boji proti oportunismu?
Za třetí. Naprosto si nemyslíme, že staří bolševici jsou absolutně bezpečni před nebezpečím degradace, právě tak jako nemáme důvod k tvrzení, že jsme absolutně bezpečni, řekněme, před zemětřesením. Takové nebezpečí je možné, a proto je můžeme a musíme připustit. Znamená to však, že toto nebezpečí je reálné, konkrétní? Mám za to, že nikoliv. Vždyť ani sám Trockij neuvedl žádná fakta, jež by naznačovala nebezpečí degradace některých řad naší strany…
Mám na mysli jednu část menševiků, kteří vstoupili do strany ‚proti své vůli‘ a kteří doposud nepřekonali staré oportunistické návyky. Soudruh Lenin napsal o těchto menševicích a o tomto nebezpečí v době čistky v naší straně toto:
‚Každý oportunista se vyznačuje přizpůsobivostí… a menševici jako oportunisté, se přizpůsobují, abych tak řekl, ze zásady převládajícímu směru mezi dělníky, mění barvu jako chamaleon. Tuto zvláštnost menševiků je nutno znát a počítat s ní. To znamená zbavit stranu asi 90% všech menševiků, kteří do KSR vstoupili po roce 1918, tj. tehdy, když vítězství bolševiků se stalo zprvu pravděpodobným, a později nepochybným.‘
Jak se mohlo stát, že Trockij zapomněl na toto a podobná reálně existující nebez-pečí a vyzvedal do popředí nebezpečí vlastně nereálné, pouze možné, jestliže máme na mysli zájmy strany, a ne důvody směřující k podrytí autority většiny Ústředního výboru, která je vedoucím jádrem staré bolševické gardy? Cožpak není jasné, že takové ‚metody‘ mohou hnát jen vodu na mlýn opozice?
Za čtvrté. Pročpak Trockij postavil ‚staré‘, kteří mohou degenerovat, proti ‚mláde-ži‘, která je nejspolehlivějším barometrem strany, a ‚starou gardu‘, která může propad-nout byrokratismu, proti ‚mladé gardě‘, která má vybojovávat revoluční hesla? Jak přišel Trockij na toto postavení jednoho proti druhému, čemu je to zapotřebí? Cožpak mládež a stará garda nešly vždy ruku v ruce proti nepřátelům vnitřním i zahraničním? Kde se vzal tento pokus znevážit starou gardu a demagogicky polichotit mládeži, aby tak vznikla a rozšířila se trhlina mezi těmito hlavními oddíly naší strany? Komu je to zapotřebí, jde-li tu o zájmy strany, o její jednotu a semknutost a není-li tu snaha zviklat tuto jednotu ve prospěch opozice…“ (J.V.Stalin, Spisy, sv.5, str.356 – 359)
V.I.Lenin ovlivněn nemocí a okolními vlivy, které vyvolala N.K.Krupská, měl špatný úsudek o dokonalosti soudruha Trockého, jak ho v posledních dopisech oslovoval, jak se o něm v posledních dokumentech vyjadřoval.
S odchodem V.I.Lenina z aktivní politické práce, ve straně vzplanul nový vnitřní boj. To předpokládaly Leninovy závěry správně. Leč úloha a postavení Trockého vedle Stalina nebylo takové, jaké uvažoval V.I.Lenin.
Ke konci roku 1924, v době opětovného vítězství bolševizmu nad opozicí, J.V.Stalin specifikoval základní příčiny a vážnost rozporů zcela jinak než V.I.Lenin, již ne jako Trockij versus Stalin, ale jako „trockismus nebo leninismus“. Tak to bylo přesné, tak to bylo pregnantní. Přiblížím tuto Stalinovu zásadu několika citáty z jeho vystoupení před frakcí komunistů ve Všesvazové ústředně rady odborů, při kterém 19.11.1924 mimo jiné uvedl:
„Trockismus má tři stránky, které jej uvádějí do nesmiřitelného rozporu s leninismem.
Za prvé. Trockismus, to je teorie permanentní revoluce…, která nepočítá s hospodářsky slabým rolnictvem jako s revoluční silou… kdybychom se pokusili takovou revoluci provést, skončila by nevyhnutelně porážkou, neboť by odtrhla od ruského proletariátu jeho spojence, tj. hospodářsky slabé rolnictvo. Tím se také vysvětluje boj, který leninismus vede proti trockismu již od roku 1905…
Trockij dále tvrdí, že: ‚Celá stavba leninismu je v současné době vybudována na lži a falzifikaci a obsahuje jedovatý zárodek vlastního rozkladu‘.
Za druhé: Trockismus, to je nedůvěra v bolševické stranictví, k jeho jednolitosti, k jeho nepřátelství vůči oportunistickým živlům. Trockismus na poli organizačním je teorie soužití revolucionářů a oportunistů, jejich skupin a skupinek uvnitř jednotné strany. Je vám známa historie s Trockého ‚srpnovým blokem‘, kde zdárně navzájem spolupraco-vali martovci, otzovisté, likvidátoři a trockisté, hrající si na ‚opravdovou‘ stranu. Je známo, že cílem této pestře slepené ‚strany‘ bylo rozbít bolševickou stranu…
Za třetí. Trockismus je nedůvěra k vůdcům bolševizmu, pokus o jejich diskreditaci, znevážení. Neznám ani jeden směr ve straně, který by se dal srovnat s trockismem pokud jde o diskreditaci vůdců leninismu nebo ústředních stranických institucí. Zač stojí na příklad ‚roztomilý‘ úsudek Trockého o Leninovi, když Trockij charakterizuje Lenina jako ‚profesionálního vykořisťovatele veškeré zaostalosti v ruském dělnickém hnutí‘. A to není zdaleka‚ nejroztomilejší‘ ze všech ‚roztomilých‘ úsudků Trockého.
Jak se mohlo stát, že Trockij, který je obtížen tak nepříjemným balastem, přece jen v době Říjnového hnutí se octl v řadách bolševiků? Stalo se to proto, že tehdejší Trockij se zřekl svého balastu, že jej uložil do zásuvky. Bez této ‚operace‘ by byla vážná spolupráce s Trockým nemožná…
Starý trockismus se snažil znevážit Lenina více méně otevřeně, aniž se bál důsled-ků. Nový trockismus pod pláštíkem vychvalování Lenina, pod pláštíkem jeho vynášení do nebe.“ (Jak příznačné pro trockistickou stránku revizionizmu N.S.Chruščova)
„Strana zná Lenina jako nelítostného revolucionáře. Ví však také, že Lenin byl obezřetný, že neměl rád ztřeštěnce a nejednou pevnou rukou srazil nadšence pro teror, mezi nimi i samotného Trockého. Trockij se tohoto tématu dotýká ve své knize O Leninovi. Avšak z jeho charakteristiky vyplývá, že Lenin naopak nedělal nic jiného, než že ‚při každé příležitosti vštěpoval myšlenku teroru‘. Vyvolává to dojem, jako by Lenin byl nejkrvavějším ze všech krvavých bolševiků…“
Mohl bych vysvětlovat jak se umírající V.I.Lenin hluboce mýlil v hodnocení Trocké-ho a Stalina tak dlouho, až bychom zapomněli, že se zabýváme vystoupením N.S.Chruščova na tajném zasedání bývalých delegátů, už skončeného XX.sjezdu KSSS, kde N.S.Chruščov mimo jiné také prohlásil:
„Za pozornost stojí skutečnost, že v době vrcholení urputného boje proti trockis-tům, zinovjevcům, bucharincům a dalším, se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické směry a skupiny, kdy ideoví odpůrci byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe."
Nebyl by to N.S.Chruščov kdyby nepodváděl. Mnohé z toho co uvedl v tomto odstavci byla sice pravda, která však neznamenala, že buržoazie v podstatě změně-ných podmínkách neměla možnost podstatné změny forem třídního boje. N.S.Chruščov zamlčel, že zůstali v boji ještě menševici, pravičáci, Eseři, stoupenci dalších nepřátel-ských politických proudů i trockisté; pro příklad uvedu: Kameněv, Zinovjev, Pjatakov a další a další. Bylo stále možné, aby se všechny protisovětské proudy sjednotily a orientovaly se na teror, sabotáže, škůdcovství a palácovou revoluci, aby z politické platformy přešly na kriminální a podvratnou činnost ilegálního charakteru. Tedy na třídní boj ve vrcholné formě. A to revizionista N.S.Chruščov zamlčel.
Jako důkaz tohoto podvodu uvedu několik citátů opravdových autorit. Nejdříve k tvrzení N.S.Chruščova: „… byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti…“, k nám promluví V.I.Lenin, který ve Velké iniciativě, brožuře z července 1919, napsal:
„Proletariát po vydobytí politické moci nepřestává vést třídní boj, ale pokračuje v něm – až do odstranění tříd – ovšem za jiných okolností, v jiné formě a jinými prostřed-ky.“
Tedy nestačí, aby byly vykořisťovatelské třídy podle subjektivního hodnocení v podstatě odstraněny, ale odstraněny nejen vykořisťovatelské třídy, ale všechny třídy i ty, které v té době byly spojencem proletariátu. K tomu je třeba ještě nutno uvést zápas s přežitky, které po sobě odcházející třídy ponechaly. To vše nám V.I.Lenin ještě vysvětlí. Teď jen uvedu, že v následujícím odstavci V.I.Lenin specifikoval velmi přesně pojem tříd a pak pokračoval úvahou o jejich odstranění. Napsal:
„Je jasné, že k úplnému odstranění tříd je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele, statkáře a kapitalisty, nejen zrušit ‚jejich‘ soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je třeba odstranit rozdíl mezi městem a vesnicí, i rozdíl mezi fyzickou a duševní prací. To je dlouhý proces. Aby byl uskutečněn, k tomu je potřeba obrovský pokrok v rozvoji výrobních sil, je třeba překonat odpor (často pasivní, který je obzvláště houževnatý a který překonat je zvlášť těžké) četných pozůstatků malovýroby, je třeba překonat obrovskou sílu zvyku a setrvačnost, spjatou s těmito pozůstatky…
Ti kdo se pokoušejí řešit úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu tak, že vychá-zejí ze všeobecných frází o svobodě, rovnosti a demokracii vůbec, o demokracii práce apod.… odhalují tím jen svou povahu maloměšťáků, filistrů, šosáků, kteří se po stránce ideové otrocky belhají za buržoazií. Správné řešení tohoto úkolu může přinést jen konkrétní studium zvláštních vztahů mezi zvláštní třídou, která vydobyla moc, totiž proletariátem, a mezi veškerou neproletářskou jakož i poloproletářsko masou pracující-ho obyvatelstva, při čemž se tyto vztahy neutvářejí za fantastické ‚ideální‘ situace, nýbrž za reálné situace zběsilého odporu buržoazie, který nabývá nejrůznějších fo-rem…“ (V.I.Lenin, Spisy, sv.29, str.405 – 428)
Za zběsilého odporu buržoazie se utvářejí vztahy mezi proletariátem a ostatními. To je teorie? Ano, ale v roce 1919 potvrzená revoluční praxí dvou let. Jaká byla skutečnost v době, kterou měl na mysli N.S.Chruščov v tajném projevu, nám řekne N.I.Bucharin, hlavní obžalovaný v procesu s protisovětským blokem, který probíhal od 2. do 13.3.1938. Nyní N.I.Bucharin:
„Nutno říci, že uvnitř země bylo naším skutečným programem sklouznout do bur-žoazně demokratické svobody, do koalice, protože z bloku s menševiky, Esery aj. vyplývá svoboda stran… přibereme-li spojence ke svržení vlády, budou patrně příštího dne po eventuálním vítězství podílníky na moci… V roce 1930 – 1931 počíná další období ve vývoji kontrarevoluční pravičácké organizace. Tehdy došlo v zemi k velkému zostření třídního boje, k sabotážím kulactva, k odporu kulaků proti politice strany atd. Toto období pokládám za přechod k ‚podvojnému účetnictví‘ na celé frontě. Skupina tří (Bucharina, Jenikidze, Tomského) se stala ilegálním ústředím, a proto tato skupina, byla-li dříve hlavou opozičních kruhů, stala se nyní centrem podzemní kontrarevoluční organizace… Přechod k taktice násilného svržení moci všeobecně datuji od okamžiku kdy byla stanovena tak zvaná rjutinská platforma. Ta byla navázána z konspirativních důvodů… Trockij musel shodit svou levičáckou masku. Když došlo k přesné formulaci, co se má konečně udělat, ukázala se okamžitě jeho pravičácká platforma, tj. musel mluvit o rušení kolektivizace atd. … Trockij naléhal na zostření bojových metod… V rjutinské platformě byl obsažen přechod k taktice násilného svržení sovětské moci. Rjutinská platforma byla schválena jménem pravičáckého centra. Jádrem byla ‚palácová‘ revoluce, teror, zaměřený na přímý svazek s trockisty. Tehdy došlo k politickému bloku s Kameněvem a Zinovjevem… Využil jsem legálních možností k protisovětským cílům. Pjatakov mi za rozmluvy v létě 1932 vypravoval o schůzce se Sědovem, (syn Trockého) za níž se mluvilo o Trockého stanovisku k teroru… Pamatuji se, že Tomskij v tomto období trval zejména na provedení státního převratu a na koncentraci všech sil, zatím co se členové centra pravice orientovali na povstalecké hnutí. V roce 1932 utvořil se již kontrarevoluční blok pravičáků, trockistů a kameněvců – zinovjevců… V tomto období vznikly též skupiny spiklenců v Rudé armádě… Zrození myšlenky státního převratu je možno datovat asi tak kolem roku 1929 – 1930. Tato myšlenka byla vyslovena poprvé Tomským v souvislosti s okolností, že v té době byla soustředěna ochrana Kremlu v rukou Jenikidza, který byl v osobním spojení s Tomským a často se s ním stýkal. V téže době je možno mluvit o využití postavení Rykova, který byl tehdy předsedou Rady lidových komisařů.
V téže době diskutovali jsme již o otázce násilného svržení sovětské vlády pomocí skupin vojenských osob, které byly účastníky spiknutí… Radek mi vyprávěl o svém rozhovoru s Trockým, že Trockij vyjednával s německými fašisty o územních ústupcích za pomoc kontrarevolučním organizacím…
Roku 1933 – 1934 bylo kulactvo již rozbito. Povstalecké hnutí již přestalo být reál-nou možností, a proto počalo v centru pravičácké organizace znovu období, kdy se ústřední myšlenkou stala orientace na spiklenecký kontrarevoluční převrat. Síly spiknutí, to byl Jenukidze plus Jagoda, při čemž se Jenukidzovi podařilo získat dřívějšího velitele Kremlu Petersona, který, mimochodem řečeno, svého času byl velitelem Trockého vlaku. Pak vojenská organizace spiklenců: Tuchačevskij, Kork aj.“ (Proces s protisovětským pravičácko – trockistickým blokem – 1938, Svoboda 1951, str.194 – 206)
To by snad mohlo zatím k pochopení nepřátelských záměrů N.S.Chruščova stačit. Jen připomenu: téměř celá protilidová společnost, (nejen ta, co bylo soustředěná kolem Bucharina), byla revizionisty rehabilitována. K rehabilitacím stačilo stranické usnesení i když rehabilitovaní byli pravomocně odsouzeni řádným, zpravidla veřejným soudem sovětské moci. Větší procesy se konaly za přítomností nejvyšších diplomatů západních zemí. A ti na nich nemohli shledat podklad k oficiálnímu protestu. Zato těch neoficiálních, propagandistických bylo značné množství. Mezi ně svým zaměřením a nestoudností patří projev N.S.Chruščova, pronesený na tajném zasedání delegátů XX.sjezdu KSSS.

Josef F I K T A

• < Předchozí
• Další >