Dlužíme jim hlasovací právo

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 9. 2008

Twitter

Sufražetky bojovaly za cenu velkých osobních obětí za rovnoprávnost - bez nich by nebyl přijat v roce 1918 Zákon o udělení volebního práva . Kampaň za parlamentní volební právo britských žen byla dlouhým trpkým bojem, jenž začal v polovině 19. století. Doopravdy nicméně započal až v roce 1903, kdy  založila výhradně pro ženy Společenský a politický svaz žen (WSPU). Se sloganem „Činy, a ne slova“ charismatická Emmeline, brilantní řečnice, vyburcovala spolu se svojí starší dcerou Christabel, klíčovou stratéžkou WSPU, britské ženy, aby upustily od uhlazené taktiky Národního svazu spolků sufražetek a požadovaly, ne prosily o, své demokratické nezadatelné právo.

Sufražetky se zabývaly smělými a odvážnými skutky, často dokonce za cenu ohrožení vlastních životů, když se zapojovaly do mírových demonstrací. Ale od roku 1912 přijaly ostřejší taktiku, která zahrnovala nájezdy na rozbíjení oken v londýnském West Endu a ničení poštovních schránek. Tato změna strategie, jež ale nikdy neohrozila lidský život, byla odpovědí na tvrdohlavost vlády Liberálů v den, kdy po dlouhou dobu probírala zákony o právu žen volit, ale nikdy je nepřijala, a tehdy zakázala ženám protestovat na veřejných prostranstvích.
Mnohé z tisícovky tehdy uvězněných žen přijaly hladovku jako politický nástroj, jen proto, aby byly neústupnou vládou násilím syceny. Když v roce 1914 vypukla 1. světová válka, vlastenky Emmeline a Christabel Pankhurstovy vyzvaly k zastavení všech vojenských akcí a nutily své následovnice, aby pokračovaly v této činnosti jakožto způsobu, jak získat udělení volebního práva. Toto přání se částečně naplnilo, když 6. února 1918, 9 měsíců před koncem války, osmi a půl miliónu žen ve věku nad 30 let - majitelkám domů nebo manželkám majitelů domů, držitelkám majetku vynášejícího 5 liber sterlinků a více - bylo konečně dovoleno jít volit.
Kampaň sufražetek byla vedena ženami - a pro ženy - které chtěly nejen volební právo, ale i širší sociální reformy, jež by ukončily podřízeneckou úlohu ženy v rodině, vzdělání a zaměstnanosti, stejně jako dvojí metr v sexualitě. Dosud mnoho mužů-historiků, kteří píší o tomto hnutí, je obvykle vidí jako kampaň k jednomu problému a mýlí se při zachycení sexuálního rázu dramatu.
Zvlášť významná je v tomto kniha „Podivný skon liberální Anglie“ od George Dangerfielda, vydaná v roce 1935, která pojednává o hnutí sufražetek jako o jedné ze sil, jež přivodily pád Liberální strany. Jakožto prvního muže-historika, který bral ženské hnutí „vážně“, byla jeho kniha až do 70. let minulého století široce citována a často vydávána.
Píšíc z perspektivy, která viděla sufražetky jako úchylný a bezvýznamný úlet, odchýlený od hlavního proudu mužských politických elit, Dangerfield je prezentoval jako iracionální, dokonce nebezpečné bytosti, jejichž skutky nelze klasifikovat jako politické. Směšné, jak označuje tyto „opovážlivé ženy“ s jejich škrobenými límečky a „poprsím v korzetu“, představuje je jako dementní kreatury, jež volí tvrdý život ve vězení, i s nuceným sycením sadomasochistickým způsobem. Navzdory „pohlavně zaujaté“ Dangerfieldově analýze připravil „Podivný skon liberální Anglie“ scénu pro mnohé pozdější muže-historiky, kteří nebyli schopni se oprostit ze sevření jeho líčení, když nepřipisovali sufražetkám získání volebního práva nebo snižovali jejich zásluhu.
Jako žena-historička prodchnutá prvotně zdroji WSPU bývám často vystavena pro-mužským úvahám a dostávám se do kontroverzí, nejčastěji s Christopherem Bearmanem z Historického magazínu BBC. Jak Bearman objasňuje, nemá rád feministky a věří, že sufražetky byly nenávistné teroristky, které zpozdily volební právo pro ženy. Feministické historičky jako já, prohlašuje, udržují mýtus o sufražetkách, že „to bylo masové hnutí, že volební právo bylo získáno bojovností, že životy nebyly v ohrožení, že tím, jak se nechaly sytit silou, pobouřily veřejné mínění a že se těšily všeobecné podpoře“.
Na Bearmanově analýze je pozoruhodné, že nikdy samotným sufražetkám nenaslouchal. Jeho důkazy jsou založeny na dobových novinových úvahách, zcela profiltrovaných mužským náhledem, jenž požadoval sufražetky - i ty, jež je vedly - za iracionální, dokonce bláznivé. Bearman nebere v úvahu ani svůj vlastní náhled, svoji vlastní pohlavím ovlivněnou interpretaci událostí.
Že bývám takto napadána mě nepřekvapuje, ženské dějiny nejsou jen o hledání žen ukrytých v minulosti, jsou i o změně způsobu, jakým jsou tyto ženy tradičně představovány, o tom, aby byly vyslyšeny jejich hlasy. Sufražetky přispěly k vytvoření naší moderní demokracie tím, že vyvolaly kulturní změnu ve způsobu, jakým je nazíráno na ženy. Podnítily vášnivou diskusi o postavení a rovnoprávnosti žen ve společnosti, aby ideologická nadřazenost mužů nad ženami už nikdy nebyla jako dřív. Už nikdy rohožky, ale rozhodné, pevně uvažující ženy, bez jejichž boje by nikdy nebyl přijat Zákon o udělení volebního práva ženám z roku 1918.

June Purvisová, The Guardian (překlad Vladimír Sedláček)

P.S. V Československé republice bylo volební právo ženám přiznáno ústavním zákonem z 29. února 1920

• < Předchozí
• Další >