Před 65 lety byl popraven Julius Fučík (1 / 2)

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 9. 2008

Twitter

„Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ - To jsou poslední slova Reportáže psané na oprátce, která současně vyjadřují náplň celého života Julia Fučíka. Pro lásku k lidem, za náš lepší, šťastnější život ve svobodné vlasti bojoval, za tento svůj statečný voj byl pronásledován v buržoazní republice a popraven německými fašisty. Narodil se 23. února 1903 v Praze na Smíchově, v rodině dělníka. Do školy chodil nejprve v této pražské průmyslové čtvrti a potom v Plzni, kde jeho otec byl za války nasazen do Škodovky jako dělník. Již v dětství viděl okolo sebe následky první světové války, zažil střílení do hladových dětí i strašný výbuch muniční továrny v Bolevci, kde zahynulo na 400 lidí, převážně žen. Zkušenosti z raného mládí ho přivedly k boji za lepší, spravedlivější svět. V šestnácti letech vystoupil z církve, v osmnácti se stal členem komunistické strany.

I když v Plzni vystudoval reálku, stal se v Praze posluchačem filozofické fakulty, protože od časného mládí ho mimořádně zajímaly otázky z oblasti kultury a literatury. Tyto zájmy si odnášel již z domova. Jeho otec vystupoval jako zpěvák ve smíchovských divadlech, později v plzeňském divadle, a Julius Fučík – ani ne tříletý – začal hrát v dětských úložkách. A jeho strýcem byl známý hudební skladatel Julius Fučík.
Aby mohl studovat v Praze – doma nebylo peněz nazbyt – musil se Julius Fučík sám živit. Již jako výpomocný úředník i jako dělník na stavbě zároveň začal působit jako novinář; nelze se tomu ani příliš divit, vždyť k novinářské práci měl sklony už od dětství. Ve dvanácti letech, v prvním ročníku plzeňské reálky, začal psát na stránky školního sešitu časopis Slovan a o rok později časopisy Čech a Veselá mysl. Tak se od dětství snažil vyjadřovat svůj pohled na život, kritizovat špatné, pomáhat dobrému, nezůstávat lhostejný. Pomáhat dobrému pro něho znamenalo bojovat za pokrokové myšlenky, za socialismus, za to, co při své četbě objevoval v knihách Romaina Rollanda, Boženy Němcové, Jana Nerudy, Lva Nikolajeviče Tolstého a později v díle Vladimíra Iljiče Lenina. To vše upevnilo jeho cestu ke komunistickému přesvědčení a revoluční žurnalistice.
Jako sedmnáctiletý se stal členem levicového vydavatelského a nakladatelského družstva Pravda v Plzni, kde vycházel týdeník Pravda. Po vzniku Komunistické strany Československa se Pravda stala stranickým orgánem a Julius Fučík do ní přispíval literárními a divadelními kritikami.
Dvacetiletý Julius Fučík psal do pokrokového časopisu Socialista, vydávaného dr. B. Vrbenským a V. Borkem. Divadelní referáty uveřejňoval i v plzeňském literárním časopisu Pramen. S Ivanem Sekaninou a Janem Švermou zpočátku řídil (a také mezi vysokoškoláky často kolportoval) studentský časopis Avantgarda.
V roce 1926 ho Klub moderních nakladatelů Kmen pověřil řízením svého stejnojmenného časopisu. Členy tohoto sdružení byli převážně mladí nakladatelé, kteří vydávali soudobou moderní, pokrokovou literaturu, naši i západní, díla našich komunistických a sovětských autorů. Julius Fučík však v této době již byl pravidelným spolupracovníkem Rudého práva, Tvorby a v Rudém večerníku řídil filmovou hlídku. V říjnu 1928, měsíc před volbami, byla zastavena většina časopisů a novin komunistické strany. Tehdy se Julius Fučík obrátil na svého někdejšího univerzitního profesora F. X. Šaldu, kterého si velmi vážil jako vědce i pro jeho čestný a pokrokový postoj. Požádal ho, aby dal komunistické straně k dispozici svůj nepravidelně vycházející časopis Tvorba, list pro literární, politickou a uměleckou kritiku, v jehož redakční radě byl od r. 1926 i Julius Fučík. F. X. Šalda ho nezklamal. A tak na počátku listopadu 1928 vyšlo první číslo týdeníku Tvorba, kterou od těch dob celá léta – s odmlkami své vojenské služby, reportážního pobytu v Sovětském svazu nebo nutné redakční práce v Rudém právu a v Haló novinách – řídil Julius Fučík a vytvořil z ní bojový komunistický časopis pro kulturu a politiku.
Jako reportér nikdy neseděl jen u svého pracovního stolu. Věděl dobře, že nemůže být jenom nezúčastněným pozorovatelem, že musí bojovat společně s těmi, kteří usilují o spravedlivou věc. A tak když severočeští horníci stávkovali za své spravedlivé požadavky a četníci buržoazní republiky do nich stříleli, odjížděl na Mostecko a žil mezi stávkujícími. Kolikrát se ve dvacátých a třicátých letech v Československé republice střílelo do dělníků, do nezaměstnaných, do žen a dětí pro zájmy továrníků, uhlobaronů a velkostatkářů, pro zájmy reakční vlády! To byl ten špatný, nespravedlivý svět, který bylo třeba změnit. A za tuto změnu Julius Fučík v řadách komunistické strany bojoval. V tom byla vyjádřena jeho láska k pracujícím lidem a jeho vlastenectví.
Miloval svoji vlast a od dětství poznával její krásy. Jen s několika korunami v kapse prošel křížem krážem Čechy, Moravu i Slovensko, Šumavu, Krkonoše i Beskydy. Moře a vzdálené velehory ho také lákaly. Snad je jednou uvidím, říkal si.
Druhou zemí nejbližší jeho srdci byl Sovětský svaz. V roce 1930 tam byl vyslán komunistickou stranou s dělnickou delegací, aby se podíval do dalekých končin SSSR, do Střední Asie, kde čeští a slovenští soudruzi, kteří u nás žili bez práce, pomáhali budovat nový, socialistický svět.
V Kirgizské SSR ho přivítali soudruzi z Čech i ze Slovenska, kteří ve městě Piškeku (od roku 1926 Frunze) založili komunu Interhelpo. Jejich první kroky zde nebyly lehké. Vysoké hory a pouště, země svou podobou nám tak vzdálená. Ale lidé svým komunistickým přesvědčením tak blízcí. Julius Fučík si je zamiloval. Poznával na vlastní oči, že Sovětský svaz je překrásná země, s mořem i horami, velikými městy a hlubokými lesy, ale především s lidmi, kteří nás mají rádi. Viděl, že to je země i našeho socialistického zítřka. O tom všem psal své reportáže, které později vyšly v knize nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera.
Když se vrátil do Československa, psal a vyprávěl o Sovětském svazu. Během jediného roku uspořádal na 370 přednášek, které však úřady předmnichovské republiky často zakazovaly nebo rozpouštěly, protože říkat pravdu o SSSR tehdy nebylo dovoleno. Za své přednášky o Sovětském svazu byl také mnohokrát zatčen, souzen i odsouzen na řadu měsíců do vězení.
Na podzim 1930 povolali Julia Fučíka do základní vojenské služby. Ale již za měsíc vojenští páni poslali komunistického redaktora raději „na trvalou dovolenou“. Po dvou letech musil znovu narukovat – na Slovensko, do Trenčína. Byl neustále překládán z jedné posádky do druhé. Z Trenčína putoval do Ružomberoku, z Ružomberoku opět do Trenčína, pak do Hlohovce a do Levice. Z Levice byl přeložen do Prahy, do kasáren 5. pěšího pluku. Do kasáren, před nimiž je dnes umístěn první sovětský tank osvoboditelů Prahy, do kasáren, která dnes nesou jméno Julia Fučíka. Při odchodu z vojny byl hned před branou kasáren zatčen, protože byl stíhán za své přednášky o Sovětském svazu. Právnímu zástupci KSČ a příteli Julia Fučíka dr. Zikmundu Steinovi se podařilo oddálit nástup výkonu trestu a Julius Fučík byl prozatímně propuštěn na svobodu. Pokračoval v redakční práci v Haló novinách, které začaly vycházet po zastavení Rudého práva a Tvorby, avšak stále se musel skrývat před policí. Články podepisoval krycími jmény Karel Vojan, Josef Pavel, šiframi –jef-, jp nebo je vůbec nepodepisoval.
V roce 1934 poslala komunistická strana Julia Fučíka, kterému v Československu hrozilo vězení, znovu do Sovětského svazu, tentokrát jako dopisovatele Rudého práva. Julius Fučík žil v Moskvě, poznával nová města i kraje, zúčastnil se stavby prvního moskevského metra a znovu se vrátil do Střední Asie, do Tádžikistánu, Uzbekistánu, Kirgizie. Do Rudého práva posílal objevné reportáže, které po válce vyšly knižně pod názvem V zemi milované. Do ČSR se vrátil v roce 1936, přesvědčen o tom, že příklad a přátelství SSSR nám ukazují cestu ke skutečné svobodě.Při svém druhém pobytu měl již možnost srovnávat a měřit cestu, kterou sovětští budovatelé socialismu ušli za čtyři roky. Ve svých reportážích zachycuje především onen ohromný hospodářský, sociální a kulturní dějinný pohyb, který ho mocně uchvacuje. Vidí jej nikoliv abstraktně, ale v proměně vzájemných vztahů mezi lidmi, v novém poměru lidí k práci, k obci, státu, muže k ženě, společnosti k dětem, vidí jej v pestrých osudech konkrétních sovětských lidí. Proto také jeho reportáže nemají nic společného s oním druhem povrchního, strnule popisného turistického fejetonismu tzv. objektivních pozorovatelů.

Gusta Fučíková
Život a boj Julia Fučíka, Novinář, Praha 1977
Připravil a zkrátil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >