Rok 1968 očima Vasila Biľaka 1/2

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 9. 2008

Twitter

Vasil Biľak (narozen 11. 8. 1917 ve slovenské Krajné Bystré), československý stranický a veřejný činitel, byl v letech 1955 – 1968 a 1969 – 1971 členem ÚV Komunistické strany Slovenska (KSS), 1962 – 1968 tajemníkem ÚV KSS, členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSS a v roce 1968 prvním tajemníkem ÚV KSS. V letech 1954 – 1989 byl nepřetržitě členem ÚV KSČ, v letech 1968 – 1988 i členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. V 60. – 80. letech zastával i další významné funkce v KSČ, Národním (později Federálním) shromáždění a Slovenském ústředním výboru Národní fronty. Stal se držitelem Řádu práce, Řádu republiky, Řádu Vítězného února, Řádu Klementa Gottwalda, Leninova řádu a hrdinou socialistické práce. Po kontrarevolučním puči byl v prosinci 1989 vyloučen z KSČ.

V roce 1991 byly vydány dvoudílné Paměti Vasila Biľaka napsané v roce 1987, které jsou významným svědectvím o nástupu kontrarevoluce v roce 1968.
V následujících řádcích se pokusím shrnout události krizových let 1968 – 1969 popsané ve zmíněné knize.
Je všeobecně známo, že představitelé KSČ byli v období od ledna do srpna 1968 mnohokrát varováni představiteli řady zahraničních komunistických a dělnických stran, že v ČSSR se vzmáhají antisocialistické síly připravující pod hesly „socialismu s lidskou tváří“ a „demokratizace“ návrat kapitalismu. Vedení strany rozkolísané bojem mezi různými názorovými proudy po zvolení ideově nepevného a organizačně neschopného Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem v lednu 1968 však nedělalo nic pro upevnění vedoucí úlohy strany a zažehnání krize.
Od listopadu 1957 do ledna 1968 byl prvním tajemníkem ÚV KSČ a zároveň prezidentem Československa Antonín Novotný (přičemž prvním tajemníkem byl už od roku 1953). Jeho revolučně avanturistické následování (či dokonce předbíhání) prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova mělo pro vývoj revolučního procesu v Československu velmi neblahé důsledky. Jedním z nich byla diskreditace celého komunistického hnutí vyhlašováním tezí, že „ještě naše generace bude žít v komunismu“ v době, kdy naše hospodářství stagnovalo, III. pětiletka se rozpadala a prohluboval se nedostatek různých druhů spotřebního zboží. Dalším byl velmi necitlivý vztah ke Slovensku, který se projevil (kromě různých excesů při návštěvách mezi slovenskými politiky i ostatním lidem) např. omezením pravomocí slovenských národních orgánů v roce 1960 či obhajobou procesu proti údajným slovenským buržoazním nacionalistům (Husákovi aj.) i v době, kdy již byli rehabilitováni a znovu se účastnili stranického života.
Po zvolení A. Dubčeka prvním tajemníkem v lednu 1968 zůstal A. Novotný prezidentem republiky. Nástupu nerozhodného a snadno ovlivnitelného politika do čela strany využily pravicové síly, kterým umožnila už nekoncepční Novotného politika v aparátu strany a státu vegetovat, a kritika chyb Novotného a jiných dřívějších nedostatků a omylů rychle přerůstala ve štvanici proti socialismu jako takovému.
Rozsáhlou kritiku své osoby A. Novotný neustál a v březnu 1968 abdikoval z funkce prezidenta ČSSR. Marxisticko-leninské síly v KSČ navrhovaly za prezidenta armádního generála Ludvíka Svobodu, kterého však pravičáci napadali a dožadovali se toho, aby se prezidentem stal Čestmír Císař nebo Josef Smrkovský. Nakonec byl však Ludvík Svoboda zvolen naprostou většinou 105 ze 107 platných hlasů. Pravičáci ve straně se však rvali i o další funkce. K tomu používali útoků proti stranickému aparátu, skandalizování a zastrašování jeho jednotlivých členů. Aby odůvodnili odstraňování dělníků z funkcí, popírali vůdčí úlohu dělnické třídy a hlásali, že proces „obrody“ má vést inteligence.
Na plenárním zasedání ÚV KSČ 28. 3. – 5. 4. 1968 získali při volbách do předsednictva 100% hlasů jen Alexandr Dubček a Vasil Biľak, ale dostali se tam i pravičáci Josef Smrkovský a František Kriegel (v roce 1970 oba vyloučení ze strany). Pravicové živly se snažily získat Dubčeka na svou stranu různými způsoby. Jednak jej oslavovaly, jednak zároveň zastrašovaly možností diskreditace – údajně totiž existovaly důkazy, že Novotný v předchozích letech Dubčeka korumpoval a ten za věrnost Novotnému získal více než půl milionu Kčs. Biľak (stejně jako mnozí další poctiví komunisté) zpočátku Dubčekovi důvěřoval a věřil, že bude oproti Novotnému změnou k lepšímu, ale postupem času zjišťoval, jak se v tomto člověku mýlil.
Dubček nebyl strůjcem pokusu o kontrarevoluci („režisérem převratu“) v roce 1968. Tím byl dle názoru Biľaka František Kriegel řízený velvyslanectvím USA.
Od března 1968 troufalost protisocialistických sil rostla. Byl založen Klub 231 sdružující zejména různé západní agenty po právu odsouzené za rozvracení republiky. Jeho tajemníkem byl bývalý fašista Jaroslav Brodský, mezi dalšími činiteli byl např. Otakar Rambousek, který v roce 1948 utekl do NSR, odkud se v roce 1949 vrátil jako americký agent a byl zde zatčen, nebo bývalí agenti zpravodajských služeb USA Radovan Procházka, Josef Čech či Antonín Roubík. Klub 231 požadoval mimo jiné zrušit všechny rozsudky vynesené od dubna 1948!
Dalším otevřeně antisocialistickým spolkem byla Organizace na ochranu lidských práv působící na Slovensku, v čele s dr. Emilem Vydrou, který v roce 1959 usiloval o založení Křesťansko-sociální strany s cílem restaurace kapitalismu, a s Vojtěchem Čeryšňou, bývalým kapitalistou a agentem americké CIC.
Nový rektor Vysoké školy politické ÚV KSČ Milan Hübl navrhoval, aby vysoká škola nebyla podřízena ústřednímu výboru. Byl rozbit Československý svaz mládeže, obnoven reakční Junák a založena rozkladná Liga mladých.
V dubnu 1968 v Moskvě žádal Dubček v čele čs. delegace (Dubček, Černík, Smrkovský a Biľak) o půjčku půl miliardy zlatých rublů na nákup módního spotřebního zboží ze Západu. Za sovětskou stranu se jednání účastnili ss. Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Suslov a Rusakov. A. N. Kosygin Dubčekovi trpělivě vysvětloval, že zboží ze Západu se prodá a Československu zůstane jen dluh, kdežto pokud koupí licence a stroje a začne vyrábět zboží vlastní, dluh bude moci zaplatit z prodaných výrobků. Sovětští soudruzi (jako již na schůzce představitelů RVHP v březnu) varovali čs. stranické vedení před nebezpečím kontrarevolučního zvratu. Čechoslováci však tvrdili, že je vše v pořádku a situaci mají pod kontrolou. Nebezpečí připouštěl jen Biľak, s jehož analýzou jako s jedinou L. I. Brežněv souhlasil. L. I. Brežněv se pak k žádosti čs. delegace vyjádřil slovy: „Příspěvek na kontrarevoluci odmítáme poskytnout.“ (Je příznačné, že v roce 1970 byli kromě s. Biľaka všichni členové čs. delegace vyloučeni z KSČ.)
Před odletem do Prahy obdržel Dubček telefonickou zprávu, že se na letadlo chystá atentát, a neomaleně hovořil o možnosti takového atentátu ze sovětské strany, čímž způsobil nehoráznou ostudu a ještě prohloubil rozkol mezi čs. a sovětským vedením.
V té době již fungovalo v KSČ druhé mocenské centrum, kterým byl Městský výbor KSČ v Praze připravený v květnu 1968 „převzít pravomoci ÚV KSČ“! O tomto záměru se dozvěděl Gustáv Husák a od něj Vasil Biľak. Když Dubček zjistil, že to vědí představitelé marxisticko-leninské levice, nechal akci „odložit“.
Docházelo k pokusům o obnovení sociální demokracie (sloučené v červnu 1948 s KSČ). Někteří činitelé KSČ to vítali a vlastní stranu špinili, i když nadále hovořili o její vedoucí úloze. Vasil Biľak to ve svých vzpomínkách komentuje slovy: „Mluvit o straně jako o vedoucí síle a současně ji hanobit a špinit, mi připadá tak absurdní, jakoby otec, který čeká pro svou dceru ženicha, současně z balkónu vykřikoval, že je prodejná děvka.“
„Kde se po 20 letech vzaly kontrarevoluční síly?“, ptá se Vasil Biľak ve své knize. A shrnuje příčiny a zásadní rysy vzniklé krize:
a) Samotné převzetí moci (zde myšlen Únor 1948) nestačí, ještě po dlouhou dobu po něm působí odlišné politické zájmy a ideologické názory.
b) Velká většina zastánců dřívějšího režimu se se socialismem nikdy neztotožnila.
c) Socialismus má podporu pracujícího lidu, proto žádná opoziční skupina nevystoupí otevřeně proti němu.
d) Proti straně vystupují všichni její odpůrci, ale strana nevystupuje proti nikomu.
e) Proč „demokratizačnímu procesu“ rozumějí představitelé západních buržoazních stran a antikomunistických centrál a dokonce i papež, ale nerozumí mu představitelé bratrských stran? (Odpověď je nasnadě – reakce v něm vidí možnost prosazení svých zájmů, komunisté nebezpečí kontrarevoluce.)
Pokračování ve druhém díle článku.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >