Rok 1968 očima Vasila Biľaka 2/2

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 9. 2008

Twitter

Pokračování článku shrnující poznatky dlouholetého vedoucího činitele KSČ a ČSSR Vasila Biľaka (nar. 1917) vyjádřené v Pamětech Vasila Biľaka vydaných v r. 1991: Události šly dál. Pravicové síly se snažily urychlit přípravu XIV. sjezdu KSČ, na kterém by legitimizovaly uchopení moci. 27. června bylo vydáno prohlášení „2000 slov“, které se však ukázalo být předčasným kontrarevolučním vystoupením, které i pravičáci v ÚV museli pod tlakem většiny odsoudit jako kontrarevoluční pamflet. Protože však neproběhly jiné akce než slovní odsouzení tohoto prohlášení, aktivita kontrarevolučních sil se ještě zvýšila.

12. června se L. I. Brežněv obrátil na A. Dubčeka dopisem s nabídkou dvoustranného jednání. Tu Dubček odmítl. 4. července upozornilo Politbyro ÚV KSSS dopisem Předsednictvo ústředního výboru KSČ na hrozící nebezpečí. 6. 7. pak pozval L. I. Brežněv čs. představitele dopisem na mezinárodní poradu komunistických a dělnických stran ve Varšavě. Dubček oznámil 8. 7. neúčast KSČ na této poradě a místo toho vyzval delegaci Politbyra KSSS – světe div se! – k dvoustrannému jednání, které předtím 12. 6. odmítl. Nyní jej, pochopitelně, odmítla KSSS a znovu pozvala představitele KSČ do Varšavy, o čemž ovšem Dubček předsednictvo v rozporu s pokynem v dopise neinformoval!
Pravicové síly i po roce 1969 tvrdily, že Dubčeka prý podporovala Maďarská socialistická dělnická strana. Ve skutečnosti János Kádár odmítl dvoustranné jednání s Dubčekem a doporučil KSČ účast na varšavské poradě. Dubček a další oportunisté se snažili o separátní jednání také s Rumunskou komunistickou stranou a Svazem komunistů Jugoslávie.
I přes pokračující rozklad v Československu Dubček věřil ve svou autoritu, odmítal zasahovat proti kontrarevoluci a řídil se jen radami pravicových oportunistů. Oproti tomu Smrkovský prohlásil na zasedání Předsednictva ÚV 15. 7., že „už nám nic nepomůže a situaci zachrání jen příchod sovětských tanků“. Československo stálo na prahu občanské války. Staří komunisté upozorňovali, že „neudělají-li se patřičné kroky, nezbude jim jiné východisko, než vzít zbraně a odejít do hor a nečekat, až si kontrarevoluce začne vyřizovat účty vražděním socialismu oddaných lidí“. Biľak dokonce zmiňuje, že jeden ze západních velvyslanců prohlásil, že „Československo nečeká nic dobrého, jen občanská válka“, a že existoval dokonce návrh na vytvoření koncentračního tábora pro marxisticko-leninské síly bránící kontrarevolučnímu procesu!
24. července získal Biľak od Dubčekovy manželky informaci, že slyšela, jak Kriegel dostává pokyny k převzetí moci od amerického velvyslance a hovoří o nich se Smrkovským. Poté dojela s dětmi do Jugoslávie, kam je patrně poslal Dubček pro případ obsazení Československa.
Na jednání čs. a sovětských představitelů v Čierné nad Tisou 29. července se stavěli za obranu socialismu pouze prezident republiky Ludvík Svoboda a Vasil Biľak. Biľak se vyjádřil o záměrech pravice ve straně slovy: „Všichni jsou pro socialismus, ale pro trochu jiný. Neobjasnili jsme ještě, jaký má být ten nový »model socialismu« v Československu.“ Dubček slíbil sovětským představitelům nápravu. (V této souvislosti si vzpomínám na nedávný článek v MF Dnes, která po 40 letech „bádala“ v Čierné nad Tisou. Místo někdejšího vzkvétajícího překladiště nalezla rozvaliny a nezaměstnané a všichni pamětníci se vyjadřovali obdivně o SSSR a socialismu, který jim zajistil životní úroveň, o níž si nyní mohou nechat leda zdát…)
Na schůzce v Bratislavě 3. srpna podepsali čs. představitelé dokument o tom, že obrana socialistických vymožeností jedné země je internacionální povinností všech socialistických zemí. I pravičáci tak svými podpisy legitimizovali případnou intervenci. Čestmír Císař ovšem odkryl jejich pravé zájmy prohlášením, že je třeba závěry obou schůzek zmařit.
6. srpna byl Předsednictvu ÚV KSČ předložen návrh postupu při hospodářském embargu ze strany SSSR. Nikdo se k této provokaci nepřihlásil, Dubček nechtěl po autorovi pátrat, a tak se o návrhu dále nejednalo.
Sdělovací prostředky, které postupně plně přešly do rukou pravice, vedly kampaň proti „byrokratickému systému socialistických zemí“ a „stalinskému modelu socialismu“. Pravicové síly spoléhaly na to, že „obrodný proces“ podpoří předseda Svazu komunistů Jugoslávie Josip Broz Tito. Tito se ovšem při návštěvě Prahy vyjádřil, že „toto není svoboda a demokracie, ale obyčejná anarchie a nepořádek“.
Před XIV. sjezdem KSČ se měl konat sjezd KSS. Její tajemník Vasil Biľak navrhoval, aby tento sjezd požádal o internacionální pomoc. Podporu našel u Gustáva Husáka, který byl sice místopředsedou vlády, ale Dubček mu (ještě v době, kdy následoval Novotného linii) zabránil v členství v ÚV KSČ a ÚV KSS. Proti možnosti intervence chtěli Kriegel, Smrkovský a Mlynář vyhlásit vojenskou mobilizaci. Dubček to odmítl. (Biľak: „To byl snad jeden z mála dobrých skutků, které ve své funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vykonal.“)
Na jednání Předsednictva ÚV KSČ 20. srpna se potvrdily zprávy o možnosti vstupu spojeneckých vojsk na území ČSSR a o jejich soustřeďování při státních hranicích. 21. srpna se na zasedání dostavil prezident ČSSR Ludvík Svoboda a řekl s úsměvem, že „už jsou zde“. Biľak píše, že „Dubček začal plakat, rozhalovat si košili a křičet »Co mně to udělali, bože, co mně to udělali!« a prohlásil, že od této minuty se vzdává funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.“ Až nyní Dubček přiznal, že dostal dopis Politbyra ÚV KSSS odeslaný 17. 8. a zdůrazňující „neodkladnou nutnost splnění závazků“.
ÚV KSČ přijal prohlášení, které odsuzovalo intervenci, ale podařilo se do něj prosadit alespoň výzvu, aby občané nekladli postupujícím vojskům odpor. Z některých okresů docházely zprávy, že tam obyvatelstvo sovětské vojáky velmi srdečně vítá. (Přirozeně, že dnes o tom neuslyšíme!) Kontrarevoluční síly se snažily vyvolat zmatek a odpor proti „okupantům“ šířením falešných zpráv o zatýkání představitelů „obrodného procesu“, o zastřelených občanech. Sdělovací prostředky plně ovládla kontrarevoluce. Dle slov s. Biľaka „Počínali si tak suverénně a přesvědčivě a s jistotou, jako by se na tento okamžik týdny a měsíce připravovali.“
Prezident ČSSR soudruh Ludvík Svoboda zachoval chladnou hlavu, semkl kolem sebe skutečné komunisty oddané věci socialismu a řekl: „Lenárt, Kolder, Indra – budete muset zabezpečit, aby začaly pracovat orgány v Praze, a Ty, soudruhu Biľaku, se musíš vrátit do Bratislavy a zabezpečit, aby se rychle stabilizovala situace na Sovensku.“
Stranické vedení se rozpadlo, vláda přestala existovat. 22. srpna dostal V. Biľak informaci o tom, že mimořádný XIV. sjezd KSČ zahájil jednání a všechny dosavadní stranické orgány ztratily mandát. V budově ÚV KSČ (na dnešním nábřeží Ludvíka Svobody), kde byla přítomna většina členů ÚV, však nikdo nevěděl, kde sjezd zasedá. Záhy bylo zjištěno, že Dubček, Smrkovský, Černík, Špaček a Kriegel jsou v Moskvě. Tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, dosud podporující kontrarevoluční síly, byl najednou pro dělnicko-rolnickou vádu a byl ochoten v ní přijmout jakoukoli funkci. Ne nadarmo jej Biľak nazval „politickou prostitutkou“. Někteří ministři se převlékli do montérek a schovávali se v závodech. Montérky si úmyslně špinili, aby vypadli jako běžní dělníci.
23. srpna odletěli soudruzi Svoboda, Biľak, Husák a další do Moskvy, kam se dostavili do Kremlu i představitelé KSČ přiletěvší předchozího dne vyjma Kriegla, o kterém (alespoň dle V. Biľaka) A. N. Kosygin řekl, že mu „vstoupit na posvátnou půdu Kremlu nedovolí“. Mělo dojít k podepsání dokumentu se stanovisky KSČ a KSSS ke vzniklé situaci. Představitelé „obrodného procesu“ předkládali provokační vlastní dokument, ale většina byla nakonec pro znění navržené sovětskými představiteli. Tento návrh (souhlas s intervencí) podepsali všichni vyjma Mlynáře, který se však do rána patrně začal obávat o svůj další osud a ráno podepsal také. Nakonec byl přizván i Kriegel, ale ten byl uražen, že nebyl přítomen celému jednání, a podepsat odmítl. Dubček málem zhatil přijetí dokumentu tím, že se vyjádřil ve smyslu, že celý vývoj v Československu byl správný a k přijetí vojsk nebyl důvod. Brežněv a Kosygin pak hovořili o vině Dubčeka a situaci zachránil Biľak, který tlumočil stanovisko Ludvíka Svobody, že Dubček nemluvil za celou delegaci. Teprve pak souhlasil L. I. Brežněv s tím, že dokument může být podepsán. (Jakýpak tedy nátlak ze sovětské strany, vždyť L. I. Brežněv nechtěl přistoupit k podepisování dokumentu, pokud většina čs. delegace souhlasí s názorem Dubčeka!)
V Československu mezitím kromě nelegálního XIV. sjezdu KSČ (podle místa konání známého jako „vysočanský sjezd“) proběhl také sjezd KSS svolaný do Bratislavy na 26. srpna. Ten ve své první části přijal provokační prohlášení proti příchodu spojeneckých vojsk, ale po referátu Gustáva Husáka neuznal „vysočanský sjezd“, schválil závěry z Moskvy a s. Husák byl na tomto sjezdu zvolen 1. tajemníkem ÚV KSS.
Pozice exponentů pravice však byly stále silné. 31. srpna došlo k popření dokumentu z Moskvy tím, že byl mimořádný XIV. sjezd uznán za platný a 80 členů ÚV zvolených na tomto mimořádném sjezdu bylo kooptováno do ÚV zvoleného na řádném XIII. sjezdu. To ÚV se tak dostal např. i Gustáv Husák, ale značná část nově zvolených členů byla antisovětsky orientována. Bylo zvoleno také neobvykle široké 21členné předsednictvo, ve kterém ale byla většina pravičáků, později ze strany vyloučených. V předsednictvu už nebyl pod tlakem veřejnosti Kriegel.
Pravicové síly nadále posilovaly protisovětské nálady. 7. listopadu při oslavách výročí Velké říjnové socialistické revoluce docházelo k pálení sovětských vlajek a provolávání smrti komunistům. Na zasedání ústředního výboru 14. – 17. 11. byla konečně přijata rezoluce o pravém stavu věcí. Vasil Biľak zde byl zvolen tajemníkem ÚV KSČ. Soudruh Biľak chodil do závodů a družstev vysvětlovat pracujícím měst i venkova situaci, a na těchto schůzích měl i přes vyhrožování pravičáků velký úspěch. Stále však docházelo k antisovětským a antisocialistickým výbuchům: při smrti Palacha, při mistrovství světa v ledním hokeji a následné demolici Aeroflotu a Inturistu.
Byla nutná náhrada prvního tajemníka ÚV KSČ. Jeden z vážných kandidátů Oldřich Černík (v r. 1971 vyloučený z KSČ) neměl odvahu situaci řešit, a tak zvítězil návrh na soudruha Gustáva Husáka. 17. dubna 1969 prohlásil na schůzi Předsednictva ÚV s. Husák: „Návrat k minulosti může být jen jeden – návrat ke správné politice KSČ. Kdo nebude chtít tuto politiku podporovat, musí jít pryč.“ Pro s. Husáka bylo nakonec ze 178 platných lístků 156, proti 22. Zvoleno bylo nové předsednictvo, jednomyslně se ovšem stal jeho členem jen Ludvík Svoboda. V předsednictvu nadále zůstali Černík, Dubček a další později ze strany vyloučení „reformátoři“.
Květnová směrnice Předsednictva ústředního výboru KSČ vyzývala členy strany a všechen československý lid:
a) obnovit jednotu strany, zvýšit akceschopnost a revoluční bojovnost,
b) obnovit vedoucí úlohu kom. strany,
c) upevnit funkci socialistického státu jako orgánu moci dělnické třídy a pracujícího lidu,
d) začít neodkladně uskutečňovat účinná opatření k řešení vážných ekonomických problémů,
e) zásadně, v duchu pevného přátelství, řešit naše vztahy s bratrskými kom. stranami, zejména s KSSS.
V září 1969 prohlásil ÚV KSČ „vysočanský sjezd“ za neplatný a zrušil prohlášení předsednictva z 21. srpna 1968. V červnu referoval o průběhu a zažehnání krize v Československu na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě s. Gustáv Husák. Když se exponenti pravice nesetkali s represemi, začali „vystrkovat růžky“, psát hanopisy, charty, rezoluce, očerňovat socialismus a ČSSR. V květnu 1971 přijal XIV. sjezd KSČ dokument „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“.
Zdálo se, že kontrarevoluce je poražena, že zvítězily zdravé, marxisticko-leninské síly a Československo vyrazí mílovými kroky na cestě k rozvinutému socialismu a komunismu. Věřil tomu i Vasil Biľak v roce 1987, když psal své paměti, a končil je slovy: „Věřím, že i naše děti půjdou cestou svých rodičů a budou zvelebovat ty hodnoty, které jejich předkové vytvořili. Tak, jako my jsme se snažili zvelebovat, znásobovat hodnoty revolucionářů, kteří byli před námi.“ Ale M. S. Gorbačov, který byl stále více jen loutkou v rukách amerického imperialismu a světové reakce, už měl jiné plány. Z Československa, ani z jiných socialistických a lidově demokratických států, nezmizely síly toužící po návratu starých poměrů ani po 20 letech, ani po 40 letech. Dílo generací revolucionářů bylo přerváno, společenský pokrok se vrátil a denně vrací o desítky let zpět. Stejně jako v roce 1968 se ukázalo, jak nebezpečné bylo používat při obhajobě našich revolučních vymožeností slova „navždy“. Nevydání pamětí Vasiľa Biľaka ihned po jejich napsání bylo dle mého názoru chybou. Tyto paměti vyšly až v roce 1991 v Agentuře Cesty v edici Propadliště dějin(!).
Události nás přesvědčily o tom, že co se antisocialistickým silám nepodařilo v srpnu 68, podařilo se jim v listopadu 89. I tehdy se neútočilo hned přímo proti socialismu, ale „bojovalo“ se za jeho zlepšení. I tehdy využila reakce spojenectví s pravicovými oportunisty v komunistickém hnutí toužícími po „demokratickém socialismu“ a hlavně po moci. Z KSČ byla vyloučena, zbavena funkcí nebo znechuceně odešla řada skvělých soudruhů a naopak někteří z těch, pro které byla „sametová revoluce“ i jejich vítězstvím (a ani se tím příliš netají), jsou v aparátu KSČM dodnes. Ale to už je jiná kapitola a pamětí Vasila Biľaka se netýká…

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >