Válka, kterou mají na svědomí Němci, si vyžádala hodně obětí, za oběť jí padla také řada obcí, zejména na východní frontě. Jednou z takových postižených obcí byla též obec Szczecyn ve vojvodství Lublin. Tato obec byla Němci zpacifikována 2. února 1944. Zahynulo přitom asi 200 lidí, přitom Szczecyn byla jedna z četných obcí, které byly ve stejný den srovnány se zemí. V sousední obci Borów sloužil právě farář Skulimowski mši, když na obec dopadly první granáty. Stejný osud postihl osadu Wólka Szczecka, Lasek Zaklikowski a Lasek Chwalowski. Stejného dne, 2. února 1944, v uvedených místech zahynulo 917 lidí. Velitel posádkové policie pro okres Lublin ve svém hlášení 3. února 1944 stav potírání banditů uvedl, že bylo asi 480 banditů a podezřelých zastřeleno při přestřelce nebo na útěku .
Německý boj proti civilnímu obyvatelstvu představuje nepopsanou historii , uvádí varšavský historik Wlodzimierz Borodzej. Vyčerpávající dílo o pacifikování polských vesnic ještě neexistuje. Němci zastřelili faráře Skulimowského před jeho farou, dva němečtí vojáci chytli polskou dívenku za ruce a nohy a vhodili ji do hořícího domu, ze kterého utekla. K dokladům o způsobu likvidace polských vesnic Němci patří svědectví německého vojáka vojenské policie, který po válce popsal americkému policistovi pacifikování vesnice Kitów. Tenkráte jeho jednotka po dvou postupovala od domu k domu a podle rozkazu všechny obyvatele postřílela. K jeho úderu v domě, kde byla postřílena rodina, všichni mluvili a prosili německy o milost. Byli to občané vyhnaní z Poznaňska. Proto se vojáci zeptali velitele, zda je mají zastřelit. Řekl ano, tak je postříleli, i když na ně zapůsobilo, že žadonili o milost německy.
U případů Szczecyn, Borów a dalších vesnic, které byly 2. února 1944 vypáleny, nebyli viníci nikdy zjištěni. Hlášení byla běžná, že jednotky vojenské policie, vojska a bezpečnostní policie bývaly nasazovány k likvidaci bolševických band . Místní německý velitel Jakob Sporrenberg byl kvůli jiným zločinům (zastřelení tisíce Židů u Lublina) v r. 1952 v Polsku pověšen.
Den po vypálení obcí 3. února 1944 napadlý sníh pomohl uhasit zbylý požár. Pokud někdo přežil, byl poslán na nucené práce do Německa, některým se podařilo utéci do lesů. Po válce nikdo z nich nedostal od Německa odškodnění, jelikož SRN se odvolávala na válečné právo, podle kterého oběti válečných operací nemají nárok na žádné odškodné. Ale jak to bylo v případě Lidic? Byl to omyl, obec neměla nic společného s atentátem na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Přišli na našem ministerstvu zahraničních věcí na to, že omyl zavinil továrník Pála za Slaného a Němci nejednali ani podle žádného ustanovení válečného práva. Dočkáme se ještě nápravy?
10. listopadu 2008, Jaroslav LIŠKA, Naše pravda
