První republika inspirací pro současnost

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 10. 2008

Twitter

V těchto dnech si připomínáme 90. výročí vzniku Československé republiky 28. října 1918. Jsme svědky oslav výročí vzniku státu, který již neexistuje, protože jej buržoazní politikové rozbili (dokonce nadvakrát, v roce 1939 a ještě úspěšněji v roce 1992…), přesto je však jeho nejstarší období tzv. „první republiky“ stále zdrojem inspirace pro protilidové tažení současných mocných. Vracet společenský pokrok do doby před rokem 1948 a dříve se jim daří dobře. Když jsem nedávno četl knihu Julia Fučíka „V zemi, kde zítra již znamená včera“, přemýšlel jsem, jak hluboko nás ještě nechají klesnout (nebo spíše jak hluboko se ještě necháme shodit). V úvodu knihy, která pojednává o autorově návštěvě v Sovětském svazu v roce 1930, popisuje Fučík velmi názorně bídu první republiky, aby ji pak mohl srovnat se Sovětským svazem kráčejícím mílovými kroky k socialismu.

A protože Masarykova a Benešova „první republika“ nebyla zdaleka tam svobodná a demokratická, jak je nám dnes prezentováno zastánci „svobody a demokracie“ tehdejšího ražení, bylo v knize před jejím vydáním v roce 1931 zabaveno 73 řádků, na kterých autor popisuje, co viděl v ČSR (resp. v kapitalistických zemích) po svém návratu ze SSSR.
V této věci interpelovali komunističtí poslanci sociálně demokratického ministra spravedlnosti dra Meissnera a tázali se ho, zda souhlasí s konfiskací, dle kterých paragrafů zákoníku byla konfiskace provedena a zda se domnívá, že si zakrýváním faktů pomůže. Dr. Meissner odmítl na tuto interpelaci odpovědět s odůvodněním, že je psána hrubým a urážlivým tónem.
Ale nyní již dejme slovo Fučíkovi, který píše v úvodu knihy sovětským soudruhům:
»Viděl jsem mnoho tady – „doma“. Viděl jsem dělníky, přešlapující před bursou práce; přicházeli ráno a naplňovali ulici hlučným, rozpačitým humorem; hodiny odměřeně umlčovaly jejich šibeniční smích; okénko úporně zavřené nehlásilo poptávku; nikdo nekupoval dělnickou sílu a tolik jí tu bylo na prodej; rozcházeli se navečer zářícími ulicemi do stohů, do nocleháren, domů k rodinám, žebrajíce cestou, aby několika korunami zaslepili alespoň tu hladovou úzkost v očích, s níž budou přivítáni ženou a dětmi.
Viděl jsem nezaměstnané ležeti na schodištích nádraží, nesoucích jména slavného osvobození; stahovali se jako želvy do krátkých kabátů s vyhrnutými límci, stoupala z nich pára a noční déšť, stékaje s vysunuté střechy, melancholicky bubnoval na špičky rozedraných bot těch, kteří leželi na posledních stupních; strážníci přecházeli těžce kolem a neviděli; aresty už jsou přeplněny lidmi „bez bytu a bez zaměstnání“.
Viděl jsem kousek, o jakém kdysi snívala sentimentalita starých „sociálních“ povídkářů; chlapce, který ukradl housku, spadlou s krámku do prachu dláždění, a hltavě ji snědl; dva strážníci jej vedli a on se vyděšeně vzpíral.
Viděl jsem muže, umírajícího hladem; ležel na dřevěné houpající se lavici, tři kamarádi stáli kolem něho, venku ujížděl poslíček s bursovními telegramy, kdesi v centru města teď jistě kdosi připíjel druhému na zdraví a tady ležel muž, který umíral hladem; a tři kamarádi, bezradní a bezmocní, čekali nad ním, až jej odvezou, aby se sami položili na uprázdněnou lavici.
Viděl jsem ženu, vytaženou z řeky; ležela na nábřeží, voda vzedmula její břicho, vyhladila vrásky v její tváři a pevně přilepila na čelo řídké vlasy; neznámá; snad ji ani nikdo nepostrádal; neměla legitimaci; jen v kapse zástěry nalezli lísteček a těžce luštili rozmočené písmo; začínal: „Nezaplatíte-li do 6. t. m. činži…“
Viděl jsem soudruha dělníka, vězněného již dva roky; stál znovu před soudem a byl znovu odsouzen, protože vedl dělnickou demonstraci proti hladu; byl bledý a jeho mohutná postava se ztrácela v trestaneckých šatech, ale jeho široké ruce nás zdravily a jeho bílý úsměv nám říkal beze slov, že je silný, že nepadne, že i tady je kusem bojovného díla.
Viděl jsem dělnice, upálené výbuchem dynamitu; starý svět se chce zachránit vraždami; zbrojovky jsou jediné továrny, jež mají práci, mnoho práce a pracují válečným tempem; jako za války proudí do nich tisíce dělníků, jako za války pracuje se na několik směn, jako za války potřeba je pánem nad opatrností a ochranou práce; nikdo se neptal na nebezpečí, v němž žilo těch osm dělnic; práce musela být hotova; stroj letí a srší jiskrami války; a malá zpráva v novinách je pochovala; válka nepočítá s jednotkami.
Viděl jsem čtyři chlapce v márnici hornického městečka; před několika hodinami ještě kráčeli po silnici pevnýma mladýma nohama; ještě včera se smlouvali se svými kamarády, kam půjdou hledat práci; ještě včera se na ně dívaly jejich matky s pevnou nadějí na pomoc; ještě včera to byli čtyři mladí hoši, synové a milenci; teď tu leží s hlubokými ranami četnických kulek, nehybní, ztuhlí, voskové figury, jež prohlíží komise, jako by zkoumala terč; demonstrovali, protože u nich doma byl hlad, protože ani jejich otec, ani matka, ani bratři, ani sestry, ani kdokoliv jiný t rodiny neměli práci; bez haléře výdělku živořili měsíce a chtěli žít; četnické pušky je nakrmily.
A viděl jsem pohřeb čtyř chlapců z márnice; tisíce dělníků šly ulicemi a silnicemi smutného hornického kraje, sníh se položil pod jejich kroky a dusil jejich zvuk; vidíš a neslyšíš; tisíce jdou stále vpřed, stále vpřed, tiše, neúchylně se valí masa, s jistotou, která tě unáší a děsí nepřítele; stále vpřed, stále vpřed; tisíci ztělesněná pomsta.
Viděl jsem, soudruzi, nekonečnou bídu a zoufalství, viděl jsem smrt, viděl jsem odhodlání dobýt si života, viděl jsem boje, viděl jsem veliké demonstrace, viděl jsem tváře statisíců obrácené k vám a pozorně naslouchající vašim úderům, viděl jsem porobeného dělníka, který se chce osvobodit.
A po tom všem píši tuto knížku. Ne jenom z toho, co je vaše, a i z toho, v čem jsme ještě my, a z toho, co je před námi.«

Julius Fučík: V zemi, kde zítra již znamená včera, Svoboda Praha 1949, str. 23, 28 – 31
Připravil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >