Pokus o obhajobu vůdce, kterého vlastní hnutí zavrhlo (1/5)

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 11. 2008

Twitter

Josef Vissarionovič Stalin, vl. jm. Džugašvili, narozen 21. prosince 1879 v Gori, Gruzie, Ruská říše, zemřel 5. března 1953 v Moskvě, Ruská sovětská federativní socialistická republika, Svaz sovětských socialistických republik. Snad všichni, kdo se někdy zabývali nejnovějšími dějinami, uznají, že J. V. Stalin byl jednou z nejvýznamnějších osobností 20. století. Už se ale těžko shodnou na tom, v jakém smyslu. Ještě za Stalinova života o něm v mnoha státech světa vycházely publikace, které při zmínkách o něm skloňovaly slovo genialita ve všech pádech, a nezdráhaly se používat ani věty typu: ?Je to spasitel.? Obdobně o Stalinovi mluvili politici i běžní lidé na celém světě, pokud jej takto chápali, nebo pokud si chtěli získat jeho přízeň a upevnit pozice.

Pamětníci, kteří nejsou proti Stalinovi zaujati, mnohokrát potvrdili, že Stalin nijak nelpěl na chvalozpěvech pěných na jeho osobu. Ale na druhé straně jim nemohl do roztrhání těla bránit, když jej sami lidé (zdaleka ne jen komunisté) takto chápali. A pak, v tvrdých bojích s vnějšími i vnitřními nepřáteli, které provázely celé období, kdy stál J. V. Stalin v čele sovětské komunistické strany, bylo nanejvýš účelné, aby lid důvěřoval svému revolučnímu vůdci.

Brzy po Stalinově smrti se k němu většina světového komunistického hnutí obrátila zády. Hlavní úlohu v tom hrál jeho následník v čele strany Nikita Sergejevič Chruščov, který pro pošpinění památky Stalina ?odhalil? na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 Stalinův ?kult osobnosti?. To nebyl nový termín. Francouzský komunista Henri Barbusse (1873 ? 1935) napsal ve své knize ?Stalin?: ?V novém Rusku je úžasný kult Stalina, ale tento kult je založený na důvěře a vyvěrá zdola.? Chruščov sám mohl tedy směle ?kult osobnosti? Stalina kritizovat, protože sám žádný ?kult Chruščova? neměl a mít nemohl, neměl totiž onu důvěru zdola. Naopak celý Sovětský svaz, jeho komunistickou stranu a celé komunistické hnutí zdiskreditoval nejen před světem, ale i před vlastním lidem.

Po útocích na Stalina zahájených Chruščovem a opakovaných jeho nohsledy nastala situace, že řada komunistů i široké masy obyvatel většiny socialistických států přestala uznávat Stalina, a souběžně s tím přestala uznávat úspěchy, kterých pod jeho vedením Sovětský svaz dosáhl. Po pádu světové socialistické soustavy a útoku na vše komunistické, socialistické a vůbec pokrokové si ideologové antikomunismu nemuseli argumenty proti Stalinovi vymýšlet. Našli je ve spisech a projevech někdejších činitelů komunistického hnutí, kteří byli za Stalina z dění v hnutí vyřazeni (Trockij) nebo se naopak probíjeli vzhůru a po Stalinově smrti uchvacovali moc (Chruščov).

Nejzásadnější na kritikách Stalina, ať již vedených ze strany komunistů, buržoazních liberálů či fašistů, je to, že ve skutečnosti nejsou zaměřeny jen proti Stalinovi, ale i proti Leninovi. Ne proti ?stalinismu?, ale proti leninismu, proti marxismu epochy imperialismu a proletářských revolucí. Stalin totiž v teorii i v praktické politice vycházel z Leninových prací a zásad. Jako nejschopnější Leninův spolupracovník dokázal nejlépe jeho teze vysvětlit, obhájit i prakticky použít. Na Lenina se odvolával pravidelně a pozdější ideologové kritizující Stalina museli Lenina citovat velmi opatrně, aby nemuseli dát Stalinovi za pravdu.

Jak uvádí Ludo Martens, předseda Belgické strany práce (nar. 1946) ve své knize ?Jiný pohled na Stalina? (česky OREGO, 1995), většina výpadů proti Stalinovi má svůj základ v dílech zavilého nepřátele sovětské moci L. D. Trockého (1879 ? 1940). A Trockij bojoval proti Leninovi stejně zuřivě jako později proti Stalinovi. Stavěl se proti budování socialismu v jedné zemi v očekávání ?světové revoluce?, čímž revoluční proces jen podkopával, spojenectví proletariátu s chudým rolnictvem považoval za nemožné a stál proti Leninovi ve všech zásadních otázkách i v době, kdy pracoval po jeho boku.

Již v roce 1904, a opakovaně později, označoval Trockij Lenina za ?fanatického rozkolníka?, ?buržoazně demokratického revolucionáře?, ?fetišistu organizace?, ?přívržence kasárenského režimu?, ?diktátora, který chce svou osobou nahradit ústřední výbor?, který ?chtěl zavést diktaturu nad proletariátem? a pro něhož ?je jakékoli vměšování odlišně myslících elementů patologickým jevem?. Lenin podle Trockého vytvořil ?ortodoxní teokracii? a ?autokraticko-asijský centralismus?. Když v čele Komunistické strany Ruska (bolševiků) stanul jako její generální tajemník (ještě za Leninova života v dubnu 1922) J. V. Stalin, Trockij jen kritiku Lenina rozšířil a poté plně přenesl na něj.

Sovětská společnost se s trockismem rychle vypořádala: v hlasování v rámci strany v roce 1927 získali stoupenci Trockého jen 1 ? 1,5% hlasů. Trockij byl ze strany vyloučen, později vyhoštěn na Sibiř a nakonec vypovězen ze SSSR. Z emigrace až do svého zavraždění v roce 1940 prosazoval svržení Stalina a bolševiků v zájmu přípravy na válku s fašismem, protože Stalin a bolševické vedení prý oslabovalo obranyschopnost. V očekávání napadení SSSR fašisty chtěl odstranit vedení strany a státu ? tím se stal přímo posluhovačem hitlerovců.

Odpůrci Stalina často tvrdí, že Lenin ve své ?politické závěti? (poznámkách diktovaných mezi 23. 12. 1922 a 5. 1. 1923) označil za svého nástupce Trockého a Stalina odsoudil. Pravdou je, že Lenin poukazoval na některé Stalinovy nedostatky (kritizoval jeho ?hrubost? a ?nedostatek snášenlivosti, zdvořilosti a pozornosti?) a upozornil, že Stalin ?soustředil ve svých rukách nezměrnou moc a já si nejsem jist, že ji může vždy používat dostatečně obezřele?. O Trockém se pak ale Lenin vyjadřuje, že ?neupoutal pozornost jenom vynikajícími vlastnostmi? a kritizuje jeho ?nadměrné sebevědomí, přemrštenou zálibu pro čistě administrativní stránku věcí?, jeho boj proti ústřednímu výboru a jeho ?nebolševismus?. V případě Zinověva a Kameněva upozorňuje, že jejich zrada v době říjnové revoluce (kdy vyzradili plánované povstání) nebyla náhodná. O Bucharinovi píše, že není dokonalý marxista a nepochopil dialektiku.

To znamená, že Stalin vychází z Leninova hodnocení naprosto nejlépe a pokud Lenin žádá nahradit Stalina ve funkci generálního tajemníka někým, kdo by měl Stalinovy skvělé vlastnosti a neměl jeho nedostatky, nemyslí tím žádného tehdejšího bolševického činitele (a už vůbec ne Trockého!), protože takový prostě neexistoval.

S oblibou je využíváno toho, že Lenin nadiktoval 5. března 1923 dopis Stalinovi s výtkou, že Stalin neoprávněně pokáral Krupskou, a Lenin po něm žádá buď omluvu nebo přerušení styků. Jenže Stalin Krupskou pokáral oprávněně, protože lékaři zakázali Leninovi politickou činnost, a Krupská se snažila mu dodávat politické zprávy, které by zhoršovaly jeho zdravotní stav.

Rozšířené je tvrzení, že Leninovo hodnocení tehdejších nejvýznamnějších bolševických činitelů Stalin utajil. To není pravda, dle Leninova přání s ním byl seznámen XIII. sjezd strany, a na veřejnost tehdy dopis sjezdu nebyl vydán, protože k tomu nebyl určen. Stalin splnil Leninovo přání i v tom, že na 1. plenárním zasedání ÚV po XIII. sjezdu žádal o zproštění funkce generálního tajemníka. Jednomyslně, tedy i Trockým, Zinověvem a Kameněvem, mu bylo uloženo, aby zůstal. O rok později požádal o zproštění funkce znovu, a opět mu byla ponechána. Měl snad dezertovat?

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >