Pokus o obhajobu vůdce, kterého vlastní hnutí zavrhlo (2/5)

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 11. 2008

Twitter

Sovětský svaz i po Leninově smrti kráčel mílovými kroky k socialismu a komunismu. Po období Nové ekonomické politiky mohlo být přikročeno k industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Je známo, že velké škody způsobilo nadměrné urychlování kolektivizace a boj za kolektivizaci nikoli přesvědčováním, ale donucováním. Toto urychlování a donucování nebylo však nařízeno ?z centra" a od Stalina, ale pocházelo od místních orgánů sovětské moci. Chudé rolnictvo, po staletí zbídačované statkáři a nejbohatšími sedláky - kulaky, bylo v postupu proti svým bývalým utlačovatelům velmi radikální.

 U mnohých chudých rolníků si však kulaci udržovali respekt podporovaný náboženstvím a protibolševickou propagandou. Bolševická strana nejprve usilovala o spolupráci s kulaky a o zapojení kulaků do kolchozů, ale vzhledem k tomu, že kulaci kolchozy cíleně rozkládali, musela usnesením ÚV z 5. ledna 1930 přejít ?od politiky omezování vykořisťovatelských tendencí kulaků k politice likvidace kulaků jako třídy". Zároveň ustavila, že ?je nepřípustné dovolovat kulakům, aby se připojovali ke kolchozům".

Po tomto usnesení se kulaci vrhli do boje se sovětskou mocí na život a na smrt. Pálili úrodu, podpalovali stodoly, domy, budovy, poráželi zvířata, čímž způsobovali hlad, a zabíjeli bolševiky a jejich příznivce.

Likvidace kulaků ovšem ve většině případů neznamenala jejich likvidaci fyzickou. Kulaci (tvořící 3 - 5% obyvatel v obilnářských oblastech a 2 - 3% v neobilnářských) byli rozděleni do tří kategorií: do I. kategorie spadali aktivní kontrarevolucionáři, kterým byly konfiskovány výrobní prostředky a soukromý majetek, byli posláni do vězení nebo do pracovních táborů a někteří odsouzeni k trestu smrti. Členové jejich rodin spadali do kategorie II spolu s ostatními politicky aktivními kulaky. Těm byla konfiskována převážná část výrobních prostředků a části majetku a byli posláni do vyhnanství. Většina kulaků však byla v kategorii III, kterou bylo možno připojit k sovětské moci. Těm byla odebrána jen část výrobních prostředků a byli přemístěni jen v rámci svého okresu.

Proti urychlování kolektivizace se Stalin postavil svým článkem z 2. 3. 1930 ?Opojení z úspěchu". Po jeho zveřejnění došlo k poklesu kolektivizace, ale po něm opět ke konsolidaci a nárůstu. V roce 1936 byla kolektivizace dokončena.

Při kolektivizaci nezemřely zdaleka miliony lidí, a většina z obětí zemřela nikoli vinou fyzické likvidace, ale katastrofálních hygienických podmínek, které tehdy ještě panovaly na celém sovětském venkově. Přesídlování bylo také charakteristické špatnou organizací, mnohým se podařilo z transportů uprchnout, někteří se po čase směli z táborů a z vyhnanství vrátit (v roce 1933 byla z pracovních táborů propuštěna polovina lidí poslaných tam za kolektivizace), a antikomunistická propaganda používá počty uprchlých a navrácených i počty přirozených úmrtí k ?obětem".

Oblíbeným nástrojem antikomunistické propagandy je ?ukrajinský hladomor" na počátku 30. let, který je z velké části dílem buržoazní falzifikace, na které se podílely hlavně USA a fašistické Německo. Lži o ukrajinském hladomoru a genocidě měly v německém obyvatelstvu vyvovat představu, že fašistická okupace ukrajinské obyvatelstvo vysvobozuje z bolševického teroru.

Jak poukazuje Ludo Martens ve svém ?Jiném pohledu na Stalina", bylo prokázáno, že řada ?svědků" vypovídajících v těchto státech o sovětském hladomoru v SSSR nikdy nebyla, nebo zde byla v jiném období a na jiných místech, než o kterých se zmiňují. Navíc fotografická dokumentace ?hladomoru" byla z velké části podvržená a použitá z jiných materiálů, zejména z fotografií ze skutečného hladomoru po občanské válce (doloženo je jejich otištění již v roce 1922!). Nacistická propaganda využívala proti SSSR ?svědectví" kontrarevolucionářů z občanské války. Po válce byla plně převzata propagandou USA a přidána k ní byla ?svědectví" kolaborantů s fašisty uprchlých ze SSSR. Ve starších i současných amerických ?dokumentech" o hladomoru svědčí aktivní nacisté a záběry v nich obvykle nepocházejí ze 30. let, ale z doby před rokem 1917 (!), z občanské války a dokonce z blokády Leningradu za 2. světové války! Cizinci, kteří v době údajného hladomoru byli ve zmiňovaných oblastech, tyto výmysly popřeli.

Buržoazní autoři používají pozoruhodné metody ke ?zjištění" počtu obětí ?hladomoru", při kterých docházejí až k číslu 5,5 - 10 milionů Ukrajinců (z 25 milionů obyvatel Ukrajiny v roce 1932!). Různá srovnání počtu obyvatel ale nerespektují pokles porodnosti způsobený povolením potratů, migraci obyvatel nebo třeba to, že 2 - 3 miliony kozáků bylo při sčítání v r. 1926 považováno za Ukrajince, kdežto v r. 1939 za Rusy, z čehož buržoazním odborníkům vyšel úbytek Ukrajinců o další 2 - 3 miliony (?obětí hladomoru")...

Pravdou je, že na Ukrajině byl v letech 1932 - 1933 hlad (buržoazní autoři často tvrdí, že až do roku 1935 nebo dokonce 1937). Ten byl ale způsoben kulaky a kulaci byli i největším počtem jeho obětí, protože si zničili úrodu a porazili dobytek a mysleli si, že je stát vezme na milost a pomůže jim. Což se nestalo. K uspokojivému vývoji nepřispělo ani to, že v letech 1930 - 1932 bylo sucho a v roce 1933 i epidemie tyfu.

Sovětskou vládou byla zajištěna mimořádná opatření pro překonání hladu - do postižených oblastí byla posílána osiva, potraviny, píce, traktory a nákladní automobily, pracovalo se na zlepšení organizace. Takže řeči o tom, že Stalin nechal Ukrajince vyhladovět a pomřít, jsou čirým nesmyslem.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >