Pokus o obhajobu vůdce, kterého vlastní hnutí zavrhlo (5/5)

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 12. 2008

Twitter

Často diskutovanou otázkou je to, jak je možné, že Stalin i přes dlouholetou snahu o potírání oportunismu a očistu strany od všech nepřátelských živlů umožnil ve svém nejbližším okolí vegetovat takovým zrádcům, jakými byli Chruščov a Berija, kteří pak nastoupili cestu k utlumení světového revolučního procesu a postupné restauraci kapitalismu.

Významným ideologem VKS(b) 30. a 40. let byl A. A. Ždanov, který hrál zásadní úlohu v konsolidaci strany a byl považován za možného Stalinova nástupce. Zemřel však v srpnu 1948. Na počátku 50. let se pak zhoršil i zdravotní stav Stalina, což umožnilo kariéristickým skupinám kolem Chruščova a Beriji nerušeně soupeřit o moc. Principielní bolševiky, kteří neměli takové ambice, postupně odstavovali tito zrádci od moci. Tak tomu bylo i s jedním s nejvýznamnějších a nejrespektovanějších sovětských státních a stranických činitelů té doby V. M. Molotovem. Ten ve svých vzpomínkách (F. I. Čujev: Vzpomínky Molotova, OREGO 1996) ze 70. a 80. let vypovídá, že Berija zastával ještě pravicovější pozice než Chruščov, chtěl povolit soukromou iniciativu v lehkém průmyslu, ?zmírnit? kolchozní systém, vrátit se k Nové ekonomické politice a ?udržovat dobré vztahy? se západními zeměmi a Titovou Jugoslávií. Molotov také vzpomíná, jak se mu Berija na tribuně mauzolea 1. května 1953 přiznal, že uspíšil Stalinovu smrt. Molotovovi prý řekl: ?Nechal jsem ho zemřít. Všechny jsem Vás zachránil.? Tím narážel na to, že Stalin chtěl omladit politbyro a snažil se prosadit kádrové změny, které by možná vedly k odstavení kariéristů od moci. Ale už na to neměl sílu.

V roce 1952 se sešel XIX. sjezd sovětské komunistické strany, který změnil její název z Všesvazové komunistické strany (bolševiků) na Komunistickou stranu Sovětského svazu. Předchozí sjezd se konal v roce 1939! Stalin už neměl na XIX. sjezdu sílu, aby přednesl hlavní projev, svěřil jej proto členu politbyra G. M. Malenkovovi. Malenkovova zpráva na XIX. sjezdu konstatovala, že boj proti nepřátelům leninismu před německým napadením připravil zemi k aktivní obraně. Nebýt jej, byli by sovětští komunisté ostřelováni z fronty i ze zázemí a boj by prohráli. Chruščov později význam předválečných procesů s oportunistickými skupinami popíral, některé jejich ?oběti? nechal rehabilitovat, ale k plné rehabilitaci tehdejších odsouzených přistoupil až na konci 80. let Gorbačov, který se tak důsledně držel Bucharinova vzoru, že Sovětský svaz dovedl až k rozpadu na jednotlivé republiky a restauraci kapitalismu a umožnil pád celé světové socialistické soustavy.

Malenkov ve své zprávě kritizoval také byrokratismus, formalismus i bezstarostnost, požadoval důsledné uplatňování kritiky a sebekritiky (na což vše se již brzy za Chruščovova vedení rezignovalo). Dále Malenkov žádal ?odhalit nezákonnosti, radou pomoci čestným pracujícím, potrestat nenapravitelné?. Varoval před podceněním ideologické práce, které by vedlo k posílení vlivu buržoazní ideologie (Chruščov tvrdil pravý opak: důležité jsou zejména ekonomické otázky). Po Stalinově smrti už bohužel nebyl Malenkov tak důsledný jako pod jeho vedením a v nastalém boji o moc byl nakonec v roce 1957 vyloučen ze strany v Molotovově ?protistranické skupině?.

Nejradikálněji a doslova přes mrtvoly se v posledních letech Stalinova života dral k moci bezuzdný kariérista L. P. Berija. Ten vedl se Stalinem spory i v oblasti čistek, což se projevovalo tím, že Stalin se snažil odstranit Berijovy lidi a Berija Stalinovy ochránce a bolševiky blízké dříve Stalinovu věrnému spolupracovníku Ždanovovi. To se pravděpodobně promítlo i na sovětské poradce v zahraničí a tím i průběh politických procesů v Československu, kde za nezákonnostmi stáli patrně především Berijovi sloužící bezcharakterní kariéristé.

Když 5. března 1953 J. V. Stalin ve věku 74 let zemřel, Berija znovu dosadil své lidi do stranických a státních orgánů. V tehdejším vedení KSSS však neměl Berija mnoho spojenců a podporu proti němu získal Chruščov. Jednou z jeho mála zásluh bylo, že 24. 7. 1953 byl Berija zatčen a 23. 12. i se spolupracovníky zastřelen.

Předsedou Rady ministrů SSSR se stal po Stalinově smrti G. M. Malenkov a prvním tajemníkem KSSS N. S. Chruščov, který přešel na pravicově oportunistické pozice a na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 vystoupil s kritikou Stalinova ?kultu osobnosti?, která vážně oslabila světové komunistické hnutí a umožnila nástup na cestu jeho rozpadu.

Stalinovi nejbližší spolupracovníci vyjma představitelů nové politické linie Chruščova a Mikojana byli brzy po jeho smrti odstaveni z veřejného dění. V roce 1957 se již jednalo o osm z deseti členů předsednictva (politbyra) zvolených XIX. sjezdem v roce 1952. L. Martens hovoří ve svém ?Jiném pohledu na Stalina? o porážce stoupenců marxismu-leninismu způsobené jejich ?malou politickou prozíravostí a smířliveckým duchem?. To ostatně uznává ve svých pamětech i velký, ale po Stalinově smrti málo rozhodný a důsledný revolucionář V. M. Molotov.

V roce 1957 byla z KSSS vyloučena protistranická skupina v čele s Molotovem, Kaganovičem a Malenkovem. Rehabilitována nebyla ani po kritice a sesazení Chruščova novým vedením v čele s L. I. Brežněvem v r. 1964. ?Dějiny sovětské společnosti? z roku 1976 uvádějí, že ?proti linii XX. sjezdu KSSS se postavili lidé, kterým vyhovovaly dřívější metody řízení, omezující socialistickou demokracii a zákonnost. (...) Avšak žádnou významnější podporu nezískali. Plenární zasedání ústředního výboru KSSS v létě 1957 jejich linii odsoudilo a vyloučilo je z ústředního výboru.? Stalinův blízký spolupracovník K. J. Vorošilov (předseda prezídia Nejvyššího sovětu od r. 1953) byl ?odstaven? až v roce 1960, ale za vedení L. I. Brežněva byl znovu členem ÚV od r. 1966 až do své smrti v r. 1969.

Chruščov zcela změnil linii KSSS i většiny bratrských komunistických stran. Kladl důraz na přátelství s kapitalistickými státy, zatímco mezi socialistickými prohluboval rozkol, oceňoval revizionistickou Jugoslávii, propagoval vítězství socialismu parlamentní cestou bez socialistické revoluce a jeho hodnocení současnosti a předpovědi brzkého přechodu ke komunismu byly zcela mimo realitu. S neblahými důsledky Chruščovova revizionismu se Sovětský svaz nevyrovnal ani v následujícím období, kdy v čele KSSS stál L. I. Brežněv, ač určité pozitivní kroky podniknuty byly a dokonce ani Stalin nebyl už tak zatracován, jako dříve (ne nadarmo antikomunisté a pravicoví oportunisté přezdívají Stalinově éře ?stalinismus? a Brežněvově ?neostalinismus?).

Stalin opakovaně upozorňoval na možnost rozložení socialistické společnosti a komunistické strany oportunisty zevnitř. Jeho předpovědi se, bohužel, v Sovětském svazu a ve většině socialistických států později naplnily.

Znamenitou pomůckou k poznání předválečné historie Sovětského svazu a marxisticko-leninských zásad uplatňovaných jeho komunistickou stranou jsou i dnes ?Dějiny VKS(b)? sestavené redakcí v čele se Stalinem a vydané v SSSR v roce 1938 a u nás v roce 1951. Historie plně potvrdila oprávněnost závěrů shrnutých na konci této knihy.

V bodu 4 se praví: ?Mohlo by se zdát, že bolševici věnovali příliš mnoho času boji proti oportunistickým živlům ve straně, že přeceňovali jejich význam. To je však naprosto nesprávné. Není možné trpět ve svých řadách oportunismus, tak jako není možno trpět vřed ve zdravém organismu. Strana je vedoucí oddíl dělnické třídy, jeho přední tvrzí, jeho operační štáb. Není možno trpět, aby v hlavním štábu dělnické třídy se roztahovali lidé malomyslní, oportunisté, kapitulanti a zrádci. Vést boj na život a na smrt proti buržoazii a mít přitom ve vlastní tvrzi kapitulanty a zrádce, by znamenalo dostat se do situace lidí, do kterých je stříleno zpředu i zezadu. Není těžké pochopit, že takový boj by musel skončit jen porážkou. Tvrz je možno nejsnáze ztéci zevnitř. Aby bylo dosaženo vítězství, je třeba především očistit stranu dělnické třídy, hlavní štáb dělnické třídy a její čelnou tvrz, od kapitulantů, desertérů, stávkokazů a zrádců.?

Tomu se za Chruščova a pozdějších vůdců nevěnovala dostatečná pozornost. Stalinova předpověď se naplnila a takový boj skončil pro komunisty porážkou.

Neméně poučný je bod 5: ?Dějiny strany nás dále učí, že strana nemůže dostát své úloze vůdkyně dělnické třídy, dává-li se zaslepit úspěchy, začne-li propadat velikášství, přestává-li vidět nedostatky ve své činnosti, bojí-li se přiznat své chyby, bojí-li se včas je otevřeně a čestně napravit.? (...) ?Můžeme vyhlásit jako zásadu, že dokud bolševici budou udržovat spojení se širokými lidovými masami, budou nepřemožitelní. A naopak, postačí, aby se bolševici odtrhli od mas a ztratili s nimi spojení, aby se pokryli byrokratickou rzí, a tím pozbudou veškeré síly a stanou se bezvýznamnými.?

To se za Chruščova a pozdějších vůdců stalo. Stalinova předpověď se naplnila, komunisté pozbyli veškeré síly a ve společnosti se stali bezvýznamnými, čekajíce na nové revoluční vůdce, jakými byli Lenin a Stalin.

Chce-li někdo tvrdit, že na počátku pádu socialismu stál Stalin, mohu s ním souhlasit, ale jen potud, že Stalin nedokázal ještě za svého plného zdraví a rozhodnosti prosadit a udržet mladší důsledné bolševické vedení, které by po jeho smrti zúčtovalo se všemi kariéristy deroucími se k moci a udrželo v praxi, nikoli květnatými slovy, leninské pojetí strany a socialismu.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >