Z historie portugalských komunistů

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 12. 2008

Twitter

V prosinci 1921 byla založena Portugalská komunistická strana, jedna z nejheroičtějších a nejdůslednějších komunistických stran 20. století. Bojovala v Evropě a snad i v celém světě v nejtvrdších podmínkách. Ve 30. letech minulého století vznikaly v mnohých evropských zemích fašistické diktatury, z nichž ale většina nepřežila druhou světovou válku. Ve Španělsku existovala do roku 1975, avšak vznikla až v roce 1939. V Portugalsku existovala fašistická diktatura od května 1926 do dubna 1974. Neomezeným vládcem země byl po převratu generálů ideolog fašistického hnutí Antonio Salazar. 9. května 1945, kdy celý svět oslavoval vítězství, vyhlásil Salazar národní smutek. Prošlo mu to, protože Washington potřeboval základny na Azorských ostrovech, wolfram v Portugalsku a zdroje v jeho koloniích. Salazar byl přijat do NATO, kam se neodvážili přijmout Frankův režim.

Malé a zaostalé Portugalsko nemohlo jako ostatní koloniální mocnosti poskytnout svým koloniím politickou nezávislost a ovládat je ekonomicky, spojit v nich diktaturu s demokratickou výkladní skříní. Vedlo v Angole, Mosambiku a Guiney-Bissau dlouholetou válku, která vyžadoval 40 procent státního rozpočtu.

Za takových podmínek nespokojenost obyvatelů země neustále rostla. Od roku 1926 do roku 1973 vedla politická policie PIDE záznamy o čtyřech milionech lidí obývajících zemi, přičemž počet obyvatelů Portugalska činil osm milionů. V zemi neexistovala žádná politická opozice. Socialistická strana vznikla až v roce 1973, a to v Německé spolkové republice.

Portugalská komunistická strana se v roce 1921 připojila ke Kominterně. Byla jedinou politickou stranou, která přežila fašistickou diktaturu, byla však nucena přejít téměř na osm let do ilegality. V roce 1935 byli všichni členové sekretariátu PKS zatčeni a totéž se opakovalo ještě jednou v roce 1938. V letech 1942, 1949 a 1961 byla zatčena polovina členů sekretariátu. V roce 1941 bylo v PKS vytvořeno politbyro. O dva roky později se konal III. sjezd strany, který byl prvním ilegálním sjezdem. Byl na něm zvolen ústřední výbor a vytvořen sekretariát.

Po smrti Bentu Gonsalviše (v roce 1942 zemřel ve vězení) neměla strana po dobu dvaceti let generálního tajemníka, pouze kolektivní vedení. V letech diktatury vycházel ilegální orgán ÚV PKS ? deník Avantel a byla vydána brožura, kterou obdržel při vstupu do strany každý nový člen, pod názvem ?Až budeš zatčen, soudruhu?, v níž se dočetl, co jej může očekávat po zatčení a jak si má počínat.

V roce 1961 byla v PKS opět obnovena funkce generálního tajemníka, jímž se stal Alvaro Cunhal, který 3. ledna 1960 uprchl společně s devíti dalšími soudruhy z vězení Peniche.

S fašismem bylo v Portugalsku skoncováno 25. dubna 1974 po ?karafiátové revoluci?, která nemá nic společného s pozdějšími ?revolucemi růží? a jinou podobnou flórou, ani s běžným vojenským převratem. Revoluci realizovalo Hnutí kapitánů ? ilegální organizace mladších důstojníků. Po revoluci bylo přejmenováno na Hnutí ozbrojených sil pod vedením demokraticky zvolených důstojníků, seržantů a vojáků. Mělo blíž k Sovětům vojenských zástupců než k vojenským juntám. PKS byla v podubnovém období v Portugalsku první oficiálně zaregistrovanou stranou, která se okamžitě aktivně zapojila do revolučního procesu. Po vytvoření první prozatímní vlády stal se A. Cuchal jejím členem. 21. října 1974 se konal mimořádný sjezd strany, na němž A. Cunhal prohlásil mj.:?Fašističtí a reakční spiklenci usilovali o ospravedlnění zářijového pokusu o puč, který podle nich organizovali komunisté. PKS bojuje za svobodu projevu všech, kdo chtějí žít v podmínkách svobody, úcty k ní a její obrany.?

V březnu 1975 následoval ještě jeden pokus o puč. Ten také ztroskotal o jednotu PKS a občanských demokratů v čele s komunisty. Revoluce vstoupila do nové etapy. Koloniím byla poskytnuta nezávislost, byly znárodněny průmyslové a bankovní monopoly, rozvíjela se zemědělská reforma. Zemědělci zakládali pod vedením komunistů družstva. V té době se v sousedních zemích šířil ?eurokomunismus?. Jeho stoupenci obviňovali portugalské komunisty z nedostatku demokracie, kritizovali jejich opatření proti pučistům a sabotérům. V rozhovoru s kubánskými novináři A. Cunhal řekl mj.: ?Zachováváme bdělost a ostražitost a jsme přesvědčeni, že Portugalsko se nestane druhým Chile.?

Ke druhému Chile skutečně nedošlo, ale imperialismu a portugalské buržoazii se podařilo uskutečnit kontrarevoluci nového ?demokratického? typu. K tomu použili teroru neofašistů, slibů Socialistické internacionály a nebezpečí intervence ze strany NATO. Komunisté však předem prohraný boj nepřijali. Strana ustoupila, aby si uchovala síly do budoucnosti. Ani jedna pravicová vláda se však u moci dlouho neudržela. K obnovení nadvlády monopolů v ekonomice, v mezinárodním a místním kapitálu bylo zapotřebí přibližně tří desítek let. Portugalští pracující bojují nadále aktivně proti neoliberálním reformám, kapitalistickému zákonodárství, za sociální jistoty, zdravotnictví a vzdělání pro všechny.

Zocelenou stranu nezlomila ani globální vlna neokonzervativní reakce, ani vstup země do Evropského hospodářského společenství (EHS) v lednu 1985, ani smutně proslulá přestavba, ani pád socialismu v Evropě. V roce 1992 se A. Cunhal vzdal funkce generálního tajemníka ústředního výboru. V čele strany stál celou epochu, předsedou však zůstal až do konce svého života. Bojový prapor třímají v rukou po něm komunisté nové generace. Měl pravdu A. Cunhal v družstvu ?Rudá hvězda? v revolučním roce 1975, když řekl: ?Každý člověk žije a umírá, ale strana existuje stále, stále existuje dělnická třída, pracující lid, který uskutečňuje revoluci, pracující, kteří mění život.?

?Marxismus a současnost? č. 3/2006

• < Předchozí
• Další >