Chemický a naftový průmysl Československa - rozvoj navzdory překážkám

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 8. 2009

Twitter

Socialistické Československo bylo průmyslovou velmocí východního bloku. Dnes z oněch slavných dnů zbyly pouze ruiny průmyslových podniků, armáda nezaměstnaných a množící se zprávy v tisku o tom, kdo který podnik vytuneloval. Navíc řada těchto informací zůstává veřejnosti nadále utajena na politickou objednávku mocných ? vládnoucí podnikatelské oligarchie a jejich loutkové a vpravdě totalitární vlády. Tuto mocnou průmyslovou základnu se navíc československému lidu podařilo vybudovat i přes obrovské překážky. Cílem tohoto příspěvku je vybrat a zdůraznit faktory, podílející se na dlouhodobém zaostávání našeho chemického průmyslu (ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi), a ukázat, jak byly tyto faktory stále úspěšněji překonávány v průběhu tří období - před první světovou válkou, mezi válkami a po druhé světové válce. Seznámení se s těmito informacemi a pochopení celého procesu průmyslové výstavby odkrývá obraz toho, jakých úspěchů může národ dosáhnout, pokud dokáže táhnout za jeden provaz a na druhé straně jak katastrofální situace nastává, pokud se každý ohlíží jen po vlastním zisku na úkor společnosti.

Jak známo, chemické procesy využívá člověk od nejstarších dob. Žvýkání kožešin pravěkými ženami je (ty kůže) změkčovalo nejen mechanicky - stejně jako plivání ženami rozžvýkané kukuřice do hliněného ?demižonu? urychlovalo její zkvašení v populární alkohol starých Inků. A když si zas kupec Kamana vzal na cestu pouští zásobu mléka do vaku z ne zrovna pořádně vyčištěného kozího žaludku, netušil, že díky enzymům v něm obsaženým (doplněným teplem a natřásáním), objeví pro staré Araby výrobu sýra. Obdobně bychom mohli mluvit o starém hutnictví barevných kovů a železa a o s tím spojené výrobě zbraní, o výrobě a barvení textilu, o výrobě léčiv atd.
Člověk se tak stále častěji stával svědkem i uživatelem přeměny jedněch látek v úplně jiné ? takže se ve své příslovečné zvědavosti jednoho dne nutně začal už i teoreticky ptát po tajemné společné podstatě všech těchto přeměn. Už ve starověké Číně, Indii a Egyptě tak vzniklo celé spektrum činností v oblasti filozofických nauk o složení hmoty, chemického experimentování, řemeslných výrob atd. Tento prvotní zárodek chemie se pak pod arabským jménem ?alchymie? dostal přes Španělsko do středověké Evropy. Tam se alchymie stále více zužovala jen na snahu přeměnit pomocí  ?kamene mudrců? běžné látky v ušlechtilejší formu zlata  resp. v elixír věčného mládí.  Zato ta větší část původní alchymie (byť skromnějších cílů, ale bezprostředně praktičtějších výsledků ? byť často ani nezamýšlených) se však během 18. století už začala postupně přeměňovat ve vědu zvanou chemie. Ta na přelomu 18. a 19. stol. objevila své základní zákony a postupně je systematizovala.
Chemie se tak stala vědou, studující vlastnosti, složení, vnitřní stavbu a vzájemnou přeměnu látek, na základě čehož pak ovlivňuje žádoucím směrem některé procesy a připravovat látky žádaných vlastností ? potraviny, barviva, konstrukční materiály apod. A jako u jiných oborů ? není to vinou chemie, že s její pomocí lze nejen budovat a léčit (člověka i poškozenou přírodu), ale i ničit a zabíjet (opět přírodu i člověka). Vždyť bez chemie by byl prázdný i  zásobník  každého revolveru. A chemické zbraně jako takové (řecký oheň apod.) lidé případ od případu používali už ve starověku. S chemickou válkou v plném slova smyslu však poprvé přišlo Německo 22. 4. 1915 při plynovém útoku u města Ypres. A přestože pak byly r. 1925 chemické zbraně Ženevským protokolem mezinárodně zakázány, použila je jak fašistická Itálie v Etiopii (1935-36),  tak ?demokratické? USA v Koreji (1955-53) a ve Vietnamu (1964-73) ? a zprostředkovaně i v devadesátých letech v Iráku, když dodaly Saddámu Husajnovi  chemické zbraně proti Kurdům a Íránu, za jejichž použití ho později popravili, aby o tom už nemohl moc mluvit.
Vznik chemie jako vědy pak umožnil její aplikaci ve výrobě už v takovém měřítku, že se z původních řemesel, využívajících dílčích chemických postupů, postupně v 19. století vyvíjel už celý chemický průmysl. Pod tímto pojmem se dnes rozumí převážně odvětví těžkého průmyslu, protože 90% jeho produkce tvoří především základní anorganické a organické chemikálie jako suroviny pro jiná odvětví ekonomiky. (Pohonné hmoty, plastické hmoty a gumy, hnojiva a pesticidy, chemická vlákna, barviva, léčiva atd.). Razantní rozvoj tohoto odvětví pak ve 20. století vedl k  nástupu chemizace, neboli k masivnímu zefektivňujícímu zavádění chemických výrobků  do různých výrobních odvětví i do spotřeby obyvatelstva.

PODMÍNKY VZNIKÁNÍ A ROZVOJE CHEMICKÉHO PRŮMYSLU NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA
U nás ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi však chemický průmysl nikdy neměl ?na růžích ustláno?.  Přitom to nebylo nedostatkem snahy ? vždyť za císaře Rudolfa II. právě v Čechách dosáhla alchymie v 17. století jednoho ze svých vrcholů ? stejně jako např. o několik století později zde její ?dědička? chemie dosáhla v osobě prof. J. Heyrovského v r. 1959 ocenění v podobě Nobelovy ceny za objev polarografie. Ve skutečnosti však rozvoj československého chemického průmyslu narážel na řadu objektivních překážek. 
Dokud u nás zůstávala chemická výroba na úrovni řemesla, tak se tyto objektivní překážky nemohly plně projevit. I u nás byly řemeslné tradice v tomto oboru - např. výroba kyseliny sírové z domácích surovin  na Plzeňsku a zvláště na Chrudimsku, kde koncem 18. stol. jako první z chemických oborů začala nabývat továrních rozměrů. Několik z pozdějších objektů se zachovalo a stojí-li před námi nějaká jejich budova ve stylu německé secese  či ozdobný vstupní portál, ani by nás nenapadlo, že kdysi šlo právě o ?chemičku?. Objekt  dnešní chemické továrny vypadá samozřejmě úplně jinak, protože i jeho  exteriér  je dnes téměř vždy přizpůsoben příslušným výrobním účelům, každý  blok a  hala svým umístěním logicky navazuje na ostatní a také  areál takové továrny je mnohem rozsáhlejší.
Avšak právě když  rozvoj teoretické chemie spolu s rostoucí poptávkou vedl k vzniku prvních skutečných velkoprodukčních chemických továren, začaly zmíněné objektivní překážky působit a náš chemický průmysl se vydal na svou trnitou cestu jejich překonávání.  O jaké překážky především šlo.

1.  MNOŽSTVÍ A STRUKTURA PRACOVNÍ SÍLY
Jde snad o jedinou položku, která dělá chemickému průmyslu nejmenší problémy. Jde totiž o odvětví, které už v moderní době není tak náročné na množství pracovní síly. A tak dokázal relativně dobře překonávat i menší sídelní atraktivitu těch regionů, kde se některými svými obory výrazněji podílel na zhoršování životního prostředí. Přitom obecná kvalitativní úroveň naší pracovní síly byla tradičně velmi dobrá. Nároky na bezpečnost práce byly sice vždy poněkud nadprůměrné, ale to se týká i některých jiných průmyslových odvětví.

2.  MNOŽSTVÍ A STRUKTURA SUROVIN
Především je tu otázka množství a struktury domácích surovin pro chemický průmysl. K dispozici tu byly v podstatě jen následující.
a) Starý řemeslný význam domácích rostlinných surovin zásadně poklesl s růstem objemu chemické výroby. (Netýká se to pouze chemického   zpracování  dřeva, které se však až na výjimky řadí už do jiného průmyslového odvětví ? do výroby celulozy a papíru.)  Suroviny rostlinného původu pro velkoobjemové výroby musely být v drtivé většině dováženy ze zahraničí, zvláště pak kaučuk pro gumárenské potřeby
b) Zásoby pyritu (na výrobu kyseliny sírové) nebyly nikdy moc rozsáhlé - dnes jsou už pouze u  Chvaletic a u slovenského Pezinoku a netěží se.
c) Fluorit se v zanedbatelném množství vyskytuje v Krušných horách  a jinde v Čechách.
d) Barytu je něco málo v Slovenském rudohoří, malé ložisko je i v západních Čechách.
e) Také kamenná sůl se v podstatě nachází jen u Prešova na východním Slovensku. (Přestože jde o dost produktivní ložisko,  závod   tradiční výroby soli zastavil v roce 2009 svůj   provoz ).
f) Zatím dostatečné jsou české i slovenské zásoby vysokoprocentního vápence v Barrandienu, v Krkonoších, v Jesenících, na střední Moravě a v širším okolí Brna a v různých částech slovenských Karpat. 
Ve srovnání s Německem a Polskem tedy většina rozhodujících nepalivových chemických surovin na našem, území scházela nebo tu byla jen v nedostatečném množství.

3.  MNOŽSTVÍ A STRUKTURA PALIV ? KONFRONTACI POTŘEB ENERGETICKÉ BILANCE A CHEMICKÉHO PRŮMYSLU
Při výše uvedeném konstatování bychom se mohli utěšovat, že chemický průmysl mohl přece jako surovinu využívat alespoň ty z nerostných surovin vzniklých spolupůsobením organismů, které jinak slouží jako paliva. Na našem území byl  přístup  k následujícím:
a) Zcela nedostatečné  jsou těžitelné zásoby ropy (z hlediska chemického průmyslu vysoce kvalitní) na Hodonínsku a Břeclavsku a na slovenské Záhorské nížině. (Mimoto se lehká ropa vyskytuje ve flyši východomoravském, západoslovenském a východoslovenském).)
h) Malé zásoby zemního plynu (vysoké výhřevnosti) jsou nejčastěji vázány na zmíněná ložiska ropy. Karbonský plyn z černouhelných slojí se vyskytuje na jihu a východě Ostravska
ch) jednak černé uhlí koksovatelné (Ostravsko) a  nekoksovatelné (v středočeských pánvích a Plzeňsku, v menším na Žacléřsku a Rosicku), jednak hnědé uhlí  (Mostecko a Sokolovsko) a něco málo linitu (Hodonínsko a Mydlovarsko a u Nisy). Slovensko disponovali jen menšími pánvemi hnědého uhlí (Handlová, Modrý Kameň) a lignitu (Nováky).(Ostatní uhelné výskyty už byly bezvýznamné.) 
Ve velkém množství se tak u nás vyskytovala jen jediná surovina pro chemický průmysl, a to uhlí. Jenže nesmíme zapomínat, že tady poptávce chemického průmyslu konkuroval neustále rostoucí energetický průmysl. A když si srovnáme naši situaci s Německem a Polskem, tak nejenže tam měli vedle uhlí ještě obrovské zásoby jiných chemických surovin, ale navíc i toho uhlí měli o tolik více, že jim  bez problémů stačilo jak pro energetiku, tak pro chemický průmysl. zatímco my jsme si, zjednodušeně řečeno, museli vybrat, zda budeme uhlí používat pro energetiku, nebo pro chemii ? a při napjaté energetické bilanci zatím jednoznačně vítězila energetika.

4. PROBLEMATIKA VOD
Napjatá energetická bilance byla dána i tím, že  terén   západní části území nemá moc velký potenciál pro výrobu vodní energie. Východní část je na tom sice o dost lépe, ale nebyla původně využívána. Přitom potřeba elektrické energie je v některých chemických oborech značně vysoká (např. při výrobě karbidu vápníku a či syntetických. vláken).
Nás teď především však zajímá to, že sama spotřeba vody v chemickém průmyslu vysoce převyšuje spotřebu jiných průmyslových oborů. (Např. výroba 1 tuny chemických vláken spotřebuje 25x víc vody než výroba 1 tuny železa či 10 tun  mědi). Navíc to musí být voda mnohem lepší kvality. A uvědomíme-li si, že (jak si všimli už naši předkové), z našeho území všechna voda odtéká a téměř žádná nepřitéká, vidíme, že i v tomto směru to měl chemický průmysl Německa a Polska mnohem lepší.

5. VNITŘNÍ DOPRAVA
Protože lokalizace chemického průmysl musela takto respektovat především zásoby provozní vody, nemohlo se u nás krýt jeho územní rozmístění s už i tak velmi nerovnoměrným rozmístěním uhelných ložisek a v některých oborech často ani s oblastmi spotřeby. Náš chemický průmysl tak byl na rozdíl od jiných odvětví stále silněji koncentrován do dopravních uzlů ležících na našich hlavních tocích.  A uvědomíme-li si, že (na rozdíl od jiných odvětví průmyslu) je výhodnější přepravovat chemické suroviny než polotovary a hotové výrobky, vidíme jak velmi přispívala tato výroba k zatížení dopravní sítě.

6. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Zvýšená koncentrace chemického průmyslu pak samozřejmě znamenala i mnohem větší intenzitu jeho dopadů do životního prostředí, tím spíše, že byl soustředěn u takového krajinného prvku, jakým jsou vodní toky. V naší relativně husté sídelní struktuře to znamená další vážný problém.

ETAPY PŘEKONÁVÁNÍ PŘEKÁŽEK
VÝVOJE CHEMICKÉHO PRŮMYSLU NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA

OBDOBÍ DO VZNIKU ČESKOSLOVENSKA
Výše uvedené faktory (zpočátku hlavně faktor surovinový) vedl k tomu, že se chemický průmysl na našem území začal rozvíjet později a mnohem pomaleji než v sousedním Německu, odkud se navíc musela dovážet většina surovin pro náš chemický průmysl. To pak vedlo nejen k horší pozici v konkurenčním boji, ale i k tomu, že mnohé z našich závodů patřily zahraničním firmám, které se snažily přizpůsobovat strukturu našeho chemického průmyslu jen svým potřebám a výrazně ji tak deformovaly. Zvláště německé firmy se přitom snažily, aby chemická výroba na našem území zůstávala na úrovni základního zpracování z Německa dovážený primárních chemických surovin, které se k dalšímu zpracování zas vyvážely do Německa a k nám se zas zpět dovážely hotové výrobky. Při tom tyto firmy využívaly i stále sílící ekonomický a politický vliv Německa na vládnoucí kruhy Rakouska-Uherska.
Za této situace mělo vznikání firem na našem území jen omezenou podporu. V polovině 19. století se začal opravdový chemický průmysl formovat na Ostravsku, v Ústí n. Labem, v Praze a okolí a v Bratislavě, o něco později i v Poodří. Na základě poptávky po umělých hnojivech (opět na základě dovážených surovin) pak v poslední čtvrtině 19. století už existovaly příslušné továrny v blízkosti úrodných oblastí (Kolín, Přerov, Poštorná). Roku 1888 vznikl v Pardubicích rafinerie ropy. Na těchto základech se pak rozvíjel a doplňoval domácí chemický průmysl o jednotlivé nové výroby i začátkem 20. století (např. mazadla, umělé hedvábí atd.).

MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
Vznik Československé republiky zlepšil geopolitické podmínky našeho chemického průmyslu alespoň v tom směru, že se zvýšila podpora státu domácím firmám.
Přesto si firmy sídlící v Německu udržely tradiční převahu a snažily se omezovat rozvoj našeho chemického průmyslu a dál deformovat jeho strukturu  podle svých potřeb. Stále se dovážela většina surovin z Německa k jejich prvotnímu zpracování a opětnému vývozu polotovarů do Německa. Odtud se až po dalším zpracování do konečných výrobku dovezly zase k nám. K finálnímu zpracování se do Německa vyvážely dokonce i naše vlastní suroviny související s uhlím ? ku příkladu se tam vyvážel černouhelný dehet aby se pak odtud dovážely výrobky z něj. Navíc se třeba i německá I. G. Farben tvrdě snažila brzdit moderní rozvoj organické chemie, takže celý náš chemický průmysl zůstával v podstatě na anorganické bázi.
Díky tomu všemu byla čs. chemie nejméně vyvinutým odvětvím těžkého průmyslu a zaostávala za všemi vyspělými zeměmi. Výrazněji se posílil pouze gumárenský průmysl. Jinak byl náš chemický průmysl roztříštěný a nepředstavoval žádný vnitřně efektivně provázaný komplex ? scházely hlavně technologicky složité a finální složky výroby. Čs. stát ani přes orientaci na západní mocnosti nedokázal do nástupu světové krize tuto situaci zvrátit, a to ani určitým posílením pozice francouzských firem. Teprve v posledních letech před okupací byla zahájena výstavba některých  nových závodů, z nichž některé však byly dostavěny až za okupace. A také teprve za okupace i Německo (čistě ze strategických důvodů) zahájilo nasazením válečných zajatců v Záluží u Mostu výstavbu velkého kombinát na výrobu tekutých paliv z hnědého uhlí.

3. OBDOBÍ OD KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY DO R. 1989
Z předešlých období si čs. chemický průmysl přinášel nelehké dědictví. Nejenže značně zaostával za jinými vyspělými zeměmi, ale vliv omezujících faktorů uvedených na začátku se ještě vystupňoval, zvláště v oblasti surovin, vody a energetické náročnosti. V tomto směru přežívala nevyhovující zbožová i teritoriální struktura dovozu a vývozu surovin i výrobků. Nadále scházely technologicky složité a finální složky výroby Nadto téměř chyběla organická chemie jako určující složka rozvoje moderního chemického průmyslu, což se neodráželo jen v zaostávání ostatních průmyslových odvětví (která potřebovala nové konstrukční plastické hmoty), ale i ve sféře spotřebního zboží. Snahy o zefektivnění výroby chemického průmyslu narážely na jeho už uvedenou roztříštěnost, vlastnické vztahy přitom i nadále udržovaly stav, kdy toto odvětví nereprezentovalo  vnitřně provázaný komplex.
Snahy o zmodernizování tohoto odvětví tak musely respektovat výsledky dosavadního vývoje a projít několika etapami.
V první etapě šlo o obnovení některých válkou poškozených závodů, budov, provozů a výrob a o znovunavázání přerušených dodavatelskoodběratelských vztahů.
Ve druhé etapě přistoupil nový politický  systém k znárodnění jako předpoklad omezení vzájemné konkurence dosud existujících výrob a zahájení jejich plánovitého propojování do jednoho komplexu. Vnitřním provázáním se dosáhlo značného zefektivnění v celospolečenském zájmu a připravila se tím i   koordinující   možnost budoucího plánovitého posílení investic do tohoto odvětví. Změnil a centralizoval se tím samozřejmě i řídící   mechanismus   celého odvětví, jehož cílem se stal výrazně typizovaný  výrobek.
Ve třetí etapě začal rozvoj organické chemie jako chybějící složky našeho chemického průmyslu. Díky vzniku samostatné moderní farmaceutické výroby, rozšíření výroby textilních barviv, umělých hmot, umělého hedvábí a díky začátku výroby syntetických vláken se postupně dosáhlo vyváženosti různých oborů uvnitř chemického průmyslu. Přesto chemický průmysl jako celek ještě stále ustupoval např. rozvoji mnohem staršího hutního a strojírenského průmyslu a zaostával za rozvojem chemie ve vyspělých kapitalistických státech. Nebylo to dáno jen nedostatkem domácích surovin (protože těch měl přece málo i hutnický průmysl, soutěžící navíc s chemickým o černé uhlí), ale i tím, že v počátcích kooperace socialistických zemí připadl strojírensky už  vyspělému Československu nevděčný úkol podporovat v tomto směru většinou zaostalejší partnery a tak chtě nechtě i nadále relativně posilovat tento sektor   i na úkor žádoucího rozvoje nových odvětví.
Mezitím však došlo k přeorientování dovozu surovin na východ, tj. především ze SSSR a jiných zemí socialistické orientace, což znamenalo nejen menší ceny, ale především jejich větší stabilitu. Díky tomu byla postupně řešena (i když nikoli vyřešena)  i napjatá palivoenergetická bilance, což konečně umožnilo začít přesouvat do chemického průmyslu ve větším množství i některé domácí palivové suroviny. Zároveň to umožnilo zvýšit dovoz jiných chemických surovin. Počínaje 60. léty minulého století tak konečně nastává etapa výraznějšího rozvoje chemického průmyslu a překonání hlavních disproporcí zvýšením jeho celkového podílu na průmyslu celém.  Výrazně se zlepšuje celkové     vybavení   závodů, masově se do nich zavádějí  zařízení   nejmodernější      konstrukce, zlepšuje se  úroveň    technologie, rychle se zvyšuje výrobní kapacita i  produkce chemických výrobků, u některých až několikanásobně. Do poloviny sedmdesátých let bylo postaveno několik velkých moderních závodů chemického a gumárenského průmyslu (od 1973 se většina výroba gumy přestala opírat o dovážený kaučuk) a vzrostla výroba kyseliny sírové, dusíkatých hnojiv, kaustické sody, formaldehydu, karbidu vápníku. Souběžně s tím, a zejména v další etapě, byl  realizován   další, ještě výraznější rozvoj petrochemie na bázi sovětské ropy.
Vlivem orientace na sovětskou ropu a zemní plyn došlo v tomto období také k výrazným změnám v územním rozložení chemické výroby. Hlavním rysem změn byl posun na východ, takže na Slovensko nakonec připadalo skoro 40 čs. organické chemie (jako nově budovaného oboru), zatímco z anorganické chemie se Slovensko výrazněji prosazovalo jen při výrobě dusíkatých hnojiv.  Dalším faktorem změn byl zvýšený problém vhodné vody ? nejvýznamnější závody v Čechách leží na Labi a také Záluží používá vodu z Labe. Pouze závody, které nepotřebují velké množství surovin, vody a paliva, byly rozmístěny rovnoměrněji, buď ve velkých městech (spotřeba), nebo i v oblastech s nedostatkem vody (Jablonec n. N), či ve vyšších nově industrializovaných oblastech. Jinak byla pro náš chemický průmysl typická velká územní koncentrace ? na 80% výroby bylo soustředěno ve 4 hlavních oblastech.
Severočeská oblast se opírá o kombinát v Záluží, zaměřený původně na výrobu tekutých paliv z uhlí. Po osvobození vyrostl celý cyklus vzájemně spojených uhlochemických výrob a později nahradila uhlí sovětská ropa. Do oblasti patří i navazující podniky v Ústí n. Labem, Lovosicích aj.
Polabská oblast zahrnuje Prahu, Kralupy n. Vltavou (syntetický kaučuk i rafinerie ropy), Neratovice (petrochemie), Kolín a Pardubice (rozsáhlý závod v Semtíně, vyrábějící mj. i známé výbušniny).
Severomoravská oblast se závody v Ostravě, Přerově, Valašském Mezeřičí. Hlavním  zaměřením je tu (vzhledem k primární domácí surovinové základně) samozřejmě dehtochemie.
Podunajská oblast je specializovaná na petrochemii a její výhodou je dostatek průmyslové vody.  Největší závody jsou v Bratislavě (Slovnaft aj.), další v Senici a Šaľe. Tato oblast má nejlepší perspektivy dalšího vývoje a získala už vedoucí postavení.
Pátá oblast se začala rozvíjet na východním Slovensku (Humenné, Strážske).

ZÁVĚR
Chemický průmysl je stále jedním z hnacích motorů celého průmyslu, a produkce některých jeho výrobků je tradičně považována za ukazatel vyspělosti toho kterého státu. 
Z tohoto hlediska proto nebyly vyhlídky na společenský rozvoj našeho území moc optimistické, vzhledem k neschopnosti prvních dvou období vypořádat se především s nedostatečnou surovinovou základnou a dalšími omezujícími objektivními faktory našeho chemického průmyslu.
Naštěstí se však během třetího období ukázalo, že změnou vlastnických vztahů a geopolitické orientace se tyto problémy daly efektivně řešit. Nejenže se nejprve podařilo vyvážit oborovou strukturu uvnitř chemického průmyslu (především se téměř od základů podařilo  vybudovat  průmyslovou organickou chemie), ale později se začal dynamicky zvyšovat i podíl chemického průmyslu na průmyslu celém i na uspokojování spotřeby obyvatelstva. Díky tomu se začalo stále zvyšovat i tempo dohánění vyspělých kapitalistických zemí ve výrobě plastických hmot a umělých vláken, což byly jediné obory, kde bylo naše zaostávaní ještě relevantní. Ze socialistických zemí měla v chemickém průmyslu dynamičtější rozvoj jen NDR (která ovšem disponovala mnohem větším bohatstvím chemických surovin).
Domnívám se, že dvacet let od skončení tohoto třetího období je už dostatečně dlouhá doba, aby se už dalo s dostatečným nadhledem přistoupit i k zhodnocení toho, jak zkušenosti všech období výše uvedených dokázalo (v nových vnitřních i vnějších podmínkách) využít období současné, jež začalo rokem 1990.

Jozef M.
Brno, červenec 2009

• < Předchozí
• Další >