Dokument: Katyň - skutečnost 2.

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 5. 2010

Twitter

RAZIE NA POLSKÉ VÁLEČNÉ ZAJATCE.
Že zajatí Poláci byli v smolenských okresech ještě na podzim 1941, je potvrzováno též skutečností, že Němci prováděli četné razie na tyto zajatce, uprchlé z táborů. Svědek I. M. Kartoškin, tesař, vypověděl: "Bývalý starosta vesnice Novyje Bateky - M. D. Zacharov, vypověděl, že na podzim 1941 Němci usilovně "pročesávali" vesnice a lesy v honbě za polskými zajatci.

      Svědek N. V. Danilenkov, rolník z kolchozu "Krásnaja Zarja", vypověděl :
      "U nás byly prováděny zvláštní razie na zajaté Poláky, kteří utekli stráži. Takové prohlídky byly v mém domě dvakrát nebo třikrát. Po jedné prohlídce jsem se zeptal starosty Sergejeva Konstantina, koho hledají v naší vesnici. Sergejev mi řekl, že z německého velitelství přišel rozkaz, aby ve všech domech bez výjimky byly provedeny prohlídky, protože prý se v naší vsi skrývají zajatí Poláci, kteří uprchlí z tábora. Po nějaké době prohlídky přestaly". Svědek T. J. Faktov, kolchozník vypověděl:
      "Razie na zajaté Poláky byly prováděny několikrát. Bylo to v srpnu až v září 1941. Pak tyto razie přestaly a více nikdo polské válečné zajatce neviděl."

POSTŘÍLENÍ ZAJATÝCH POLÁKŮ
      Výše uvedený "štáb 537, stavebního praporu", ubytovavší (se v domě na "Kozích Horách", neprováděl žádné stavební práce. Jeho činnost byla chována v přísné tajnosti.
? Čím se tento štáb zabýval ve skutečnosti, dokázali četní svědci, mezi nimi též svědkyně Alexejevova A. M., Michajlová O. A, a Konachovská Z. PM ? vesměs bydlící ve vsi Boroky, Katyňský vesnický sovět. Tyto ženy, na rozkaz německého velení osady Katyň, poslal starosta obce Boroky ? Soldatěnkov V. I. k obsluze mužstva "štábu" v uvedeném dome.
      Když přišly na "Kozí Hory", překladatel jim oznámil řadu zákazů: nevzdalovat se vůbec od domu a nechodit do lesa, nevcházet bez vyzvání a bez doprovodu německých vojáků do pokojů domu, nezůstávat v místě přes noc. Přicházet do práce a odcházet směly jen přísně vymezenou cestou a jen v doprovodu vojáků.
      Tento zákaz oznámil Alexejevové, Michajlové a Konachovské prostřednictvím překladatele osobně velitel německého úřadu obrstlajtnant Arbes, který je proto, každou zvlášť vyzval k sobě
Pokud jde o složení "štábu", Alexejevova A. M. vypověděla:
      "V domu na "Kozích Horách" bylo stále kolem 30 Němců; velitelem byl oberstlajtnant Arnes, jeho pobočníkem oberlajtnant Rext. Byl tam také lajtnant Hott, strážmistr Lummert, poddůstojník intendantury Rose, jeho pomocník Isicke, oberfeldvebl Grenewski, který měl na starosti elektrárnu, desátník fotograf, jehož jméno si nepamatuji, pak překladatel ? Němec z Povolží, který se, myslím, jmenoval Johann, ale my jsme mu říkaly Ivan, kuchař Gustav a ještě jiní, jejichž jména a příjmení neznám". Brzy po té co nastoupily práci, Alexejevova, Michajlová a Konachovská zpozorovaly, že se v domě "děje cosi nekalého". Alexejevova vypověděla:
 " . . . Překladatel Johann nás Arbesovým jménem několikrát upozornil, že musíme "držet jazyk za zuby" a nežvanit o tom, co v domě vidíme a slyšíme. Mimo to jsem se podle celé řady okolností dohadovala, že Němci provádějí v domě cosi nekalého . . .
      Koncem srpna a skoro celé září roku 1941 přijíždělo k domu na "Kozích Horách" denně několik nákladních aut.
      Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak jsem si povšimla, že pokaždé, když na území našeho domu přijížděla tato auta, zastavovala se tak na půl hodiny, a někdy na celou hodinu, kdesi na cestě vedoucí od silnice k našemu domu.
      To jsem usoudila z toho, že hluk motorů krátce po příjezdu aut na území ozdravovny umlkal. Jakmile utichl hluk motorů, bylo slyšet střílem. Rány padaly jedna za druhou, v krátkých, ale přibližně stejných intervalech. Potom střelba přestala a auta přijížděla k našemu domu.
      Z aut vycházeli němečtí vojáci a poddůstojníci. Vždy hlučně rozprávěli a hned se šli koupat do lázní. Potom začínala pitka. V lázních se v takových dnech vždy topilo.
      Ve dnech, kdy přijížděla auta, přicházeli do ozdravovny také jiní vojáci od nějakého druhého německého oddílu. Pro tyto vojáky se stavěly postele do místnosti kasina, které bylo v jednom sále domu. V takových, dnech se v kuchyni připravovalo velmi mnoho jídla a podávala se na stůl dvojnásobná dávka lihových nápojů.
      Vždycky krátce po příjezdu aut odešli tito vojáci s puškami do lesa. Šli zřejmě na místo, kde stála auta, protože se za půl hodiny nebo za hodinu vraceli v autech s vojáky, kteří v našem domu bydleli stále.
      Jistě bych si toho nepovšimla, a nevěnovala pozornost tomu, jak umlká a obnovuje se hluk na území ozdravovny, kdyby nás, mne, Konachovskou a Michajlovou, pokaždé když přijížděla auta, nezaháněli do kuchyně, jestliže jsme v té době byly na dvoře, anebo nám nezakazovali vycházet z kuchyně, když jsme byly v kuchyni.
      Tato okolnost, a také to, že jsem několikrát zahlédla čerstvou krev na uniformách dvou svobodníků, přiměla mne k tomu, abych pozorněji sledovala co se děje v domě. Tu jsem si povšimla podivných přestávek v jízdě aut a jejich zastávek v lese. Zpozorovala jsem také, že stopy krve byly Vždy na uniformách těchž lidí, dvou svobodníků. Jeden z nich byl vysoký, zrzavý, a druhý ? střední postavy, blonďák.
      Ze všeho toho jsem usoudila, že Němci přiváželi k našemu domu lidi a stříleli je. Dokonce jsem tušila, kde se tak přibližně děje, protože, když jsem přicházívala a odcházívala z domu. pozorovala jsem nedaleko od cesty na několik místech čerstvě naházenou  zem. Místo s touto čerstvou hlínou bylo den ze dne větší. Po čase se neodlišovalo od okolí".
      Na otázku zvláštní komise, kdo byl popravován v lese u ozdravovny, Alexejevová odpověděla, že byli stříleni zajatí Poláci.
      ,,Byly dny, kdy auta nepřijížděla a vojáci přece odcházeli do lesa a odtud byly slyšet časté jednotlivé výstřely. Po návratu šli vojáci vždy do lázní, a potom byla pitka.
Stal se také takový případ:
      Zdržela jsem se jednou v domu trochu déle než obvykle. Michajlová a Konachovská již odešly. Ještě jsem nebyla hotova s prací, k vůli které jsem zůstala, když náhle přišel voják, a řekl, že mohu jít domů. Prý to nařídil Rose. Pak mne tento voják doprovodil k silnici.
      Došla jsem po silnici k zatáčce, tak 150?200 metrů od domu, a vidím, jak po silnici jde skupina zajatých Poláků, asi 30 lidí, provázená silnou stráží Němců.
      Že to byli Poláci, jsem poznala proto, že ještě před vypuknutím války, a pak nějakou dobu po příchodu Němců, jsem vídala na silnici zajaté Poláky, ve stejné uniformě, s jejich zvláštními čtyřrohými čepicemi.    -
      Zastavila jsem se na mezi, abych viděla kam je vedou, a uviděla jsem, jak zahnuli u zatáčky k našemu domu. Protože již v té době jsem pozorně sledovala všecko, co se v domě dělo, začalo mne to zajímat. Vrátila jsem se po silnici trochu zpět, schovala v křoví u cesty a čekala. Tak za 20?30 minut jsem zaslechla ty zvláštní, mně známé ojedinělé výstřely.
Tu mně bylo všechno jasné, a šla jsem rychle domů.
      Z tohoto případu jsem usoudila dále, že Němci zabíjeli Poláky nejen ve dne, když jsme pracovaly v domě, ale také v noci, za naší nepřítomnosti. Věc byla pro mne tehdy jasná také proto, když jsem si vzpomněla na případy, kdy všichni důstojníci a vojáci, bydlící v domě, vstávali, kromě stráží, pozdě, i ve 12 hodin v poledne.
      Několikrát jsme pak podle napětí, které nastalo v domě, usoudily, že na "Kozí Hory" přivedli Poláky.
      Tu všichni důstojníci odcházeli z domu, doma zůstávalo jen několik stráží, a strážmistr stále kontroloval stráže telefonicky ..." Michajlová O. A. vypověděla:
      "V září 1941 se v lese zvaném "Kozí Hory", velmi často rozléhala střelba. Zpočátku jsem nevěnovala pozornost nákladním autům, která přijížděla k našemu domu. Auta byla zelená, přikrytá se stran i nahoře, a vždycky s nimi přijížděli důstojníci. Pak jsem zpozorovala, že tato auta nikdy nezajíždějí do naší garáže, a nikdy není z nich nic skládáno. Přijížděla velmi často, zvláště v září 1941.
       Mezi poddůstojníky, kteří vždy seděli vedle šoféra, jsem vídala jednoho vysokého, bledého, zrzavého. Když auta přijela k našemu domu, všichni poddůstojníci, jako na povel, šli hned do lázní a dlouho se tam myli. A potom se v domě pilo.
      Jednou tento vysoký, zrzavý Němec zašel do kuchyně a chtěl pít. Když pil ze sklenice vodu, zahlédla jsem krev na manžetě pravého rukávu jeho blůzy".
      O. A. Michajlová a Z, P. Konachovská jednou viděly, jak byli odvedeni k zastřelení dva zajatí Poláci, kteří zřejmě Němcům utekli a byli potom dopadeni.
Michajlová o tom vypověděla:
      "Jednou, když jsem jako obvykle pracovala s Konachovskou v kuchyni, jsem zaslechla nedaleko domu křik. Když jsme vyšly ze dveří, uviděly jsme dva zajaté Poláky, obklopené německými vojáky, kteří něco vysvětlovali poddůstojníkovi Roselu. Potom k nim přišel oberstlajtnant Arnes a něco řekl Roselu. Schovaly jsme se, neboť jsme se bály, že nás Rose za zvědavost zbije. Přesto však nás zpozorovali, a mechanik Gliněvský, na Roseho pokyn, nás zahnal do kuchyně, a Poláky odvedl opodál domu. Za chvíli jsme slyšely výstřely. Němečtí důstojníci a poddůstojník Rose, kteří se brzy vrátili, živě spolu rozmlouvali. Vyšly jsme s Konachovskou ven, abychom zjistily, co udělali Němci s chycenými Poláky. Současně s námi vyšel hlavním vchodem domu Arnesův pobočník, a zeptal se něco německy Roseho, který na to odpověděl, rovněž německy, slovy: ,Všechno je v pořádku'. Těmto slovům jsem rozuměla, protože jich Němci užívali často v rozmluvách mezi sebou. Ze všeho, co se stalo, jsem si domyslila, že oba Poláci byli zastřeleni". Shodně o tomto případě vypověděla i Z. P. Konachovská.
      Alexejevová, Michalovská a Konachovská byly událostmi, k nimž docházelo v domě, tak postrašeny, že se rozhodly pod nějakou vhodnou záminkou zanechat práce v tomto domě. Využily toho, že jim byl začátkem ledna 1942 snížen plat s 9 marek na 3 marky měsíčně, a na návrh Michajlové nepřišly jednou do práce. Týž večer za nimi přijeli autem, odvezli je do domu, a za trest posadili do temnice ? Michajlovou na 8 dní, Alexejevovou a Konachovskou na 3 dny. Když si odseděly tento trest, byly všechny z práce propuštěny.
      Po celou dobu svého zaměstnání v domě se Alexejevová, Michajlová a Konachovská bály promluvit mezi sebou o tom, co se v místě dělo. Teprve, když byly zatčeny a seděly v temnici, rozhovořily se v noci o tom mezi sebou.
Michajlová při výslechu 24. prosince 1943 vypověděla:
,,Tam jsme se po prvé otevřeně rozhovořily o tom, co se děje
v domě. Vypravovala jsem všecko, co jsem věděla, a ukázalo se,
že také Konachovská a Alexejevová znají všecky tyto události, ale,stejně jako já, se bály o tom mluvit. Tehdy jsem se také dověděla, že Němci popravovali na "Kozích Horách" výslovně polské zajatce, neboť Alexejevová vyprávěla, jak jednou na podzim 1941 šla z práce a viděla, jak Němci odváděli do lesa na ,,Kozích Horách" velkou skupinu zajatých Poláků, a pak zaslechla z toho místa střelbu". Podobně o událostech vypovídala Alexejevová a Konachovská. Když si Alexejevová, Michajlová a Konachovská vzájemně vylíčily své pozorování, došly k pevnému přesvědčení, že Němci prováděli v srpnu a září 1941 na "Kozích Horách" hromadné popravo vání zajatých Poláků.
      Výpovědi Alexejevové potvrzuje výpověď jejího otce -? Alexejeva Michajla, jemuž dcera ještě v době, kdy pracovala v onom domě, na podzim 1941, vyprávěla o tom, co tam dělají Němci.   .
      "Dlouho mně nic neříkala, ? vypověděl Alexejev Michajl. ? Jen když přicházívala domů, stěžovala si, jaké je to strašné pracovat v tom domě, a že neví, co dělat, aby se tam odtud dostala. Když jsem se jí ptal, proč je to strašné, říkala jen, že se v lese často střílí. Když jednou přišla domů, sdělila mně jako tajemství, že Němci popravují na "Kozích Horách" Poláky. Když jsem dceru vyslechl, přísně jsem jí přikázal, aby nikomu jinému o tom nevyprávěla, nebo se to Němci dozvědí, a bude trpět celá naše rodina." O tom, že na "Kozí Hory" byli přiváděni Poláci, v nevelkých skupinách o 20?30 lidech, v doprovodu 5-*-7 německých vojáků, vypověděli i jiní svědci, vyslechnutí zvláštní komisí:
Kiselev P. G. ? rolník ze samoty na "Kozích Horách", Krivozercev M. G. ? tesař na stanici Kra^YJ Ttnr ^7 katyngiréTn |f^i Tvannv S. V. ? bývalý přednosta stanice Gnězdovo v obvodu Katyňského lesa. Savvatěv I. V. ? výpravčí na téže stanici, Alexejev M. A. ? předseda kolchozu ze vsi Boroky, Ogloblin A. P. ? kněz kuprinského kostela a j. Tito svědci slyšeli též výstřely, ozývající se z lesa na "Kozích Horách".
      Velmi důležité pro vyjasnění toho, co se na podzim roku 1941 dělo v domě na "Kozích Horách", jsou výpovědi Bazilevského B. V., profesora astronomie, ředitele observatoře ve Smolensku.
      Profesora Bazilevského Němci hned první den po okupaci Smolen-ska jmenovali, proti jeho vůli, náměstkem náčelníka města (starosty), a náčelníkem města jmenovali advokáta B. G. Meňšagina, který pak s nimi odešel, zrádce, který požíval zvláštní důvěry německého vedení, zvláště velitele Smolenska von Schwetze.
      Počátkem září 1941 Bazilevský požádal Meňšagina, aby se přimluvil u velitele von Schwetze za osvobození učitele Žigliňského ze zajateckého tábora č. 126. Meňšagin, plně tuto prosbu, obrátil se k von Schwetzovi, a pak sdělil Pazilevskému, že jeho prosbě nemůže být vyhověno, protože, podle slov von Schwetze ? ,přišla směrnice z Berlína, nařizující, aby vůči válečným zajatcům byl důsledně uplatňován co nejtvrdší režim, a nebyla dopuštěna žádná shovívavost v této otázce'.
      "Namítl jsem mimovolně, ? vypověděl Bazilevský: ? "Co může být tvrdšího, než režim existující v táboře?' Meňšagin se na mne divně podíval, a nakloniv se ke mně, tiše odpověděl:, ,Máte možná pravdu. Rusové budou alespoň umírat sami, ale zajaté Poláky je uloženo prostě vyhladit".
"Jak to? Jak tomu mám rozumět?" ? zvolal jsem. ,Je to třeba chápat doslova. Je taková směrnice z Berlína, ? odpověděl Meňšagin, a hned mně připomněl: Pro všechno svaté, nikomu o tom neříkejte ...'
      "Dva týdny po uvedeném rozhovoru s Meňšaginem, když jsem byl u něho znovu na audienci, neudržel jsem se, a zeptal se: "Co je slyšet o Polácích?" Meňšagin chvíli otálel, ale potom přece jen odpověděl: ,Ti jsou již vyřízeni. Von Schwetz mně řekl, že byli postříleni, kdesi nedaleko Smolenska'.
      Když Meňšagin viděl můj zmatek, upozornil mne znovu, že je třeba chovat tuto věc v nejpřísnější tajnosti, a pak mně začal objasňovat "linii" postupu Němců v této otázce. Řekl, že popravení Poláků je článkem v celém řetězu protipolské politiky Německa, která se zostřila zejména v souvislosti s uzavřením rusko-polské smlouvy".
      Bazilevský pak vylíčil zvláštní obsah svého rozhovoru se sonder-fiihrerem 7. oddělení německého velitelství Hirschfeldem ? pobaltským Němcem, dobře mluvícím rusky.
      "Hirschfeld mně s cynickou otevřeností prohlásil, že je historicky dokázána špatnost Poláků a jejich méněcennost, a proto zmenšení počtu polského obyvatelstva bude k prospěchu, a bude tak možno rozšířit životní prostor Německa. V této souvislosti Hirschfeld vychloubačně vyprávěl, že v Polsku nezůstala vůbec žádná inteligence, protože byla oběšena, postřílena nebo zavřena do táborů".
      Výpovědi Bazilevského potvrdil za výslechu před zvláštní komisí I. J. Jefimov, profesor fysiky, kterému hned tehdy, na podzim 1941, vyprávěl Bazilevský o své rozmluvě s Meňšaginem.
Dokumentárním   potvrzením   výpovědí Bazilevského a Jefimova jsou vlastnoruční zápisky Meňšaginovy, které si učinil ve svém notesu. Tento zápisník, o 17 neplných stránkách, byl nalezen v aktech městské správy Smolenska po osvobození města Rudou armádou.
      To, že zápisník patřil Meňšaginovi, a že jde o jeho rukopis, je ověřeno jak výpověďmi Bazilevského, dobře znajícího Meňšaginův rukopis, tak i grafologickým odborným posudkem.
      Soudě podle dat, uvedených v zápisníku, týká se jeho obsah období od prvních dnů srpna 1941 až do listopadu téhož roku.
      Mezi různými poznámkami o hospodářských záležitostech (o dříví, elektrickém proudu, obchodu a pod.) jsou četné zápisy, které si Meňšagin poznamenal, zřejmě aby je nezapomněl, jako na př. pokyny německého velitelství města Smolenska.
      Z těchto záznamů je dostatečně jasný okruh otázek, kterými se zabývala správa města, jako orgán vykonávající všechny pokyny německého velení. Na prvních třech stránkách zápisníku je podrobně popsán řád organizace židovského "gheta" a systém persekuce uplatňovaný vůči Židům.
Na 10. stránce, datované 15. srpna 1941, je napsáno:
"Všechny   uprchlé   polské   zajatce   pochytat a dopravit na velitelství".
Na 15. stránce je (bez data) zapsáno:
      "Rozšiřují-li se mezi obyvatelstvem pověsti o postřílení polských zajatců na "Kozích Horách" (Umnovovi)".
      Z prvé poznámky vysvítá, za prvé, že zajatí Poláci byli ještě 15. srpna 1941 v obvodu Smolenska, a za druhé, že byli německými úřady zatýkáni.
      Druhá poznámka svědčí o tom, že německé velení, znepokojené tím, že pověsti o spáchaném jimi zločinu se mohou rozšířit mezi obyvatelstvem, specielně nařídilo zjistit, není-li tomu tak.
      Umnov, o němž je zmínka v poznámce, byl v prvních měsících okupace Smolensku velitelem ruské policie v městě.

ZPRÁVA ZVLÁŠTNÍ KOMISE PRO ZJIŠTĚNÍ A VYŠETŘENÍ OKOLNOSTI,  ZA   KTERÝCH   BYLI   NĚMECKÝMI FAŠISTICKÝMI VETŘELCI POSTŘÍLENI V KATYNSKEM LESE ZAJATÍ POLŠTÍ DŮSTOJNÍCI II.

• < Předchozí
• Další >