Z čeho se dnes učí na školách dějepis?

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 11. 2010

Twitter

Dvě desetiletí po politickém a majetkovém převratu graduje u nás antikomunismus. Výrazně se promítá také do oblasti školství, především do výuky dějepisu. Vědecké poznání, materialistické pojetí dějin často nahrazují tzv. obecně přijímané hodnoty ve společnosti, mezi které v současném kapitalismu antikomunismus patří.

Při nynější decentralizaci školství, která znamenala také zrušení osnov a jejich nahrazení rámcovými vzdělávacími programy, si vlastní programy vytváří každá škola. Zodpovědnost za obsah výuky je přenesena na ředitele a jednotlivé učitele. Ukazuje se, že to, co se vydává za modernizaci, vnáší často do výuky prvky diletantismu, subjektivismu i chaotičnosti. Závažnými problémy jsou samotné postavení dějepisu v systému výuky, další vzdělávání učitelů, nedostatečná odborná a metodická pomoc ad. Léta si na ně marně stěžuje na ministerstvu školství také Asociace učitelů dějepisu.

Důležitou roli ve výuce dějepisu hrají pochopitelně učebnice. Shrnují určité hodnoticí závěry k minulosti a významně ovlivňují historické myšlení mladé generace a do jisté míry i širší veřejnosti. V současné době vypjatého antikomunismu se dokonce ani ministerstvo školství už nespoléhá jen na jím schvalované učebnice. Výuku dějepisu mají doplňovat různé antikomunistické projekty Ústavu pro studium totalitních režimů, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Konfederace politických vězňů, Člověka v tísni ad.

Především Ústav pro studium totalitních režimů aktivně a systematicky ovlivňuje výuku moderních dějin. Spolupracuje se školami, vydává texty, metodické materiály, pořádá semináře. Využívá toho, že v devadesátých letech byl zrušen systém dalšího vzdělávání učitelů a organizuje pro ně kurzy, a to nejen v Praze, ale i v krajských městech. Na rozdíl od jiných vzdělávacích institucí pořádá všechny semináře zdarma, což v současné ekonomické krizi hraje také značnou úlohu. Je na to jistě ze státních zdrojů dostatečně finančně vybaven.

Již výběr témat přednášek např. Jak učit o komunismu, nacismus a komunismus apod. vyvrací Ústavem proklamované záměry o tom, že se brání politizaci moderní historie. Přednášejícími jsou převážně interní či externí pracovníci ÚSTR ve věku 30 až 35 let. Je politováníhodné, že na pořádání jeho akcí se v rozporu se svým skutečným posláním podílejí např. filozofická fakulta, národní a městská knihovna ad. Činnost ÚSTR se zaměřuje především na etapu let 1945?1989, problematice nacismu se věnuje jen okrajově. Řídí se zásadou, čím negativnější se stává přítomnost i budoucnost, tím obludnější se musí jevit socialistická minulost.

Tendenci působit ve výuce dějepisu v duchu antikomunismu vyjadřuje také v letošním roce vydaná a tiskem široce propagovaná multimediální DVD školní učebnice ?My jsme to nevzdali? 1938-1989. Zakládá se na výpovědích tendenčně vybraných pamětníků, kteří byli nějak postiženi minulým režimem, a různých snaživců. Tyto výpovědi byly vysílány také v rozhlasovém cyklu Příběhy 20. století. Shromáždilo je občanské sdružení Post bellum, jehož partnery jsou žel i Český rozhlas, Česká televize, Národní divadlo, ÚSTR ad. To zřetelně dokumentuje celkové propojení státních institucí s antikomunismem.

Antikomunistické přístupy nepojímají dějiny jako celek, ale tzv. se vypořádávají s minulostí vytrháváním a výkladem jednotlivých faktů, které podle své politické a sociální potřeby buď glorifikují, nebo jako zločinné zatracují. Učí této metodologii také žáky a studenty a tím vytvářejí jakési nové dějiny, psané z pozic vítězů. Učebnice většinou nevedou studenty k uvažování, ale dávají jim jednoduché modely myšlení. K těm patří zneužívání pojmů svoboda, humanita, demokracie, lidská práva ad. na straně jedné, a totalita, diktatura, nesvoboda a násilí ztělesňované komunisty, na straně druhé.

S úmyslem systematicky ovlivňovat historické myšlení mladé generace již od nejútlejšího věku je věnována velká pozornost učebnicím pro základní školy. Výklad i pojmový aparát se jeví v mnohém neobjektivní, jednostranný a asi příliš složitý. Výtvarně však působí učebnice vesměs poutavě. I v oblíbených komiksových Dějinách udatného českého národa autorky L. Seifertové se děti dočítají o tom, jak u nás vládli 41 let komunisté ?pomocí lží, přetvářky a násilí?.

Autory současných dějepisných učebnic jsou většinou renomovaní historici, z nichž značná část vydávala knihy i učebnice už před převratem roku 1989. Jenom výklad přizpůsobili teď ideologickým požadavkům dnešního kapitalismu. Mezi jednotlivými autory jsou větší či menší rozdíly. Je otázka, proč se vyskytuje pro stejný stupeň a typ škol paralelně více učebnic, dle Asociace učitelů dějepisu je jich sedm řad, a podle jakých hledisek si je školy vybírají. Pro autory učebnic je jistě jejich napsání lukrativní. Asi lze také těžko vyčíslit, na kolik si přišly počítačové firmy v akci Internet do škol a kolik již stála, a ještě bude stát příprava státních maturit. I oblast školství má své tunely. Podle sdělení oficiálních míst se však již nyní nedostávají finanční zdroje na učebnice.

Je závažné a s podivem, že se historická fronta důrazně neozve proti různým politickým, diletantským zásahům do výuky dějepisu. Slyšíme spíše jen hlasy jednotlivých odborníků. Např. profesor Hroch si stěžuje na pokusy novinářů, politiků a pseudohistoriků účelově přehodnocovat dějiny v pořadu ČT historie.cz. K relacím o českém ubližování Němcům konstatuje, že by kvůli vyváženosti musely následovat tisíce pořadů o zločinech německých nacistů u nás. Docent Janoušek zase upozorňuje, jaké typy jsou často ve školách vychovávány. ??nemusíš sice nic vědět, ale postačí, když o tom budeš umět pěkně pohovořit. Osobně neznám nebezpečnějšího tvora, než je sebevědomý komunikativní blb?. Jak se hodí tato charakteristika pro mnohé současné pravicové novináře.

Hlavní antikomunistické projevy autorů učebnic nacházíme v etapě po únoru 1948. Ani fašizující se druhou republiku od Mnichova k 15. březnu 1939 nepojímají tak nepřátelsky. Období po únoru 1948 nazývají většinou nástupem komunistického totalitarismu nebo sovětizací Československa. Jen v několika málo učebnicích se najde zmínka o budování socialismu. Jinde je tato doba záměrně nesprávně označována jako komunistická. Mají ji charakterizovat názvy dílčích kapitol jako represe a nezákonnosti, či přímo rudý teror, masové bezpráví. Redukuje se hlavně na popis procesů. Je typické, že se nikde neuvádí bilance etapy socialismu v oblasti ekonomické, sociální ani kulturní.

Děti se z učebnic většinou např. dovídají, že lidé za socialismu žili špatně, v bídě a zaostalosti. Pokud by to znělo třeba o 80. letech příliš nevěrohodně, vysvětlují to autoři tak, že si vedení KSČ kupovalo poslušnost zvýšenou životní úrovní. Etapa budování socialismu je ve většině učebnic nejvíce zkreslována, uplatňuje se zde nejvýrazněji černobílé vidění. Velká část autorů píše o tomto období téměř v duchu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který byl dle něho ?zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný?.

Většina našich historiků, včetně autorů dějepisných učebnic, ztotožňuje v zájmu současné moci období 1948?1989 s totalitou. Významný britský historik Kevin Mc Dermott v rozhovoru v časopise Dějiny a současnost (2010, č. 1) však upozorňuje na to, že koncepce totalitarismu je už na Západě v zásadě pasé. Ukazuje, že prošla složitým vývojem a dnes přežívá sice ještě v médiích a politice, ale v historické vědě již nemá mnoho příznivců. Zastává názor, že nikdy neexistovala totální kontrola společnosti, že tento pohled se soustřeďuje jen na stranu a bezpečnost, a že je tedy zjednodušující, jednosměrný a neúplný. K našim historikům však, žel, tento nový západní trend ještě nedošel.

Majetkový převrat roku 1989 připravovali nepřátelé socialismu v jistém smyslu jako odvetu za únor 1948. Zatímco při výkladu únorových událostí mnozí autoři odsuzují mimoparlamentní způsoby boje, za které pokládají masové manifestace, stávku, vznik akčních výborů i Lidových milicí, nesetkáváme se v kapitolách o roce 1989 s žádnou kritikou tehdejších masových shromáždění, stávek, nátlakových skupin, které zasahovaly do řízení, skandalizovaly a odvolávaly vedoucí pracovníky. Poúnorové a polistopadové období hodnotí podle odlišných kritérií. I v tom se projevuje prioritně ne jejich odbornost, ale ideologická objednávka. Měli bychom se společně zamýšlet jak ovlivňovat historické myšlení mladé generace v levicovém, pokrokovém duchu. V zájmu budoucnosti.

Hana KRÁČMAROVÁ, Halo noviny

• < Předchozí
• Další >