Anglický historik o VŘSR

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 11. 2005

Twitter

Z anglického překladu se k nám dostala kniha Lidská tragédie od Orlanda Figese (Delta, Praha 2000, 837 s.), která má však upřesňující název až ve svém podtitulu Ruská revoluce 1891-1924. Orlando Figes v úvodní kapitole věnuje pozornost Rusku za starého režimu...

Z anglického překladu se k nám dostala kniha Lidská tragédie od Orlanda Figese (Delta, Praha 2000, 837 s.), která má však upřesňující název až ve svém podtitulu Ruská revoluce 1891-1924.

Podmínky pro revoluci

Orlando Figes v úvodní kapitole věnuje pozornost Rusku za starého režimu a hned dodává, že nutně potřeboval hlubokou a komplexní reformu, pokud se chtěl udržet v mocenském postavení i ve 20. století. Žádná zamýšlená reforma se nerealizovala a znova se potvrdilo to, co známe z jiných míst a z jiné doby. Vládnoucí vrstvou zadržované a násilně potlačované pozitivní síly, nutné pro vývoj, se dostaly do stadia vznětu, vyústily v revoluci, a ne jednu.

Třistaleté výročí romanovské dynastie probíhalo »na pozadí několika desítek let stoupajícího násilí, lidského utrpení a represí, které carův lid postavily proti režimu,« (s. 42). A do této situace přišel Marxův Kapitál, bylo to první zahraniční vydání této knihy, pět let po původním vydání. Kniha byla v krátké době rozebrána, neboť objasňovala problematiku, která společnost zatěžovala, ale nikdo ji nedovedl vysvětlit. Anglický autor postřehl, že »na rozdíl od obecného očekávání jak autora (Marxe), tak i (carských) cenzorů dříve než společnosti západní, kterým byla adresována, přivedla k revoluci Rusko,« (s. 154). Živý ohlas marxismu byl podmíněn domácími příčinami. O. Figes proto období 1891-1917 označil jako Krize autority. První lidská tragédie nastala v roce 1891, kdy během roku zemřelo v důsledku vládou nezvládnutelného hladomoru více než půl miliónu lidí. Carský režim tuto skutečnost zatajoval před světem.

Záhy přišla další tragédie. 9. ledna 1905 snad na 150 000 lidí uspořádalo prosební pouť k Zimnímu paláci. Muži, jejich ženy i děti s carskými obrazy a ikonami prosili o lepší pracovní podmínky. Nešlo o žádný státní převrat, vždyť je vedl pop Gapon, jinak také tajný agent carské policie. Proti nim bylo posláno 12 000 vojáků. Střelbou byl dav rozptýlen. Na dlažbě zůstalo kolem dvou set mrtvých a na 800 osob zraněných. I v tomto případě se pravda tajila, počet zabitých byl patrně větší. Lid v té době volal, »již nemáme cara, není náš«. M. Gorkij napsal své ženě: »Jedině krev může změnit barvu dějin.« Myslel na barvy carské vlajky.

Následovala řada stávek a nepokojů, v továrnách, ale i na univerzitách. Revoluce v roce 1905 byla poražena. Anglický historik uvádí, že carský režim byl otřesen, ale nebyl poražen. »Různá opoziční hnutí - městská veřejnost a dělníci, rolnická revoluce, vzpoury ve vojsku a hnutí za národní nezávislost - postupovaly svým rytmem a nedokázala se politicky spojit« (s. 211). K tomu ještě autor připomenul, že při potlačování vzpoury na křižníku Potěmkin bylo zabito na 2000 lidí a dalších 3000 bylo zraněno. Carská extrémní pravice pořádala zcela nesmyslné protižidovské akce. »Během dvou týdnů bylo dokumentováno na 690 pogromů s 3000 mrtvých« (s. 206). Car vyhlásil vlastnímu lidu válku.

V knize je ještě zachycen teror a perzekuce ruské inteligence, pronikání carské tajné policie na univerzity a hrozivé poměry na venkově. Je také vzpomenut kontrarevoluční teror P. A. Stolypina a nedokončená pozemková reforma. Autor připomíná, že ministr vnitra nechal v letech 1906-1909 popravit na 5000 politických vězňů a dalších 38 000 poslal na Sibiř na nucené práce. Škoda, že autor knihy pracuje jen s odhady, ubírá to na věrohodnosti. Dnes již známe přesná čísla. K trestu smrti bylo odsouzeno 3862 osob, další stovky zahynuly ve vězení. Mimořádný soud se skládal ze tří soudců, rozhodujících o obžalovaném bez státního zástupce, bez obhájce a dokonce i bez svědků. Proti rozsudku nebylo prakticky žádné odvolání, poprava musela být vykonána do 48 hodin nejpozději. Již tehdy se v řadách inteligence předvídalo, že neprivilegované vrstvy se pomstí.

Důsledky světové války

Orlando Figes velmi výstižně napsal o carských vojácích v první světové válce předvídavá slova: »Právě jejich strašlivá zkušenost z války zažehne revoluci. Carův zoufalý hazard přivede jeho režim do zkázy« (s. 256). Neschopnost carského režimu se projevila hned na počátku války, mnozí vojáci museli bojovat bez bot. K tomu ještě měli nedostatek jídla i zbraní. V armádě bylo deset typů pušek různé ráže a střelivo šlo na frontu bez ohledu na tuto skutečnost. Dělostřelecké baterie také dostávaly střelivo jiné, než potřebné ráže. Některé divize byly nebojeschopné, protože byrokratické velení počítalo jen s vítězným postupem a nepostaralo se o lopaty a krumpáče pro případnou zákopovou válku. Když konečně bylo potřebné nářadí dodáno, zkorumpovaní důstojníci ho prodali místním sedlákům. K tomu přistupovaly nesmyslně vysoké fyzické tresty za sebemenší přestupek, trestem smrti se přímo hýřilo. Ani v zázemí nebyl klid. Autor knihy rozpoznal, že revoluce se »zrodila ve frontách na chléb« (s. 299). Hladovým davům i vojákům se v hlavách záhy zrodilo poznání - pokud válka neskončí, nebude lepší život a ten nenastane, pokud bude car u moci. K tomu je ještě nutné připočíst nespokojenost neruských národů.

Prozatímní opakuje chyby

Když padl car a vznikla prozatímní vláda, upozornil autor ve své knize, že mezi vojáky se říkalo - »copak jsme to dělali jen proto, aby místo cara vládl kníže? (Lvov). Podstatné však bylo, že prozatímní vláda nedokázala vyřešit uspokojivě ani jeden problém, se kterým marně zápasila předchozí carská byrokracie. Zem byla vyčerpána a nutně potřebovala ukončit válku.

Jeden z jeho postřehů má platnost i dnes. Upozorňuje, že již v době prozatímní vlády mělo Německo zájem rozložit carský stát na řadu loutkových režimů, kterým by Berlín diktoval. Jde o starou poučku pruských králů, že na východních hranicích nemá být žádný silný stát a každou integraci je nutno včas rozbít. Proto účast na trojím dělení Polska, proto tendence k rozbití všech federací, které se ve východní Evropě vytvořily po roce 1945. Nezapírám, že mám na mysli také Československo a Jugoslávii. Zakládání a podpora ministátečků, to byla pruská politika již od 18. století.

Ještě jednoho postřehu si vážím. Když Polsko napadlo teprve se stabilizující sovětskou moc, chtělo uchvátit Ukrajinu a značnou část Běloruska, vstoupilo do Rudé armády na 20 000 bývalých carských důstojníků. Celistvost státu jim byla více než občanská válka a cizí intervence, která ruskou říši drolila. Tvrzení, že si v občanské válce měli vybrat nějakou demokratickou stranu, jsou jen planým blábolením superpravicově orientovaných publicistů. Žádná ze stran, které se nabízely k porážce sovětské moci, nebyla totiž demokratická, všichni ti bílí generálové chtěli a nastolovali kontrarevoluční diktaturu. O teroru kontrarevoluce ostatně přináší autor knihy dlouhou řadu argumentů. Také rozkrádání země nebyla kontrarevoluce schopna zabránit. K pádu prozatímní vlády jen krátký dodatek. K obraně Zimního paláce »byla povolána vojenská jednotka, ale byla poslána zpět do kasáren, vojáci měli zablácené boty a mohli by pošpinit koberce. Ženský prapor utekl do sklepa, když Aurora vypálila salvu slepých nábojů. Vedlejší vchod do paláce zůstal nestřežen.« Za těchto okolností neměla Kerenského vláda naději na úspěch. Nikdo ji neposkytl potřebnou pomoc.

Kontrarevoluční diktatury

Dosud vysoký stupeň objektivity Orlando Figes opouští pod vlivem pravicové a protisovětské historiografie v období 1917-1924. K jeho moralizování je vhodné podotknout jen tolik, že na odsudky by měl kapitalistický svět plný nárok jen tehdy, kdyby nechal nově narozené dítě žít, kdyby nechtěl od samého počátku sovětský systém, alternativní řešení ke kapitalismu, za každou cenu zničit. Bez znalostí západoevropských a amerických archivů nelze spravedlivě soudit všechno to, co se v SSSR stalo. Nerad bych viděl za druhé světové války Sovětský svaz morálně rozložený jako Francie a na válku nepřipravený jako byla Velká Británie.

Stanovisko kontrarevolučních diktátorů vyjádřil přesně Wrangel výrokem »nepřinášeli jsme odpuštění a pokoj, ale pouze nelítostný meč odplaty« (s. 529). Meč, který dopadl pouze na neprivilegované vrstvy společnosti. Na jiném místě autor jen suše připomíná, že teror kontrarevoluce, především loupení a násilnosti, přivedly obyvatelstvo Ruska do řad rudých (s. 535). Na několika místech se autor knihy zmiňuje také o československých legionářích. U nás panují o jejich úloze určité iluze, ale O. Figes píše, že se morálně na frontě rozložili a museli být staženi. K tomu jen dodám, že se to stalo až v roce 1920 a USA do jisté míry použily vydírání, když odmítaly poskytnout delší dobu lodě pro přepravu z Vladivostoku.

Kolčakův režim na Sibiři také neunikl kritickému hodnocení. »Rolníci byli veřejně mrskáni a věšeni a celé vesnice byly vypalovány, vesničané v tom museli vidět pomstu starého režimu, který se navrátil« (s. 546).

Za zaznamenání stojí také autorův závěr, ve kterém se praví, že »Ruská revoluce zahájila rozsáhlý experiment sociálního inženýrství - možná nejvelkolepější v dějinách lidstva« (s. 763). Nemusím souhlasit s pojetím sociálního inženýrství, ale nelze ponechat stranou ani další autorovu předpověď, raději ji budu citovat v úplnosti: »Teď není pravá chvíle na liberálně demokratický triumfalismus, se kterým oslavovaly pád Sovětského svazu mnohé země Západu. Lze očekávat, že reformovaní (i méně reformovaní) komunisté budou dosahovat volebních úspěchů - a možná se dostanou opět k moci tak dlouho, pokud masy prostých lidí budou politickým systémem zanedbávány a budou mít pocit, že výhody rodícího se kapitalismu jim nijak neprospívají« (s. 765). Tak přece jen bylo něco pozitivního na první historické alternativě kapitalismu. Autor má pocit, že nová sociální, politická nerovnost a xenofobní chování Západu znovu vyvolá touhu po hledání a realizování nekapitalistické společnosti. Světové dějiny nám poskytují ještě jedno poučení, že reformu a revoluci, které přivolávají postupné i rychlé změny, se nepodařilo uskutečnit hned na poprvé, vítězí definitivně až po druhům či třetím pokusu. Zapřičiňují to kontrarevoluční zvraty.

HaNo, 7. listopadu 2001, JIŘÍ FRAJDL

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >