K 90. výročí stávky v Rosicko-oslavanském revíru

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 12. 2010

Twitter

Nechce se tomu věřit, a přesto je to pravda. Českomoravská komora odborových svazů připravila na 8. prosinec stávku na protest proti necitlivým a antisociálním reformám vlády! Po devadesáti letech se v naší, událostmi roku 1989 okleštěné republice, opět stávkovalo. Hádejte za co? No přece za zachování sociálních jistot, proti dalšímu útlaku těch málo majetných vrstev obyvatelstva! Kdybychom to někomu před jednadvaceti léty řekli, vysmál by se nám. Návrat ke kapitalismu, nyní označovanému jako "tržní hospodářství", přinesl lidem zpátky všechno, proti čemu jejich předkové bojovali. Život bez práce, bez domova, bez bezplatného zdravotnictví a školství, bez přídavků na děti, bez rovnosti, bez nároků na důstojný život ve stáří. Nechtěli bychom slyšet ty staré udřené havíře, co by řekli na dnešní stav společnosti, nechtěli bychom slyšet jejich jadrná slova, ani chytnout ?jednu? jejich havířskou, modrými jizvami zdobenou rukou.

V mnohém se dnešní doba té jejich nepodobá. Oni chodili do práce pěšky, někdo pár minut, někdo hodinu, někdo dvě i více, protože žádná doprava nebyla a automobily prostě nevlastnili. Dokonce neměli ani na obyčejné kolo. Dělalo se šest dní v týdnu a také každou druhou neděli, na tři směny. Pracovní doba byla až dvanáctihodinová, po několika protestních stávkách pak jen devítihodinová. Pro sebemenší přestupky proti pracovní kázni byli pracovníci trestáni pokutami, v době první světové války i vězením na Zastávce. Obyčejný chléb byla vzácná potravina a byla proto určena jejich dětem. Oni sami, tam dole pod zemí, konzumovali z domu donášené kozí mléko, vařené brambory, koňský bob a kukuřičný chleba. Jejich ženy pečovaly o děti, chodily na pole k sedlákům a v době války, ve stávkách, či když jejich muži byli bez práce, chodily po tzv. fechtě, tedy po žebrotě k sedlákům či mlynářům v okolí, mnohdy až za Náměšť, prosit o trochu mouky či vajec. Zbytek času trávily obděláváním políček či zahrádek, starostí o trochu zeleniny či trávy pro králíky. O nějakém rádiu, televizi, v té době nemohla být ani řeč.

Revoluce v Rusku však znamenala naději na lepší život, zvlášť když o ní hovořili legionáři vracející se z východní Sibiře. Konec 1. světové války přinesl také rozpad Rakouskouherské říše a vznik samostatného československého státu. V jeho počátcích si havíři vybojovali osmihodinovou pracovní dobu a založili jednotnou, sociálně demokratickou odborovou organizaci. Jestliže po 28. říjnu 1918 lidé snili o lepším životě, brzy se ukázalo, že tak jednoduché to nebude. Již v prosinci téhož roku rozpustila sociálnědemokratická vláda Karla Kramáře národní výbory a počátkem roku 1919 prohlásil brněnský fabrikant, advokát Dr. Stránský: Továrník budiž pánem ve svém domě?. A tak lze říci, že vznikem republiky sice ustal národnostní útlak, sociální spravedlnost však nenastala.

Rosicko-oslavanský revír byl svědkem mnoha stávek, nejen té ve dvacátém roce minulého století, či obdobné stávce ve dvaatřicátém. Stávky byly důsledkem postupného uvědomění horníků, jejich poznání, že je nutné se spojovat. V roce 1889 byl v revíru založen spolek s názvem Beseda dělnictva českoslovanského a na ustavující schůzi hovořil Josef Hybeš. V témže roce stávkovali horníci za zvýšení mezd. Stávkovalo se také v roce 1898 a v roce 1900 v souvislosti s generální stávkou rakouského hornictva. Tuto stávku vedl osobně Josef Hybeš a ukázala sílu dělnické jednoty, i když do revíru bylo povoláno vojsko a četnictvo.

Historie stávky v roce 1920 je poměrně známá. Navazovala na události v Lidovém domě v Praze dne 9. prosince a vyvrcholila táborem lidu na náměstí před školou v Oslavanech dne 13. prosince 1920. Z něho zamířilo zhruba pět tisíc účastníků na elektrárnu, kterou stávkující obsadili a na nádraží odzbrojili přivolané vojsko. Obsadili také poštu, velkostatek, důl Kukla a četnickou stanici. Proti vzbouřencům nastoupila pravidelná armáda, která stávku potlačila. V Rosicko-oslavanském revíru bylo vyhlášeno stanné právo. Po tomto dni, tedy 13. prosinci, nese pojmenování největší oslavanské náměstí. To, co nesmíme zapomenout, je způsob, jakým se v demokratické republice vypořádali s těmi, kdož chtěli pozvednout svou životní úroveň. Ne na úroveň továrníků a statkářů, ale jen na důstojnou lidskou úroveň. Na to, aby jejich děti netrpěly hlady, aby jejich ženy nemusely chodit žebrat. Aby mohly ony a jejich blízcí žít prostý, lidský život. Budiž proto čest a věčná sláva těm stovkám statečných lidí, kteří se jednotně dokázali postavit útisku a bojovat za svá lidská práva, za uskutečnění svých snů.

Za účast ve stávce bylo zatčeno 1075 osob, z toho 632 osob bylo odsouzeno k úhrnnému trestu několika set let vězení. Vladislav Burian a Karel Votava dostali 10 let, František Sobotka, Adolf Škoda, František Morel osm let, Jan Kopeček, Josef Kubálek, Raimund Kubálek osm let těžkého žaláře? Tato odveta za touhu po snesitelnějším životě přivedla mnohé z účastníků do řad komunistické strany, která byla založena v květnu 1921, a tudíž i ona oslaví na jaře příštího roku 90 let od svého založení. A byla to právě tato strana, která po roce 1938 aktivně bojovala proti fašistické okupaci a na 25 tisíc jejich členů za tento boj zaplatilo svým životem. Ale to je již zcela jiná historie. Je tragédií, že se o ní v našich školách již neučí.

Smutnou skutečností také je, že se po devadesáti letech v naší republice opět stávkuje za sociální práva. Vyvstává tedy otázka, kam jsme se to za téměř století vývoje společnosti vlastně dostali? Jak je možné, že jsme dopustili, aby nám opět diktovali bohatí a nutili nás svými zákony nést na svých bedrech vinu za jejich chybná rozhodnutí? Ve jménu čeho jsme dopustili, aby někdo nevěděl roupama co s penězi a někdo musel spávat pod mostem? Proč před dvaceti lety měl stát na všechno a dnes se bez sponzorských darů neobejde vůbec nic, dokonce ani ze státní kasy financované volby? Jak je možné, že si necháme všechno líbit a platíme a platíme a platíme?

Ano, svět se změnil. Základní principy života však zůstaly zachovány. Všichni se na svět rodíme stejně. Uplyne však jen několik vteřin od doby, co se poprvé nadechneme, a už stejní nejsme. A čím jsme starší, tím jsou mezi námi rozdíly větší a větší. Nevěříme, že to tak musí být a nikdo nás o tom nepřesvědčí. Lidovci tvrdí, že před Bohem jsme si všichni rovni, právníci říkají, že jsme si všichni rovni před zákonem. Je to pravda? Sami si odpovězte. A budete-li přemýšlet dlouho a o všem, dojdete k zajímavým souvislostem.

Pro nás se zkrátka staly peníze tou nejvyšší modlou. Kdo je nemá, neznamená ve společnosti téměř nic. Ti, kdož je nemají, jsou nuceni stávkovat. Zdá se mi jen podivné, že dnes musí lidé stávkovat za totéž, za co stávkovali naši dědové před devadesáti lety. A pak že se historie nemůže opakovat. Potvrzuje se tak zkušenost, že národy, které si nepamatují svou historii, musí ji prožít znovu. Jen se hrozíme představy, že by se mohla opakovat léta čtyřicátá a padesátá minulého století. Snad ne. Předpokládá to však, že se lidé konečně naučí používat to, čím se liší od zvířat ? rozum.

Stanovisko výboru ZO KSČM Oslavany k 90. výročí stávky v Rosicko-oslavanském revíru v roce 1920

• < Předchozí
• Další >