Vzestup a pád Spojenými státy podporovaného diktátora s vazbami na organizovaný zločin

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 1. 2016

Twitter

Vzestup a pád Spojenými státy podporovaného diktátora s vazbami na organizovaný zločin

"Pro Kubu to byla nová kapitola dějin, ale pro Washington to byl začátek politické a ekonomické války proti Castrově vládě"

Vztahy Latinské Ameriky s vládou USA jsou řekněme přinejmenším složité. USA zasahují v Latinské Americe od doby, kdy prezident James Monroe stanovil Monroeovu doktrínu, zahraniční politiku, jež bránila evropským mocnostem kolonizovat kterýkoli svrchovaný národ na "jejich zadním dvorku" (to byl úkol Ameriky!). Monroeova doktrína se stala pro Washington pomocným nástrojem k prosazování amerického stylu demokracie a k ovládnutí vlád v Jižní a Střední Americe a v Karibiku, což nás přivádí ke Kubě. 

Kuba byla jednou z posledních koloniálních držav pod španělskou vládou, pouhých 90 mil na jih od Floridy. Jak imperiální moc Španělska klesala, Washington měl imperiální ambice v rozšíření svého vlivu na Kubu. Kuba měla potenciál vytvářet neomezené zisky v podnikatelském zájmu USA. Do obrazu se dostal dokonce i organizovaný zločin, když se počátkem 30. let 20. století stal na Kubě významným hráčem. Mafie kontrolovala herny, prostituci a obchod s drogami na pevnině USA a pohlížela i po Kubě. Dokázala rozšířit své operace na Kubu, aby se tak vyhnula obtěžování ze strany vlády USA. Kuba měla být její operační základnou, když se snažila rozšiřovat činnost na jiné karibské národy. V té době byla Kuba pod vedením prezidenta Fulgencia Batisty, který měl těsné politické vazby na Washington a jeho nadnárodní společnosti. Batista byl i dobrým přítelem organizovaného zločinu. Z Kuby se stala stoka korupce, nelegálních drog a prostituce, jež se stala hřištěm (obrazně řečeno) bohatých a slavných, zatímco většina obyčejných Kubánců žila v extrémní chudobě. To je historický popis Kuby před rokem 1959, v období, jež vysvětluje, proč už dlouho vznikala kubánská revoluce.

Nezávislost Kuby a americká občanská válka

Prezident James Monroe už v roce 1823 stanovil Monroeovu doktrínu, zahraničně politickou směrnici USA, jež bránila evropským mocnostem kolonizovat země v Latinské Americe, aby si tak chránily své sféry vlivu. Zájmy USA měly přednost v jakémkoli územním sporu s evropskými mocnostmi vyjma Kuby, jež byla stále pod španělskou nadvládou.

Na počátku americké občanské války se Unie (národní vláda Severu) obávala, že Konfederace (která založila odtrženou republiku na Jihu) může dostat ze Španělska vojenskou pomoc. Unie se také obávala, že Španělsko nakonec zasáhne na straně Konfederace, protože Kuba byla ideálním místem k rozšiřování otrockých plantáží s možností založení nového státu coby protiváhy vznikajících svobodných států Severu. Konfederace chtěla, aby Unie odkoupila Kubu a udělala z ní otrockou plantáž, navzdory skutečnosti, že Kubánci požadovali svobodu a nezávislost na Španělsku. Prezident Abraham Lincoln ale vyslal do Španělska nově jmenovaného ministra Carla Schurze, aby zabránil tomu, že Španělsko uzná Konfederaci a že jí během války poskytne v nějaké formě vojenskou pomoc. Ministr Schurz přesvědčil španělský dvůr, že Konfederace chce Kubu anektovat. Španělsko vyhlásilo 17. června 1861 neutralitu.

Rokem 1868 začala desetiletá nezávislost Kuby, ale španělská vláda se jí nakonec v roce 1878 zmocnila. Zanjónská smlouva (Pacto de Zanjón) ukončila desetiletou válku a osvobodila otroky, kteří v ní bojovali. Neuspokojila ale Kubánce, kteří chtěli úplnou nezávislost na Španělsku. José Martí, revoluční filozof a obhájce nezávislosti Kuby, byl v exilu. Martí plánoval invazi na Kubu s oddíly z Dominikánské republiky, Kostariky a Spojených států (čemuž zabránili američtí oficiální činovníci); z různých stran vpadnout na Kubu a vyvolat povstání Kubánců. Martí a jeho revolucionáři zahájili 'Grito de Baire', partyzánskou válku, již španělská vláda nakonec porazila.

USS Maine, "žlutá" žurnalistika a cesta ke španělsko-kubánsko-americké válce

Jak vzpoury proti španělské vládě pokračovaly, americký prezident McKinley se rozhodl podniknout akci na podporu kubánského odporu. McKinley chtěl ukončit revoltu mírovým řešením, takže se svou vládou a s americkými firmami pohrozil španělské vládě, že výrobci zbraní by mohli zvážit uznání statutu Kuby a poskytnout zbraně kubánským povstalcům. Vyslal Stewarta L. Woodforda do Madridu, aby vyjednal ukončení konfliktu. Následující vyjednávání se španělským premiérem Práxedesem Sagastou, (jenž podporoval kubánskou autonomii) se ukázala být úspěšná. Bylo stanoveno, že kubánská autonomie bude ustavena od 1. ledna 1898.

Poté, co kubánská autonomní vláda nastoupila k moci, následovaly vzpoury španělských důstojníků, kteří se cítili uražení novinami, kritickými k politice generála Valeriana Weylera. Budoucí prezident USA a příjemce Nobelovy ceny za mír Theodore Roosevelt byl v té době zástupcem ministra námořnictví a spolehlivým stoupencem války proti Španělsku přes Kubu. Roosevelt podporoval Monroeovu doktrínu a připravoval námořnictvo a Asijskou eskadru, již vedl admirál George Dewey, na válku se Španělskem. Doporučoval, aby armáda nabírala čistě dobrovolníky, z nichž se nakonec stala 1. dobrovolnická kavalérie USA, známá jako "Drsní jezdci" (the Rough Riders). Vojenská připravenost USA k válce byla zřejmá.

Tehdy McKinley vyslal do Havany na ochranu amerických zájmů obrněný křižník USS Maine. USA před jeho příjezdem informovaly španělskou vládu. V říjnu 1897 měla být USS Maine přesunuta do Key West na Floridě v rámci strategie s dalšími válečnými loďmi USA, kotvícími v bezprostřední blízkosti Kuby, v případě války se Španělskem kvůli politickému napětí mezi Madridem a Washingtonem. 15. února 1898 USS Maine v havanském přístavu po rozsáhlém výbuchu vylétla do povětří. Propaganda prodeje novin se během krize dostala do středu pozornosti, když Joseph Pulitzer z deníku New York World a William Randolph Hearst z New York Journalu využili situace a prodali válku veřejnosti. Vydání obou deníků se věnovaly celé situaci na Kubě ohledně údajných akcí Španělska. Výbuch připravil o život 266 námořníků. Vyšetřování amerického admirála Hymana Rickovera dospělo v roce 1975 k závěru, že není žádný důkaz o vnější explozi a že výbuch byl "vnitřním incidentem", zaviněným výbuchem uhelného prachu. Nicméně vzhledem k síle "žluté žurnalistiky" (americký výraz pro bulvární tisk; pozn. překl.) negativní přístup americké veřejnosti vůči Španělsku, pokud jde o výbuch, vyžadoval okamžitou vojenskou reakci. Vláda USA a její podnikatelské subjekty měly na Kubě "zvláštní zájmy". Ty ale byly incidentem narušeny, protože vyvolal nejistotu o budoucnosti Kuby.

Prezident McKinley požádal Kongres o 50 milionů $ na obranu, což Kongres jednomyslně schválil. Příčina výbuchu byla v té době neznámá, ale americká vláda i veřejnost byly akcemi Španělska rozhněvané, takže válce nebylo možné se vyhnout. Pro Španělsko diplomatická řešení k zabránění blížící se války neexistovala. Španělsko se obrátilo na evropské mocnosti a dostalo radu, aby do války s USA nevstupovalo. Bylo už ale příliš pozdě. Většina konfliktu byla vybojována v těsné blízkosti španělských území, konkrétně Kuby a Filipín. Španělské námořní eskadry byly na obou válčištích poraženy lepší námořní flotilou USA. Obě vítězství zanechala španělské pozemní síly odříznuté od jejich námořních sil i od vlasti. Po krátkém odporu španělské síly kapitulovaly. Porážka znamenala konec španělské koloniální říše a vzestup imperiální moci USA. Válka trvala deset týdnů. Velvyslanec USA ve Velké Británii John Hay napsal dopis Theodoru Rooseveltovi, v němž prohlašoval, že konflikt byl "skvostnou malou válkou". Renomovaný historik a autor "Dějin lidu Spojených států" (A People's History of the United States) Howard Zinn napsal:

Podnikatelé se od počátku kubánského povstání proti Španělsku zajímali o jeho dopad na tamní obchodní možnosti. Na ostrově už existoval značný ekonomický zájem, jenž shrnul prezident Grover Cleveland v roce 1896:

Je střízlivě odhadnuto, že do plantáží, železnice, dolů a dalších podniků na ostrově je investováno nejméně 30 - 50 000 000 $ amerického kapitálu. Objem obchodu mezi Spojenými státy a Kubou, jenž v roce 1889 dosahoval kolem 64 000 000 $, v roce 1893 vzrostl na nějakých 103 000 000 $."

Po porážce Španělska brzy následovala jedna diktatura za druhou. Kuba se stala významnou ekonomickou obchodní zónou amerického podnikání. Jakmile USA získaly kontrolu nad Kubou, nechala svůj ekonomický a politický monopol, aby rozšířil svou moc nad kubánským lidem.

Nezávislost Kuby pod "americkou demokracií": Batistův nástup k moci

Kongres USA přijal v roce 1898 "Tellerův dodatek", jenž zaručoval Kubě nezávislost, ale v roce 1901 jej nahradil "Plattův dodatek", jenž zmocňoval Washington k zásahu na Kubě, budou-li zájmy USA ohroženy. V roce 1908 Kubánci, kteří bojovali proti Španělsku, založili novou nezávislou politickou stranu, ale byli potlačeni a nakonec zmasakrování Spojenými státy podporovanou kubánskou vládou. Nezávislá strana barevných (Partido Independiente de Color; PIC) byla složená z bývalých afrických otroků a veteránů kubánské války za nezávislost z roku 1896. PIC získala dost hlasů, aby oslabila vládnoucí liberální stranu prezidenta Josého Miguela Gómeze. Prezident Gómez nařídil stranu rozpustit podle kubánského práva, jež stavělo mimo zákon kteroukoli politickou stranu založenou na rase, ačkoli zákon favorizoval bílé Kubánce. PIC uspořádala vzpouru pod vedením generála Evarista Estanoze. Nicméně generál Jose de Jesus Monteagudo zrušil ústavní práva a nařídil útok proti Afrokubáncům. USA zasáhly a vyslaly jednotky na podporu prezidenta Gómeze a na ochranu jeho životně důležitých obchodních zájmů. Přes 5 000 Afrokubánců bylo zmasakrováno lynčujícími tlupami kvůli barvě kůže. Všichni Afrokubánci byli Gómezovým režimem podezříváni.

Gerardo Machado y Morales byl prezidentem Kuby v létech 1925 - 1933. Byl generálem kubánské války za nezávislost a měl zájem na ukončení Plattova dodatku. Machado byl elitář a průmyslník, který chtěl z Kuby udělat "Švýcarsko Amerik". Od roku 1928 probíhala na Kubě hospodářská krize, vyvolaná poklesem cen cukru a zhroucením akciového trhu v roce 1929, což vedlo k politické nestabilitě. 23. prosince 1931 vznikla na Kubě politická opozice, jež vyzvala ke spravedlivým volbám, ale Machado opozici odolal. Od roku 1933 se schylovalo k občanské válce kvůli rostoucímu násilí mezi Machadovým režimem a politickou opozicí, jež obsahovala studenty, organizované dělnictvo a různé další skupiny.

8. května 1933 prezident USA Franklin D. Roosevelt poslal velvyslance Sumnera Wellese, aby analyzoval "kubánskou situaci". Welles od 21. července požadoval, aby Machado znovu zavedl ústavní záruky, které pod svým vedením zrušil. Machado odmítl, takže Welles vyjednal ukončení Machadova prezidentství, což otevřelo cestu k novému prezidentství pod Carlosem Manuelem de Céspedes. Céspedes se stal dočasným prezidentem, byl ale svržen při vzpouře seržantů. Převrat vedl Fulgencio Batista y Zaldívar, armádní seržant a stenograf, 5. září 1933. brzy po převratu se prezidentem stal Ramón Grau San Martín, zástupce studentů a profesorů Havanské univerzity, a Batista se stal náčelníkem štábu armády v hodnosti plukovníka. Právě tehdy začal být viditelným Batistův nástup k moci, protože kontroloval krátkodobou pětičlennou rezidenturu, známou jako 'Pentarchie 1933', složenou ze zástupců protimachadovských frakcí. Batista dohlížel na čistku pověřených důstojnických sborů, z nichž někteří byli nuceně penzionováni a někteří zřejmě popraveni.

Batista měl plnou kontrolu nad četnými loutkovými prezidenty až do roku 1940. Grau byl prezidentem něco přes 100 dní, než ho Batista donutil v roce 1934 s podporou Sumnera Wellese odstoupit. Carlos Mendieta se stal prezidentem, jehož Washington okamžitě uznal za nového kubánského předsedu vlády. Nová Mendietova vláda ale trvala jen asi jedenáct měsíců. Potom přišlo několik krátkodobých loutkových vlád; vedli je José Barnet a Miguel Mariano Gómez, a potom Federico Laredo Brú, který byl kubánským prezidentem od prosince 1936 do října 1940. Batista byl poté v roce 1940 zvolený prezidentem na čtyřleté období a nakonec se de facto stal diktátorem, v létech 1952 - 1959.

Batista tehdy opět zavedl Kubánskou ústavu z roku 1940, která byla ironicky považována za pokrokovou platformu. Podporoval odbory, což potěšilo starou komunistickou stranu. Zavedl ekonomické reformy a dokonce vyhlásil v roce 1941 válku nacistickému Německu, Mussoliniho Itálii a Francovu Španělsku. Když období jeho prezidentství v roce 1944 vypršelo, vybral si za nástupce Carlose Saladrigase Zayase, ale porazil ho Ramon Grau. Batista se tehdy rozhodl žít ve Spojených státech, ale v kubánské politice byl stále silně zapojený a v roce 1948 byl zvolen in absentia (v nepřítomnosti) do kubánského Senátu. Na Kubu se vrátil, aby se ucházel o prezidenta. Prezident Grau v té době dal Batistovi povolení vytvořit Jednotnou akční stranu; poté založil Pokrokovou akční stranu. Batista ztratil popularitu mezi Kubánci, ale odbory ho podporovaly i nadále. To ale nezabránilo Batistovi v touze Kubě vládnout.

Zpět s pomstou

Batista se vrátil na Kubu do nejistého úsilí o prezidentství v roce 1952, v němž čelil střetu s předvolebními průzkumy, jež naznačovaly, že ve vedení jsou jiní prezidentští kandidáti. Volby byly zrušeny. Protože Batistova strana byla poslední, provedl vojenský puč proti prezidentovi Carlosu Priovi Socarrasovi, což ho vrátilo k moci. Washington novou kubánskou vládu okamžitě uznal. Batista jednal a pozastavil ústavu z roku 1940, již zpočátku podporoval, a zrušil zbývající občanské svobody Kubánců. Také podpořil bohaté statkáře, kteří vlastnili plantáže s cukrovou třtinou.

Když Batista převzal kubánskou ekonomiku, byla už v trvalém poklesu. Nicméně Kuba byla v 50. létech rozvinutý národ, s mírou HDP rovnající se Itálii. Mezera mezi bohatými a chudými se zvětšovala a silně se rozbujela vládní korupce, ačkoli mzdy průmyslových dělníků významně vzrostly. Batista začal shrabovat obrovské zisky z kubánských obchodních úroků. Spojil se s italskou a židovskou mafií ze Spojených států, která kontrolovala drogy, herny a prostituci v USA. Batistovu vládu upřednostňovaly Americe sídlící firmy, jež investovaly na Kubě. Bylo jasné, že Batistova nová politika už není tak pokroková, jako v jeho prvním funkčním období.

Občanské nepokoje a Hnutí 26. července

V reakci na Batistovu politiku narůstal mezi kubánským obyvatelstvem hněv. Batista získal pomocí cenzury kontrolu nad sdělovacími prostředky. Také vytvořil protikomunistickou tajnou policii, aby umlčel veřejnost násilím, mučením a veřejnými popravami. Odhaduje se, že za Batistova režimu bylo zavražděno 10 000 - 20 000 lidí, s finanční a vojenskou podporou z Washingtonu. V době Batistovy vlády teroru Hnutí 26. července, organizované po celé Kubě Fidelem Castrem a dalšími protivládními skupinami, připravovalo vzpouru proti Batistově vládě. Arthur M. Schlesinger Jr., spisovatel, historik, autor projevů a zvláštní asistent prezidenta Johna F. Kennedyho, který pracoval především na latinskoamerických problémech, analyzoval na prezidentovu žádost Batistovu Kubu a uvedl:

Korupce vlády, brutalita policie, lhostejnost režimu vůči potřebám lidu pro vzdělání, lékařskou péči, bydlení, sociální a ekonomickou spravedlnost jsou otevřenou pozvánkou k revoluci.

Ta začala 26. července 1953; útok na kasárna Moncada v Santiagu, vedený Fidelem Castrem, ale Batistovy ozbrojené síly odrazily. Velitelé vzpoury byli uvězněni a ostatní uprchli z Kuby. V roce 1954 Batista pořádal volby coby kandidát politické koalice tří různých stran - strany Pokrokové akce, Radikálního svazu a Liberální strany - která zvítězila podvodem a zastrašováním. Strany, které se účastnily voleb, tyto volby nakonec bojkotovaly, protože Batistovi stoupenci jejich potenciální voliče napadali a terorizovali.

Studentské nepokoje a protibatistovské protesty se staly normou kvůli vysoké míře nezaměstnanosti, zvlášť mezi absolventy vysokých škol. Batistovy síly se s protesty vypořádaly represivními akcemi. Havanská univerzita byla kvůli protibatistovským studentským protestům 30. listopadu 1956 dočasně uzavřena. Ve velkých městech docházelo k mučení a vraždám údajných revolucionářů. Batista byl znepokojený Castrem, takže nařídil své tajné policii mučit a vraždit lidi na veřejnosti, aby tak vyvolal v obyvatelstvu strach tam, kde zvažovali, že se přidají ke vznikající revoluci. Batistovy akce jen nahněvaly Kubánce a navýšily podporu Hnutí 26. července. Mnoho organizací se přidávalo ke hnutí ze všech typů zázemí, mnozí ze střední třídy, včetně právníků, lékařů, účetních a mnoha dalších, se spojili s chudými (kteří už bojovali s vládními silami).

Spojené státy poskytly Batistově režimu vojenskou pomoc ve snaze porazit vzpouru. Potom, v březnu 1958, vláda USA přestala posílat kubánské vládě zbraně a následovalo zbrojní embargo, i když bohatí vlastníci půdy a mnozí ze Západu dále podporovali Batistu. Předpokládalo se, že v červnu 1958 budou nové volby; ty ale byly odloženy na listopad kvůli tomu, že jak Kubu neustále sužovalo násilí, Castrovi revolucionáři vyzývali ke generální stávce.

Mafie na Kubě v létech 1933-1959

Organizovaný zločin zaplavil Havanu hráčskou činností, drogami a prostitucí. Také kontroloval dostihové dráhy a noční kluby, které většinou sloužily americkým a kubánským elitám. Hollywood natáčel filmy o mafii tak, aby se vyhnul obžalobě vlády USA, ale to bylo daleko od pravdy. V průběhu dějin mafie a vláda USA kolaborovaly při četných příležitostech.

Operace Underworld (Podsvětí) byla příkladem toho, jak vláda USA, v tomto konkrétním případě Úřad námořního vyšetřování (Office of Naval Inteligence; ONI), spolupracovala s italským a židovským organizovaným zločinem v létech 1942 - 1945 proti špiónům nepřítele (nacistů, italských a japonských fašistů), pronikajícím do přístavů na severovýchodním pobřeží USA. Šéf italské mafie Charles "Lucky" Luciano, který si odpykával trest za provozování prostituce, a Meyer Lansky z židovské mafie (založením skutečný sionista, ale v Hollywoodu a ve sdělovacích prostředcích je známý coby židovská mafie) souhlasili, že budou pracovat s vládou USA. Meyer Lansky byl skutečný sionista a zásadní stoupenec Izraele. Jeho dcera Sandra Lansky, spolu s Williamem Stadiemem autorka knihy "Dcera krále: dospívání v zemi gangsterů" (Daughter of the King: Growing up in Gangland) řekla, že její otec byl zaníceným stoupencem Izraele:

Nikdy jsem si o sobě ani o něm nemyslela, že jsme Židé. Náhle jsem zjistila, co jsem, co jsme, a že stojí za to bojovat proti antisemitismu, ať už ve II. světové válce nebo v Americe. Moses Polakoff, profesor, byl také mistrem ve vztazích s veřejností. Prozradil tisku, že táta nejen že za války zmařil plány Hitlerovým agentům v docích, ale byl i významným finančním podporovatelem izraelské nezávislosti v roce 1948, když nakupoval izraelské cenné papíry a dodával zbraně izraelským bojovníkům za svobodu.

Lucky Luciano byl nakonec propuštěn z vězení pod podmínkou, že bude deportován do Itálie, ale skončil tak, že odcestoval na Kubu. Už v roce 1946 měly mafiánské nastrčené figurky jako Luciano s Kubou velké plány. T.J. English ve stati "Havanské nokturno: Jak chátra držela Kubu a s revolucí o ni přišla" ('Havana Nocturne: How the Mob Owned Cuba and then Lost it to the Revolution; skvělé odhalení, jak mafie operovala na Kubě) napsal:

Když na podzim roku 1946 Charles Luciano nastoupil v italském Naples na nákladní loď a vyplul na moře, myslel na hodně věcí, ale důležitá byla jen jedna: Kuba. Perla Antil měla být jeho spásou, místem, kde by opět vystoupal na vrchol nejmocnější zločinecké organizace ve svobodném světě. Po dlouhé dekádě vězení a exilu si nic menšího nezasloužil.

Nicméně mafie chránila doky na východním pobřeží před sabotéry a dokonce rozdrtila stávkující odboráře. Také bránila rozkrádání amerických válečných dodávek a zařízení. Viděla v tom příležitost. Když prokáže tu laskavost a bude chránit doky, bude smět nadále provozovat své zločinecké podniky bez vládního vměšování.

Operace Underworld (Podsvětí) začala po útoku na Pearl Harbor, kdy USA ztratily během bitvy o Atlantik četné obchodní lodě kvůli německým ponorkám a obchodním lupičům. Operace Podsvětí je důkazem, že Úřad strategických služeb ('Office of Strategic Services; OSS) americké vlády, z něhož se nakonec stala CIA, a organizovaný zločin mají rozsáhlou společnou historii, sahající zpět do II. světové války.

Vláda USA spolupracovala s organizovaným zločinem (jenž nenáviděl Castra za to, že mu znárodnil kasina a další zařízení) na pokusech zavraždit Fidela Castra. Britský deník the Guardian vydal v roce 2007 zprávu nazvanou "CIA osnovala s mafií k zabití Castra", založenou na nově uvolněné dokumentaci, nazvané "Rodinné šperky":

CIA se spikla s chicagským gangsterem, popisovaným jako "náčelník Cosa Nostry a nástupce Al Caponeho", ve zpackaném pokusu z roku 1960 o atentát na Fidela Castra, vůdce kubánské revoluce, podle tajných dokumentů, jež agentura včera vydala.

Odhalení je obsaženo v sedmisetdvoustánkové dokumentaci CIA, známé jako "Rodinné šperky" (Family Jewels), sestavené v roce 1973 na rozkaz jejího ředitele Jamese Schlesingera. Podle pamětí, sepsaných v té době, bylo účelem dokumentace identifikovat všechny soudobé aktivity CIA, jež "byly v rozporu s ustanoveními Zákona o národní bezpečnosti z roku 1947" - a byly, jinými slovy, nezákonné.

Nástupcem Al Caponeho byl Sam Giancana. Jediný z výhradně hollywoodských filmů, jenž se dotýká zapletení mafie s vládou USA, byl "JFK" Olivera Stonea. Jediný jiný film, jenž odhaluje rozsáhlé vztahy mafie s CIA, byl "Dobrý pastýř" (také Kauza CIA, The Good Shepherd ) Roberta De Nira, kde funkcionář CIA Edward Wilson (Matt Damon) vyhrožuje mafiánskému bossovi Josephu Palmimu (což je založeno na životě skutečných zločineckých bossů Sama Giancany a Santa Trafficanteho jr.; hrál ho Joe Pesci), že buď bude spolupracovat s CIA na atentátu na Fidela Castra, nebo bude deportován. Kubánské dilema, s Batistovou vládou kolaborující s židovskou a italskou mafií, bylo znepokojivé. Mafie měla s ostrovním národem jiné zájmy, jako prostituci a úplatkářství vládních úředníků. Americký novinář jménem David Detzer ve stati "Na pokraji: Kubánská raketová krize 1962" ('The Brink: Cuban Missile Crisis 1962') popsal, co viděl, když navštívil Kubu v období Batistovy vlády teroru:

Veřejné domy vzkvétaly. Hlavní průmysl vyrůstal kolem nich; vládní činitelé dostávali úplatky, policisté si hrabali peníze za ochranu. Prostitutky postávaly ve dveřích, brouzdaly ulicemi nebo se vykláněly z oken. Jedna zpráva odhadovala, že jen v Havaně jich provozovalo živnost 11 500. Za okrajem kapitálu, za hracími automaty byla jedna z nejchudších a nejkrásnějších zemí západního světa.

Havana byla Las Vegas Karibiku, sklízející zisky z heren, prostituce a drog (kokainu a marihuany) pro mafii. Gangsteři vydělali majlant na zádech Kubánců, díky úplatnosti zákony vymáhajících orgánů a vysokých politických představitelů, kteří se přidali k Batistovi. Batistův vztah k Meyeru Lanskymu a Lucky Lucianovi byl gangsterským snem. Havana začínala být známá jako "Latinské Las Vegas".

Meyer Lansky znal Batistu od 30. let. Lansky přicestoval do Havany v roce 1933, aby se tu setkal s tehdy velitelem kubánských ozbrojených sil Fulgenciem Batistou kvůli podnikatelskému plánu, jenž by zahrnoval herní práva pro kasina a kontrolu kasina v hotelu Nacional. Batista povolil mafii, aby provozovala své podniky bez jakéhokoli zasahování, což jí dalo stejnou moc, jakou měly nadnárodní společnosti, operující na Kubě. Přítomnost mafie na Kubě začala, když Batista v roce 1933 povýšil ze seržanta na plukovníka a poté na velitele ozbrojených sil. Od ústavního prezidenta z roku 1940 k tomu, aby se stal de facto diktátorem Kuby po puči v roce 1952 byl Batista v pozici absolutní moci, z níž měl prospěch nejen on, ale i jeho blízcí spojenci včetně mafie. Jak popisoval kubánské prostředí pod Batistou T. J. English:

Ostrovní jádro zkorumpovaných obchodních a politických osobností bylo nabuzeno tím, co slibovalo otevření stavidel v Havaně. Ale i oni věděli, že znalosti zločinu a tok kapitálu musí přijít od těch venku. Pro ty, kteří působili uvnitř ostrovních vazeb obchodu, politiky a korupce, to problém nebyl.

Kubánská společenská elita byla téměř po celé století propletená s podnikatelskými zájmy zvenčí a tvořila vládnoucí kartel, jenž byl směsicí průmyslníků z USA, cukrových baronů, turistických magnátů a mezinárodních finančníků.

S Lucianem a Lanskym usazenými na Kubě to bylo podnikání jako obvykle. Luciano provozoval kasina, i když ho Batista nakonec na žádost vlády USA deportoval. Batista hledal velké investice v kubánských kasinech a nočních klubech, takže každý, kdo by investoval, by byl dostal herní licenci, aniž by byl vládou obtěžován. Kuba se za Lanskyho stala střediskem mezinárodního pašování drog. Z nechvalně proslulého hotelu Nacional se podobně jako z dalších hotelů stalo kasino a noční kluby se zaplnily prostitutkami pro americké turisty a kubánské podnikatelské elity. Operace Lanskyho ad Luciana udržovaly ostatní mafiánské bosse šťastnými s nesmírnými zisky, a zároveň dělaly z Batisty boháče s politickými příspěvky, končícími na jeho kontech ve švýcarských bankách. Batistova vláda umožnila, aby se z Kuby stal lukrativní trh pro legální i nezákonnou činnost mafie i nadnárodních společností. V projevu z roku 1960 na večeři Demokratů v Cincinnati v Ohiu prezident John F. Kennedy přednesl fakta o tom, kdo skutečně vlastní kubánskou ekonomiku, když řekl:

Na začátku roku 1959 společnosti ze Spojených států vlastnily kolem 40 procent kubánské cukrové půdy; téměř všechny dobytčí farmy; 90 % důlních a nerostných koncesí; 80 % zařízení; prakticky veškerý ropný průmysl; a dodávaly dvě třetiny kubánského dovozu. Samozřejmě, naše soukromé investice Kubě hodně pomohly. Ale naše činnost příliš často vyvolávala dojem, že tahle zem má větší zájem dostávat od Kubánců peníze než pomáhat jim budovat vlastní silnou a pestrou ekonomiku.

Jeden z dílů klasické filmové trilogie Francise Forda Coppoly "Kmotr II", natočené podle knihy Maria Puza, odkrývá historickou pravdu. Michael Corleone (hrál ho Al Pacino) a Hyman Roth (Lee Strasberg), který byl ve skutečném životě Meyer Lansky, měli, spolu s představiteli významných nadnárodních společností, hlavní podnikatelské zájmy na Kubě. Ve filmu Roth chtěl Michaela Corleoneho zavraždit, ale ve skutečnosti italská a židovská mafie byly na Kubě partnery, rozhlížejícími se po dalším rozšíření své činnosti v Karibiku.

Jako "výraz vděčnosti" ve skutečném životě i ve filmu firma ITT Corporation, ve Spojených státech usazená nadnárodní telefonní společnost, udělila "Zlatý telefon" na Batistovu počest za to, že na Kubě zavedl zvýšení tarifů (jak to požadovala vláda USA), čímž se použití telefonu stalo pro většinu Kubánců příliš drahým. "Kmotr II" byl blíž pravdě než to, co přinášely v onom časovém období běžné sdělovací prostředky. Sdělovací prostředky ve Spojených státech ukazovaly Batistu v pozitivním světle až do samého konce jeho diktatury.

Konec Batistovy vlády

11. prosince 1958 velvyslanec USA Earl Smith řekl Batistovi, že Spojené státy už nemohou jeho vládu déle podporovat. USA odepřely Batistovi azyl a navrhly, aby šel do Španělska. Na slavnosti v předvečer Nového roku řekl Batista svým vládním činovníkům, že opouští Kubu a odlétá do Dominikánské republiky, podle různých odhadů se 300 - 700 miliony $. Portugalský diktátor António Salazar povolil Batistovi vstup do země. Batista se od roku 1972 usadil ve španělské Marbelle, kde nakonec zemřel na srdeční mrtvici.

1. ledna 1959 kubánské síly pod vedením Fidela Castra vstoupily do Havany bez odporu Batistových poražených sil. Fidel Castro vstoupil do Havany o pár dnů později, 8. ledna, vítězným pochodem, oslavujícím vítězství nad Spojenými státy podporovanou diktaturou s vazbami na zločin. Pro Kubu to byla nová kapitola dějin, ale pro Washington to byl začátek politické a ekonomické války proti Castrově vládě.

http://www.globalresearch.ca/cuba-pre-1959-the-rise-and-fall-of-a-u-s-backed-dictator-with-links-to-the-mob/5464738

• < Předchozí
• Další >