Povstání roku 1916 o století později

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 4. 2016

Twitter

Právě před sto léty tento měsíc, 24. dubna 1916, příslušníci Irských dobrovolníků a Občanské armády nastoupili a obsadili řadu míst, hlavně v Dublinu a na několika dalších místech v zemi. Povstání trvalo šest dní, ale jeho dopad se ozývá ještě o století později.

Desetitisíce našich občanů se zúčastnily vládou organizovaných oslav stého výročí, aby oslavily hrdinství a sebeobětování těch, kteří bojovali, i těch, kteří obětovali život. Občané přišli, ne aby podpořili vládu, ale vládě navzdory. Představitelé vlády se setkali buď s jízlivými komentáři z davu, nebo s hrobovým tichem. 

Vláda měla vlastní oslavy Velikonočního povstání v březnu, na který Velikonoce letos připadly. Není pochyb, že si s úlevou oddychla, když se dokázala přenést přes oslavy stého výročí převážně s nedotčeným historickým příběhem.

Na oficiálních akcích představitelé zřízení pokračovali v prosazování své verze "usmíření", což je jejich trvalá honba za ztotožněním tohoto státu s politickými a vojenskými potřebami imperialismu. Neustále opakovali, že bychom měli uctít nebo připomenout "všechny, kteří zemřeli v roce 1916". Nikdy neupřesnili ani nedefinovali který den či měsíc, jaké události bychom měli uctít.

Muži a ženy, kteří se zúčastnili povstání roku 1916, byli motivováni politickými cíli a touhami, jež se výrazně liší od těch, jež měli profesionální či odvedení vojáci. Klást je na stejnou úroveň znamená naznačovat, že to všechno byl omyl, uchýlit se k pohledu na povstání bez předsudků ve snaze udusit skutečné motivace a důvody, jež povstání podpořily.

Bylo to povstání proti imperiální nadvládě a za prosazení nezávislosti a k ustavení demokratického státu pod kontrolou irského lidu.

Použití termínu "všichni, kteří zemřeli" znamená hodit do jednoho pytle ty, kteří bojovali za naši svobodu, s těmi, kteří utlačovali náš lid, kteří bojovali v zájmu britského imperialismu, buď přímo potlačujíce revoluční síly nebo bráníce zájmy britského impéria na flanderských polích. Vládní strany Fine Gael (Křesťanští demokraté) a Labour Party dokonce pozvaly příbuzné jednotek Black and Tans (zálohy Královské irské policie, rekrutované z Británie i z Irska a bojující proti Irské republikánské armádě; pozn. překl.) a posadily je o Velikonočním pondělí na přehlídkovou tribunu na O'Connell Street.

Tato vychytralá a podřízenecká mentalita, jež leží v srdci vládní strategie, je vidět při odhalení "Pamětní zdi 1916" na hřbitově Glasnevin 3. dubna. Ta nese jména revolucionářů i civilistů (zabitých hlavně nevybíravou střelbou britské armády) a vojáků britské okupační armády, kteří zemřeli při povstání.

Je to ekvivalent vietnamské vlády, jež vztyčila památník americkým vojákům, kteří zavraždili desetitisíce Vietnamců - vojáků, kteří byli zodpovědní za četné masakry, kteří používali chemické zbraně proti Vietnamcům. Představte si Alžírsko, Angolu, Indii nebo jiné kolonizované národy, jak vzdávají čest svým utlačovatelům; nebo Palestince, vzdávající úctu izraelské okupační armádě. Jaká by byla reakce Belgičanů, Holanďanů nebo Dánů, kdyby jejich vlády vztyčily památník "všem, kteří zemřeli" během nacistické okupace jejich zemí, včetně jmen nacistů a gestapáků, zabitých partyzány?

Není to totéž. Připomenout všechny najednou je nepřipomenout nikoho.

Je to velmi rozhodné odmítnutí politiky, jež zrodila povstání roku 1916. Režimní přístup je jasné politické prohlášení o tom, co si myslí a co chtějí prosadit, verze minulosti, nutná pro jejich současnou strategii. Kontrolovat historický příběh, to je kontrolovat, jak se lidé dnes chápou a jak by zítra měli konat.

Pokoušejí se utvářet chápání minulosti, aby tak pokračovali v programu hlubší oddanosti NATO, ztotožnění sebe samých a tohoto státu se stále těsnějším svazkem a spojenectvím v první řadě s Evropskou unií, politicky a vojensky se Spojenými státy a samozřejmě s Británií. A téhož dne, kdy režim odhalil svou zeď hanby, kotvilo v dublinském přístavu šest válečných lodí NATO a na letišti Shannon stála čtyři vojenská letadla USA.

Nejpozitivnějším výsledkem oslav je oživení zájmu o to, co se událo roku 1916 a co motivovalo revoluční představitele. Po téměř čtyřech desetiletích útoků politické režimní garnitury, devíti desetin akademické obce a provládních sdělovacích prostředků nedokázali zlomit velkou úctu, již náš lid má k povstání roku 1916 a k vůdcům a dobrovolníkům, kteří se jej zúčastnili. Režim proto musel ustoupit od svého původního postoje, myšlenky na účast britských "královských" parazitů na vzpomínkové slavnosti.

My lidé musíme uchopit vlastnictví našich dějin a nalézt v nich a u našich historických hrdinů inspiraci. Neexistují jedny dějiny či historický příběh: dějiny a motivace utlačovatele a utlačovaných nejsou tytéž. Ti, kteří vykořisťují a mají prospěch z vykořisťování, nejsou stejní jako vykořisťovaní.

Povstání roku 1916 bylo potvrzením potřeby založit svrchovaný, nezávislý, demokratický stát, jaký naplní potřeby našeho lidu. To byl základní požadavek; cokoli dalšího je bez zajištění nezávislosti a svrchovanosti irelevantní a nedosažitelné.

Povstání roku 1916 a jeho následky odsunuly stranou ty, kteří ustupovali, a ty z domácích vládců, kteří chtěli získat více drobtů od impéria, mít křeslo u imperiálního stolu a být slabším partnerem britského imperialismu. Zajistit vazby na impérium bylo v zájmu nacionalistické i unionistické podnikatelské třídy.

Tito ústupkáři byli zahnáni, ale ne poraženi. Zachytili vedení národního boje, což vyústilo v to, že jejich politické a ekonomické zájmy i zájmy imperialismu byly zajištěny v roce 1922 podepsáním anglicko-irské smlouvy. Touhy lidu byly potlačeny. Odstranili jsme královskou korunu a nabarvili poštovní schránky nazeleno, ale nic víc se nezměnilo.

Dnes musí pokrokové síly zjevně posílit lidovou podporu, jež pro povstání roku 1916 stále existuje. Musíme prohlubovat znalosti a pochopení našeho lidu kolem událostí roku 1916 a vize načrtnuté ve Vyhlášení Irské republiky a předložit vlastní vizi toho, jaké může být nové Irsko v rukou lidu, s novým prohlášením pro dnešek, postaveném na Vyhlášení, jež předložili revolucionáři v roce 1916.

Irští dělníci mohou dosáhnout málo a zajistit nemohou nic, dokud nebudou mít základní nástroje k dosažení změny - čili národní demokracii a svrchovanost. Stejně jako věřili představitelé v roce 1916, my ze zkušenosti víme, že nemůžete budovat spravedlivou a důstojnou společnost, když zůstáváte v impériu nebo jemu podřízení.

Pracující dnes ve dlouhých a ostrých bojích dosáhli pokroku. Nic jsme nezískali bez boje. Nástroje a kontrolní mechanismy mohou mít nová jména; jejich kontrolní prostředky jsou toliko předělané a přetvořené, protože zůstáváme podřízeni, teď ovládáni a kontrolováni Evropskou unií.

Národní demokracie a svrchovanost byly a jsou, tehdy i teď, základními nástroji, vyžadovanými irskou dělnickou třídou, abychom pokročili a chopili se vlastnictví své země, uplatnili nárok na vlastnictví veškerého bohatství, jež vyprodukujeme. Jak řekl řídící mozek revolučních sil James Connolly: "Naše požadavky jsou ty nejstřídmější: chceme jen zemi."

Autor Eugene McCartan je generálním tajemníkem Komunistické strany Irska. Velikonoce v roce 1916 připadly na 23. a 24. duben.

• < Předchozí
• Další >