Děsivá krása: Velikonoční povstání 1916

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 5. 2016

Twitter

"Poblacht na hEireann" (Irská republika): Mluvčí těchto slov, stojící na schodech průčelí dublinské Hlavní pošty a čtoucí z vyhlášení, se sotva zaschlým inkoustem, "prozatímní vlády Irské republiky", byl básník Padraig Pearse. Bylo právě po poledni 24. dubna 1916 a otevíralo se jeviště dramatu, jenž smísí tragédii a triumf, posly-dvojčata irských dějin.

Je sto let od doby, kdy nějakých 750 mužů a žen vztyčilo barikády a obsadilo pevné body v centru Dublinu. Možná tisícovka dalších se k nim přidala. Za šest dnů bylo po všem, poštovní úřad v plamenech, ulice zčernalé palbou granátů a vůdci povstání na cestě před popravčí čety u zdí věznice Kilmainham.

A tak se i přes neúspěch Velikonoční povstání nakonec stalo jednou z nejdůležitějších událostí v irských dějinách, "neúspěch", jenž se rozlehl po celém světě a odrazil se v koloniálních povstáních o téměř půl století později.

Výročí - zvlášť stoletá - jsou stejným dílem mýtem i vzpomínkou, a poučit se z nich je vždycky ožehavý podnik. A ačkoli 1916 není 2016, jsou tu paralely, kousky příběhu, jež se překrývají a spojují v tehdejší Evropě s Evropou dneška.

Evropa roku 1916 byla světem války. "Lampy zhasly" (jak říká úsloví) v srpnu 1914 a kontinent byl omotaný ostnatým drátem a ponořil se do téměř nepředstavitelné smrti. Krátce poté, co byl zastřelen poslední irský rebel, Britové zahájili bitvu na Sommě. Jen v první hodině oné bitvy zemřelo přes 20 000 vojáků, a na konci bylo na obou stranách přes milion obětí na životech.

Evropa je stále ve válce, jaksi ovlivněna kroky koloniálního světa, údajně dávno zašlého. Británie bojuje svou čtvrtou válku v Afghánistánu. Italské zvláštní jednotky stopují islamisty v Libyi. Francouzské válečné letouny bombardují své staré podupané pozemky v Sýrii a honí Tuaregy v Mali.

A Evropa také válčí sama se sebou. Je znovu rozmotáván ostnatý drát, ne aby vytvořil zóny ze země nikoho mezi zákopy, ale aby blokoval přílivy uprchlíků, vyvolané evropskými - a americkými - armádami a těmi, které je zastupují v Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Somálsku a Sýrii.

Koloniální kuřata přicházejí domů na hřad mnoha cestami. Britové a Francouzi si mezi sebou v roce 1916 tajně rozkrájeli Střední východ, využívajíce náboženství a národnostních rozdílů k "rozděl a panuj" v oblasti. Vznikla tu nestabilita. Skutečně, to bylo celé. Nikdy by nebylo dost Francouzů nebo Angličanů k ovládnutí Levanty, ale Šíité, Sunnité a křesťané, horečně se snažící si vzájemně podřezat krky, si nevšímali dobře oblečených bankéřů na vedlejší koleji, kteří, nemajíce civilizovaného chování, mlaskali, když počítali jejich peníze.   

Irové roku 1916 nakonec onen gambit pochopili, a byli jeho prvními oběťmi.

Irsko bylo kolonií dlouho předtím, než si velké mocnosti rozdělily v 18. a 19. století svět, a strategie, jež držela ostrov chudý, zaostalý a výnosný, byla transplantována všude. Náboženské rozdělení udržovalo dlouho Indii v poslušnosti. Kmenové a náboženské rozdělení znemožňovalo Nigérii vládnout. Etnický konflikt vyzkratoval odpor v Keni a v Jižní Africe. Rozdělení na sekty fungovalo dobře v Sýrii, Libanonu a Iráku.

K tomu bylo Irsko velkou laboratoří kolonialismu, kde si Angličané zkoušeli způsoby, jak udržet obyvatelstvo v sevření. Kultura, náboženství, jazyk a příbuznost, to vše byla voda na mlýn. A když všechno ostatní selhalo, do Irska bylo lodí přes Irské moře kousek; zabij všechny laboratorní krysy a začni znovu.

Skutečnost, že Angličané byli do roku 1916 v Irsku 747 let, byla důležitá. Irové nazývali okupaci "dlouhým žalem" a byli z ní poněkud zcvoklí. Zvolit si uprostřed války boj s jedním z nejmocnějších impérií v lidských dějinách se nezdá být hrozně racionálním aktem (a popravdě hodně Irů souhlasilo, že to byla snaha předem odsouzená k zániku).

Evropská levice Velikonoční povstání odsuzovala, většinou proto, že jí nedávalo příliš smysl.  Co to prováděl disciplinovaný marxistický intelektuál a odborový předák jako James Connolly, když se chopil zbraně s mystickými nacionalisty, jako byli Padraig Pearse a Joseph Mary Plunkett? Jedním z mála radikálů, kterým to došlo, byl V. I. Lenin, který nazval kritiku vzpoury "příšerně malichernou".

Connolly i Lenin pochopili, že povstání zrcadlilo společnost, hluboce zdeformovanou kolonialismem. Na rozdíl od zbytku Evropy v Irsku mohly rozdílné třídy a náhledy najít společný základ právě proto, že měly podobnou zkušenost: bez ohledu na jejich vzdělání, bez ohledu na jejich zdroje, nakonec byli Irové, a jednali v každém ohledu coby podřízení svých vládců.

Většina evropské levice byla podezřívavá k nacionalismu všeobecně, protože rozmazával hranice mezi utlačovanými a utlačovateli a narušoval analýzu, že třída je velká zlomová linie. Ale jak svět objevil o půl století později, nacionalismus byl ideologií, jež sjednocovala mnoho proti několika. Nakonec si vytvořil vlastní problémy a zvedl vlastní zrůdy, ale pro drtivou většinu koloniálního světa byl základní složkou národního osvobození.

Velikonoční vzpoura nebyla prvním protikoloniálním povstáním. Američané setřásli Angličany v roce 1783; Řekové vyhnali Turky v roce 1832. Velké povstání Sipajů v Indii téměř uspělo při vyhánění Britů ze subkontinentu v roce 1857. Došlo i k jiným. Ale v srdci impéria došlo ke zvláštnímu dramatu k myšlence revoluce, a bylo to víc drama než čin, co přilákalo světovou pozornost. Londýnské The Times obvinily Velikonoční povstání z nepokojů roku 1919 v Indii, kde britská armáda zmasakrovala 380 sikhských civilistů v Amristsanu. Jak za to Irové mohli, se Times nikdy neobtěžovaly vysvětlit.

Ale Irové viděli spojitost, i když poněkud jinak než Times. Roger Casement, předák vzpoury z roku 1916, popravený za zradu v srpnu téhož roku, řekl, že případ Irska byl také případem Indie, protože velikonoční vzbouřenci bojovali "za opětovné spojení svobodných civilizací na Zemi".

Jako povstání to byl neúspěch, částečně i proto, že celá událost byla držena v tajnosti. Pravděpodobně ne víc nž asi tak tucet lidí vědělo, co se chystá. Když Irská dobrovolnická jednotka a Irská občanská armáda pochodovaly k poště, většina kolemjdoucích, včetně Angličanů, si myslela, že tam venku jsou nějací "kluci", bavící se tím, že opět provokují úřady.

Ale tajemství nedělají revoluce úspěšnými. Spiklenci si představovali, že jejich příklad roznítí celé Irsko, ale v době, kdy se o něm většina Irů dověděla, už bylo po všem. Nakonec to nebyla příliš krvavá záležitost. Bylo kolem 3 000 zraněných a 485 mrtvých, mnozí z nich byli civilisté. Z bojovníků Britové ztratili 151, vzbouřenci 83, včetně 16 popravených v následujících týdnech. Při povstání byla zničena čtvereční míle centra Dublinu, a když britské jednotky vedly vzbouřence ulicemi po jejich obklíčení, davy na vzbouřence plivaly.

Ale jak každým dnem konaly popravčí čety, nálada se začala měnit. Connolly byl tak těžce zraněn, že nemohl stát, tak ho přivázali k židli a zastřelili. Úřady také odmítly vydat popravené vůdce jejich rodinám a místo toho je spálily v nehašeném vápně. Zatčeno a uvězněno bylo asi 3 439 mužů a 79 žen. Téměř 2 000 jich bylo posláno do internačních táborů a 98 bylo odsouzeno k smrti. Další stovka byla odsouzena ke dlouhému vězení.

To všechno se nesnášelo dobře s veřejností a úady byly nuceny další popravy odvolat. Navíc myšlenka "Irské republiky" se neztrácela, bez ohledu na to, kolik lidí bylo zastřeleno, oběšeno nebo uvězněno.

Velikonoční povstání byla určitě neohrabaná záležitost. Pearse je nazval "krvavou obětí", což způsobuje, že vzpoura zní až nepříjemně podobně jako heslo katolické církve: "Krev mučedníků je sedačkou církve."  A to je zatím podstata věcí jako Velikonoční povstání. Rok 1916 sloučil všechny ideologie, rozdělení a předsudky, jež kolonialismus po celá staletí živil a vytvářel pro někoho velmi zvláštní partnery. Ti, kteří snili o znovuustavení starověkého království Meath (království existující na části území dnešního Irska od 1. stol. n. l. přibližně 1 000 let; pozn. překl.), obsazovali barikády se studenty Karla Marxe. Negramotní nájemní zemědělci se chopili zbraní s hraběnkou Markieviczovou, která radila ženám: Zanechte své šperky v bance a kupte si revolver."

Některé rozdíly nezmizely. Dochází nejméně ke dvěma oslavám Velikonočního povstání. Zavedené režimní strany - Fine Gael, Fianna Fail, a Labour Party - zorganizovaly akce k hlavnímu vzpomínkovému dnu, na 27. března. Sinn Fein, představující většinu irské levice, má svou vlastní oslavu. Je tu několik odštěpeneckých skupin, které předkládají vlastní konkrétní příběh Velikonočního povstání.

A jestli chcete být součástí toho všeho, můžete jít na internet a koupit si "pravé" tričko irské vzpoury z ""Eire Apparent." Všechno je na prodej, dokonce i revoluce.

Rok 1916 byl jistým způsobem o Irsku a jeho dlouhých, podivných dějinách. Ale rok 1916 je i o ochotě lidských bytostí vzdorovat, někdy proti beznadějné přesile. Na tom není nic zvlášť nebo jedinečně irského.

Krátkodobě Velikonoční vzpoura odpravila lidi, kteří mohli zabránit občanské válce z let 1922-23 mezi republikány a nacionalisty, jež následovala po založení irského Svobodného státu v roce 1921. Svobodný stát byl nezávislý a samosprávný, ale stále byl součástí impéria, zatímco Britové odřízli Severní Irsko a chovali se k němu, jako kdyby bylo jejich. Irsko se stalo skutečně nezávislým až v roce 1937.

Dlouhodobě ale Velikonoční povstání učinilo pokračování britské vlády v Irsku nemožným. V tomto smyslu měl Pearse pravdu: krvavá oběť fungovala.

Znamená sté výročí něco pro dnešní Evropu? Možná ano. Stejně jako Evropa roku 1916, i Evropa roku 2016 je ovládaná několika na úkor mnoha. Kolonialismus impérií byl nahrazen kolonialismem bank a financí. Britská okupace ožebračila Iry, ale ti se moc nelišili od dnešních Řeků, Španělů a Portugalců - a, ano, Irů - kteří vidí úpadek své životní úrovně a export svých mladých a "splácení" bankám, od kterých si nikdy nepůjčili. Skutečně dnes většina Evropanů kontroluje své životy víc než Irové v roce 1916?

Jak se liší dnešní "Trojka" - Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond - od Whitehallu roku 1916? Ten druhý přišel nezván do Irska, ten první ovládá ekonomický a politický život Evropské unie.

Básník William Butler Yeats nazval v básni "Velikonoční týden 1916" povstání zrozením "děsivé krásy". A tak tomu bylo. Ale Pearsův proslov nad hrobem starého fenjanského válečníka Jeremiaha O'Donovana Rossy byl asi náležitější: "Říkám pánům mého lidu, dejte si pozor. Pozor na to, co přichází. Pozor na povstání lidu, jenž si vezme nejen to, co mu nedáte."

Con Hallinan, Dispatches From The Edge, 22. března 2016

• < Předchozí
• Další >