M. Ransdorf: Ernesto Guevara - Muž svědomí

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 9. 2005

Twitter

"Hledal ve svých úvahách myšlenku kubánského autora, která by nejlépe vyjadřovala to, co je poselstvím kubánské revoluce světu na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Došel jsem k závěru, že je to pregnantní formulace Fidela Castra Ruze, že je třeba vytvářet bohatství vědomím a nikoli vědomí bohatstvím..." Tak začíná M. Ransdorf knihu o Ernesto Guevarovi...

Památce mého přítele Jana Růžičky (1955-1998), který mne přiměl k tomu, abych tuto studii napsal.

Hledal ve svých úvahách myšlenku kubánského autora, která by nejlépe vyjadřovala to, co je poselstvím kubánské revoluce světu na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Došel jsem k závěru, že je to pregnantní formulace Fidela Castra Ruze, že je třeba vytvářet bohatství vědomím a nikoli vědomí bohatstvím. Vyslovil ji sice už 4. dubna 1982, ale má snad dnes větší platnost, než tehdy.[1] Fidel se k ní ostatně vrací i ve svých úvahách o globalizaci, kdy proti globalizaci finančních trhů klade globalizaci lidské solidarity.[2] O globalizaci lidské solidarity šlo Ernestu Che Guevarovi v jeho době. I to je důvod, proč se k němu dnes obracejí statisíce lidí po celém světě.

„Nejúplnější člověk své epochy„

V „Černé knize komunismu„, které se v mnoha zemích (včetně naší) dělá taková reklama, se na účet Ernesta „Che„ Guevary dozvíme, že se prý jednalo o „neoblomného sovětofila„[3], o „latinskoamerickou verzi Něčajeva„[4], který prý „penězi opovrhoval, ale bydlel v nejlepší havanské čtvrti, byl ministrem hospodářství, ale postrádal i ty nejzákladnější ekonomické znalosti, a nakonec Centrální banku dokázal přivést na mizinu„. „Dogmatický, chladný, netolerantní „Che„ byl pravý opak otevřené a přátelské kubánské povahy. Na Kubě se stal strůjcem polovojenského režimu, vnuceného mládeži, a kultu nového člověka. Byl prý zaslepený „elementárním antiamerikanismem„ a v Kongu „se jeho cesty zkřížily s jistým Désiré Kabilou, marxistou, který se dnes stal pánem Zairu a neštítí se žádného masakru civilního obyvatelstva„. O složitém vztahu Guevary a Castra se dozvíme „Castro jej využíval ke svým taktickým cílům. Po vzájemné roztržce odešel Guevara do Bolívie„.[5] Potud údajný odborník na Kubu Pascal Lafontaine, jeden z autorů vychvalované „Černé knihy komunismu„, který své odbornictví demonstruje tím, že útok na kasárna Moncada (26. 7. 1953) klade do Havany, když je všeobecně známo, že šlo o Santiago de Cuba.[6]

Toto je obraz Ernesta „Che„ Guevary, který je v příkrém rozporu s tím, co nabízí skutečně kvalitní guevarovské monografie, ať už je to práce neobyčejně všestranného Iosifa Romuaľdoviče Griguleviče (Lavreckého)[7], nebo novější studie francouzského specialisty na Latinskou Ameriku Pierra Kalfona[8], mexického historika Paca Ignacia Taiba II (zatím snad nejvíce ceněná práce[9]), amerického publicisty Jona Lee Andersona[10], případně dalšího Mexičana (přednášejícího v USA) Jorge G. Castańedy.[11] Mexický badatel Castańeda se snaží přeměnit Guevaru v kulturní symbol, zasazený výlučně do kontextu 60. let, kdy lidé veřili v průchodnost systému a mysleli si, že tvořivá vůle je schopná prosadit i ty nejodvážnější sny. Proti redukci Guevary na kulturní symbol se ozvala ovšem oprávněná kritika. Guevara ze současných monografických prací vyznívá jako složitá a rozporuplná osobnost, přes všechny výčitky autoritářství[12] (což ale neříkal, že "revoluční duch se nezíská silou"?[13]) nepochybně vysoce schopná diskuse[14] a tolerance jiných názorů (jak se vykonstruovaný obraz Guevary u Pascala Lafontaina srovnává například se skutečností, kterou dosvědčuje Luis Simón, že „Che„ kritizoval stalinismus a masakr v Budapešti? [15]) , s vysokou kulturou myšlení, a to i v ekonomických otázkách.[16] To prokázala myšlenkově neobyčejně zajímavá a vydavatelskou prémií oceněná kniha kubánského autora Carlose Tablady Péreze "Ekonomické myšlení Ernesta Che Guevary".[17] Kubánci už v osmdesátých letech, po zahájení reformní politiky nápravy (proceso de rectificación) ukazovali, že význam Guevary nespočívá jen v příkladu čestnosti a heroismu, ale také v jeho pozoruhodné myšlenkové kultuře, jež má co říci minimálně celému latinskoamerickému společenství. Tak soudili Pedro Vuskovic a Belarmino Elgueta[18] a v mnoha ohledech nekonformní historik Fernando Martinez Heredia,[19] který doprovodil předmluvou už knihu Tabladovu. Všechny tři práce pak vyzdvihly jednu důležitou okolnost Guevarova myšlenkového odkazu: úspěšný přechod k socialismu vyžaduje vlastní silnou, dominantní kulturu, systematické úsilí o nový koncept společenské racionality. Ekonomická racionalita v užším slova smyslu musí sloužit společenské racionalitě a nikoli naopak.

Jistě, Che i v ekonomické oblasti střídal úspěchy i neúspěchy, skutečně přesné analýzy i vyslovené omyly, ale jeho řízení ministerstva průmyslu (nikoli hospodářství, jak uvádí „odborník„ Pascal Lafontaine) se vyznačovalo organizační schopností a umem shrnout věcnou diskusi (Gustavo Arcos-Bergnés[20]). I kritik „Che„, jeho jmenovec Alfredo Guevara, říká, že „Che přinesl Kubě správní kompetenci a píli, jaké nikdy předtím a také ani později nebyly dosaženy„.[21] Proč tedy takové útoky na Ernesta „Che„ Guevaru, které se nezastavují ani před naprostými nesmysly a pomluvami? Odpověď je prostá. Stéphane Courtois, vydavatel „Černé knihy komunismu„, naznačuje, jak mocným vadí památka „Che„ Guevary. Lituje, že „loučení s myšlenkou revoluce v představě 19. a 20. století ještě zdaleka neskončilo…Do módy se znovu dostává Che Guevara„.[22] Jako komentář k tomuto výroku může posloužit názor německého amerikanisty Heinze Dietericha Steffana. Tvrdí, že právě dnes "jsou hodnoty Che a jeho přesvědčování příkladem tím, co mandaríni kapitálu a jejich pisálci nemohou tolerovat…Kde proroci neoliberalismu vychvalují evangelium egoismu…humanistické hodnoty Che ztělesňují solidaritu a sdílenou odpovědnost".[23] Philipp Hlawacek zase soudí, že "dnes také reprezentuje svobodu, mládí a ideu revolucionizování konzervativního systému".[24]

Tato krátká studie je věnována myšlenkovému světu Ernesta „Che„ Guevary. Důvodem není jen rostoucí zájem o Guevaru, kterého by mnozí rádi viděli jen jeho jakousi postmoderní ikonu. Jistě, je možné se usmívat nad tím, že venkované v Bolívii u Vallegrande mluví o „svatém z La Higuera„, který uzdravuje.[25] Lze pochopit nadšení Kubánců z nalezení kostry „Che„ v areálu letiště ve Vallegrande v červenci 1997 (Jon Lee Anderson uveřejnil 1. 7. 1995 interview s bolivijským penzionovaným armádním generálem Mariem Vargasem Salinasem, který přiznal, že "Che" byl spolu se šesti dalšími spolubojovníky pohřben v letištním areálu ve Vallegrande[26] – navzdory oficiálním prohlášením „Che„ nebyl spálen, ale pohřben, s výjimkou vojáky uťatých rukou, které se časem dostaly na Kubu). Na přání vdovy Aleidy a dětí se mrtvý „Che„ vrátil na Kubu, přes protesty lidí z Vallegrande, jež ukončila až mezinárodní dohoda. Na vojenském letišti San Antonio de los Bańos byli 13. 7. 1997 jen Fidel Castro Ruz, veteráni revoluce, čelní představitelé strany, Aleida March a její děti.[27] Od 17. 10. 1997 jsou ostatky „Che„ pohřbeny na Kubě, v památníku v městě Santa Clara, které kdysi osvobodil.[28] Fidel tehdy ve svém projevu nazval při smuteční poctě Guevaru "morálním obrem, který roste každý den", vyzdvihl jeho víru v člověka (su fe en el hombre) a zdůraznil, že "Che byl skutečný komunista a dnes je příkladem a paradigmatem revolucionáře. Che byl učitel (maestro) a tvůrce (forjador) lidí jako on". V současné době sice mnozí jásají nad vítězstvím ve studené válce, "ale nic nebude moci zastavit chod dějin. Její objektivní zákony mají trvalou platnost. Che se opíral o tyto zákony a měl absolutní víru v člověka…Bojovník může zemřít, ale nikoli jeho ideje". Podtrhl, že jeho "zářivý pohled proroka" se změnil v symbol pro všechny chudé v tomto světě. "Che osvobozuje a vyhrává více bitev než kdy předtím".[29] Rok 1997 vůbec byl označován v mnoha periodikách jako rok "Che" a už předtím se pořádala řada setkání, seminářů , jejichž tématem byl kubánsko-argentinský revolucionář Ernesto Guevara.[30]

Vznikla hotová chemanie se záplavou plakátů a jiných projevů věku masové kultury.[31] Je to jen zájem o příjmy z turismu (mluví se o naučné stezce, muzeu, památníku), co vyvolalo „Nadaci Che Guevary„, vztyčení sochy a snahy o zřízení Guevarova muzea? Ne! Sekretářka nadace Ligia Morón říká přesně, že „chtěl přece jen přinést více spravedlnosti do Latinské Ameriky„.[32] A Latinská Amerika má stejný nedostatek spravedlnosti jako v šedesátých letech. Proto říká Randy Escalante ve Vallegrande, že „Che je příklad pro všechny, kteří chtějí nějakou společnost změnit„,[33] a proto si Ligia Morón myslí, že „kdyby dnes přišel, lidé by ho podpořili„.[34] Je to možné. Mezkař Seferino Ulloa, který ho potkal 21. září 1967, se vyjádřil, že by si Guevaru přál znovu potkat, aby mu ukázal cestu a "aby nás vedl v životě". A dokonce Carlos Balboa, voják, který zajal "Che" v Yuro, tvrdí: "pochopil jsem, že nás opravdu podvedli. Che měl pravdu".[35]

Dnes probíhá souběžně rekontextualizace i dekontextualizace obrazu "Che" a pro přihlášení se k "Che" není potřeba být revolucionářem.[36] Je třeba se ptát, proč se „Che„ stal znovu aktivizujícím mýtem, ale i jak se liší a v čem se shodují symbol a historická postava, co do „Che„ vkládají dnešní mladí a co v něm skutečně mohou najít. Je-li inspirací pro ty, kteří chtějí měnit společnost, pak nikoli vším, co dělal a co zamýšlel. Dějiny nejsou pohodlnou zásobárnou příkladů, které lze prostě převzít a uplatnit. Vyžadují znalost kontextu i vnitřního světa těch, kteří dějiny spoluvytvářeli a vyjadřovali, rezonovali i směřovali ambice milionů. O to jde, a nikoli o oslavu. Tato krátká skica tedy nepřináší podrobný životopis „Che„. Život a působení Guevary může čtenář lépe poznat například ve výše uvedených monografiích. Oponuji samozřejmě tendenci přeměňovat Ernesta Che Guevaru na pouhý kulturní symbol spojený výlučně s kontextem šedesátých let, jak se to objevuje například v práci mexického politologa a historika Jorge G. Castańedy.[37] Smysl těchto řádek je jiný, ukázat ty stránky odkazu Ernesta Guevary, které vzdorují času a oslovují nové a nové generace na prahu XXI. století. Proč je tu znovu „Che„? Manuel Cabieses Donoso v časopisu Punto Final odpovídá srozumitelně: "Jeho jméno je synonymem vzpoury proti nespravedlnosti. Symbolem, který podněcuje nová pokolení sociálních bojovníků. Polarizace mezi třídami se zvětšila od smrti Che. Nikdy nebylo tolik chudých a zatlačených na okraj". [38] Che je odpovědí těm, kdo tvrdí, že socialismus zemřel.[39] Proti snaze zbavit Guevaru politického a ideového poselství jeho příkladu, proti pokusům ukázat, že politické a vojenské teze "Che" ztroskotaly, ztratily sílu a kurs kubánské revoluce znehodnotil jeho ideály stojí názor Manuela Pińeira (Barba Roja), že Guevarovy ideály, myšlení, akce a příklad "transcendují projekcí budoucnosti".[40]

Ano, pozdní kapitalismus prokázal a prokazuje velkou životnost a produktivnost. Ale také destruktivnost, která ohrožuje schopnost lidstva přežít. Na straně neoliberálů převažoval na začátku devadesátých let duch triumfalismu, na velké části levicové scény rezignace. Francis Fukuyama přišel v roce 1989 v tezí, kterou obracel teze francouzských novoheglovců, totiž, že dějiny dospěly na svůj konec. Kapitalistická demokracie prý představuje "konečný bod ideologického vývoje lidstva" a "konečnou formu lidské vlády".[41] Podobně mluví i mnozí "polepšení" na levici: tak například bývalý španělský komunista Jorge Semprun se vyjádřil v říjnu 1991 v deníku Le Monde, že "dnes jsme konfrontováni s touto realitou: společnost, v níž žijeme, je nepřekročitelný horizont".[42] V této době i pozdější Guevarův životopisec Jorge G. Castańeda mluvil o úpadku o možné budoucí roli latinskoamerické levice, vzdával se "vyhynulého socialistického modelu" pro řešení problémů regionu a sázel na jiný typ tržní ekonomiky, samozřejmě silně kontrastující s tím, co se tu dnes pod tímto názvem nabízí.[43] Mluvilo se o základní změně situace, kdy hrozila ztráta alternativ.[44] Guevarův odkaz v této situaci obstál a dnes se k němu hlásí více lidí než kdykoliv před tím. Přitom se začátkem devadesátých let mnozí těšili, že po pádu berlínské zdi bude svět bezpečný a snížení vojenské konfrontace povede k růstu blahobytu národů a k řešení globálních problémů. Nestalo se. Dvě desetiletí silné, takřka náboženské víry ve volné trhy, v deregulaci, liberalizaci a privatizaci, končí v zhroucení finančních trhů v Latinské Americe, na Dálném Východě, v Ruské federaci. Svět není bezpečnější a stabilnější. Ukazuje se, že kapitál může být za určitých okolností dobrý sluha, ale špatný pán, že jen z donucení, protiváhou politicky organizovaného socialismu (tedy nikoliv jen gorbačovsky socialismu jako „hodnotového přístupu„) rozvíjel sociální stát. Není-li tato protiváha, roste tlak na soustavu sociálního zabezpečení, na sociální a kulturní práva. Roste tlak na národní státy, které stále méně prostředků mají k dispozici proti nanárodním korporacím a spekulativnímu kapitálu: mimo jiné to je důvod, proč získává stále více na popularitě projekt tzv. Tobinovy daně, která by zdaněním spekulativních toků kapitálu zvýšila manévrovací prostor pro vlády národních států, dala by jim dodatečné prostředky.[45] Kdo se „novému pořádku„ protiví (například nacionalisté hájící přednostně národní zájmy), stane se nepřítelem lidstva, o čemž veřejnost pohotově přesvědčí dobře koordinované sdělovací prostředky. Nepomůže-li konflikt nízké intenzity, přijdou vojenské údery. A NATO je vždy připraveno, jak ukázala jugoslávská krize. Už předtím vykřikl 26. 12. 1998 belgický ministr zahraničních věcí po bombardování Iráku USA a Spojeným královstvím: "OSN zemřela". Miliardy jdou na válečné účely a přitom vyspělé země dávají jen 0,2% HDP na pomoc rozvojovým zemím, i když se roku 1980 zavázaly dávat nejméně 0,7%. Jistě, dnes už tu není sovětský blok, tak proč se snažit. Souostroví nejvyspělejších zemí dává 92% výdajů na vědu a výzkum, vlastní 90% patentů, roku 1999 20% nejbohatšího obyvatelstva světa pokrývá 86% světové spotřeby. V roce 1970, tři roky po Guevarově smrti, to bylo "jen" 72%![46]

Destruktivnost pozdního kapitalismu se netýká jen podobných vojensky „řešených„ krizí, bídy ve Třetím světě, rozbití produktivního potenciálu zemí bývalého sovětského bloku a eroze sociálního státu v nejvyspělejších zemích, včetně rostoucí nezaměstnanosti. Schopnost přežití kapitalismu je totiž založena na přežití trhů. Navenek to znamená podřídit všechny zdroje zeměkoule kritériu zisku. To se týká i nenahraditelných složek životního prostředí.[47] Uvnitř nejvyspělejších společností ale znamená expanze trhu to, že se vše mění ve zboží, včetně životního stylu a jeho složek. Daniel Bell sice v „Kulturních protikladech kapitalismu„[48] přesně analyzoval proces vyvanutí původních ideálů (a mýtů) buržoasie, ale to neohrožuje životaschopnost globálního kapitalismu, který získává stále více neosobní ráz, mašinérie nemající lidský smysl. Rodí se systém samopohybu, kde se racionálně realizuje iracionální cíl. Pohlcení, absorbování trhem zbavilo životaschopnosti uměleckou avantgardu, protože „marketizované„ umění už nemohlo být protestem proti panujícímu všeobecnu. Estetizace skutečnosti byla vykoupena banalizací všeho.[49] Příkladem je reklamní využití Gorbačova výrobci pizzy.

Zdálo se, že i „Che„ (který se stal pro levici jakousi programovou linií obrany v dusné atmosféře začátku devadesátých let) byl absorbován trhem, neunikl merkantilizaci i banalizaci svého myšlení a že se stal postmoderní ikonou. Ale to je jen jedna, povrchová stránka věci. Život a smrt „Che„ se navzdory veškerému zdání vzpírají „marketizaci„ a banalizaci.[50] Neuspěla snaha přeměnit Guevaru jen ve zboží, protože "paradigmatická síla Che se prosazuje nad tyto úmysly, k neklidu neoliberálních triumfalistů a mocných světa. Pokoušet se ho redukovat na symbol je vulgární zjednodušení". Byl to nade vši pochybnost "člověk s ohromující morální silou, velice čestný, velice citlivý, lidský, schopný doprovázet svá slova svými činy".[51] Byl to totiž život, který nebyl nahodilým shlukem událostí, ale měl hluboký myšlenkový obsah, směr a smysl. Proto přitahuje „Che„ tisíce těch, kteří se s banalizací všeho nechtějí smířit. Je inspirací těm, kteří proti globalizaci trhů kladou globalizaci solidarity, kteří proti fragmentaci společnosti jako nástroji vlády staví vytváření prostoru pro solidární akci. A bez něj žádná skutečná levice není možná. Proto smíření se s neoliberálním paradigmatem, jež je spojeno s fragmentací sociální sféry, znamená nejen krizi identity, ale skutečnou politickou i intelektuální demisi sociálně demokratických stran. V této situaci nepřekvapuje zájem o Guevaru u mladých. Mladým neoliberální nabídka už nevyhovuje, nepřijímají život bez vášní, tvrdí Paco Ignacio Taibo II. Dochází opět ke vzkříšení utopismu a protože byl neoliberální experiment vyčerpán, je zájem o "Che" vyjádřením obratu politického kyvadla.[52] Jeho myšlení je krajně rovnostářské, antibyrokratické a bytostně antihierarchické. Je třeba ho číst přes jeho vlastní činy, prismatem činů. "Che" ostatně vyznával zásadu, že nemůže být distance mezi slovy a činy a že řídit lze jen skutečným příkladem.[53] To, co na Guevarovi přitahuje tak různé prostředí, jako kdyby byl próteovsky mnohotvárný, je podle Manuela Souzy jeho antidogmatismus, soudržnost myšlení a jednání, horoucí touha po spravedlnosti, bratrství, skutečný internacionalismus, odmítání poct a prebend. To jsou ve světě vůdců jedinečné vlastnosti.[54] Podobně mluví Adolfo Gilly. Zájem o Che podle něho způsobuje jeho čestnost, shoda jednání se zásadami, vzpoura proti nespravedlnosti, odstup proti tehdejším dvěma velkým systémům. Che je sice používán jako zboží i jako politická legitimace, ale jeho život a dílo mají na tom všem nezávislý smysl.[55]

Při své první návštěvě na Kubě v prosinci 1993 jsem při jedné z živých a inspirujících debat vyslechl názor, že čeští komunisté v minulosti nedokázali (a možná ani nechtěli) odpovídajícím způsobem pochopit politické myšlení Ernesta „Che„ Guevary a nezabývali se vlastně ani strukturou a dynamikou příbuzné politické koncepce, jejímž autorem nebyl nikdo menší než Fidel Castro Ruz.[56] Přemýšlel jsem o této přátelské výtce a musel jsem jí do značné míry dát za pravdu. Předpokladem opravdu přátelských vztahů je vzájemné pochopení a uznání. V našich soudech chybělo pochopení pro nutnost „tropikalizace„ socialismu v kubánských podmínkách, romanticko-heroický rys kubánské revoluce jsme si jen obtížně spojovali s živými tradicemi kubánských dějin, i když jméno José Martího už zakotvilo mezi názvy pražských ulic a z jeho díla vyšel před řadou let reprezentativní výbor.[57]Zapomínali jsme na to, že Kubu je třeba posuzovat a chápat prismatem zkušenosti Latinské Ameriky, nikoli Střední Evropy. Zaznamenal to už James William Fulbright, kritik americké politiky, který charakterizoval postoj Kubánců k Fidelovi a jeho týmu takto: "Nejdůležitější ze všeho je pocit důstojnosti a národní hrdosti, spojený s revolucí".[58] Následující řádky jsou (neuceleným) pokusem o to, vyrovnat se s tímto dluhem alespoň částečně. Věnoval jsem tomuto tématu dva roky (i když jinými úkoly přerušované) práce. Na prvním místě, vzhledem k 70. výročí narození v roce 1998, připadá náš dluh vůči Ernestu „Che„ Guevarovi. Při bližším pohledu na tuto osobnost se ukáže jako projev neobyčejné skromnosti a možná i sebeironie to, co měl údajně sám „Che„ říci: „Jestliže Jean-Paul Sartre dělá filosofii revoluce, jsou to Kubánci, kdo ji žijí, kdo ji uskutečňují a kteří nemají čas z ní činit teorii„ .[59] „Che„ patří nepochybně nejen do politických dějin marxismu, ale i do dějin marxistického myšlení. Potvrzuje výrok zakladatele Komunistické strany Peru (a autora pozoruhodné publikace „Antiimperialistické hledisko„[60]) José Carlose Mariátegui, že marxismus na americké půdě nebude obtiskem a kopií, ale musí být heroickou tvorbou.[61]

Tato heroická tvorba v podobě kubánské revoluce měla ohlas v celém Třetím světě. 26. července 1953 skupina 135 odvážlivců napadla kasárna Moncada v Santiagu de Cuba v provincii Oriente. Masakr přežil pouze 21 příslušník Castrova hnutí, které se pak následně nazývalo Hnutí 26. Července (Movimiento de 26 Júlio), nebo zkráceně M-26. Sám Castro přežil pouze zázrakem. A když byl postaven před soud, ve skvělé řeči „Dějiny mne osvobodí„ změnil svou roli: stal se žalobcem Batistova režimu, který masově porušuje lidská práva dětí a prostých občanů, kterým chybí skoro vše k důstojnému životu. Veřejné mínění i zásah papeže pomohly Castrovi z vězení při amnestii v roce 1955. Fidel Castro Ruz, jeho bratr Raúl, Jesús Montané, Melba Hernandez, Haydée Santamaría a další, kteří přežili, odešli do Mexika. Po čase koupili od jednoho amerického milionáře jachtu Granma. Ta vezla ke kubánským břehům 81 povstalce. 12. prosince 1956 došlo k vylodění na pobřeží provincie Oriente, matky všech kubánských revolt a revolucí. Souběžně už 30. listopadu vyvolal student theologie Frank País povstání v Santiagu de Cuba. Mělo dojít ke spojení obou větví protibatistovského odporu. Ale Granma se díky nepřízni počasí opozdila, Castrovi lidé se nedostali na dohodnuté místo. V bažinách Aguya pak byli odhaleni a vládními vojáky takřka vyhlazeni, Guevarovi zachránil život odvážný Juan Almeida. Do hor Sierra Maestra uniklo jen 12 lidí (Fidel a Raúl Castro, Juan Almeida, Camilo Cienfuegos, Ciro Redondo, Efigenio Ameijeiras, Universo Sánchez, Faustino Pérez, Calixto García, René Rodriguez, Calixto Morales a Ernesto Guevara). V průběhu boje se lidé, které k radikálně republikánským postojům poháněly myšlenky tradičního humanismu, často křesťansky orientovaného, postupně stávali komunisty.[62] Zásluhu na tom měl i Ernesto „Che„ Guevara, tehdy už disponující silnou marxistickou erudicí. V roce 1958 už guerilla v pohoří Sierra Maestra měla tři fronty a v polovině roku bylo zformováno pět kolon. V upomínku na Granmu každá měla 81 mužů a žen. Významná byla kolona „Antonio Maceo„, kterou vedl populární Camilo Cienfuegos. Snažila se o průlom z východu do provincie Pinar del Río na západě země. Dostala se až do Aynay. „Che„ vedl kolonu „Ciro Redondo„, která byla pojmenována po bojovníku z doby útoku na kasárna Moncada a z Granmy, který zahynul právě roku 1958. „Che„ byl určitě nejenergičtější velitel a právě jemu se podařil rozhodný úspěch. Guevarovi lidé dobyli 30. prosince 1958 strategicky položené město Santa Clara, čímž rozdělili Kubu. Cesta na hlavní město tím byla otevřena. Diktatura propadla panice a Batista sám uprchl. Fidel vyzval ke generální stávce.

3. ledna 1959 vstoupily kolony Camila Cienfuegose a Ernesta „Che„ Guevary do Havany. 6. ledna 1959 pak do hlavního města dorazil Fidel Castro v čele 700 vojáků revoluční armády.[63] Revoluce zvítězila přesto, že její nepatrné ozbrojené síly byly konfrontovány s jednou z nejsilnějších armád Latinské Ameriky a Karibiku a USA se v létě 1958 postavily na stranu Batisty. Poskytly jeho vojsku leteckou podporu ze základny Guantánamo a spousta nevinných lidí tak ztratila život. Tím se ale odhalilo to, že diktatura Fulgencia Batisty hrála vůči USA a jejich kapitálovým špičkám služebnou roli.[64] Právě Castrovi lidé od té doby ztělesňovali národní čest a hrdost. Sám Fidel v dopisu Celii Sanchezové, tvůrkyni podpůrné sítě v Santiagu 5. června 1958 se zapřísahal, že Američané draze zaplatí za to, co lidem způsobili.[65] Když 16. dubna 1961 vpadli do Zátoky sviní žoldáci s otevřenou americkou podporou (Fidel od začátku pochopil, že má jít o nové vydání scénáře z Guatemaly v roce 1954 a proto zvolil správnou strategii obrany), byli během 72 hodin rozdrceni a Američané se cítili poníženi.[66] Kuba deklarovala socialistický charakter revoluce a v roce 1965 byla založena nová marxistická strana, která převzala odpovědnost za správu státu jako první mezi rovnými. Na tomto vývoji neměly podíl jenom psychologické změny spojené s bojem za svobodu proti Američanům a jejich chráněncům, ale i uvědomělý postup vůdců revoluce, především Fidela Castra a Ernesta „Che„ Guevary.

Je tedy nepochybné, že mezi postavy, které se významně a nesmazatelně zapsaly do dějin marxismu XX. století patří také Ernesto "Che" Guevara. Luís Suárez Salazar, ředitel Centra studií o Americe (CEA) ho nazval v návaznosti na už zmíněnou myšlenku peruánského revolucionáře José Carlose Mariáteguiho „heroickým tvůrcem„ a zdůraznil, že „jeho dílo nebylo pouhým aktem intelektuální produkce„, ale hledáním konkrétních a reálných řešení spjatých s problémem kubánské revoluce a nedostatečné rozvinutosti na západní polokouli.[67] Stal se už za života zosobněným aktivujícím mýtem, je jím ostatně dodnes[68], zejména dnes, kdy ve „zvláštním období„ (período especial) Kuba čelí následkům rozpadu bývalého sovětského bloku a přitvrzené blokádě ze strany USA.[69] Ale za obrazem exaltovaného revolučního romantika se skrývá hluboký myslitelský profil, na Kubě objevovaný zejména od začátku politiky nápravy (rectificación), která pokračuje dodnes.[70] Jeho opravdovost[71] (tak to nazval známý historik Eduardo Galeano)[72] určovala myšlení i konání. A tak, jako Angličan Thomas Paine pomohl americké revoluci k sebeuvědomění, Argentinec Ernesto Guevara pomohl podobně revoluci kubánské. I v rodné Argentině se „Che„ stal předmětem obrovského zájmu. Nejprve se jeho dílo stalo inspirací pro ozbrojené i umírněné obhájce lidských práv v 70. letech.[73] Následně se vyvinul přímo kult Guevary. Objevily se také filmy s guevarovskou tématikou.[74] Opakovaně se konaly konference v městě Rosario[75], „Che„ se objevil v muzikálu „Evita„, který se natáčel v Argentině, fenoménu Guevara jsou věnovány internetové stránky a - ovšem - vycházejí nové a nové knihy.[76] Ty mohly těžit z toho, že kromě už klasických spisů se do rukou čtenářů dostávala dosud veřejnosti neznámá díla samotného Guevary, tak například jeho cestovní poznámky.[77] V Západní Evropě se Guevara dočkal obrovské renesance zájmu především v Itálii, kde objevila doslova neskutečně rozsáhlá záplava překladových i původních italských knih s tímto tématem.[78]

Guevara žil život prostoupený odvahou, ale nikoli slepou odvahou. Vždy ji prověřuje a směruje kritická reflexe. Před časem Valtr Komárek, v šedesátých letech spolupracovník velkého latinskoamerického revolucionáře, který dodnes obdivuje jeho "filosofický a kulturní rozhled" i jeho odvahu, vytkl Guevarovi, že se provinil jako intelektuál tím, že vzal samopal a zabíjel. To prý skutečný intelektuál nedělá.[79] Podobně vyznívají i soudy „hochů z Miami„.[80] Jenže takto by mohl odsoudit jakéhokoliv revolucionáře. "Che" dobře věděl, že lidská práva jsou revolučního původu, že prostor pro ně nevznikne sám od sebe.

Základní konstitutivní prvek prostoru svobody a lidských práv je solidarita, solidární akce. Tu se snažil obhájit i po revoluci. Proto ohromoval české i sovětské poradce tím, že pracuje v řadě s ostatními a sdílí jejich životní podmínky. Nebylo v tom nic z falešné skromnosti a pseudolidovosti. "Che" klade důraz na to, aby fenomén bezprostřednosti, který stál u kolébky revoluce (a vlastně všech revolucí), se v dalším období neztrácel. Jeden z povstalců v pohoří Sierra Maestra, Rafael Chao vyzdvihuje jeho lidský přístup – přes veškerou tvrdost. Tvrdí, že nikdy neznal „méně egoistického člověka„.[81]

Říká se, že se z něj stal "svatý" kubánské revoluce. Dost možná, ale "svatí" církve mají prolamovat řetěz zprostředkování, mají být dárci přímého kontaktu s tím původním. (Tuto úžasnou sílu důvěry lze vycítit z písně Franka Delgada v podání Glendy Fernández Vega „Con la adarga al brazo„ (Se štítem na paži): „nedovolme těm, kdo tě užívají jako téma řeči a dělají vše opačně, další projevy na tvou počest, ani aby užívali tvůj portrét, jestliže budou kázat to, čím nejsou„.[82]) Tak byl vnímán snad i "Che". Věděl, že kubánskou při je nutno internacionalizovat. I jeho zásluhou je dnes Kuba symbolem pro celý třetí svět, pro všechny sociálně kriticky smýšlející lidi. Právě to jí umožňuje přežít i po pádu sovětského bloku. Už jenom tím se oběť Ernesta Guevary ospravedlňuje. I pro nás je dnes „milá přítomnost„ Che Guevary, jak to poprvé zaznělo ve známé písni Carlose Puebly „Hasta siempre„.[83] Oč vzdálenější je jeho fyzická přítomnost, o to naléhavější je jeho přítomnost intelektuální a morální.

Sartre ho pokládal za "nejúplnějšího člověka své epochy". V článku „Uragán nad cukrem„ psal 10. a 11. července 1960: „Byl to nanejvýš kultivovaný muž a, po Castrovi, jedna z nejjasnějších inteligencí revoluce. Viděl jsem ho: jemnost a humor, které osvědčoval vůči těm, které pozval...Tito mladí lidé splácejí kult, ostatně silně diskrétní, s energií, tak milovanou Stendhalem...Bdít je vášeň...oni bdí bez motivu...Ze všech těch, co bdí v noci, je Castro nejprobuzenější„.[84] Sartre byl ohromen tím, že Ernesto Guevara ho přijal ve svém úřadě o půlnoci, Castro dokonce ve dvě hodiny ráno. Sartra fascinoval tento boj se sebou samým, proti spánku, proti potřebě odpočinku.[85] Guevara imponoval nejen renesanční šířkou zájmů, ale i tím, že v největší plnosti odrážel rozpory své vlastní doby (50. a 60. let) a byl schopen oslovovat nejširší spektrum lidí. To, co obdivoval Sartre nebyl jen boj proti vlastní fyzické únavě, ale potřebou vymknout se ustáleným řádům moci, byrokratické rutiny, jinak řečeno, bytostným puzením těchto výjimečných lidí k bezprostřednosti (Sartre to cítil jako duchovně spřízněný člověk. Srovnej jeho poznámky o Castrovi a kubánské revoluci v posmrtně vydané druhé části „Kritiky dialektického rozumu„.[86]). Revolucionář, který prolamuje řetěz zprostředkování musí mít kvalitu nejbezprostřednější, a to lásku. "Skutečný revolucionář je veden velkými city lásky. Je nemožné si myslit autentického revolucionáře bez této kvality".[87] Lásku k lidu spojuje s nenávistí k nepřátelům lidu. Bez ní je vítězství nemožné. Sám Guevara měl ohledy k zajatým a raněným na Kubě i v Bolívii.

Jako ilustraci lze uvést vzpomínku jeho o pět let staršího přítele Ricarda Roja. Na začátku padesátých let spolu cestovali do Bolívie. Tehdy (9. 4. 1952) se k moci dostalo spojenectví dělnických organizací a levicových vojáků. Guevarovým kolegům to imponovalo. „Che„ byl jiného mínění. Svůj názor podepřel zážitkem z jedné horské venkovské oblasti. Tam byli vesničané natíráni a stříkáni v boji proti vším tak, jako by šlo o dobytek. Nějaký byrokrat rozhodl o tom, že se s lidmi bude zacházet takto nedůstojně, jak se na předměstím Buenos Aires nakládalo se zvířaty. Přátelé stáli před sochou Bolívara a „Che„ řekl: „Tato revoluce ztroskotá, když je nedokáže oslovit v tom nejniternějším, pohnout jimi až do morku kostí, dát jim zpět velikost. Jestliže nikoli, k čemu je?„.[88] Sám „Che„ vzpomínal jednou na návštěvu továrny v Matanzas (stala se deset let po onom zážitku z Bolívie a „Che„ byl již ministrem průmyslu), kde si jeden dělník stěžoval na prašné prostředí, které mu způsobuje astma. „Che„ sám byl astmatik (Richard M. Ruiz vzpomíná, že ten, kdo stál vedle Ernesta, mohl slyšet svist vzduchu z jeho plic, kdykoliv byl v napětí[89]) a věc vzbudila jeho účast. Přenesl stížnost k šéfovi podniku. Řekl mu, ať se na věc podívá, že astmatik nemůže zůstat v prašném prostředí. To je barbarské a nemůže to pokračovat. Ať dojde k výměně místa nebo ať mu dají ventilátor. A odpověď byla, že ten dělník přece nemá astma, že dostal tuberkulózu. „Che„ se proto rozčílil nad takovým nedostatkem lidské citlivosti...[90]

Tato příhoda je příznačná, jakkoliv nepřátelé obviňovali „Che„ z chladu a nelidskosti. Vždy měl vřelý vztah k normálním lidem bez privilegií, cítil závazek vůči chudým. Ani jako vysoký státní činitel „Che„ nikdy neztratil lidský kontakt, schopnost se rozhořčit nad byrokratickou necitelností. Jen tak se mohl stát ve své době nejznámějším revolucionářem. Snažil se chápat revoluci jako věc, která musí proniknout do srdcí a myslí kubánského lidu, má-li přežít. Vždy měl víru v lid, nechtěl být jeho patronem, ale služebníkem. Peterlinz ho nazývá pragmatickým idealistou, který viděl v revoluci nikoli ráj na zemi, ale cestou proto, aby lidé našli sebenaplnění, důvěru ve vlastní síly a kontrolu vlastního osudu. V dějinách naší planety byl „Che„ něčím nádherným. Pochopil, že lidskost je spojena s bojem za osvobození druhého člověka.[91] A proto může říkat s José Martím:

„S chudými země chci hrát o svůj osud„

"Che" (slovo Che, vsuvka, která může vyjadřovat v různých kontextech citoslovce údivu, nadšení, žalu, něžnosti, souhlasu i protestu, ať už je původem z italštiny či z guaraní, charakterizuje Argentince a Uruguayce[92]) byl každým coulem Argentinec (k čemuž patřila mimo jiné jeho záliba v pití yerby maté[93]), v Argentině se také narodil 14. června 1928 (v městě Rosario) v rodině vlastníka plantáže yerby maté. Když dospíval, nikdy proto neměl ani sociální obavy, ani neprožíval politické a sociální boje své země.[94] Základní vzdělání nabyl doma, hlavně díky matce.[95] Ostatně Guevarovi měli velkou knihovnu a v ní byli i Marx, Engels a Freud, jejichž horlivým čtenářem se záhy stal. Střední školu navštěvoval od roku 1941 v Colegio Nacional Dean Funes v Córdobě. Škola ho nijak nezaujala, vynikal především ve sportovních disciplínách a v literatuře (naproti tomu ale neměl hudební sluch, jak sám s ironií sobě vlastní přiznával[96]). Významnější než vliv školy byly diskuse z uprchlíky ze španělské války a osobní zážitky společenských krizí v Argentině (spojených s rozporuplnou osobností diktátora Juana Dominga Peróna, Guevarovi byli vůči němu v činné opozici) a později při cestách po Latinské Americe. Tyto zkušenosti zakořenily v jeho mysli nedůvěru k parlamentní demokracii omezené jen na prázdné procedury a vedly k bytostnému odporu k vojákům v roli politických vůdců. Oligarchie jakéhokoli druhu mu byla z duše protivná, stejně jako ochránci latinskoamerických oligarchií, američtí imperialisté, kteří používali k podrobení zemí Latinské Ameriky jednou dolaru, podruhé vojenské hrozby či síly. . Žádný životopisec „Che„ Guevary nesmí však zapomínat na silnou odezvu rodinného prostředí v dalších osudech velkého revolucionáře. Dvanáct generací těchto Argentinců bylo spjato s bojem za svobodu vlastní země i celého kontinentu. Byli to lidé silných charakterů, kteří milovali nezávislost.[97]

Jeho otec, inženýr Ernesto Guevara Lynch (narozen roku 1900 jako syn irských přistěhovalců, matka Celia de la Serna byla španělského původu a byla socialisticky zaměřená) naučil svého syna to, co mu vštípil jeho vlastní otec: "nelhat, nekrást a nebát se". Guevara byl proti lži v revoluci i po ní. Revoluce se nikdy nesmí odchýlit od pravdivé komunikace s lidmi. To znamená vždy přiznat i vlastní chyby. Odmítal privilegia pro sebe i pro svou rodinu. Rodiče byli skuteční demokraté a v tomto duchu vychovávali Ernesta i jeho čtyři mladší sourozence. V Alta Gracia v Sierra Cordóba (zde rodina bydlila od roku 1930[98]) nenašel jen příznivější klima pro své vážné astmatické onemocnění, kterého ho trápilo od dvou let, ale i španělské republikány. Mezi ním a dětmi Juana Gonzáleze Aguilara, ministra zdravotnictví v Azańově vládě,vzniklo skutečné přátelství. Do rodiny chodil i generál Jurado, který líčil své zážitky z bitvy u Guadalajary. O španělskou občanskou válku se „Che„ zajímal vždy. V Mexiku jemu a Fidelovým lidem předával své zkušenosti generál Alberto Bayo (1955-1956, na Kubě vydal svou příručku guerrillového bojovníka[99]), později, už na Kubě, mohl „Che„ mluvit s generálem Lísterem.

V nejranějším mládí se žádných politických, natožpak revolučních aktivit nezúčastnil, i když mezi studenty té doby do vřelo. Od roku 1947 studoval lékařství s úmyslem porozumět vlastní zákeřné chorobě.[100] Později se vyhranil jeho zájem o problematiku malomocenství. V roce 1949 podnikl prvních ze svých velkých cest, projel na kole severní Argentinu.[101] Začal poznávat chudobu i křivdy páchané na pozůstatcích indiánských kmenů. Po předposledních zkouškách roku v prosinci 1951 s přítelem Albertem Granadem (ten byl magistr farmacie a biochemik a Guevara ho poznal vlyceu v roce 1942) procestoval na motocyklu Norton 500q od ledna 1952 Argentinu, Chile (zde se setkal i s pozdějším presidentem Salvadorem Allendem[102]), Peru (to byl pro „Che„ rozhodující kontakt s indiánskými masami, potomky Inků a nyní oběťmi brutálního násilí a vykořisťování ze strany cizích korporací[103]), kde několik týdnů pracoval v leprosáriu San Pablo v blízkosti Amazonky (opět zkušenost s nelidskostí, byť jiného druhu), Kolumbii (v době tzv. La Violencia). V Kolumbii byl krátce uvězněn, ale brzy nato propuštěn. (Důležitou zastávkou byl ecuadorský Guayaquil, kde se mohli opřít o doporučující dopis Salvadora Allendeho[104].) Pokračoval do Venezuely a své putování po latinskoamerických zemích skončil v Miami. Po celou dobu se oba přátelé živili příležitostnými pracemi. Vrátil se domů, složil poslední zkoušky, ale nechtěl být praktickým lékařem, diplom získal 12. 6. 1953. Stal se specialistou na oblast dermatologie a chtěl se setkal opět s Granadem a cestovat. Přemístil se do bolivijského hlavního města La Paz. Tam tehdy (od 9. dubna 1952) probíhala národní revoluce, ale tu označil „Che„ jako oportunistickou. V La Paz potkal Ricarda Roja, argentinského právníka, kterého vyhnal z vlasti diktátor Juan Domingo Perón. Pod vlivem Roja si „Che„ za další místo působení vybral Guatemalu (dorazil tam 24. 12. 1953), kde se živil tím, že psal cestopisné a archeologické články o indiánských kulturách, hlavně o civilizaci Mayů.[105]

Guatemala byla tehdy velmi zajímavá země. Presidentem tu byl odvážný reformátor Jacobo Arbenz, který se postavil proti panující bídě a zaostalosti země. 8 z 10 idí v Guatemale té doby nemělo boty a 7 z 10 bylo negramotných.[106] Arbenz sliboval indiánským bezzemkům půdu, aby nemuseli dál umírat hlady, vždyť v Guatemale 2% obyvatelstva vlastnilo 70% půdy.[107] Své sliby také začal plnit. 17. 3. 1952 vyhlásil agrární reformy. Postihly ekonomická privilegia méně než 1000 vlastníků půdy, kteří ale vlastnili půlku země. Vyvlastnil 225 000 akrů neobdělané zemědělské půdy, z nichž část patřila americké United Fruit Company. To byla společnost, která měl monopolní postavení v guatemalském zemědělství. Americký státní tajemník John Foster Dulles byl shodou okolností akcionář a právní zástupce této firmy. Proto v březnu 1954 obvinil Arbenzovu vládu, že je komunistická a donutil členské státy AOS, aby připravily pod záštitou CIA invazní síly ze žoldáků na území Hondurasu. V čele asi 700 vetřelců (útok začal 18. 6. 1954) stál Castillo Armis, který by ale proti 7000 profesionálních vojáků normálně neměl šanci. „Che„ Arbenzovy reformy podporoval jako sociálně spravedlivý, ekonomicky účelný a demokratický proces, vnímal ale i jeho slabiny. Guevara se snažil lid i politiky přemluvit k obraně reforem, ale marně. Armáda byla prorostlá agenty CIA a odmítla bojovat. 14., 15., 16. 6. 1954 americká letadla bombardovala vládní budovu. Boje trvaly krátce, od 18. 6. do 28. 6. 1954, kdy Arbenz rezignoval. [108]Arbenzův režim se zhroutil.[109] Guevaru tato klíčová, osudová zkušenost[110] málem stála život. V hlavním městě Guatemale nalezl naštěstí útočiště na argentinském velvyslanectví. Později (v září) se domohl záruky bezpečného odchodu do Ciudad de México, kam dorazil 21. 9. 1954 na severní nádraží. . Za pobytu v Guatemale ale Guevara potkával skutečně zajímavé lidi. Jeden z nových přátel, Richard M. Ruiz, tu byl se skupinou studentů, agitujících podobně jako „Che„ mezi obyvateli Guatemaly, aby bránili Arbenzův demokratický režim. „Che„ už se tehdy pokládal za marxistu, znal na tehdejší podmínky velmi solidně Marxe i Lenina, ale do Guatemalské komunistické strany ještě nevstoupil (kvůli přání cestovat do Evropy), i když o tom uvažoval.[111] Neměl za daných podmínek šanci na vládní lékařskou umístěnku a jeho finanční situace byla bídná, sen o cestě do Evropy nebyl reálný. I v Mexiku to nebylo existenčně jednoduché. Pracoval například jako fotograf na II. Panamerických hrách 5.-20. 3. 1955 pro Agencia Latina.

V době pobytu v Mexiku byl už od 18. srpna 1955 ženatý s Hildou Gadea Acosta, kterou poznal v Guatemale při práci pro Arbenzovu vládu a opět ji potkal v listopadu 1954. Tato žena indiánského původu sehrála v jeho životě obrovskou roli. Seznámila ho s řadou zajímavých a důležitých lidí, byla erudovaná marxistka a jeho prohloubení jeho znalostí marxismu bylo spojeno s jejím vlivem. Hilda Gadea mu dala dceru Hilditu (ta se narodila 15. 2. 1956) a i jinak ovlivnila další život Guevary. Zavedla ho totiž k Ńico Lopezovi, který patřil mezi Fidelovy pobočníky. Ernesto se následně dostal do kontaktu s Raúlem Castrem, Fidelovým bratrem a brzy poté s Fidelem samotným (poprvé se setkali v červenci 1955 krátce po Fidelově příjezdu 8. 7. v domě Marie Antonie González na calle Emparan 49 a jejich úvodní diskuse v kuchyni uvedeného domu trvala celou noc, do šesti ráno[112]), který už připravoval vylodění na Kubě ze svého útočiště v hotelu Imperial v Ciudad de México. Proběhl výcvik pod vedením Alberta Baya, odhalení střediska budoucích guerrillerů. Guevara byl zadržen 24.6. na Estación Migratoria, calle Miguel Schultz 27 nebo spíše 103-105. Che se setkal s Fidelem a slíbil mu, že ho neopustí. Pomohl zadrřené osvobodit, což se stalo po 57 dnech. Důležité bylo, že Mexiko neustoupilo tlaku Batisty. Bojovníci přešli do ilegality a připravili výpravu. Antonio del Conde (El Cuate), který jim opatřil zbraně, připravil i jachtu Granma. Z Tuxpanu Fidelovi lidé vyrazili 25. 11. 1956. Cesta trvala místo tří dní sedm, což bylo hnutí málem osudné, jejich příjezd byl odhalen a expedice zmasakrována. „Che„ byl do výpravy začleněn jako lékař, ale nakonec se vypracoval do postavení velitele (comandante). Jeho mírová role budovatele kubánské ekonomiky byla předznamenána jednou kapitolou jeho partyzánského působení. Organizoval tehdy výrobu zbraní, šatstva a bot, produkci chleba, sušeného hovězího, cigaret a doutníků, zásobování guerillových bojovníků.

„Che„ byl ve svém počínání ovlivněn také tím, že latinskoamerické vlády bojovaly za cizí zájmy, jak tomu bylo v případě války mezi Bolívií a Paraguayí o Gran Chaco a války mezi Peru a Ecuadorem. Vlády fungovaly jako loutky nadnárodních společností proti zájmům vlastních národů. Závislost, tu viděl „Che„ i v případě Mexika, a proto měl určité sympatie k politice Juana Dominga Peróna , který v Argentině omezoval imperialistické panství a podporoval národní buržoasii (podle svědectví Hildy Gadea Guevara nikdy nebyl antiperonista). Chránil také domácí trh a usiloval o jakýsi sociální smír. Guevarův otec pochopitelně naopak sympatizoval s převratem z června 1955, který ještě neuspěl, i s převratem ze září 1955, který úspěšný už byl. „Che„ rodičům připomínal, že za pučisty byli Američané, dále velké korporace a církve. Přitom Guevara neměl žádné zvláštní sympatie k Perónově osobě, na rozdíl od Jacoba Arbenze či Getúlia Dornellase Vargase. Jeho postoj k peronismu prošel, jak ukazuje Paco Ignacio Taibo II, nejlepší životopisec Guevarův, třemi fázemi. Nejprve ho odmítal, poté se dostavilo určité uznání a po rozhovorech s Johnem Williamem Cookem (levicovým peronistou) v Havaně dokázal kladně oceňovat aktivní odpor peronistů proti poměrům panujícím v Argentině.[113]

Právě už zmíněný osud Jacoba Arbenze Guzmána ovlivnil rozhodně zrání Guevary. Od prosince 1953 mohl sledovat průběh reformního hnutí zahájeného Arbenzem, presidentem Guatemaly od března 1951. United Fruit postižená pozemkovou reformou nalezla mocné ochránce v Bílém domě (advokátem této společnosti byl, jak už jsem se zmiňoval, John Foster Dulles) i u dalších hlav amerických států, které v březnu 1954 v Caracasu souhlasily s invazí žoldnéřů do Guatemaly. Je ale zbytečné opakovat, že Arbenz dokonale zklamal Guevarovy naděje. Projevil ústupnost vůči Američany zkorumpované armádě, neopřel se o svého potenciálního spojence, tedy o lid, naivně věřil v OSN. Guevara byl naopak přesvědčen, že „lid ve zbrani je neporazitelný„ (vyčítal Arbenzovi, že nevyzbrojil lid[114]), ale „Arbenz nebyl na výši událostí„.[115]

Guatemalská tragédie ho vedla k definitivnímu obratu k marxismu. Měl stále blíže ke komunistům, i když pro některé překvapivě sešlo z jeho snahy vstoupit do Guatemalské strany práce. Bezprostředním důvodem pro odložení vstupu bylo přání cestovat do Evropy, ale zarážela ho patrně i její neschopnost hledat cesty, které překračují dobové šablony: myšlenkové, organizační, institucionální. Tyto šablony padají částečně i na vrub Sovětů a smutně proslulého Earla Browdera, který značně ovlivňoval strategickou orientaci stran v obou Amerikách. Až příliš pozdě byl poznán jeho skutečný směr, když razil „spolupráci kapitálu a práce„ a jeho stoupenci chtěli dokonce v roce 1944 rozpustit KS USA. Neobstojí ale názory zpochybňující komunistický myšlenkový profil Ernesta Che Guevary.[116]

„Che„ nekapituloval nikdy, ani v tak beznadějné situaci, v jaké se nacházel po zhroucení guatemalské pokojné revoluce. Prohry měnil častokrát v šanci na novou iniciativu a nový začátek. Již jsem uváděl, že v září roku 1954 „Che„ uprchl do Mexika. Pracoval tu ve Všeobecné nemocnici. Po útěku do Mexika se k němu připojili Hilda Gadea Acosta a Ńico Lopez. V zemi svého nového pobytu se mění pod vlivem manželky Hildy Gadea v uvědomělého marxistu a začíná spolupracovat s Hnutím 26. července. Průvodcem po stránkách „Kapitálu„ mu bude matematik a ekonom Salvador Vilaseca. Rychlost jeho proniknutí do složité konstrukce marxismu je obdivuhodná, stejně jako hloubka pochopení. Pomohla tomu sociální zkušenost zprostředkovaná cestami po Latinské Americe na motocyklu. Nebyla to tedy jen četba, ke které ho vedla nejen zvídavost, ale i nutnost být v klidu, daná nemocí. Nestačily mu ani četné kursy (kreslení, grafologie, námořní plavba, plachtění). Přistoupila i bezprostřední zkušenost cestovatele: nejprve po Argentině, pak i po celé Latinské Americe. Tak poznal utrpení prostých lidí, bídu, nevědomost, ale i odvahu těch, kteří s tím vším vedli rozhodný boj. Obdivoval odvahu řadových komunistů, které poznal poprvé mezi Chilany. „Che„ registroval „nespravedlnost vůči dělníkům„ a nasál do sebe „smysl pro vzpouru, vůči společenské třídě, která využívá a utlačuje třídu chudáků.„[117]

Náhodná nebyla ani profesionální orientace Guevary. Pracoval sice už kdysi , když se chtěl stát inženýrem, v podniku silničních staveb, ale pak zvítězilo lékařství. Po prvním ročníku se stal zdravotníkem argentinského obchodního námořnictva , a to mu umožnilo cestovat. Ernesto se nehodlal nikdy smířit s chatrným zdravím a bojoval s tímto handicapem. Podával pak po celý život výkony hodné sportovce. S poněkud starším přítelem biologem Albertem Granadem (narodil se roku 1922) poznával strašnou bídu Chilanů, Bolivijců, Peruánců a dalších Latinoameričanů. Zkušenost s lazarety, kde byli ve strašných podmínkách nemocní s leprou, vedla „Che„ k úvahám o sociálním rozměru lékařství. V peruánské Limě mluvil s prvním komunistickým intelektuálem, dr. Pescem, který oběma zájemcům umožnil navštívit různá leprosária. Granado i Guevara vyzkoušeli i vor a plavili se z peruánské Amazonie dále. Další zastávkou, jak už řečeno, bylo kolumbijské hlavní město Bogotá. „Che„ a jeho přítel skončili ve venezuelském Caracasu. Granado se vrátil do Argentiny, zatímco „Che„ zamířil do Miami. V USA zůstal zcela bez prostředků měsíc.[118]

Mluvím-li o cestách po Latinské Americe, na Guevaru silně zapůsobila zkušenost bolivijské revoluce při jeho cestě 1953. Vyvstal obrovský kontrast sociálně kritického zaujetí mas a jejich zoufalé nezkušenosti. Došlo tak jen k přeskupení elit a k okradení prostých lidí o výtěžky vítězství. Zklamaly i oddíly Juana Lechína, který se podřídil Movimiento Nacional Revolucionario Victora Paz Estenssora. V osobním života byl klíčový okamžik, kdy ho v Guatemale čekalo setkání s Hildou Gadea Acosta z Peru. Ta pracovala v marxistickém křídle Alianza Popular Revolucionaria Americana (ARPA, od roku 1944 Partido popular). Podle jejích vzpomínek společně četli Tolstého, Gorkého, Dostojevského a Kropotkinovy „Paměti revolucináře„. Z Leninových děl pak „Co dělat?„ a „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu„. Z Marxových a Engelsových spisů byly první na řadě „Anti-Dühring„, „Manifest komunistické strany„, „O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu„, „Vývoj socialismu od utopie k vědě„ a nakonec „Kapitál„. Ten znala Hilda poněkud lépe, protože studovala ekonomii.[119]

Guevara byl brzy znalejší marxismu a zasvěcoval do něj Kubánce z Hnutí 26. července na ranči Santa Rosa. Marx (San Carlos, Svatý Karel, jak žertem i kvůli zmatení cenzury nazýval Marxe Guevara) ho plně zaujal. Byl schopen své nadšení Marxem přenést i na Fidela Castra Ruze. Ten už ve svém vystoupení „Dějiny mi dají za pravdu„ ukázal, že jeho vůle svrhnout moc diktatury Fulgencia Batisty a jeho amerických protektorů je nezlomná, i když mu pokus dobýt kasárna Moncada vynesl rozsudek 15 let vězení. Po amnestii z roku 1955 odjel do Mexika, kde založil Hnutí 26. července. Guevara se s ním setkal v červenci 1955 v domě Marie Antonie González. Mezi oběma muži vzniklo hluboké vzájemné pouto náklonnosti. Guevara se stal jediným cizincem, kterému Fidel dal možnost být členem expedice na lodi Granma. Cvičil též pod vedením generála Alberta Baya na ranči Santa Roca. Bayo čerpal svou inspiraci nejen ze zkušeností španělské občanské války, ale také z myšlenek Mao Ce-tunga.[120] Bayo vyznamenával Guevaru obzvláštní důvěrou. Výcvik ale vzbudil pozornost policie, Kubánci i „Che„ byli zatčeni, ale o měsíc později, v červnu 1956 byli propuštěni. Akce pokračovala dále a Fidel , Raúl, „Che„ a Camilo Cienfuegos (1932-1959) se stali hlavními veliteli. „Che„ působil ovšem u invazních oddílů nejprve jako lékař, později uspěl jako comandante. Byl mezi barbudos (vousáči) nejtvrdší, nejbystřejší a nejúspějnější velitel (comandante, Fidelova hodnost byla a je comandante en jefe, vrchní velitel). Odlišoval se i svou marxistickou myšlenkovou průpravou revolucionáře.

„Che„, Fidel i jeho druhové pocházeli z buržoasního prostředí a jen obtížně se probíjeli od pozice revolučních demokratů k marxismu. Na druhé straně ani Socialistická lidová strana Kuby, přestože prošla zkouškou ilegality 1926-1938 a znovu po roce 1953, zpočátku Fidelovo hnutí nedoceňovala. Od roku 1957 došlo sice ke spolupráci, ale rozdíly pochopitelně zůstaly. I „Che„ zpočátku některé kroky Fidela kritizoval. Fidel totiž kdysi patřil k Straně kubánského lidu (ortodoxní) a obdivoval se Eduardu Chibasovi, který na protest proti Batistově diktatuře spáchal sebevraždu před mikrofonem kubánského rozhlasu. V létě 1957 Raúl Chibas a Felipe Papos s Partido de Pueblo cubano ortodoxo navštívili Fidela a výsledkem jejich schůzky byl „Manifest ze Sierra Maestry„, který ale hloubku revoluce nedoceňoval. Papos využil jeho dvojznačnosti k podepsání „Paktu z Miami„ s lidmi typu Agramonteho nebo Prío Socarráse. Guevara pakt s liberální buržoasií odsuzoval a měl podezření, že přechod k režimu „normálnosti„ , realizovaný starým aparátem při ponechání dosavadní armády (jen doplněné partyzány) povede k zopakování vývoje Itálie a Francie po roce 1945.

„Che„ ale Fidela podezříval zbytečně. Fidel se sice obával intervence Američanů před upevněním revoluce, ale odhodlal se zlomit své svazky s lidmi z buržoasní opozice proti Batistovi. O složité krystalizaci myšlenkového zázemí svědčí i výměna názorů s René Ramosem Latourem (Danielem) a Armando Hartem.

„Che„ tedy nestál proti Fidelovi, jen mu šlo o svébytnou interpretaci „fidelismu„. „Che„ byl radikálem, promýšlejícím problémy až na samotnou hranu politických možností, člověkem, jehož internacionalismus a třídní chápání politiky nebyly záležitostí ani formálního rituálu, ani pouhého citu, instinktu, ale náročné reflexe. „Che„ věděl, že kubánskou při zabezpečí její internacionalizace, daná ne deštníkem blokového uspořádání, ale odezvou na latinskoamerické půdě.

Guevara byl spoluzakladatelem zvláštního rysu kubánské revoluce, totiž odhodlání jednat za všech okolností čestně s lidem. Proto ve svých „Pasajes de la guerra revolucionaria„ neskrývá omezenosti revoluce, iluze, slabost, ba ani zradu [121](Ernesto Che Guevara, Pasajes de la guerra revolucionaria, Escritos y discursos, La Habana 1985). Otevřenost Povstaleckého radia (Radio Rebelde) například získávala důvěru lidí. Fidelovi lidé přiznávali totiž nejen úspěchy, ale také porážky.[122] Odhodlanost Ernesta "Che" Guevary mluvit a jednat za všech okolností s lidem čestně byla mylně vykládána jako opozice vůči Fidelovi. Che vypracoval první program revoluce už 27. 1edna. 1959. Kromě přeměny partyzánských jednotek v novou revoluční armádu žádal Che radikální pozemkovou reformu, znárodnění průmyslu a služeb a pomoc národně osvobozeneckým hnutím v Latinské Americe.[123] „Che„ skutečně také vytvořil Instituto Nacional de la Reforma Agraria a tento ústav měl poskytnout bezzemkům půdu zabranou velkostatkářům. Postupně ale na „Che„ doslova padaly funkce: vedl ministerstvo průmyslu, byl presidentem Národní banky Kuby. 9.1. 1959 viděl po šesti letech člověka, který na něho měl největší vliv, svou matku, která tehdy přiletěla do Havany. V roce 1959 (2.6.) se navíc oženil s pětadvacetiletou Aleidou March[124] a s ní pak navštívil Egypt, Indii, Japonsko, Indonésii, Pákistán, Jugoslávii (viz níže).

U pozemkové reformy byl pokládán Fidel za „umírněného„ , v duchu řešení komise vedené ministrem zemědělství Humbertem Sori Marínem. Ten předpokládal kombinaci individuálního předávání vyvlastněné půdy a vytváření družstev i zachování středních vlastníků. Pozdější president Osvaldo Dorticós vedl jinou komisi, která přišla po srážce s buržoasním křídlem revoluce s radikálnějším pojetím. Zde cítíme intervenci Guevary, který postupně svým vlivem myšlenkově i personálně revoluci „marxizoval„. Mělo jít o všeobecné znárodnění bez uplatnění individuálních přídělů půdy. Castro v televizi odsoudil živelné, spontánní zabírání půdy. Fidel nechtěl drobení hospodářských celků. Měl ale sympatie pro řešení Guevary a Dorticóse. Humberto Sori Marín později přešel k boji proti revoluci a v roce 1961 byl zadržen. Fidel nevystoupil proti jeho zastřelení.

Fidel i Guevara navazovali na myšlenkový i politický odkaz José Martího a Antonia Macea. Pro ně bylo typické posouvání věci revoluce do nadosobní roviny. Revoluce je důležitější než osobní hledisko, vzkazuje „Che„ dětem v dopisu na rozloučenou. „Především buďte schopni vždy co nejhlouběji v sobě cítit každou nespravedlnost způsobenou komukoliv a kdekoliv na světě - to je nejkrásnější vlastnost revolucionáře„.[125] Na Martího se odvolává Guevara i jinde. Tak ho cituje 8. srpna 1961 v Punto del Este (Uruguay) na Mezinárodní hospodářské a sociální radě, kdy ukazuje na spjatost ekonomické a politické závislosti. Na ekonomické svobodě, na rovnoměrném rozložení ekonomických styků závisí i svoboda politická.[126] (Stejný názor měl i další velký latinskoamerické levice, přítomný v Punto del Este, chilský socialista Salvador Allende.) Podobně v „Poselství národům světa„ během „Konference tří kontinentů„ se v úvodu odvolává na verš José Martího: „Je hodina ......a nelze vidět víc než světlo„.[127].

Guevara a Martí jsou si niterně blízcí. V řeči z 28. 1edna 1960 v Martím viděl „přímého učitele naší Revoluce„. Je mužem , „k jehož slovům je třeba se vracet vždy pro správný výklad historických jevů, které prožíváme a mužem, jehož slova a jehož příklad je třeba vzpomenout pokaždé, když chceme říci nebo udělat v této vlasti něco přesahujícího...protože José Martí není jen Kubánec : je Američan:, patří všem dvaceti zemím našeho kontinentu a jeho hlasu se naslouchá a s úctou nejen zde na Kubě, nýbrž v celé Americe„.[128]

Odmítal jakési náboženské uctívání Martího, opakování frází, citátů. „Ale je možné a nutné vzdávat úctu Martímu v té formě, v níž by to chtěl on, když řekl z plných plic: „Nejlepší způsob, jak něco říci, je udělat to„.[129]

„Ze všech vět Martího existuje jedna, která, myslím, definuje jako žádná jiná tento duch Apoštola. Je to ta, kde říká: „Každý opravdový muž musí cítit na tváři ránu, kterou do tváře uštědřili jinému člověku„ . A připomíná jiný jeho výrok: „S chudými země chci hrát o svůj osud„, s dovětkem „a také, vykládajíce jeho slova, to činíme my„.[130]

Guevarovi imponoval Martího soustavný, celoživotní postoj oběti pro budoucí skutečnost, revoluční skutečnost, popření toho, že revolucionář by mohl mít požitky a soukromý život, s výlučným zaměřením vlastního života na lid, který si ho zvolil. To mu přikazuje stanovisko odpovědnosti a boje.[131] Oceňoval na Martím i jeho uvědomělý internacionalismus, stanovisko solidární akce. Martí i Guevara znají etiku vědomé oběti (Blízkou pozici tragického životního postoje mladého Lukácse. Jeho knihu „Dějiny a třídní vědomí„ z roku 1923 Guevara dobře znal.). Talent je povinen se odevzdat „ve prospěch bezmocných„, talent „nese v sobě povinnost sloužit s ním světu a ne nám, kteří jsme si ho nedali„. Využívat ho výlučně ve svůj prospěch, to, co není naše, je krádež.[132]

„...teď je ta hodina, abychom setřásli jho„

Guevara, stejně jako Martí bývá nazýván utopistou.[133] Je to ovšem utopismus, který neodvádí od reality, který naopak obsahuje sny burcující k činům, jak o nich mluví Lenin s odvoláním na Pisareva (tuto pasáž obsáhle cituje Ernst Bloch ve svém díle „Princip naděje„ jako svou základní inspiraci![134]). Guevara ani Martí (ten zanechal dílo s 5 tisíci stranami) vědomě nejsou „systematici„. Jejich dílo je fragmentární, útržkovité, v článcích, provoláních, řečech, poznámkách k různým tématům. Martí i Guevara přesahují svým záběrem i svými sympatiemi svou rodnou zemi, mají na mysli všechny utiskované, ať jsou kdekoli. Martí tak píše o dělnících z Chicaga nebo o ponižovaných menšinách v USA. Osvobozenecká válka není proti Španělům, ale proti vládě. Stejně rozlišoval vždy mezi americkým lidem a protilidovou elitou USA.

Tak také Guevara chtěl být zvláštním velvyslancem kubánské revoluce v Indii, Indonésii, Egyptě, zemích socialismu. Tento rys dále posílilo studium Marxe, Engelse a Lenina. V dopise rodičům na rozloučenou praví: V podstatě se nic nezměnilo, s výjimkou toho, že jsem mnohem víc uvědomělý, můj marxismus se zakořenil a očistil. Věřím v ozbrojený boj jako jediné řešení pro národy, které bojují za svou svobodu a jsem důsledný ve svých přesvědčeních. Mnozí o mně řeknou, že jsem dobrodruh, a já jím jsem, jenom jiného druhu a z těch, kteří nasazují kůži, aby dokázali své pravdy„. [135] I to byl postoj Martího, v tradici Simona José Antonia Bolívara Ponte (1783-1830), Antonia José Sucre y de Alaalí (1795-1830) či Itala Giuseppe Garibaldiho (1827-1882). Jako v 18. století přišel Angličan Tom Paine do Ameriky, mnoho evropských revolucionářů z let 1848-1849 bojovalo v armádě Unie za svobodu černochů, cizinci byli v Tisícovce Garibaldiho či na barikádách pařížské Komuny. Mezinárodní rozměr revolučního boje oživila znovu Kominterna a interbrigády ve Španělsku. Guevara tyto důrazy revitalizoval v době, kdy procházely zapomenutím nebo zplaněním. Příkladem mu byl i osud Antonia Guiterase, ministra vnitra ve vládě Juana San Martína a jeho zápasu proti diktátoru Gerardu Machadovi y Morales (1871-1939). Martí, Guiteras i Castro svůj boj zahájili shodně v provincii Oriente. Guiteras a jeho přítel z Venezuely, Carlos Aponte, poučený zkušeností z armády Césara Augusta Sandina, byli v povstání proti Batistovi roku 1935 osamoceni. Padli 8. května 1935. Guiteras sice se svou vládou dělal pokroková opatření, znárodňoval elektrárenské podniky, ale nedocenil moderní prostředky ozbrojené moci, poměr sil. Byl nicméně předchůdcem guerillové taktiky a upřímným, čistým bojovníkem proti imperialismu (). V kubánské revoluci už viděl nejen příklad pro Ameriku, ale i katalyzátor revolučního boje.[136]

Byl ale zároveň proti nekritickému napodobování kubánského příkladu , jak k tomu sváděla kniha Régise Debraye „Revoluce v revoluci„.[137] „Che„ jeho knížku kritizoval během svého bolivijského tažení. Odmítal sice pokládat kubánskou revoluci za výjimečnou a nenapodobitelnou událost, zdůrazňoval její celoamerický význam a širší platnost, ale byl i proti mechanickému přenášení kubánské zkušenosti jinam, tak se vyslovil už roku 1962.[138] Debray věnoval poslednímu zápasu „Che„ Guevary pozoruhodnou samostatnou publikaci.[139]. Levicové prostředí se dodnes nezbavilo jistých rozpaků týkajících se role Debraye v tragickém závěru Guevarova života, i když uplynulo tolik let. Hlavně ale levicoví autoři oponují Debrayovu názoru, jakoby šlo o jakousi sebevraždu Guevary v Bolívii![140] Někteří se zamýšlejí nad tím, jak a proč se Régis Debray změnil.[141]

„Che„ byl samostatný myslitel a stratég (to mělo svůj odraz i v tom, že kubánské komunistické hnutí bylo nezávislé na sovětské ortodoxii[142]) a velice záhy, zejména pak po jeho smrti, se začalo mluvit o zvláštním, guevarovském marxismu, o myšlení „Che„ Guevary.[143] Tento marxismus „Che„ Guevary uzrával v hrubých obrysech v letech 1954-1956, i když byl dále než Fidel a jeho přátelé. Byl to ještě marxismus věrný ikonám, v prvé řadě Stalinovi, jak ukazují vzpomínky Carlose Franqui z mexického vězení 1956. „Che„ i Fidel se tohoto obdivu k ikonám postupně zbavili. To nacházíme i ve vzpomínkách K. S. Karola[144], o tom, jak na Fidela působily knihy Isaaca Deutschera. Fidela k tomu vedly i podrobné studie o druhé světové válce. Zpočátku však, po vítězství revoluce, v letech 1959-1960, panovalo nekritické nadšení vůči všemu sovětskému. Bylo ostatně nutné rychlé seznámení s marxismem, s metodami plánování, překonání negramotnosti, atd. V únoru 1960 podepsal „Che„ obchodní smlouvu se Sovětským svazem, jež zbavila Kubu a její cukrovarnický průmysl závislosti na americkém trhu.

Odkud měla osamocená Kuba brát podporu a zkušenosti? A Guevara tvrdí, že „určité nevyhnutelné prvky stalinismu„ pozná každá revoluce, protože čelí obklíčení, včetně ekonomické blokády, podvratné činnosti, sabotáže a psychologické války.[145] Ostatně „lid se vychovává akcí„, a tak se Kuba nestane oázou akademického socialismu. Industrializace se na rozdíl od SSSR mohla obejít bez obětí a díky pomoci zvenčí přinést okamžité výhody. Nejsou tu proto podmínky pro stalinismus, soudí „Che„. Guevara měl obrovský zájem o technické objevy a o špičkovou techniku. Nepřekvapuje, že "snil o elektronice, automatizaci, atomových elektrárnách pro Kubu".[146] Jeho vděčnost za poskytovanou pomoc ale nikdy neznamenala slepotu vůči nedostatkům sovětského řízení ekonomiky a společnosti.

„Che„ ostře kritizoval v „Ekonomickém slovníku„ sovětskou učebnici politické ekonomie. Jeho rukopis se zachoval díky tomu, že „Che„ nuceně zůstal po odchodu z Konga v Tanzánii a text čeká na vydání. Ekonomické myšlení „Che„ poodhalila konference v Havaně 26.-27. dubna 1988. „Che„ se konfrontaci se sovětskou zkušeností nikdy nevzdal důrazu na nutnost ducha diskuse a kritiky i sebekritiky, na živou tvůrčí i korigující úlohu mas. Guevara bojoval ostře proti možnosti manipulace mas i proti nebezpečí zbyrokratizování strany i společnosti. () „Che„ neupadal ani do jednostranného zaujetí ideologií a politikou, ani do čirého ekonomismu, kde se ztrácejí lidé. Ekonomiku chápe v kontextu emancipačního sociálního pohybu. Cíl i hybné síly ekonomických procesů v socialismu je třeba hledat zde, nikoli v neosobně pojatých ekonomických procesech samých, které jsou v zajetí fenomenality, míjející hlubinné historické proudy. „Che„ Guevaru zajímal lidský faktor v revoluci.

To ho zajímalo i v jeho úvahách o avantgardní straně. Její předchůdkyně PSP byla nahrazena po upevnění revoluce Sjednocenými revolučními organizacemi (ORI - Organizaciones Revolucionarias Integradas). 9. srpna 1962 vzniklo národní vedení, v něm z 25 členů 13 bylo z „Hnutí 26. července„, 10 z PSP a 2 z revolučního direktoria. Fidel 14. března 1962 ostře napadl cenzurování nedávné minulosti. Falšování historie je projev nedůvěry ve vlastní ideje, je to zbabělost. Historie není mrtvá věc, shnilá věc, kámen. A 26. března dovozoval, že zbyrokratizovaná strana se může místo svobodného sdružení revolucionářů změnit v ohlávku, svěrací kazajku, jho, v „armádu ochočených a drezírovaných revolucionářů„.

Výsledkem snahy řídit všechno a všechny je „skutečně nenormální, absurdní, netolerovatelná, chaotická a anarchická situace„. Revoluční jádro se splasklo na „prázdný krunýř, na organismus, který poskytoval laskavosti, nahrazoval a tvořil funkcionáře, nic více„, přetvářel ho na „dvůr lichotníků„. Castro začal ukazovat na možnosti přeměnit politické postavení v materiální výhody. To ukazuje na diametrální odlišnost kubánské a sovětské zkušenosti. Aníbal Escalante byl sesazen z funkce tajemníka ORI a přes Československo odešel do SSSR, aby se jeho pře znovu objevila v roce 1968. Srůstání Fidelova hnutí a kádrů PSP byla věc, která se neobešla bez nedorozumění a konfliktů.

Revoluce si postupně vytvářela své vlastní struktury, ale došlo i porušování zákonů a hrozilo odtržení od mas, sektářství, potlačování oprávněné kritiky. „Che„ měl před sebou „hrozivé věci, jichž se dopustili v mnoha zemích, když bránili správné principy„, „chybnou cestu„, kterou občas revoluce šla a která vedla ke ztrátě „toho nejcennějšího, co má, důvěry v ní„.[147] Proto už v roce 1962 se Guevara kriticky obrací vůči chování bezpečnostních složek a „Výborů na obranu revoluce„ (CDR), vůči těm, kteří „hovoří o revoluci a porušují revoluční morálku„. Zneužívání politického vlivu k materiálním výhodám je také forma kontrarevolučního chování. Znovu to opakoval i v letech 1963 a 1964 v rámci diskusí o ekonomice. Když Guevara cítil naléhavost nějakého nebezpečí, vyslovil to, co pokládal za potřebné. Jeho volání po boji proti byrokratismu nacházelo ohlas nejen ve vedení, ale i v tisku. V roce 1967 (5.-12. března) se v novinách Granma objevil článek „Boj proti byrokracii: rozhodující úkol„, kde se ukazuje, že „byrokracie má tendenci chovat se jako nová třída„. Jsou tu ozvěny formulací „Che„ i celé přejímky.

K nedorozumění vedly i polemiky „Che„ proti úzce chápaným materiálním stimulům, stejně jako dobový kontext polemik mezi čínským a sovětským vedením, kdy se původní nadšení pro maoisty vedenou Čínu rychle vyčerpalo. Kubánci snili o vytvoření třetího, překlenujícího pólu v komunistickém hnutí, který by rozbil strnulost uvažování a vedl ke sjednocení. Jednotu komunistických stran zdůrazňoval „Che„ velmi naléhavě a zároveň kritizoval nedostatky SSSR i Číny. „Che„ upřímně věřil v možnost ofenzivy ve Třetím světě, v možnost guerillové války v Africe a ve vytvoření dvou, tří Vietnamů.

Guevara se od roku 1962 (nejde zdaleka jen o zklamání z doby karibské krize, jejíž koncovka bez konzultace s kubánským vedením znamenala pro Fidela a jeho přátele opravdový šok[148] ) vymaňoval z iluzí o sovětském modelu, v letech 1963-1964 kritizoval přepjatosti v procesu znárodňování, likvidaci drobného obchodu a řemesel.

V poselství zaslaném na konferenci tří kontinentů ostře napadá „válku urážek a úderů pod pás, kterou začali už před nějakým časem představitelé dvou největších mocností socialistického tábora„ a tím drží v izolaci Vietnam.[149]

Nezapomínejme, v jaké situaci „Che„ píše. Guerillové boje v celé Latinské Americe, kterou sužovaly diktatury závislé na USA; válka v Indočíně, konflikt na Blízkém Východě, přechod k tvrdým formám neokolonialismu v Africe; boj za svobodu portugalských kolonií. Nejvíc „horká„ válka byla ve Vietnamu. A o vietnamskou lekci mu jde. Zbraně a svoboda byly v rukou lidu, který morálkou převyšoval agresory. Obdivuhodnému boji vietnamského národa chtěl „Che„ ulehčit tím, že se vytvoří dva tři Vietnamy. To je úkol Kubánců. [150]

Nejnadějněji viděl „Che„ situaci v Latinské Americe, kde je totální závislost na USA, ale také homogenita, úplná blízkost podmínek, jazyka, zvyků, náboženství. [151] Zde národní buržoasie „ztratily celou svou schopnost postavit se imperialismu - jestli ji kdy měly - a jen tvoří jeho vlečný vůz... Není už změn, které je třeba vykonat; buď socialistická revoluce, nebo karikatura revoluce„.[152] Naproti tomu národní buržoasie v Asii v takové beznadějné situaci nebyly a v Africe je pro neokolonialismus prakticky panenská půda.

„Che„ rýsuje strategii boje. Vyrovnat technickou převahu zlomením morálky a vnutit boj tam, kde technickou převahu nelze uplatnit. Takový boj vyžaduje oběti a bude to dlouhý, vyčerpávající boj, který bez nenávisti k utlačovatelům nelze dovést k vítězství. Počítá s rozvojem „skutečného proletářského internacionalismu„, kdy bojovat pod vlajkou svobody bude stejně slavné a žádoucí pro Američana, Asijce, Afričana i Evropana. Konečný cíl je sérií postupných bojů zničit imperialismus USA, osvobodit se za každou cenu. Přitom zdůrazňuje vždy racionální zvážení situace: „Je absolutně nutné se vyhnout každé neužitečné oběti„.[153]

35. února 1964 se uskutečnil II. afroasijský ekonomický seminář. Guevara tu přednesl jednu ze svých nejpozoruhodnějších řečí.[154] Nese typické znaky jeho projevu: důraz na nutnost přeměny vědomí, na nutnost vědomí povinnosti [155], na spojení technologické a ideologické kultury (tamtéž). „Che„ často mluví o oběti, obětech spojených s postupem vpřed.[156]. Ale strategie, kterou „Che„ rýsuje, není vůbec přímočará. Jistě, vítězství nad imperialismem vyžaduje solidaritu.[157]. Ale to je zároveň jedním podstatných znaků socialismu. „Nemůže existovat socialismus, jestliže se neprovede ve vědomích změna, která vyprovokuje nový činný vztah (actitud) vůči lidstvu, a to jak individuálního charakteru, ve společnosti, která buduje nebo vybudovala socialismus, tak i světového charakteru, ve směru k všem národům, jež trpí imperialistickým útlakem„.[158] To znamená hledat nikoli obchodní „vzájemný prospěch„ ve stylu imperialistických zemí. Takový vztah by přeměnil určitým způsobem socialistické státy v „komplice imperiálního vykořisťování„. Mají „morální povinnost likvidovat své mlčenlivé spojení s vykořisťovatelskými zeměmi Západu„. Vždyť „neexistuje jiná definice socialismu..., než zrušení vykořisťování člověka člověkem„.[159] Jde o něco nového, o změnu řádu mezinárodních vztahů, o zahájení nové etapy autentické mezinárodní dělby práce založené nikoli na diktátu statu quo, ale na „budoucích dějinách toho, co lze udělat„.[160] Podstatný je technologický a intelektuální zdvih produkce. Tak stroj přestává být nástrojem vykořisťování, ale stává se nástrojem emancipace.

Guevara není naivní a ví, že „v tomto boji na smrt není hranic„.[161] „Che„ sleduje proměnu imperialistické strategie od přímé koloniální nadvlády k ekonomickému, neokoloniálnímu panství. To se nejprve uskutečnilo v Latinské Americe. Rozvojové země by měly usilovat o koordinaci, nahradit konkurenci vzájemným doplňováním, chápat svůj boj v celku, využívat státní moci (včetně manévrování, které umožňují meziimperialistické rozpory) k eliminování tichého pronikání kapitalismu tam, kde země zahájily cestu socialistické výstavby. Seminář v Alžírsku mluvil o nutnosti sjednocení. „Che„ to přijímá s tím, že podmínkami takové jednoty je boj proti imperialismu, její revoluční charakter a boj za ustanovení nových vztahů plné rovnoprávnosti mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.

Neuvážená rozhodnutí v ekonomické oblasti mohou způsobit nenahraditelné škody. Proto předběžný a obezřelý ekonomický výzkum je nutností při správném plánování, bez něhož není socialismu.[162] Ovšem „mluvíme řečí revoluční„: a proto „teď je ta hodina, abychom setřásli jho, vynutili si znovuprojednání vnějších utlačujících dluhů a zavázali imperialisty, aby se vzdali svých základen agrese„.[163]

Při posuzování Guevarových názorů nelze nikdy zapomínat na dobu, v níž a o níž mluví. Byl tu heroický boj Vietnamu, kde se americká agrese rozrůstala, ale také přímý vstup 40000 amerických vojáků na území Dominikánské republiky v roce 1965, reakční převrat v Maroku, spojený s vraždou Mahdího Ben Barky (1920-1965) a odstraněním Mohammeda Ahmeda Ben Belly (nar. 1916) od moci v Alžírsku. V Brazílii v roce 1964 byl sesazen realistický Melchior Marques Goulart (1918-1976), v Bolívii Victor Paz Estensoro (nar. 2.10. 1907). Především ale šokovalo levicovou veřejnost po celém světě to, že Američané aktivně pomohli generálu Suhartovi, jehož politická kariéra nedávno tak neslavně skončila, zmasakrovat třímilionovou komunistickou stranu v Indonésii. Zahynulo 600 tisíc lidí, další tisíce byly zatčeny, deportovány, spousty občanů tohoto ostrovního státu nuceně emigrovaly.

Hodnocení úspěchů protiofenzívy imperialismu vede Guevaru k přesvědčení, že je třeba vázat síly imperialismu otevřením nové fronty. Zamýšlí se nad tím, proč tak snadno ztrácí těžce vydobyté pozice, proč selhává efektivní mezinárodní koordinace, proč nové etapy boje jsou zatíženy zároveň ponižující zkušeností ztrát a porážek. „Che„ tehdy mluví i o „krizi teorie„.[164] Sovětská i čínská praxe se odpoutaly od Marxe i Lenina. Z hlubokého neporozumění obavám Guevary plynula ostatně i moskevská obvinění Guevary z trockismu, přičemž „Che„ se rozhodl zachovávat „linii absolutní neutrality v čínsko-sovětském sporu„.[165]

„Nejzvláštnější z ekonomů„

Guevara měl obavy z možnosti z toho, že pokusy o zprostředkování ekonomické kalkulace tržními mechanismy nebudou zvládnuty, z toho, že že se mohou změnit v plíživou cestu nastolení kapitalismu. Po jedné krajnosti, po popírání materiálních stimulů nastává doba, kdy se tváří v tvář velké dynamice Západu sází jen na materiální stimuly. „Místo toho, aby se šlo do hloubky, ke kořenům, aby se problém vyřešil, odpovídá se povrchně, dochází k návratu teorie trhu, k zákonu hodnoty, posiluje se materiální povzbuzování. Veškerá organizace práce se opírá o materiální stimuly„.[166] „Che„ zdůrazňuje nástup privilegovaného odměňování řídící elity. Ale je zjednodušující, jestliže toto je pro Moscata vysvětlením přechodu velké části nomenklatury na prokapitalistické pozice po roce 1989. Hluboko nesporně míří Guevarova poznámka, že "marxistické zkoumání musí postupovat nebezpečnou cestou. Nesmlouvavý dogmatismus Stalinovy epochy byl nahrazen nekonsistentním pragmatismem. A to tragické je to, že totéž se bude dít ve všech aspektech života socialistických národů".[167]

Je ovšem třeba otevřeně říci, že v ekonomické diskusi 1963-1964 „Che„ Guevara předejmul některé příčiny pozdějšího zhroucení sovětského socialismu. Kubánci přes rozsáhlé přejímky politických, ekonomických i ideologických struktur nesklouzli nikdy na úroveň pouhé kopie sovětského socialismu, a to ani po roce 1970, kdy sklizeň cukrové třtiny, do které se vkládaly takové naděje, skončila krachem. Neúspěšnou sklizeň z roku 1970 nezmiňuji náhodou. Cukrová třtina hrála totiž v osudech revoluce klíčovou úlohu. Monokultura cukrové třtiny byla na jedné straně symbolem závislosti a zotročení širokých vrstev obyvatelstva, na druhé straně bez zdrojů získaných vývozem cukru nebylo možné industrializaci uskutečnit. Právě tato rozporná situace vedla Guevaru k úsilí o centralizaci zdrojů. Domníval se, že malá země s docela dobrou infrastrukturou (v podmínkách Latinské Ameriky a Karibiku) může pomocí centralizovaného řízení vytvořit "perfektní hodinářský mechanismus".[168] Přílišná a formálně pojatá centralizace ovšem časem vedla k riziku desorganizace průmyslu.[169] 19. 3. 1962 "Che" přiznává, že první pochopitelnou reakcí revoluce bylo odpoutat se od "ducha cukru", od zotročení cukrovou třtinou. Ale výsledkem bylo rozpojení průmyslu a zemědělství. Tedy "Kuba ještě dnes závisí pro svůj rozvoj na účinné produkci cukru (…) Nemůžeme zapomínat, že je to náš první průmysl. Musíme zachovat naši specializaci v oboru cukrové třtiny".[170] K tomu se přidal později (27. 6. 1963) i Fidel. I když by si jistě přál rychlejší dosažení nezávislosti na cukru, řekl, že "životní význam cukru pro naši zemi" je evidentní, že "cukr je základnou našeho hospodářství, je nenahraditelný".[171] Kubánští revolucionáři si byli vědomi (a Guevara na prvním místě), že "zemědělská Kuba, Kuba nového "cukráře světa" by zpochybnila samotné přežití socialismu. Navíc, Kuba by byla tak oslabena v mezinárodním měřítku, že by se stala zcela závislou na sovětské ochraně. Nedělali jsme revoluci, abychom dospěli k tomuto bodu".[172] Přesto byla Kuba nucena akceptovat v rámci dělby práce v sovětském bloku přednostní roli vývozce cukru a Guevarova koncepce urychlené industrializace[173] se plně nedokázala prosadit. Narážela nejen na problémy domácích zdrojů, ale i neschopnosti sovětských politiků pochopit specifika Kuby a tak bylo při velkorysé pomoci vyplýtváno spousta prostředků zcela neefektivně. Guevara postupně nedostatky této spolupráce chápal a vyvozoval z nich kritické závěry.

V listopadu 1987 (26. 11.) se na Kubě uskutečnil v Sjezdovém paláci města Havany kulatý stůl o ekonomickém myšlení „Che„ Guevary. V jeho rámci Luís Suárez Salazar, ředitel Centra studií o Americe zdůraznil, že „Che„ konstruoval s potěšením umělce prototyp nového člověka, vedeného nejvyššími etickými a morálními hodnotami„.[174] Ale Guevarovi nešlo o tyto morální hodnoty samy o sobě. Tento „nejzvláštnější z ekonomů„ [175] hledal „ekonomickou dimenzi své široké a nekompromisní vize sociálních procesů„. Přeměnil se guerillového bojovníka v člověka s odpovědností za stát (hombre de Estado), přijal na sebe odpovědnost vyplývající z velkých úkolů revoluce a stal se ekonomem, administrátorem, teoretikem. Jeho práce byla výsledkem ohromného úsilí, noční četby i diskusí následujících po napjatých dnech akce a rozhodnutí. Dílo, které vzniklo v tak krátkém čase, přináší především „vizi latinskoamerické perspektivy, podporované v jeho vlastní bytostné situaci Latinoameričana, jeho „druhé přirozenosti„, jak se vyslovil„.[176]. Jeho latinskoamerický záběr byl formován zkušeností Arbenzovy Guatemaly 1954, pobytem v Mexiku a setkáním s Fidelem, výpravou na Kubu 1956, třemi lety guerillového boje, šesti lety vládní zodpovědnosti, cestami po celém světě, vyvrcholil pak rokem příprav na střetnutí s vojenskou juntou v Bolívii a samotným hrdinským zápasem v této zemi.

Především byl ale spjat revoluční přeměnou Kuby. Jeho široký rozsah zájmů vede k tomu, že vystupuje „jako nositel víry v obecných záležitostech a jako ten, kdo generuje vůli k akci„. Zabýval se fungováním ekonomiky jako celku i podniků, plánováním, rolí materiálních i morálních podnětů, rolí vedoucích politiků v řízení ekonomiky, stylem práce. To vše v oněch letech horečnatého budování nového státu tvoří doslova jeho posedlost. Na ještě obecnější úrovni mu jde o vztah mezi produktivními silami a produkčními vztahy a o platnost zákona hodnoty a obchodních kategorií v době přechodu. Jeho analýzy rozpočtové soustavy financování jsou spjaty s pokusem vypracovat něco, co by bylo možno nazvat politickou ekonomií přechodu, přičemž vždy trval na tom, že na dvojím požadavku, odpovídajícímu této fázi: ekonomické účinnosti a politickém přínosu.[177] Velice ho vzrušuje téma plánování, které pokládá za „způsob bytí socialistické společnosti„, s tím, že má „řídit ekonomiku až k jejímu cíli, plnému osvobození lidského bytí v rámci komunistické společnosti„.[178] Má se stát „nikoli politickým středem každé akce, nýbrž mechanickým nástrojem akce„.[179] Plánování je pouhý nástroj, nikoli samoúčel. „Che„ trvá na tom, že má sloužit k osvobození společnosti od slepého a rigidního smyslu obchodních zákonů, že musí být spojováno s revolučním vedením a s aktivní spoluúčastí mas. „Che„ současně ale trvá na významu přesné informace, na statistickém poznání a nikdy se nevyhýbá detailu. Ve shodě s Fidelem říká, že „bytostná podmínka revolucionáře je umět interpretovat realitu„.[180]

Proto jsou jeho projevy, diskusní vystoupení, rozhovory pro tisk, teoretické statě plné odkazů na data i na bezprostřední zkušenost lidí. 30. dubna 1961 na Lidové universitě říká: „Bez pochyby, musíme se obrátit k ekonomickému úkolu, který je vždy mnohokrát suchopárnější než politický úkol a zanícený úkol zápasu za národní obranu, ale který je každodenní nutností a v konečné instanci je to základna vítězství naší země a systému, který hájíme„.[181] Každodennost rozhoduje, zvláště víme-li od dob Maxe Webera, že většina revolucí zajde na zevšednění, pohlcení každodenností (Veralltäglichung). Trvá na tom, že „je třeba mít silné statistické poznání, jasné poznání národní reality: přesné poznání, puntičkářsky dbalé všech ekonomických činitelů„.[182] O dva měsíce později říká posluchačům tvrdá slova, že „revoluce se nemůže konsolidovat a nemůže jít kupředu, pokud se přesně neopírá o své ekonomické zisky...o významné a stálé zvyšování životní úrovně obyvatelstva„.[183] „Che„ mluví vždy bez obalu a konkrétně se zabývá problémy pracovní síly, mezd (na Kubě bylo na začátku revoluční éry 25000 profesí a 90000 různých mezd, což tvořilo za Fulgencia Batisty nástroj roztříštění pracujících mas), odbory, účastí pracujících na řízení, projevy byrokratismu, jeho zájem sahá od čistě technologických a technických problémů až po otázky kulturní úrovně obyvatelstva. Postupně se s úspěchem zhostil role presidenta Národní banky, ředitele Ústřední plánovací komise (Junta Central de Planificación), ministra průmyslu, vedoucího ekonomických a politických delegací, aniž by přerušil své velitelské funkce v ozbrojených silách. Na bývalého (a budoucího) guerillového bojovníka úctyhodný výkon.

„Che„ nikdy neodtrhoval své zaujetí pro hlubokou ekonomickou analýzu od poznání politických a sociálních procesů, od historického kontextu. V polemice proti Charlesu Bettelheimovi v červnu 1964 zdůrazňoval, že „nikdy nelze oddělovat ekonomickou analýzu od historického faktu třídního boje„.[184] Proto se také tak intenzivně zajímá o roli a účast různých vrstev ve vztahu k přebudování společnosti, o to, jak lze zajistit spoluúčast lidu, mas, pracujících. Od počátku provádí sebekritiku revoluce. V poslední den dubna 1961, v době vrcholného nadšení nad porážkou agrese z 16. dubna v Zátoce sviní (Playa Girón) říká: „nebyli jsme u mas, dělali jsme plán z laboratoře: kalkulujeme instalovanou kapacitu, kalkulujeme výrobu, viděli jsme to, co jsme mohli zvýšit, a to byl náš plán práce...masa na této koncepci plánu nemá spoluúčast a plán, na němž masa nemá spoluúčast, je plán, který je vážně ohrožen ztroskotáním„.[185]

„Che„ byl doslova fascinován zásadními teoretickými otázkami společenské transformace. Ale velké „neosobní„ strategické tahy vždy spojoval s přímým, bezprostředním stykem se skutečností, s lidmi, s národem, v této bezprostřednosti hledal živý zdroj poučení. Revoluce bez tohoto stálého kontaktu se živlem bezprostřednosti nutně degeneruje. Tento intimní, živý kontakt s lidmi „Che„ obdivoval na Fidelovi. V besedě s pracujícími ministerstva průmyslu 6. října 1961 dospívá k názoru, že „jeden ze základních nedostatků v mé osobní práci byl ten, že jsem odcizen od celého personálu ministerstva...Moje poslední kvalifikace po etapě vzdělání, kterou jsem prožil v jiných epochách, byla vojenská...je jisté, že kvalifikace pro guerrillu...rozdílné formy války...(ale) ve všech válkách je třeba řešit problémy...musíme vyhrát válku...Potom přišla práce, která je skutečně únavná...Toto vše vedlo postupně k abstrakci skutečnosti člověka jako individua; už se lidé neuvažují jako lidé, jako osobní problém, nýbrž se uvažují jako voják, jako číslo v nějaké válce, kterou je třeba vyhrát, která je zarputilá, která je ustavičná...to, co se vidí, jsou velké cíle; před těmito velkými cíli se postupně zapomíná na každodenní skutečnost...mohu říci, že už ani neznám kabaret, ani kino, ani pláž, ba ani neznám nějaký dům Havany, nevím, jak žije kubánský lid, jenom znám cifry, čísla a schémata, ale abych dospěl k tomu, co je individuum a jeho problémy, to jsem neudělal nikdy a existují momenty, kdy se uznává význam tohoto...tím se nechce říci, abychom se obrátili k empirismu...ale musíme hledat formuli, abychom vyměnili uvnitř možného tyto dvě věci, praktické poznání, s přímým vztahem ke skutečnosti...a velkou abstraktní práci, nutnou pro splnění našeho díla„.[186]

Velkou část myšlenkového odkazu „Che„ Guevary tvoří úvahy o přechodu k socialismu, rozvíjení dynamiky revoluce, přičemž rozpětí této reflexe jde o velkých strategických směrů až po jednotlivé taktické kroky. Platnost tohoto dědictví přesahuje Kubu a nezasahuje jenom určité dílčí, specifické etapy přechodu k socialismu. „Che„ se dotkl dynamiky jakéhokoli hlubokého procesu sociální transformace, kde se revoluce střetá s imperiálními zájmy světa velkokapitálu. Platnost myšlenek „Che„ konstatovali s údivem v Latinské Americe mnozí během 80. let, která bývají právě tam nazývána ztraceným desetiletím, vždyť krize z tohoto kontinentu nezmizela, naopak se prohloubila. „Che„ systematicky mapoval možnost socialistické, revoluční odpovědi na problém nerozvinutosti, zejména pak v kontextu Latinské Ameriky a Karibské oblasti v celku.[187] Proto věnoval mnoho úsilí polemice proti předpokladu „kubánské výjimečnosti„ (excepcionalidad cubana), protože tento pojem byl využíván proti možnosti socialistické volby v dalších zemích.

V dubnu 1961 byla zahájena tato diskuse na Kubě článkem v časopisu „Verde Olivo„ pod titulem „Kuba: historická výjimka nebo avantgarda v boji proti kolonialismu?„.[188] Praví se tam, že „nikdo nemůže tvrdit, že na Kubě existovaly úplně rozdílné politicko-sociální podmínky oproti jiným americkým zemím...Podmínka, kterou bychom mohli kvalifikovat jako výjimku je to, že severoamerický imperialismus byl desorientován„. „Che„ vycházel od kubánské zkušenosti, z jejího poznání, z kritiky a reflexe, aby dospíval k úvahám týkajícím se celé Latinské Ameriky a Třetího světa.

Proti Guevarovi tehdy stáli proroci růstu na dosavadních základech: dnes je evidentní, že jejich názory utrpěly porážku. A velké strategické orientace Guevarovy se ukázaly spolehlivým vodítkem nikoli ve všem, ale v tom základním ano. Tak v sešitku z března 1960 „Politická suverenita je ekonomická nezávislost„ navrhoval „Che„ obrysy strategie přebudování kubánské ekonomiky. „Naše taktické cíle dnes jsou triumf agrární reformy, která poskytuje základ industrializaci země, diversifikaci zahraničního obchodu, pozdvihnutí životní úrovně lidu, aby se dosáhlo tohoto velkého strategického cíle, kterým je osvobození národního hospodářství„.[189] A o čtyři roky později, 14. července 1964, říká: „...budeme rozvíjet náš průmysl. Ale abychom ji mohli rozvíjet, je třeba pokrýt už velkou cestu, cestu, kterou je nutno interně převést na dvě základní báze: na výrobu, definitivní upevnění moderního zemědělství; v sociální oblasti na masivní vyškolení kubánského lidu. Bez těchto dvou premis pro nás bude mnohem těžší postupovat vpřed„.[190]

Následně, ve své práci „Kuba, její ekonomika, její zahraniční obchod, její význam v současném světě„ z prosince 1964 (vydal časopis Nuestra Industria, Revista Económica) se Guevara zabývá zvláštními rysy této strategie. Tvrdí tu, že „následně po změně vlastnictví velkých výrobních jednotek...venkovská nezaměstnanost zmizela a hlavní úsilí se zaměřilo na sebeopatřování velké části potravinářských výrobků a surovin rostlinného a živočišného původu...Revoluce ve své zemědělské politice představovala antitezi toho, co existovalo během let závislosti na imperialismu a vykořisťování půd vlastnickou třídou. Diversifikace -versus-monokultura; plná zaměstnanost-versus-zahálející ruce...(částečně) problémy platební rovnováhy a městské nezaměstnanosti nás vedly k tomu, abychom sledovali politiku, jež měla jako následek průmyslový rozvoj ve funkci eliminace těchto překážek...nově se vybavily mnohé z malých a středních dílen v odvětví strojírenství...Přeměny, které se odvíjely dosud v kubánské ekonomice, vyvolaly veliké změny ve struktuře našeho zahraničního obchodu. Pokud se týče vývozů, tyto změny se omezují hlavně na jejich osud, poněvadž váha cukru je nadále natolik určující, jak tomu bylo i dříve. Naopak, struktura podle ekonomických skupin produktů se mění úplně v dovozech během těchto let„.[191]

O této otázce zmíněné naposled se vyjádřil už 20. října 1960 tak, že „Kubánská banka pro zahraniční obchod byla autorizována jako jediný dovozce...to je jeden ze základních prostředků obrany...je to nepominutelná zbraň pro to, aby stát mohl organizovat své dovozy a rozdělovat je ve shodě se svými přesnými potřebami. Jestliže Banka pro zahraniční obchod by neměla tu pravomoc dovozce a rozdělovat dovozy podle zemí, bylo by pro nás nemožné plánovat náš zahraniční obchod v těchto momentech, v okamžiku ostré krize jako je ta současná„.[192]

Jeho sebekritická zamyšlení týkající se procesu industrializace Kuby jsou platným poučením i s ohledem na industrializaci v jiných částech Latinské Ameriky. V článku „Průmyslové úkoly revoluce„ (Cuba socialista, březen 1962) přiznává se svou odzbrojující otevřeností: „Nám chyběl potřebný důraz na opatření našich vlastních zdrojů; pracujeme s pohledem upřeným na nahrazení dovozů určitých zboží, aniž bychom jasně viděli, že tato zboží se dělají z primárních surovin, které je nutné mít, aby se daly vyrobit...Dnes jsou vidět výsledky naší první politiky náhrady dovozů...Nadále závisíme z velké části na zahraničním obchodu pro řešení našeho problému, ale možnosti zásobování prostřednictvím zahraničního obchodu jsou také omezené, v oblasti průmyslu, ohromným rozvojem jiných úseků ekonomiky, jež vyžadují materiály přišlé ze zahraničí„.[193]

Kuba neustala v kritice Mezinárodního měnového fondu, který neustále vyvíjí tlak na to, aby se krize řešila snížením veřejných výdajů a zúžením sociálních služeb. V ostrém protikladu s tím je postoj „Che„ a kubánské revoluce jako celku vůči sociální oblasti. „Che„ při svém projevu při předávání cen vynikajícím dělníkům Ministerstva průmyslu 30. dubna 1962 říká, že „tato revoluce byla velkorysá při rozdávání v prvních letech a dnes už se nemůže rozdávat se stejnou velkorysostí. Snad to bylo poněkud nákladné pokud jde o její statky, ale toho nikterak neželíme, nemůže želet našich nemocnic a našich škol; nemůžeme želet našich stipendistů a množství rolníků, kteří dostávají, už nyní, léky a lékařskou péči ve všech koutech země„.[194] „Che„ chápal, že sociální oblast není něco zbytkového a reziduálního, ale že i v podmínkách chudé země se investice do člověka vyplatí.

Dnes jsou latinskoamerické země postiženy strašnou nemocí: krajní nerovností a k překonání krize by bylo potřebné výrazně změnit pravidla rozdělení příjmů. Zpátečníci se obracejí na veřejnost se lží o neblahých následcích finančního přerozdělování u základních statků. „Che„ vysvětloval pravdivě a srozumitelně povahu problému zásobování následující po každém významnějším přerozdělování příjmů. Jde o výraz toho, že dočasně neodpovídají nové nároky na distribuci společenského produktu starým rysům produktivní struktury, jež dosud převládají. Zdůraznil, že dočasným řešením, asi jediným v dané chvíli, byl přídělový systém, který byl i opatřením zaměřeným na zadržení inflace.

V televizní besedě u příležitosti sklizně cukrové třtiny 27. ledna 1962 „Che„ předjímal budoucí kroky. „Budeme muset dospět k přídělovému systému jisté řady spotřebních produktů...musíme se soustředit na to, co řekl Fidel: výživu, oblečení, tedy, na obecný oděv, boty, léky, vzdělání a odpočinek„.[195] 30. dubna téhož roku v už zmíněném projevu při předávání cen výborným pracovníkům Ministerstva průmyslu to vysvětloval. „Je evidentní, že potraviny jsou na příděl jenom proto, že zde nefunguje plně, ba ani mnohem méně ta velká obrana kapitalistických režimů, kterou je cena, protože zde hájíme cenu zboží proti všem tlakům, abychom učinili distribuci možnou, ať už je co nejrovnější„.[196] A dotýká se také otázky ve své rozpravě se zahraničními delegáty na oslavě Prvního máje 1962 (2. 5.): „tento rok máme na Kubě potraviny na příděl; je to první rok, co Kuba má přídělový systém. Mohlo by se zdát, že jde o ztroskotání, ale, bezpochyby, spotřeba je větší, než kdykoli předtím...Když existovalo rozdělování ve shodě s cenou, cena regulovala automaticky, shodu nabídky a poptávky kapitalistického systému, koupěschopnost; nezaznamenával se nedostatek, jednoduše lid nejedl. Nyní, když lidé mají právo trošičku jíst, ti, kteří jedli, mnoho promarňují„.[197]

Tytéž úvahy podněcují u „Che„ jiné, velice nabádavé analýzy, které vedou k nutnosti úplného přezkoumání těžišť ekonomické politiky, jež se staly v kubánském prostředí konvencí. Tato konvence vedla většinou k ústupovým výsledkům, které byly v protikladu ze zájmy prostých lidí. Tak se tomu děje přesně s cenovou politikou, často hluboce zakotvenou mezi reformistické návrhy okamžitého prospěchu pro spotřebitele s nižšími příjmy, s tím, že obstarává nižší ceny za statky a služby rozšířené spotřeby a skleslost, kterou způsobuje výrobcům takových statků. Nebo prémie, kterou určují pro výrobu toho, co je méně nutné, upřednostňujíce ji větší libovolností cen. „Che„ v červnu 1963 při diskusi o vztahu mezi cenami a náklady v rozpočtovém systému financování podniků, předjímá to, že „bude existovat cena pro obyvatelstvo, jež může být relativně oddělená od vnitřní nákladové ceny podniků„.[198] To, oč jde, říká, je nivelizovat (globálně) koupěschopnost obyvatelstva s cenami nabízených zboží. Přitom je třeba „vždy mít na paměti, že skupina komodit základního charakteru pro život lidí se má nabízet za nízké ceny, i když u jiných méně významných se do toho vloží ruka se zjevným neuznáním zákona hodnoty v každém konkrétním případu„.[199] Jinak řečeno, „Che„ se odvrací od předpokladu, že vždy a za všech okolností musí být cena výrobce a cena spotřebitele přímo, bezprostředně svázána.

Je ovšem jiný okruh ekonomických zájmů, který byl Guevarovi a Kubáncům vysloveně vnucen. Šlo o nezbytnost urychleně a od základu změnit strukturu vnějších ekonomických vztahů, tedy zahraničně obchodních vztahů. Šlo ale o to nalézt co nejefektivnější napojení na tehdejší socialistické země. A „Che„ chtěl prozkoumat jak výhody, tak i potíže a nevýhody těchto nových hospodářských vazeb. Už v jedné televizní relaci u příležitosti podepsání dohod se socialistickými zeměmi 6. ledna 1961 se vyjádřil takto: „museli jsme změnit strukturu našeho obchodu ve velice málo měsících. Tato země přešla od toho, že byla ještě na konci roku 1959, totiž, je to přesně rok, zemí se zcela koloniální strukturou, se systémem zahraničního i vnitřního obchodu zcela ovládaným velkými dovozci závislými na monopolních kapitálech, k tomu, že je, v průběhu deseti měsíců, do října, v němž se už uzavírá definitivně cyklus, zemí, kde stát vykonává absolutní monopol zahraničního obchodu a navíc velkou část vnitřního obchodu...Mohli jsme (představit socialistickým zemím) schéma nutných potřeb naší země pro tento rok 1961 a čelíme tam nové potíži. Tato potíž je ta, že socialistické země se řídí, předně, metrickými normami, decimální soustavou, a zde přirozeně pokračujeme v koloniální praxi a vážíme všechno v librách, měříme v yardech nebo v mílích; konečně, realizujeme všechny naše soustavy měr, tlaků, různých nástrojů, potrubí, hadice čerpadel; konečně, celý průmyslový instrumentář, který se upřesňuje, byl jiného typu...A všechno toto (s ohledem na země) s vysoce rozvinutým plánováním, kde už mají prognózy hlavních výrob...Totiž, museli změnit, museli přizpůsobit svůj zahraniční obchod nezbytným potřebám Kuby u mnoha zboží, která byla základního významu pro Kubu...Je to neobyčejný případ v těchto posledních časech a v análech zahraničního obchodu, že celý blok zemí musel změnit i svůj typ produkce, aby pomohl nějaké zemi, jako je ta naše...Bezpochyby, setkáváme se s nejlepší dispozicí ve všech socialistických zemích„.[200]

Kuba zažila na své kůži to, co se nazývá ekonomickou agresí: Spojené státy americké ji praktikují dodnes a ve velmi zuřivých a urputných podobách. Ale i četné jiné latinskoamerické země, které uskutečňovaly reformy směřující k vyváženější dělbě národního bohatství, k vyrovnanější sociální struktuře se setkaly se sabotáží a štvanicemi proti progresivním vládám. Tak tomu bylo v případě brazilského presidenta Goularta, vlády Valasca Alvarada v Peru, nejznámější je samozřejmě osud lidové vlády Salvadora Allenda v Chile. Tyto vlády neměly nástroje k ekonomické sebeobraně. Toto vše „Che„ v případě Kuby rozebíral a s předstihem dával na vědomí, že ze strany americké moci hrozí toto nebezpečí.

Už v přednášce v Národní bance 29. ledna 1960 varuje: „úvěry se omezují...připravují se podmínky pro pokud o vyvolání ekonomické krize v zemi, jak pomocí sabotáže surovin, které přicházejí z vnějšku – některých tak důležitých, jako je ropa --, tak i úvěry...jsme v kritickém okamžiku, jsme snad na pokraji toho, kde končí slova a začínají skutky. Za oponou pomlouvačných útoků a nepřátelských žalob se připravuje jedna z největších agresí proti lidu, který bojuje za své osvobození„. A jeho závěry zní takto: „Naše jediná odpověď musí být revoluční odpověď, jež se dala 26. října: proti letadlům, která narušují národní území, Zákon o dolech a Zákon o ropě; proti novým agresím, nové zákony; proti více hrozbám více přínosu lidových úspor pro to, abychom se zprůmyslnili co nejrychleji„.[201]

O deset měsíců později, v projevu na Havanské universitě opakuje svou radu: „dokonale víme, že náš politický vývoj...v mnohém ohledu předběhl náš ekonomický vývoj; a proto mohou mít účinek tyto pokusy o ekonomickou agresi, jež se vykovávají ve Sněmovně reprezentantů Spojených států, protože závisíme na výrobku a na trhu a když bojujeme všemi svými silami, abychom se osvobodili od této závislosti a podepisujeme dohodu o milionu tun a úvěru sto milionů dolarů, nebo pesos, se Svazem sovětských socialistických republik, vyskakují zástupci kolonie, aby zasili zmatek, pokoušejí se prokázat, že se zotročujeme tím, že prodáváme jiné zemi a nikdy si nedali práci s rozborem toho, jaké množství otroctví znamenaly a znamenají pro kubánský lid tři miliony tun našeho cukru, který obvykle prodáváme za údajně preferenční ceny „severnímu obru„.[202]

Ve vystoupení k dělnické třídě, 14. června 1960 a v projevu ke studentům a profesorům Technické průmyslové školy 1. července 1960 uvádí další argumenty. „Monopoly nikdy nehrají čistě. Když už vidí, že v nějaké zemi se končí jejich možnosti vyždímání peněz, pak ji napadnou; v některých případech přímo, což je epocha klacku, jestliže to nejde ekonomicky...Mají dvě základní zbraně: ekonomickou zbraň a válečnou zbraň. U ekonomické zbraně myslí na blokádu...Kvóta (na cukr) vždy byla toto: drobečky v pravé ruce, aby se levicí vytáhlo mnohem více, než to, co se dává pravicí...Tato hra, kterou dnes hrají s Kubou, není nová...dělali to v mnoha zemích zeměkoule„.[203] Vědí, že „každá země, která se osvobodí, vůbec není nějaká izolovaná ztracená bitva: je to bitva uprostřed války na smrt, kde se ustavičně zmenšuje pole akce imperialismu. Proto jsou tak agresivní. Proto vždy, když ztrácejí pěšáka, kterým pohnuli podle svého rozmaru, a ten se přemění ve svobodný lid, vrhnou proti němu svůj veškerý represivní aparát...národy se začínají znovu ptát nebo mít jiný dotaz, který se objevil po Guatemale: dobrá, ale jestliže se nějaká demokratická vláda dostane k moci, dokáže se udržet proti agresivní akci imperialismu? A zde na Kubě imperialismus pracoval hodně na tomto aspektu otázky. Přicházeli, také, naši přátelé, aby nám řekli, jaká škoda, taková skvělá revoluce jako kubánská se ztratí v moři krve, protože Spojené státy nenechají to, aby devadesát mil od jejich břehů vzešel tento příklad pro Ameriku. A severoamerická periodika nechávala téci přívaly inkoustu, aby vysvětlila, jaká cena za mírové spolužití, jež požadoval předseda vlády Sovětského svazu a všechny socialistické země musí být splacena Sovětským svazem a že cenou za toto spolužití, totiž cenou za mír, je Kuba...roztrušovali ideu, že Kuba bude směnnou mincí transakce mezi dvěma velkými mocnostmi, jež stojí ve světě proti sobě„.[204] Podobně se mluvilo v osmdesátých letech o Nikaragui...

Carlos Tablada Perez se pokusil ve svých studiích[205] ekonomické a sociální myšlení Ernesta „Che„ Guevary vyložit systematicky, jeho zrod a rozvoj. Tablada zdůrazňuje, že socialistická revoluce čelí dvojímu problému: jak dosáhnout účinnosti systému řízení a provozování ekonomiky i správy a na druhé straně výchovy občanů, pracujících, rozvoje vědomí jako činitele utváření a rozvoje socialistické společnosti. Vycházel z historicky konkrétní situace, jejíž základní rysy trvají dodnes. Rozdíl spočívá především ve vyostření těch rozporů, kterými se „Che„ teoreticky a prakticky zabýval v šedesátých letech. Je tu ještě více bídy a nerovnosti. Proto Fidel Castro vyzval po zahájení politiky nápravy (rektifikace) 8. října 1987 ve výroční den Guevarův ke studie teorie „dostatečně vypracované a velice hluboké o formě, v níž, podle jeho úsudku, by bylo třeba budovat socialismus a postupovat ke komunistické společnosti„.[206] "Che" jako státník revoluce nikdy neskrýval to, že cílem je "konečné ustavení komunismu, perfektní společnosti".[207]

Che Guevara chápal v první době šedesátých let nutnost kritické analýzy při budování socialismu a upozorňoval na nebezpečí, ke kterým vede vstup na vyšlapané cesty kapitalismu. V řadě ohledů měl Guevara pravdu. Proto trval na nutnosti prohloubit teoretické poznání a učinit z něj nástroj, zbraň politické a ekonomické praxe socialismu. 26. února 1964 uvedl: „Naneštěstí, k očím většiny našeho lidu a k mým vlastním se dostává víc apologie systému, než jeho vědecká analýza. To nám nepomáhá v práci na vyjasnění a celé naše úsilí je zaměřeno na pozvání k myšlení, k přistupování k marxismu se vší vážností, kterou si toto obrovité učení zaslouží„.[208] „Che„ pochopil nutnost rozvoje a nového začátku politické ekonomie socialismu. Řada autorů zabývajících se kubánskou revolucí spojovala omyly idealismu ekonomické politiky let 1966-1970 s rozpočtovým systémem financování.

Praktická a teoretická aktivita Guevary při likvidaci kapitalismu na Kubě a přechodu k socialistickému uspořádání ho vedla k promýšlení a ustavení rozpočtového systému financování. Soustava tvořená mimo jiné subsystémy plánování, organizace a normování práce, kalkulace zisků a nákladů, financí, cen kontroly a dohledu, mechanismů pobídky, kádrovou politikou, kvalifikační přípravou, vědecko-technickým rozvojem, informatikou, statistikou, řízením a účastí pracujících na něm. Při vstupu do problematiky organizace a provozu se „Che„ zabýval i dalšími záležitostmi. Patřil mezi ně boj proti byrokratismu, ustavením ekonomických institucí a vztahy mezi nimi, vztahy mezi stranou a státem, vztahy mezi státní správou a odbory, užíváním principu demokratického centralismu, sociologickými studiemi organizace a provozu, výpočty a ekonomicko-matematickými metodami socialistického podniku. Tablada ve své knize[209] vyložil vznik a vývoj rozpočtového systému financování, způsob, jak ekonomie přispívala na Kubě k socialistickému zespolečenštění. Uvádí význam celostnosti konceptu rozvoje socialismu, který spojuje ekonomických, politických a sociálních aspektů. Guevara zanechal po sobě nový důraz pro politickou ekonomii socialismu. Je s ním spojen neocenitelný přínos k politické ekonomii a k praxi budování socialismu a komunismu.

Tablada dospěl k následujícím závěrům. Socialismus není dovršený, dokonalý systém, v němž se chápou všechny detaily a jsou napsány všechny odpovědi. Má nedostatky, vady a rozvojové aspekty. Ernesto „Che„ Guevara hledal řešení konkrétních problémů rozvoje socialistické moci na Kubě a jejích chyb v teorii i v praxi uvnitř socialistické volby. Ve svých pracích spojuje dva prvky, které byly u Marxe a Engelse vždy v jednotě. Má na mysli ekonomickou produkci a produkci a reprodukci způsobu činnosti, v němž se utváří ta první. Jde tedy o společenské vztahy, jež lidé ustavují v procesu produkce a mimo něj. Originálnost Guevary podle Tablady spočívá v tom, že hájil tyto a jiné důležité principy marxismu-leninismu v ekonomické teorii období přechodu počínaje novými přítomnými proměnnými, odvozenými od systému, zahrnujícího sociální, ekonomické a politické struktury, tak, jak se s ním „Che„ setkával.

Z toho vyplývá, že existuje dialektická vazba mezi modelem ekonomického řízení socialistické společnosti a forem společenského vědomí, jež ji doprovázejí, v níž ekonomické vztahy, jež se vynořují ze struktur řízení společnosti rozhodují o uspořádání a možnostech rozvoje společenského vědomí. Pročež se efektivnost modelu přechodu nehodnotí výlučně podle optimalizace disponibilních zdrojů, ani podle kvantitativního vzestupu požitků a užitku získaného podniky, nýbrž schopností harmonizovat strategické a taktické, sociální a ekonomické cíle. „Che„ připomíná, že Marx s zabýval jak ekonomickými fakty, tak i jejich převodem do mysli. Marx to nazýval „faktem vědomí„. Jestliže socialismus vylučuje fakta vědomí, může to být metoda přerozdělení, ale přestává to být revoluční morálka. „Che„ zastával názor, že nové společenské vědomí nelze získat jako konečný výsledek první etapy rozvoje materiální základny a techniky, na základě ekonomického rozvoje.

Přeměna lidského vědomí musí začít v první fázi období přechodu od kapitalismu k socialismu. Je třeba věnovat stejné úsilí tvorbě nového společenského vědomí, jaké se věnuje rozvoji materiální a technické základny socialismu. A vidět ve vědomí aktivní činitel, materiální sílu, jak to hodnotili Marx a Lenin, motor rozvoje materiální a technické základny. „Che„ odmítal představu, že by bylo možno uložit do druhého plánu vědomí a staral se o to, aby metody a prostředky užívané pro dosažení cíle ho nevzdálily a nezbavily jeho vlastní přirozenosti. „Che„ si neidealizoval lidi, ani třídy, ani masu. Věděl, že socialistická společnost se musí budovat s lidmi, kteří bojují o to, aby se zbavili buržoasního jha, ale nepodřizují se minulým motivacím. Je třeba spojovat staré a nové dialekticky. Pokračování a rozvoj ekonomických kategorií kapitalismu znamená pokračovat v buržoasních společenských vztazích produkce a s nimi i myšlenkových návyků a motivací kapitalistické společnosti, i když se společnost přeměnila do socialistických forem.

Jak to řekl Fidel 8. října 1987, v den 20. výročí Guevarova zajetí vojáky bolivijské junty: „Ale v podstatě, v podstatě!, Che byl v radikální opozici k využívání a rozvíjení zákonů a ekonomických kategorií kapitalismu při budování socialismu. A prosazoval to, co jsme zdůrazňovali mnohokrát, že budování socialismu a komunismu není jen otázka produkce bohatství a rozdělování bohatství, nýbrž je také otázkou výchovy a vědomí. S konečnou platností se stavěl proti užívání těch kategorií, které byly přeloženy z kapitalismu do socialismu, jako nástroje budování nové společnosti„. [210]

Pro Guevaru produktivita, více produkce i více vědomí, je syntézou, od níž se může odvíjet formování nové společnosti. Jedna z teoretických zásluh Guevary je jeho pochopení komplexních vztahů mezi základnou a nadstavbou během socialistického přechodu. Forma, v níž každá z nových ekonomických struktur a institucí způsobuje motivace běžného člověka. „Che„ byl tím, kdo hlavně podnítil na Kubě zavedení socialistického plánování. Myslil si, že plánování nelze redukovat na ekonomický pojem. Plánování musí vzít v úvahu ve vzájemné vazbě dva prvky. Za prvé vytvoření základů pro ekonomický rozvoj nové společnosti, její regulace a kontroly. Za druhé vytvoření nového typu lidských vztahů, nového člověka. Její efektivnost je její možnost pro optimalizaci ekonomického výkonu při funkci cíle, který se sleduje a tím je komunistická společnost.

„Che„ chápal, že nové vědomí bude výsledkem pokrokového procesu přeměny společenských struktur z těch, jež se nevyhnutelně vynořují a protože možnosti transformovat člověka byly dány, spíše než požadavky vědomí, transformací společenských vztahů produkce a pravým výběrem motivačních podnětů své akce. Proto „Che„ propracoval systém založený mezi jiným na následujících pilířích: mzdový systém, podněty a soutěžení. Mzdová soustava, kterou zavedl na Kubě měla jako základnu zásadu platby v závislosti na množství a jakosti provedené práce. Počítala rovněž s komunistickými hodnotami a morálními stimuly , které v revolučním procesu získaly na síle. Soustava dbala také toho, aby platné materiální stimuly nevytvořily půdu pro rozvoj individualismu a egoismu a sloužily k prospěchu ekonomických cílů pro postup země kupředu. Tato soustava také skoncovala s platovou roztříštěností minulosti, kdy existovalo 90 tisíc mezd a 25 tisíc různých mzdových kvalifikací. Stimuly byly pro Guevaru další částí rozpočtové soustavy financování. Tento prvek je předmětem zmatených výkladů a konfuze. Hledání mechanismů pro podnícení ekonomické aktivity, jež by se lišily od zaměstnanců v kapitalismu je dáno pochopením, je socialismus není je ekonomický fakt, ale také fakt vědomí. Osobní zájem musí být podle „Che„ reflexem, odrazem společenského zájmu. Opírat se o pouze osobní zájem znamená couvat před potížemi, umožnit rozmach ideologii kapitalismu.

Přečtěme si Guevaru: „...my tvrdíme, že v relativně krátké době rozvoj vědomí učiní více pro rozvoj produkce, než materiální stimul (...) S ohledem na přítomnost materiálního zájmu v individualizované podobě tuto formu uznáváme (byť proti ní bojujeme a snažíme se urychlit její likvidaci prostřednictvím výchovy) a uplatňujeme ji v normách hodinové práce s prémií a v platovém postihu v návaznosti na jejich neplnění.(...)

Bereme v úvahu to, že ekonomika, tento typ páky získává rychle kategorii per se a potom vnucuje svou vlastní sílu ve vztazích mezi lidmi. (...) Musí je dobře vyjasnit jedna věc: jakkoliv nepopíráme objektivní nutnost materiálního stimulu, tak odporujeme jeho použití jako základního hnacího nástroje (...) Nesmí se zapomínat, že pochází z kapitalismu a je předurčen k odumření za socialismu.(...) Přímý materiální stimul a vědomí jsou v našem pojetí protikladné pojmy„.[211]

„Che„ pokládal socialistické soutěžení za základní prvek uvnitř struktury celého socialistického systému. Kladl proti sobě kapitalistickou konkurenci a bratrské soutěžení založené na socialistickém soudružství, jež žene vpřed soutěžení. „Che„ byl tím, kdo vytvořil metody kontroly, dohledu, soustavu výchovy kádrů pro ekonomiku hodnou studijního zájmu. Rozpočtovou soustava financování, kterou „Che„ vytvořil, je součástí, jak se vyjádřil on sám, „obecnější koncepce vývoje budování socialismu a musí být studována tudíž ve svém celku„.[212] Tento systém má vlastní soudržnost i vnitřní strukturu, představuje celek pravidel a kontrolních norem s vlastním vývojem. Jeho základem je spojení racionality ekonomických zákonů s naplňováním sociálního obsahu a zaměřením na nového člověka, člověka celostního, jak o něm „Che„ mluví ve svém díle „Socialismus a člověk na Kubě„[213], které by snad muselo být citováno celé, protože v jeho hutném textu není zbytečných slov. Tento nový člověk je svobodný a plně integrovaný do své komunity.[214] „Che„ byl člověk prodchnutý nejen láskou k lidem, vědomím revoluční oběti a povinnosti, ale také člověkem idejí, pojmů, koncepcí. Tím, co chtěl Fidel ve svém projevu z 8. října 1987 pro celý kubánský lid. Tehdy také volal předák kubánské revoluce po důkladném a soustavném studiu Guevarova ekonomického myšlení, které nepopírá význam ekonomických zákonů a kategorií, ale studuje je v kontextu požadavku obrany revoluce, která disponovala omezenými zdroji, a proto se neobešla bez centralizace prostředků.

Jeho tématem je, jak zdůraznil mexický teoretik Alonso Aguiar, ekonomika přechodu k socialismu, důsledně marxistická myšlenková kultura s hlubokými latinskoamerickými kořeny a rysy, jež se obohatila jedinečnou politickou praxí. Jeho důraz na aktivní roli vědomí není podle Aguiara v žádném případě opuštěním materialistických zásad. „Che„ neupadá ani do voluntarismu, ani do dogmatismu. Ví, že dějiny se řídí objektivními zákony, ale ty nikdy nepůsobí stejně pří různých scénářích a prostředích, nejsou ani mechanické, ani lineární. Proto je „Che„ proti ekonomismu. Trvá na tom, že nelze vylučovat vědomí jako aktivní činitel rozvoje. Ekonomii a vědomí chápal, jak už jsem ukázal, jako neoddělitelné a vzájemně se podporující. Stejný význam jako ekonomický rozvoj má i vytváření nového typu člověka. Aguiar podtrhuje, že podle „Che„ pojmové nástroje kapitalismu nemohou samy o sobě sloužit pro budování socialismu a komunismu a že bez vysokého stupně vědomí dosáhnout vytčených cílů zvláště v malé a ekonomicky nedostatečně rozvinuté zemi. Je nezbytné opírat se o uvědomělý a hluboce revoluční národ. Bez revolucionářů prostě není revoluce možná a bez opravdových komunistů není možný komunismus. V osobě Guevary se spojil státník, revoluční intelektuál a politický činitel a žádnou z uvedených dimenzí jeho osobnosti nelze opominout. Patří to k jeho nesporné originalitě, zkušenosti, kterou nelze mechanicky kamkoliv a na kohokoliv přenášet. Martí, Fidel i Guevara jsou velcí Latinoameričané, kteří vytvořili paradigma latinskoamerické revoluční tradice. ()

„...cítit na tváři úder zasazený do tváře kteréhokoliv člověka„

Fidelistický kaplan Guillermo Sardinańas dosvědčuje, že „Che„, který jinak – mírně řečeno - nevynikal hudebním sluchem, měl rád argentinská tanga a jedno pak zejména: Adíos Muchachos. Kdo ví, snad kvůli textu, který jakoby předznamenal Guevarův konec života. „Chci zemřít sám, bez vyznání a bez Boha, ukřižovaný ve svých trápeních, obklíčen záštím…„[215] V dubnu 1965 napsal Ernesto „Che„ Guevara Lynch de la Serna dopis na rozloučenou Fidelu Castro Ruzovi i vlastně i kubánské zemi. V tomto dopise dává revoluci, je-li opravdová, jenom dvě možnosti: triumf nebo smrt. Soudí, že splnil část povinnosti (deber), kterou měl vůči kubánské revoluci na jejím území a že pro její triumf pracoval s dostatečnou čestností a oddaností a demonstruje vztah k Fidelovi, který je plný velikého respektu . Formálně se proto vzdal svých povinností ve vedení strany, pozice ministra, hodnosti majora (comandante), statutu kubánského občana. „Na nová bitevní pole si odnesu víru, kterou jsi mi vštípil, revolučního ducha mého lidu, pocit naplňování nejposvátnější z povinností: bojovat proti imperialismu, ať je kdekoliv„.[216] Co to znamená, že na skutečném vrcholu „Che„ opouští své místo? Chce bránit revoluci proti obalení krunýřem každodenní rutiny?

Odchod "Che" do guerrillových zápasů se snaží Jorge G. Castańeda vysvětlit tím, že Guevarova koncepce rozvoje socialismu na Kubě (jejím jádrem byla urychlená industrializace) byla opuštěna, opět se prosadila priorita cukrové třtiny a rovněž mezinárodně politická koncepce, kterou představoval Guevara prý byla na ústupu. Uvedený mexický historik se snaží dovodit - například na základě svědectví Benigna - roztržku mezi Guevarou a Castrem. Jejím důsledkem pak měla být smrt v Bolívii. To ovšem popírá zejména šéf kubánských speciálních služeb (a zároveň jejich zakladatel) Manuel Pińeiro (Barba roja). Tvrdí především, že Guevara neodpovídá za zjednodušení pojetí guerrilly a že se mu přičítají věci, které nezastával. Do akcí v Kongu a v Bolívii nepochybně viděl dobře, v roce 1965 byl náměstkem ministra vnitra a v letech 1959-1967 měl úzké vztahy s Guevarou. Následně tento šéf kubánské rozvědky (La Dirección General de Inteligencia de Ministerio del Interior) vedl i americké oddělení ÚV Komunistické strany Kuby. Jedná se tedy o člověka zasvěceného. Ten kategoricky prohlašuje, že "Che" měl ve svých podnicích plnou podporu Fidelova vedení. [217] Co je ale daleko závažnější, největší autorita bádání o Guevarovi, jiný mexický historik Paco Ignacio Taibo II, autor nejrespektovanější a nejvydávanější monografie o "Che" (jen v Mexiku vyšlo do konce roku 1997 10 vydání, v Argentině 5, v Kolumbii 4, 1 v Brazílii, 8 v Itálii, 5 ve Španělsku, 2 ve Francii, 1 v Německu, Rusku, Řecku a v Portugalsku, s celkovým nákladem - u vědecké knihy - 200 tisíc výtisků, 90% čtenářů jsou prý mladí), stanovisko kubánského šéfa rozvědky zcela potvrzuje. Pro Taiba je "Che" mýtus a přízrak (fantasma). Spíše než mýtus jde o přízrak v tom smyslu, že znepokojuje, nedovolí spočinutí v zavedeném. Taibo II odmítá kult - už nikdy žádné svaté![218]

Paco Ignacio Taibo II ale hlavně rozbil veškeré mýty kolem bolivijského tažení.[219] Tvrdí, že jevy tu zastírají realitu, operaci v Bolívii je třeba číst správně. Je nutné vůbec opětné čtení bolivijské a africké zkušenosti "Che". Především, pokud jde o výběr místa, Ňancahuazú měla být jen týlová základna. Castańedou, Benignem, ale i Kalfonem zastávaná teze o zlomu ve vztazích Che-Fidel je "čistá mytologie". Paco Ignacio Taibo II ve své knize ukazuje, že "není jediný prvek, který to potvrzuje". Byly srážky i napětí, ale zlom (ruptura) mezi Castrem a Guevarou po onom pověstném setkání 14. 3. 1965 nebyl. (Názor Taiba II potvrzuje i brigádní generál Harry Villegas, zvaný Pombo, jeden z těch, co přežili bolivijské tažení.[220]) "Che" totiž svůj odchod projektoval už od roku 1961. Guevara "strukturuje ideologii vůle". Taibo II připomíná, že Fidel mluví o "actitud temeraria" (husarské chování) Ernesta Guevary. Riskoval celý život, ale u La Higuera šlo o normální pokus o průlom obklíčení. Taibo II se obrací i proti tezím Debrayovým: "Che" rozhodně nebyl žádný hledač smrti. V žádném případě to nebyla sebevražda. Jeho postoj (actitud) byl zkoušet sebe sama, hledat své meze. [221]

V polovině roku 1965 psal svým rodičům: „Zase jednou cítím pod svými patami žebra Rocinanty, obracím se na cestu se štítem na ruce...V podstatě se nic nezměnilo, s výjimkou toho, že jsem mnohem uvědomělejší, můj marxismus je zakořeněný a očištěný. Věřím v ozbrojený boj jako v jediné řešení pro národy, které bojují za své osvobození a jsem důsledný ve svých vírách. Mnozí mne nazvou dobrodruhem a já jím jsem, jenomže jiného typu a z těch, kteří nastavují kůži, aby dokázali své pravdy. Možná, že to bude konec. Nevyhledávám to, ale je to v rámci logického kalkulu pravděpodobností„.[222] „Che„ jako novodobý rytíř Don Quijote de la Mancha [223]vyráží do boje. Brání se střízlivé šedi všedního dne revoluce, která se nutně vzdaluje živlu bezprostřednosti. Jako „zmoudření„ je smrt Dona Quijota u Viktora Dyka, Guevara soudí, že smíření se s daným stavem a jeho pouhá obhajoba je hrozba pro revoluci. Neříkal už Max Weber, že revoluce zacházejí na vítězství každodennosti? A Guevara byl Robespierre i Saint-Just kubánské revoluce, „neúplatný„ (incorruptible) XX. století. Zabýval jsem se tím, v jakém pojmovém kontextu se nejvíce u něho revoluce vyskytuje. Užívá (i když byl schopen jak suché řeči čísel, tak filosofické konstrukce) převážně etického a morálního rámce, nejčastější slova v této souvislosti jsou příznačně sacrifício (oběť) a deber (povinnost).[224]

Tak například čteme: "Strana, kterou chceme vybudovat, bude strana oběti".[225] "To je klíčové slovo, které vystupuje jako leitmotiv v jeho vystoupeních, článcích, televizních besedách pro lidovou universitu, v jeho diskusích s řediteli i zaměstnanci továren: oběť. Revoluce vyžaduje oběť od každého, každý se musí vzdát nějakých životních potěšení a vůdci musí být příkladem. Tedy žádná nomenklatura".[226] Strana není ten, kdo se plete do všeho (""Hacelotodo").[227] Její role je ve vytyčování strategických cílů, zajišťování kontroly, iniciování nových postupů a v korekci. Má mít výchovnou roli. Ostatně celá společnost se má změnit v jakousi gigantickou školu. Guevarovo morální hledisko ho vede k tomu, že už 16.3. a 24.3. 1962 protestuje proti různým výsadám vedoucích kádrů.[228] "Che" byl skrz naskrz Argentinec a navíc člověk s obrovskou vnitřní kázní. Vytvořil se zvláštní vztah mezi ním a Kubánci. "Byl od nich velice odlišný, velice přísný. Jeho temperament byl odlišný. Měl rád přesnost. To nejsou tropické vlastnosti karibské zóny (…) Ale kubánský lid ano, ten měl velice rád Guevaru".[229] Mohl jsem se přesvědčit, že tento vztah stále trvá. Fidel je ctěn a vážen, ale "Che" je skutečně milován. Právě nápadná odlišnost tohoto člověka podtrhovala míru jeho oběti ve prospěch kubánské (a vůbec latinskoamerické) věci.

To nebyla žádná gesta. „Che„ byl až do své tragické smrti věrný svému heroickému životnímu postoji. Hluboce prožíval utrpení lidu Vietnamu, Dominikánské republiky, afrických zemí. Dotýkal se ho prohlubující se rozkol mezi Sovětským svazem a Čínou, jejich připoutání ke krátkodobému horizontu velmocenských zájmů. Rozčilovalo ho, že obě velmoci nedoceňovaly faktor času, že nebyly schopny vybrat takové místo střetnutí, kde bude možné být silnější na rozhodujícím místě. Ztrátu perspektivy vyčítal i italským komunistům, kteří promarňovali svou velkou politickou sílu, stejně jako jiné komunistické a socialistické strany Západu. „Che„ ovšem podceňoval boj dělnické třídy Západu o větší díl občanských a sociálních práv, podléhal dobovým tezím o integraci dělnické třídy do systému, jak je hlásal například Herbert Marcuse. Těsně před tím, než léta 1967-1973 přinesla explozi stávkového hnutí, než si Američané si vynutili ústupky na poli občanských práv, stejně jako Francouzi ve známých událostech roku 1968. Zkušenost této doby, včetně nástupu protestní a alternativní kultury, by umožnila Guevarovi jinak koncipovat myšlenky mezinárodního spojení různých forem protiimperialistického zápasu.[230]

„Che„ pochopil, že Třetí svět je roztříštěný. Ekonomiky rozvojových zemí si vlastně konkurují, nedoplňují se: všechny dodávají suroviny, dovážejí stroje a technologie. Na druhé straně viděl možnou součinnost u národně osvobozeneckých hnutí, ale přeceňuje je, jak ukazuje jeho pohled na Sukarna (1901-1970), Néhrúa (1889-1964) i Násira (1918-1970). Společné zájmy se tedy rýsují na půdě nových politických vztahů budovaných zdola, od mas, nikoli od vlád. Jistou výjimkou bylo Alžírsko, kde Guevaru poutalo přátelství s Ahmedem Ben Bellou, který byl svržen až převratem 19. 6. 1965. Kubánci, sami trpící nedostatkem zbraní, neváhali darovat prostředky k obraně Alžířanům. Ti zase prakticky pomáhali národně osvobozeneckému boji v Latinské Americe.

Až jednou bude někdo psát skutečně důkladnou studii o myšlení „Che„ Guevary, bude se muset pokusit postihnout složité vnímání času u Guevary. Zápas o čas, o tempa, tak by se dal shrnout jeho přístup k revoluci. Cítil, že válka ve Vietnamu, střety v Africe i v Latinské Americe, masakr v Indonésii, to vše znamenalo zdržení perspektivy změn, úspěšnou protiofenzivu vládnoucí vrstvy USA a jejich spojenců. Proti tomu bylo třeba postavit znovu a znovu promýšlený internacionalismus, konkrétní solidaritu. „Che„ varoval před pokusy kapitalistických mocností rozložit třetí svět a stavět jednotlivé státy nebo jejich skupiny proti sobě. Národům Afriky a Asie adresuje na podzim 1959 otázku, zda „nebude možné, aby naše bratrství nedalo výzvu šíři oceánů, ztuhlosti spjaté s jazykovými odlišnostmi a s neexistencí kulturních styků, abychom splynuli v objetí bojového soudružství?„[231]

Společné zájmy a etická vazba jsou dva faktory, které vedou Guevaru k zájmu o Třetí svět, zvláště od roku 1960, kdy na cestě prozkoumával Afriku a Asii. Dotklo se ho zvláště násilí na lidu bývalého belgického Konga a tragický konec Patrice Hemery Lumumby (1925-1961), k němuž se hlásí dnešní režim Laurenta Kabily. K této zkušenosti se opakovaně, v desítkách případů znovu vracel. Ve svém slavném projevu 11.12. 1964 na XIX. Valném shromáždění OSN řekl, že „naše svobodné oči se dnes otevírají novým horizontům a jsou schopny vidět to, co nám včera naše situace otroků imperialismu bránila pozorovat. To, že „západní civilizace„ skrývá za svou nádhernou fasádou smečku hyen a šakalů„.[232]

„Che„ viděl světový revoluční proces vcelku, tuto jednotu se snažil podporovat a obhajovat v teorii i v politické praxi. Tuto jednotu chápal jako něco bezprostředního. Při vší úctě k SSSR zdůrazňoval nezávislost Kuby. Říká jasně a nedvojsmyslně: „...nejsme satelity. Nejsme na žádné oběžné dráze; jsme mimo oběžnou dráhu„.[233] Kuba je každodenním důkazem, že „národy se vskutku mohou osvobodit a vskutku se mohou udržet svobodnými v současných podmínkách lidstva„. To neumožňuje jen existence socialistických států, ale i další podmínky: „udržet vnitřní soudržnost, mít víru ve vlastní poslání a neodvolatelné rozhodnutí bojovat až do smrti na obranu země a revoluce„.[234]

Mírová koexistence nesmí být ve výlučném užití velmocí, musí vést k zajištění míru na celém světě. „Jako marxisté jsme tvrdili, že mírové spolužití mezi národy nezahrnuje spolužití mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, mezi utlačovateli a utlačovanými„.[235] Ví, že jednotlivé boje spolu souvisí. Kubánci nepodporovali Vietnam „pouze kvůli proletářskému internacionalismu , touze po spravedlnosti, kterou revoluce vložila do našich srdcí„, ale i proto, že „tato fronta je velmi důležitá pro budoucnost Ameriky„.[236]

Jistě, „revoluce se nevyvážejí. Revoluce se rodí v lůně národů. Revoluce plodí vykořisťování, kterých se dopouštějí vlády na národech„. Ale „Che„ připomíná, že on osobně cítí povinnost pomoci ke svobodě kterékoli latinskoamerické země. Podobně smýšlejí i Kubánci. „Celý lid Kuby se chvěje vždy, když se páše nějaká nespravedlnost, nejen v Americe, nýbrž v celém světě„. Guevara připomíná znovu myšlenku Martího, že „každý skutečný muž má cítit na tváři úder zasazený do tváře kteréhokoliv člověka„.[237] Podobně v dopise dětem na rozloučenou: „Váš otec byl člověk, který koná tak, jak myslí a jistě, byl věrný svým přesvědčením. Ať vyrůstáte jako dobří revolucionáři. Studujte mnoho, abyste mohli ovládnout techniku, která dovoluje ovládnout přírodu. Vyrovnejte se s tím, že revoluce je to důležité, a že jeden každý z nás, sám o sobě, nic neznamená. Nade vše, buďte vždy schopni cítit v největší hloubce kteroukoliv nespravedlnost, spáchanou proti komukoli v kterékoliv části světa. To je nejskvělejší vlastnost revolucionáře„.[238]

Proto Guevara vyčítavě říká, že Vietnam, symbol národně osvobozeneckých ambicí, je „tragicky sám„. „Solidarita pokrokového světa s vietnamským lidem připomíná hořkou ironii, kterou znamenalo pro gladiátory římského cirku povzbuzování lidu. Nejde o to, přát úspěchy napadenému, ale podstoupit jeho vlastní osud; doprovázet ho ke smrti nebo k vítězství„.[239] Významný mexický politik Lázaro Cárdenas napsal otci Ernesta "Che" Guevary, Ernestovi Guevara Lynch v lednu 1968, že smrt "Che" a její okolnosti znamenají "poselství vykoupení". "Je to hodnota, s níž si vybral plně se věnovat nepřerušené revoluční aktivitě, jež nemá jiný konec než smrt, jež činí z Che Guevary prototyp našich časů".[240]

„Che„ usiloval o to, aby mezinárodní solidarita získala i účinnou organizační strukturu. To se setkalo s nezdarem. Solidaritu a součinnost ozbrojeného boje ve městech a na venkově dokázal analyzovat, pochopit v kubánském měřítku. Ale otázka byla: do jaké míry je kubánská zkušenost přenosná? „Che„ byl opatrný, chápal výjimečnost situace, především, co se týče desorientace USA a bránil pokusům o zbytečné zevšeobecňování.[241] Ale potřeba opakování tohoto neuvěřitelného, zázračného úspěchu vedla k víře, že je to možné, a to dokonce v měřítku světadílu. Tím spíše, že Kuba nebyla jen záležitostí politických a ekonomických vazeb. Byla něčím více: kulturní a ideologickou výzvou, byla symbolem toho, že je možná změna, že alternativa není jen prázdné slovo. Proto mohl napsat Edward W. Said, známý kritik západního imperialismu, který vystopovával vztahy vládnoucí kultury a mocenských ambic politických elit, že „zjevná výzva americké autoritě v téměř směšném případě post-batistovské Kuby prozrazuje, že to, oč šlo, byla stěží bezpečnost, ale spíše pocit, že uvnitř své vlastní definované domény (polokoule) Spojené státy by nepřijaly žádné porušení nebo trvalá ideologická vyzývání toho, co se pokládá za „svobodu„„.[242]

Kuba ovšem musela „slevovat„ ze své otevřenosti všem formám radikálnější levice. Příklon k SSSR byl spojen s rostoucí kritičností k Číně, trockistické IV. Internacionále, ke Karolu a Adolfu Gillyovým. Ale byl tu projekt „mezinárodních proletářských jednotek„, který počítal s infrastrukturní podporou komunistických stran. Stanoviska některých komunistických stran, například v Bolívii a v Uruguayi, se tomu zdála nahrávat. Ale praxe byla složitější a chování vůdců bolivijských komunistů (Mario Monje) rezervovanější. Malá a izolovaná jednotka se za těchto okolností nemohla stát roznětkou celonárodního zápasu. Nepomohlo mimořádné hrdinství a nasazení všech zúčastněných Kubánců. Tato slova bezvýhradného uznání se nedala říci o místních posilách. Chybělo radiové spojení i znalost lidí. „Internacionála boje se nedá vybudovat v několika měsících, i když má na své straně prestiž kubánské revoluce a Guevarovo osobní kouzlo. To byla základní chyba„.[243] „Che„ podcenil také setrvačnost myšlení mas. A tak pokus vytvořit „kontinentální vojensko-politickou školu„[244] nutně selhal. „Che„ skutečně měl na mysli kontinentální povahu boje, s tím, že Bolívie se asi osvobodí až naposled. Ramón (tehdejší pseudonym „Che„ Guevary) počítal podle svědectví Kubánce Harry Villegase Tamaya (Pombo) s nejméně desetiletím zápasu v povstalecké fázi![245] Bez kontinentální odezvy nepomůže k záchraně od likvidace ani místní úspěch v Bolívii. Plukovník Gary Prado Salmon zajal „Che„ a vydal později v známém nakladatelství Praeger pozoruhodné paměti. I z jeho popisu vyplývá, že oblast byla pro guerrillu nevhodná. „Che„ tu byl překvapen a donucen bojovat, když prováděl předběžný výcvik. Po dlouhé sérii vítězství však byla poslední porážka převážně dílem náhody.[246]

Ale vraťme se k tomu, proč byla vybrána právě tato část světa pro podobný podnik. „Che„ se po vlastní velice nepříjemné zkušenosti s konžským prostředím [247] vzdal představy, že dalším „Vietnamem„ bude Afrika, rozdíraná kmenovými spory i velmocenským soupeřením (i v Kongu byl cítit dozvuk čínsko-sovětské roztržky). Uvažovalo se i o vzájemné pomoci s Alžírskem: to mělo podporovat osvobozenecké hnutí v Latinské Americe, Kuba v Africe. Ale Ben Bella padl a „Che„ se sám na místě přesvědčil v Africe, že půda není vhodná.[248] Naproti tomu Bolívie hraničila s několika státy Latinské Ameriky a měla silnou komunistickou stranu, ochotnou k ozbrojenému boji proti diktatuře. Cílem nebylo snadné převzetí moci, ale vytvoření pohyblivé kontinentální armády, která by získala bojové zkušenosti. Tak by byly vázány síly imperialismu v Latinské Americe, a došlo by k prolomení izolace Vietnamu i Kuby. Nový impuls by prospěl morální obrodě a vrhl by zpět nebezpečí byrokratické ztrnulosti. Guerillový boj navíc tehdy v roce 1966 prožíval sestupnou fázi v Brazílii, Argentině, Peru, Guatemale, Venezuele, Kolumbii a dokonce i v Nikaragui, kde byli sandinisté po obrovských ztrátách daleko od svých pozdějších úspěchů. Důsledky těchto ztrát se projevily dokonce i po porážce Anastasia Luise Somozy Debayle v roce 1979 (1925-1980): osudy revoluce byly spoluurčeny ztrátou nejcennějších lidí.[249]

V Bolívii byla ale situace velice komplikovaná. Komunistická strana (PCB), maoisté (PCBML) a trockisté (POR) vzájemně nespolupracovali (i v důsledku výsledku Konference tří kontinentů) a Mario Monje stanovil požadavek politicky a vojensky akce vést na bolivijském území. To „Che„ 31. prosince 1966 odmítl, mimo jiné z obav před možnými kompromisy i ztrátou kontinentální dimenze celého podniku. Monje chtěl také diskutovat o taktice guerillového boje s dalšími latinskoamerickými stranami, ale většina jich přece tuto cestu odmítala. „Che„ Monjeho teze odmítl [250], ale roztržka s Monjem zbavila Guevaru jediného možného zázemí ve městech i možnosti operovat ve výhodnějším terénu. Monje navíc začal sabotovat podporu hnutí a bránil dobrovolníkům jít Guevarovi na pomoc. Nač asi myslil „Che„, který ani tehdy nepřerušil teoretickou práci (komentoval knihu Régise Debraye a Trockého „Dějiny ruské revoluce„)? Nevíme, CIA všechny poznámky zabavila.[251] Jen deník ministr vnitra Arguedas zachránil pro vydání na Kubě. „Deník„ nebyl určen pro veřejnost - zachycuje zkušenosti ze školy guerrillového boje. Shrnuje obavy, naděje i pochybnosti - „Che„ je rozhořčen nepochopením i v sovětském táboře pro cestu, kterou si vybral (Nazývali ho „novým Bakuninem„ - [252], „patetickou a - zdá se- neodpovědnou postavou„.[253] Nedokázali docenit smysl jeho oběti, doufající v nový Vietnam.[254] a v desintegraci bolivijské vlády. [255] Nelze se divit, že si „Che„ povzdychl: „Jak by se mi líbilo dostat se k moci, už jen proto, abych demaskoval zbabělce a slouhy všeho druhu a omlátil jim jejich svinstva o čumák„.[256] „Che„ byl obeznámen s historií pokusů o reformu v Latinské Americe (viz Jacobo Arbenz v Guatemale), se sérií krachů čistě institucionalistické strategie. Byl vůči ní skeptický.[257]

Zkusme nově přečíst bolivijskou zkušenost na základě nových vědomostí, jak nás k tomu vyzývá Paco Ignacio Taibo II.[258] Byla ale v Bolívii revoluce vůbec možná? Nevyvrací porážky revoluční vlny 1970-1971 samu reálnost Guevarova pokusu o „nový Vietnam„ v Bolívii? V dějinách bylo takových „nezralých„ pokusů dost a v širší perspektivě se ukázaly přípravou něčeho zásadního, měnícího epochu. Takto by totiž bylo možno odsuzovat děkabristy, karbonáře, polské revolucionáře, osmačtyřicátníky všeho druhu, narodovolce, ruské revoluční demokraty. To, aby byla revoluce možná, to vyžaduje objektivní podmínky. Zralost subjektivních podmínek posunuje možnost ke skutečnosti. Ale triumf a stabilizace revoluce potřebují ještě další faktory. Závisí to na síle a zkušenosti protivníků, na mezinárodní konstelaci, ale i na kulturním podloží i na kolektivní mentalitě mas. Barrientosův režim tehdy procházel krizí a rozkladem, ale izolovaná guerrilla (Che ke konci chtěl přemístit oddíl do výhodnější oblasti Alto Beni - srv. Fidel Castro v předmluvě k Deníku[259]) tyto procesy nemohla ovlivnit, prohloubit a urychlit. Byla tu radikalizace horníků v okresech Carasí a Huanuni, ale i oni byli izolováni a krvavě potlačeni. Diktatura cítila nebezpečí a sáhla k preventivním opatřením ve městech. K širšímu spojení předtím izolovaných sil došlo až v generální stávce roku 1970, když byl k moci povolán generál Torres.[260]

Svědectví „Deníku„, který se dostal na Kubu díky tehdejšímu bolivijskému ministru vnitra Antoniu Arguedasovi (v červenci 1970 odešel na Kubu) je jasné. Porážka nebyla předem dána, a vojenský režim proto urychleně rozhodl o likvidaci „Che„. Guevara vůbec nebyl okrajovou záležitostí, ale naopak možným smrtelným ohrožením režimu. Ale sám Fidel pochyboval (roku 1987), zda pro Guevaru bylo možno vůbec něco udělat.[261] 19 let po prvním vydání „Deníku„ je opatrnější v obviňování Komunistické strany Bolívie jako celku, i když Monje určitou odpovědnost nese.[262] Více je od té doby také známo o mezinárodním kontextu posledního podniku „Che„ Guevary, včetně podpory CIA protiguevarovské akci.[263]

8. říjen 1967 zůstane navždy spojen s Guevarovým jménem. Tehdy byl zajat ve svém posledním boji El Yuro u Vallegrande v Bolívii jednotkou bolivijské armády a v pozadí stála CIA.[264] Následujícího dne, kdy „Che„ ležel zraněný a bez jakéhokoli přístupu k lékařské péči, byl chladnokrevně zavražděn zbabělci, kteří se podíleli na jeho zajetí. Někteří autoři spekulují s tím, že se tak stalo na přímé přání amerického presidenta Lyndona B. Johnsona, jehož vláda zapletla Američany do vietnamské války a nechtěla riskovat další ohnisko konfliktů. "Che" umřel důstojně a jako muž. Podle autentických svědectví řekl: "Uklidněte se a stiskněte spoušť, zabijete muže". Seržant Mario Terán vystřelil a Latinská Amerika přišla o jednoho ze svých největších synů. O několik dní později, 12. 10. Padli v boji Guevarovi přátelé Moro, Eustaquio, Chapaco a Pablito. Zbývalo šest mužů, odhodlaných prodat svou kůži co nejdráže: Pombo, Urbano, Benigno, el Ňato, Inti Peredo a Darío. El Ňato (Júlio Méndez) byl smrtelně zraněn 15. 11. 1967 a vyprosil si ránu z milosti. Na pět zbývajících byla vypsána odměna 10 milionů bolivijských pesos. Bolivijský komunistický odboj proti diktatuře jim umožnil přežít a našel kontakty i na chilskou levici, která dělala pro jejich záchranu všechno možné. Inti a Darío se vrátili do Bolívie, své vlasti, kde obnovili boj a policie je zabila roku 1969. 18.2. 1968 tři Kubánci doprovázení dvěmi Bolivijci, po strašném přechodu And, výškami okolo pěti tisíc metrů dorazili do Chile.[265] Pomohl předseda senátu Salvador Allende. Eduardo Frei, křesťansko-demokratický president Chile je vyhostil, ale Allende jim poskytl svůj ochranný doprovod až na Tahiti. Přes Paříž, Prahu a Moskvu se dostali do Havany, kde je přivítal sám Fidel 7. března 1968.[266]

Už zmíněný přítel Guevarův, Richard M. Ruiz, se vyjádřil, že „Che„, kterého znal, „byl muž svědomí, křižák proti bezpráví, útlaku a bídě„, „muž, který se zajímal o chudé, nikoli demagog„, byl „symbolem vzpoury proti pokrytectví, bezpráví, lidskému utrpení a společnosti bez duše„.[267] Dílo revoluce žije. V roce 1994, v době nejtěžších chvil pro kubánskou společnost po pádu východoevropských spojenců, kdy bylo nutné prakticky okamžitě přeorientovat veškerý obchod (roku 1989 bylo 90% obchodu se zeměmi bývalého sovětského bloku!) a prudce klesla životní úroveň byl proveden rozsáhlý nezávislý průzkum veřejného mínění Gallupovým ústavem. 88% respondentů vyjádřilo svou hrdost nad tím, že jsou Kubánci, 58% soudilo, že úspěchy revoluce převažují nad neúspěchy, 69% se prohlásilo za revolucionáře (ale jen 21% za komunisty nebo socialisty), 76% konstatovalo, že jsou spokojeni se svým osobním životem a jen 3% soudilo, že hlavní problémy Kuby jsou politické! Je pochopitelné, že tento průzkum nedostal žádnou publicitu.[268] Stejně jako okolnost, že Komunistická strana Kuby, která měla před svým definitivním ustavením (v letech 1962-1964) pouhých 40 tisíc členů, v roce 1997 už 770 tisíc a z toho do ní vstoupilo 232 tisíc ve "speciálním obodbí". To vše přes negativní dopad porážky v zemích bývalého sovětského bloku. Autorita Kuby v Latinské Americe je nadále vysoká, zatímco "desarrollismo democrático" (demokratický evolucionismus), který hlásal biograf Guevarův, Jorge G. Castańeda, nebo Chacho Alvarez v Argentině, neuspěl. "Kuba se pokouší integrovat se do světové ekonomiky s konceptem obrany humanistických hodnot a většin, což žádná jiná země nepraktikuje", říká sociolog Heinz Dieterich. "A myslíme-li na budoucnost, Kuba je jedinou latinskoamerickou zemí s přesnou technologií".[269]

Ti, kteří v roce 1999 otřesným způsobem porušili mezinárodní právo tvrdí, že se na Kubě porušují lidská práva. Známý spisovatel Mario Benedetti tvrdí, že role Kuby pro Latinskou Ameriku je velmi významná, jediná se dlouhodobě úspěšně vzepřela tlaku USA. Připomíná, že za 15 let do roku 1997 bylo na tomto ostrově jen 5 poprav, zatímco v USA bylo v roce 1997 2200 odsouzených k smrti a prakticky každý týden se někdo popravoval. Benedetti bránil Fidela následujícími slovy. "Přes omyly, které jsme naznačili, Fidel Castro je jedna z nejdůležitějších osob současných dějin. Je to jedinec se zvláštním charismatem, který nepadl uprostřed veškerého toho boje, jak se často děje s osobnostmi, včetně revoluční levice, jež s postupem času se vzdávají svého ostychu a své etiky". Benedetti to vyzdvihuje s odvoláním na nositele Nobelovy ceny za literaturu, portugalského komunisty José Saramaga, který ukazuje, že dnešní západní koncept demokracie je v úplnosti nesdílitelný: kdo volí vedení nadnárodních koncernů, řídící orgány Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky?[270]

Příběh Guevary v Bolívii neskončil. Brazilský teolog Frei Betto ve svém fiktivním otevřeném dopise to připomíná a ukazuje na nové iniciativy, například na to, že stovku obcí spravuje v Brazílii Strana pracujících (Partido dos Trabalhadores), která přišla s koncepcí "revoluce nízké intenzity" (možná odpověď na koncepci "konfliktů nízké intenzity", kterou USA užívaly na likvidaci nepohodlných režimů).[271] Dnes jde možná o mnohem více než tehdy. "Dnes se jedná o celé národy a kultury, jež jsou pohlcovány Velkou mašinérií technologických a finančních zájmů, vedoucí k subkulturizaci…adaptovat se pro velkou filosofickou, kulturní, náboženskou a národní bitvu: před příbojem pohlcujícího nihilismu".[272] I Guevarově vlasti, v Argentině zaznívají vlivné hlasy, že "demokracie je revoluční, není demokracie bez revoluce". To je soud Hebe de Bonafine, jedné z vedoucích osobností Sdružení starých žen z Květnového náměstí (Asociación Abuelas de Plaza de Mayo).[273] Zajímavé informace přicházejí z Venezuely. Podle profesora Liíse F. Damianiho (Universita v Caracasu) je diskurs nového venezuelského presidenta a vůdce Hnutí V. republiky, relativně mladého (narodil se 28. 6. 1954) plukovníka Huga Cháveze Fríase (dostal ve volbách 57% hlasů) "diskurs guevarovský", "velmi blízký kubánské revoluci". Chávez studoval po vojenské akademii politologii, historii a marxismus, obdivuje Simón Bolívara. Hluboce jím otřáslo lidové hnutí, které vyvolala vlna zoufalství v únoru 1989 ve Venezuele. Možná proto v únoru a v listopadu 1992 se postavil proti presidentu Carlosu Andrésovi Pérezovi (podruhé již jako presidentův vězeň). Zůstane po tom všem jenom u guevarovského diskursu nebo se po volbách z 6. 12. 1998 bude realizovat i ekonomický program, který mu získal tolik sympatií obyčejných lidí? V každém případě se od 2. února 1999 může opřít o presidentský úřad. [274]

Promyšlenou interpretaci odkazu "Che" podávají zapatisté. Vyzdvihují to, že pro "Che" bylo nejdůležitější osvobození člověka od odcizení (enajenación). Zdůrazňují také myšlenku činné lidské solidarity, jak se projevuje v příklonu k myšlence Martího nutnosti cítit úder do tváře každého člověka. "Tento smysl etické spoluodpovědnosti je jednou největších hodnot tohoto velkého revolucináře". Právě "etický princip spoluodpovědnosti" dal internacionalismu "subjektivní bázi". Vyslovují nesouhlas s neoliberální tezí, že nastal konec velkých teorií revoluční transformace reality a tedy i velkých kolektivních odpovědností. Připomínají i myšlenku José Carlose Marátegui, že socialismus na latinskoamerické půdě bude heroickou tvorbou. Kladou proti tomu odkaz "Che". "Che nebyl patologický sebevrah, ani bídný vojenský stratég, ani nezodpovědný dobrodruh, ani osvícený despota, jak ho různí dnes chtějí představovat". Zapatisté připomínají v souvislosti s Guevarou Marxovu myšlenku z roku 1847, že proletariát potřebuje ještě více svou důstojnost než svůj chléb. Pro zapatisty je Guevara krátce řečeno antidogmatický socialista. Vzpoura neskončila. "Sen o přetvářející skutečnosti, nové, lepší. Sen o vzpouře. Sen, který nás dnes svolává, je zlom a kontinuita s tímto snem Che Guevary". To je "občanská a pokojná perspektiva".[275]

K odkazu "Che" se přihlásil i sám subcomandante Marcos v La Realidad (Chiapas, Mexiko), který se stal známým po povstání 1. 1. 1994. Povstalci tehdy reagovali na rostoucí omezování sociální pomoci Mexičanům, především Indiánům. Tento trend se vůbec nezastavil. I proto dodnes "v zóně konfliktu" drží vláda 60 tisíc vojáků.[276] "Che je nám blíže, než si mnozí myslí" a to "s duchem vzpoury, s etickým návrhem být lepší". Kategoricky tvrdí, že "tou či onou formou všechna povstalecká hnutí Latinské Ameriky jsou dědici revolty Che, jeho aspirace po lepším světě, aspirace po lepší lidské bytosti a nutnosti bojovat za vybudování tohoto světa a přeměnu sebe sama v tohoto lepšího člověka". A tak nejen revolucionáři, ale i "všechny marginalizované sektory jsou dědici Che". Che mohl "přežít nejen svou smrt, nýbrž i pokusy banalizace, přeměnit ho v předmět spotřeby nebo módy". Ernesto "Che" Guevara "přežil útok trhu", "přežil pokusy ho sakralizovat a učinit svatým". Subcomandante Marcos vidí velký přínos "Che" a etickou hodnotu v tom, že byl schopen myslet a žít "až do nejzazších důsledků této formy myšlení". Ejercito zapatista de la liberación nacional (EZLN) je první "postmoderní" guerrilla světa. Tito lidé si jsou vědomi toho, jak naléhavě potřebná je větší tvořivost tváří v tvář světovému záběru neoliberální strategie. Hledá se světová alternativa k ní.[277]

"Che" nastoluje etický závazek svobody. To přináší tři momenty. První je vzpoura, druhý tvorba hodnot, třetí etické redefinování politiky. Vzpoura je sociální praxe osvobození. Je třeba materiálně a ideologicky zničit všechny zdroje panství, včetně politických, morálních a právních hodnot, jež je teoreticky legitimují. "Che" vzstupuje aktivně proti byrokratizaci a hierarchizaci, které jsou spojeny s kultem autority. V dnešních sporech kolem svobody je aktuální je koncepce svobody jako etického konání. V tom vidí zárodek nových hodnot. Opakovaně poukazuje na to, že osvobozenecké hnutí nemá podstatu svobody samu o sobě dánu. Svoboda je jen pozváním k volbě, k rozhodnutí a pevné obhajobě tohoto rozhodnutí. Svoboda se musí konkretizovat, utvářet, stát se činným vztahem. Na tomto místě navazuje Guevarova myšlenka nového člověka.

Guevarovská idea autentického a dynamického socialismu, antiautoritářského budí i dnes pozornost, zejména po selháních v zemích bývalého sovětského bloku. U Guevary je finalita revolučního procesu etická. Nový člověk je schopen přijmout nové hodnoty, participuje na procesu revoluční transformace. Jaký má být "kádr"? Má pracovat na svém ideologickém rozvoji, má být schopen analýzy, jeho charakteristikou jsou také věrnost a kázeň. Krátce, má být vzor nového člověka. A nový člověk spojuje soukromé a veřejné. Spojuje také okruh individuálního etického konání a politické akce. To vede k redefinování politiky. Nový člověk je aktivní bytost, zakoušející politiku jako prostor, kde etické jednání svobody dosahuje maximálního vyjádření. Je to svým způsobem obnovení řeckého smyslu politiky. Tam bylo ovládání sebe sama chápáno jako předpoklad veřejné vlády. (Těsné spojení politiky a etiky je také typické pro maďarského filosofa Győrgye Lukácse.) Velmi optimistická je teze, že všichni jsou schopni odpovědnosti této svobody.[278]

40 let kubánské revoluce už představuje úsek, který lze analyzovat s určitým odstupem. Fernando Martínez Heredía, který podal také shrnutí odkazu "Che" jako osobnosti šedesátých let pro devadesátá léta XX. století[279] provádí (přitom nepatří rozhodně mezi pohodlné stoupence revoluce) asi zatím nejzajímavější členění revolučního procesu na Kubě. K revolucím obecně říká Heredía tato pozoruhodná slova: "Revoluce, která triumfuje, se zdá být nekončícím svátkem…Hájím názor, že každá revoluce je vítězstvím nad mezemi možného…Hranice možného pukají…jednoduše předvede symboly revoluce jako legitimaci nové moci…" Poté vyčleňuje čtyři etapy. První zahrnuje léta 1959-1970, druhá 1970 až 1985, třetí 1985 až 1990, čtvrté dosud probíhá. Heredía dokáže být i velmi kritický vůči omylům a chybám revoluce i jejích vůdců. Připomíná například projev Fidelův z 26. 7. 1970, který si zaslouží i zde citaci. "Moc lidu, ano on sám je moc". A o pár dní později: "Socialismus si nemůže vybrat. Socialismus musí být věcí mas. Jednoduše socialismus, který není demokratický a věcí mas se byrokratizuje a přestává být socialismem". To jsou pozoruhodná slova. Heredía však dodává: "Ale tento projekt nezvítězil". Proč? Došlo k přizpůsobení se Sovětům a k rostoucí byrokratizaci: za léta 1974-1986 se počet funkcionářů zvětšil dvaapůlkrát. Vývoz cukru dostoupil v 80. letech až 4,3 mil. tun, rostl i vývoz niklu. Tedy jakoby pravý opak toho, co chtěl "Che". Dodnes tu nejsou železárny hodné toho jména, starý plán rozvoje elektroniky ze 60. let teprve postupně získával půdu pod nohama. Kubánská industrializace 70. let byla prostě velmi omezená. Ale naproti tomu úžasné výsledky přinesla kampaň na zevšeobecnění vzdělání. Stinnou stránku přizpůsobení se Sovětům byla vyšší míra oficiální kontroly společenského myšlení, stejně jako zploštění funkcí prostředků masové komunikace. Šířila se ideologie východoevropského socialismu. To změnil až "proces rektifikace", začínající v letech 1985-1986. Probudil se lidový internacionalismus, docházelo k návratu hlavních prvků původního projektu revoluce. Posílena byla (byť i určitým způsobem kontrolovaná) participace. Oslabení prestiže socialismu bylo spojeno s pádem Sovětů. Ale odpor lidu proti vnějšímu tlaku v devadesátých letech byl podle Heredíy příkladný. Je to hlavní sociální fakt první poloviny devadesátých let. Prokázala se krajní soudržnost obyvatelstva, která kladla odpor erozi prestiže socialismu.

Napomohlo tomu i kritické a sebekritické zaměření IV. sjezdu Komunistické strany Kuby v březnu 1990. Otevření systému přineslo pozoruhodné výsledky v demokratizačním procesu. Bylo vzneseno milión kritických připomínek na 70 tisících shromážděních. Zvláštní období, "čas války" (jak to nazval uruguayský historik Eduardo Galeano), znamenalo ústup projektu IV. sjezdu, politika se opět musela soustředit na centrální řízení. Politika se tak stala klidným územím bez emocí, ale společnost ne, devadesátá léta přinesla různé otřesy. Kulturně je ale Kuba velmi sjednocená země. Ekonomické reformy znamenají diferenciaci příjmů, tak však ještě nevede k třídní diferenciaci. "Tedy společnost, která přijímá každodenní nebo tržní praxi se ideologicky prohlašuje za socialistickou;…ekonomika, kterou nazáváme smíšená…Kuba se vsunuje do světového hospodářství,…ale s režimem, který se rodí a má svou legitimitu v antikapitalismu;…"

Je očividné, že Heredía nezaujímá vůči vládě své země žádné nekritické stanovisko. Je ale optimistou, protože vidí "velmi vysokou kulturu obyvatelstva, politickou kulturu", a to nejen všeobecně. Transnacionalizace ale přináší mnohá rizika. Parazitní peníze hrají v celku hospodářství, v životě i ve společnosti značnou roli. Ve světě je dnes významným jevem to, že demokracie, která má být výdobytkem lidu je pod tlakem, je tu snaha ji neutralizovat a přeměnit ve způsob vládnutí. Universalizace kapitalismu po pádu sovětského bloku se dotýká na Kubě hodnot a přináší nové rozpory. Ale není nutné kapitulovat: "Jsme zkušenost a výjimečný experiment boje proti kapitalismu, který proběhl ve druhé polovině dvacátého století". Heredía odmítá, že by revoluce vyústila v selhání ekonomiky. Ta byla naopak dána do služeb lidí. A tak dříve zaostalá Kuba má dnes 60 tisíc lékařů, 40 tisíc inženýrů, 300 tisíc učitelů a profesorů. Jinak řečeno, má moderní a početnou inteligenci.[280] A na pátém sjezdu KS Kuby také 780 tisíc členů Fidelovy a Guevarovy strany.[281] Navzdory proroctvím Castrova životopisce Roberta E. Quirka se příběh kubánské revoluce nechýlí k závěru.[282] Jen vstupuje do další etapy.

--------------------------------------------------------------------------------

[1] Fidel Castro Ruz, Discurso en la Clausura del IV Congreso de la Unión de Jovenes Comunistas, 4 de abril de 1982. Fidelovy projevy jsou dnes na internetu (viz níže) a odtud také čerpám citace.

[2] Fidel Castro Ruz, Neliberal Globalization and the Global Economic Crisis, Havanna 1999.

[3] Stéphane Courtois (vyd.), Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe II, Praha-Litomyšl 1999, s. 185.

[4] Tamtéž, s. 187.

[5] Tamtéž, s. 187-188.

[6] Tamtéž, s. 184.

[7] I. R. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1973 (2. vydání). Lavreckij (Grigulevič) také rozebírá efektivnost Guevarova řízení průmyslu. Uvádí například, že přes všechny chyby, které ostatně Guevara přiznává v říjnu 1964 v článku v International Affairs vzrostla průmyslová výroba v roce 1963 oproti roku 1962 o 6% (s. 214). Autor se k tématu znovu vrátil v širších souvislostech latinskoamerického revolučního vývoje v knize I.R. Grigulevič, Erněsto Če Gevara i revoljucionnyj process v Latinskoj Amerike, Moskva 1984.

[8] Pierre Kalfon, Che/ Ernesto Guevara, une Légende du Sičcle, Paris 1997; Che Ernesto Guevara, una leyenda de nuestro siglo, Ed. Plaza Janés 1997 (pracuji s portugalským překladem Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998).

[9] Paco Ignacio Taibo II, Ernesto Che Guevara: también conocido como el Che, Ciudad de México 1996.

[10] Jon Lee Anderson, Che Guevara. A Revolutionary Life, New York 1997 (užívám i německého vydání Jon Lee Anderson, Che. Die Biographie, München 1999).

[11] Jorge G. Castańeda, Compańero. The Life and Death of Che Guevara, New York 1997; La Vida en Rojo, Ed. Alfaguara 1997 (pracuji s německým překladem Che Guevara, Eine Biographie, Frankfurt am Main 1998).

[12] Régis Debray, Loués soient nos seigneurs, Paris 1996, s. 184. Régis Debray chápe Guevaru jako romantického idealistu, který ztroskotal. I to je forma, jak se Debray (který na soudu v Camiri za podporu guerrilly dostal 30 let!) zříká "hříchů mládí" - viz Mikel Koba, Resumen, n. 32, listopad-prosinec 1997, .. Kniha Régise Debraye La Guerilla du Che, Paris 1974 byla a je tak vlivná a citovaná proto, že není jen popisem akcí ze strany přímého účastníka, ale přináší i rozbor třídních vztahů a poměru sil v Bolívii (s. 45nn.) i pokus o analýzu Guevarovy strategie (s. 83nn.). Následující kapitoly se zabývají výběrem terénu (s. 100nn.), momentu (s. 117nn.), samotnou vojenskou kampaní (s. 130nn.). Autoritářství Guevary vyvracejí vzpomínky přátel: srv. např. Marriano Rodriguez Herrera, Noc la adarga al brazo, La Habana 1988.

[13] El Che en la Revolución Cubana, vyd. Orlando Borrego, asi La Habana 1966, VI, s. 179-180.

[14] Nejotevřeněji o potřebě svobodné diskuse mluvil Guevara na svém posledním vystoupení na ministerstvu průmyslu 5. 12. 1964 - viz El Che en la Revolución Cubana VI, s. 566.

[15] Pierre Kalfon, s. 212.

[16] Jestliže například Lucio Emilio do Espíritu Santo říká, že Guevarova vize marxismu byla omezená a dogmatická a teorie ohniska (foco) byla nedostatkem vize, skutečně důkladná četba Guevarových textů by jej usvědčila z omylu (Che Guevara, a pop-political myth, .. Přehled Guevarových názorů podal už Michael Lowy, The Marxism of Che Guevara. Philosophy, Economics, and Revolutionary Warfare, New York and London 1973 (překlad francouzského riginálu z roku 1970 - viz na jiném místě) a Andrew Sinclair, Che Guevara, New York 1970.

[17] Carlos Tablada Pérez, El pensamineto económico de Ernesto Che Guevara, La Habana 1987.

[18] Pedro Vuskovic y Belarmino Elgueta, Che Guevara en el presente de la América Latina, La Habana 1987 (dílu se dostalo - stejně jako práci Tabladově - ceny vydavatelství Casa de las Américas) .

[19] Fernando Martinez Heredia, Ché, el socialismo y el comunismo, La Habana 1989 (rovněž tato kniha získala cenu vydavatelství Casa de las Américas).

[20] Jorge G. Castańeda, Che Guevara, s. 270-271.

[21] Tamtéž, s. 271. Srv. Fernando Martinez Heredia, Ché, el socialismo y el comunismo, La Habana 1989, s. 103-104, pozn. 2.

[22] Stéphane Courtois, v: Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe, I, Praha-Litomyšl 1999, s. 29. Obavy před jeho poselstvím a působením mezi americkou inteligencí už v dřívější době vyjadřoval z konzervativně katolických pozic např. Rio Preisner, Americana. Zpráva o velmoci I-II, Praha 1992, s. 316, 615, 928, 929.

[23] Heinz Diterich Steffan, Che y el colonialismo perfumado, ..

[24] Philipp Hlawacek, How and why the myth was born, .. Proto si levicová rocková skupina Rage against the Machine dala na obálku svého prvního CD právě Ernesta Che Guevaru (tamtéž). Básně o Guevarovi přináší Pablo de Milané ve sborníku, kde je Niclas Guillén, Mario Benedetti, Juan Pablo Chang (el Chinés) - viz .. Básnické vyjádření vztahu ke Guevarovi podává i Juan Gelman, Pensamientos, Brecha, sept.-oct. 1997, ..

[25] Die tageszeitung, 7. 7. 1997, Süddeutsche Zeitung, 14.7. 1997, v: Jorge G. Castańeda, Che Guevara. Eine Biographie, Frankfurt am Main 1998, s. 619-620, 629.

[26] Jon Lee Anderson, Che Guevara: A Revolutionary Life, Grove Press 1997, s. 1. Tým musel prozkoumat 10 tisíc čtverečních metrů! V dřívější knize Maria Vargase Salinase, El Che: Mito y Realidad, SEPA, La Paz 1987, se údaj o místu pohřbení nevyskytuje!

[27] Süddeutsche Zeitung, 14. 7. 1997, v: Jorge G. Castańeda, s. 627.

[28] Jorge G. Castańeda, s. 503nn., přílohy článků z tisku s. 617nn.

[29] Veškeré Castrovy řeči ve španělštině a angličtině jsou dnes k dispozici na internetu na adrese: ..

[30] Tak např. America libre: "Ańo del Che" ( .. Podobně Punto Final 21. 3. 1997: El ańo del Che: "Che podal krajní důkazy revoluční koherence a etiky". (na stránce přehled akcí k výročí: .. Festival Che ve Vallegrande 5.-11.10. 1997 ( .. Shrnutí roku "Che" podává také materiál El Che: 30 Ańos. Conferencias y exposiciones - ., kde je také řada vzpomínek účastníků bolivijských událostí let 1966-1967, jak je shromáždili, včetně fotografické dokumentace, fotograf Thomas Müller a redaktor časopisu Der Spiegel Cordt Schnibben. Z Kubánců tu figurují Maria del Carmen Ariet, Eleisa Sánchez, Dr. Jorge González, Manuel Pińeiro, Dr. Pedro Zambrano, Eneida Sánchez, dále z Bolivijců bývalý guerrillero José Castillo Páco, jeho kolega Guzmán Lozola a vesničané, kteří se setkali s Che. Např. Julia Rosas podotýká, že Guevarovi lidé vždy platili dobré a spravedlivé ceny (Valle Grande: Las Huellas de un Sueńo, .. ). Zvláštní číslo přinesl také časopis Cuadernos Africa América Latina, n. 29, 1997, Ché: A 30 ańos de su muerte, ..

[31] Chemanía. Posters y cinetos de páginas cibernéticas, La Jornada, ..

[32] Die tageszeitung, 7.7. 1997, v: Jorge G. Castańeda, s. 618.

[33] Die tageszeitung, 7.7. 1997, v: Jorge G. Castańeda, s. 618.

[34] Tamtéž, s. 619.

[35] Valle Grande: Las Huellas de un Sueńo, ..

[36] Paulo Drinot, "Volveré y no seré póster". La imagen del Che, hoy, .)

[37] Jorge G. Castańeda, zvl. s. 486nn.

[38] Manuel Cabieses Donoso, El Che como nosotros ( .. ).

[39] Germán Sánchez, Che, nuestro contemporáneo, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..

[40] Resumen n. 32, listopad-prosinec 1997, ..

[41] Francis Fukuyama, The End of History and the Last Man, London 1992 (též New York 1991), s. XIII. Původní studie Francis Fukuyama, Have We Reached the End of History?, RAND Corporation Paper, 1989/1; Francis Fukuyama, The End of History?, The National Interest (Summer), reprint v: A Look at the End of History, vyd., M.K. Jensen, Washington D.C., U.S. Intitute Peace, 1990. Proti tomu právě stojí kolektivní identifikace Che s utopistou par excellence, "Che" se změnil v utopický archetyp - Luis Pérez Aguirre, El camino que ya nadie recorre, salvo el crepúsculo, Brecha, ..

[42] Marxism in the Postmodern Age. Confronting the New World Order, vyd. Antonio Callari, Stephen Cullenberg, Carole Biewener, New York-London 1995, s. 422. S tím souvisí pokus kontrolovat svět prostřednictví "měkkých zdrojů moci", informací, kulturních hodnot. "Che" si tohoto nebezpečí byl vědom a byl proti kulturní penetraci imperialismu - Resumen, n. 32, listopad-prosinec 1997, ..

[43] Jorge G. Castańeda, Utopia Unarmed: the Latin American Left after the Cold War, New York 1993, s. 431-432.

[44] Ronald Aronson, After Marxism, New York 1995, kap. 7, s. 165nn.

[45] François Chesnais, Dominique Plihon, Suzanne de Burnhoff, Bruno Jetin, Por qué hay que apoyar la Tasa Tobin?, Viento Sur, n. 42, únor 1999 ( ..

[46] Cristophe Aguiton, Riccardo Petrella, Charles-André Udry, Construyamos juntos una "mundialización diferente, Viento Sur, n. 42, únor 1999, ..

[47] 43% původních lesů v rozvojových zemích jsou nenávratně ztracena - (Denis Horman, Injerencia o solidaridad? El debate sobre la "condicionalidad" en las relaciones Norte-Sur). Susan George uvádí, že ničení lesů znamená asi pětinu z příčin ovlivňujících klimatické změny (El boomerang de la deuda, Deriva Editorial, 1993). Viz Viento Sur, n. 42, únor 1999, ..

[48] Daniel Bell, The Cultural Contradictions of Capitalism, London 1976.

[49] To z českých autorů přesně postihují Karel Kosík, Století Markéty Samsové, Praha 1993; týž, Jinoch a smrt, Praha 1994 a zejména Karel Kosík, Předpotopní úvahy, Praha 1997, nejnověji např. Karel Kosík, O nestoudnosti a pokoře, Právo, 22. 10. 1998 a Václav Bělohradský, Papežovy smažené brambůrky aneb Triumf struktur, Právo 25. 2. 1999. Analýzu proudů současného výtvarného umění a jejich estetiky přináší marxisticky fundovaná práce Suzi Gablikové, Selhala moderna?, Votobia, Olomouc 1995.

[50] To říká i Subcomandante Marcos, "El Che sigue vivo, está con nosotros y muchos más": Subcomandante Marcos. Jesús Ramírez Cuevas/Reuter, ..

[51] Barba Roja, Resumen, n. 32, listopad-prosinec 1997, ..

[52] Andrés Ruiz, El mito y el fantasma, La Jornada, ..

[53] Paco Ignacio Taibo II su "biografia total" del Che, Resumen n. 31, ..

[54] Manuel Souza, El Che y el pensamiento rebelde, recenze na Guillermo Almeyra-Enzo Santarelli, Che Guevara, el pensamiento rebelde, Montevideo 1997, La Jornada, ..

[55] Adolfo Gilly, El Che, ese oscuro objeto del deseo, La Jornada, ..

[56] Dnes je na internetu k dispozici španělsky i anglicky celý soubor Castrových řečí (gopher://lanic.utexas.edu/0R0-30402-/la/Cuba/Castro/), který poskytuje jedinečný pohled nejen na vývoj jeho názorů, ale i na celkový způsob myšlení stratéga kubánské revoluce. Z knižně vydaných titulů: Fidel Castro, La crisis económica y social del mundo, sus repercusiones en los países subdesarrollados, sus perspectivas sombrías y la necesidad de luchar si queremos sobrevivir, La Habana 1983; Un encuentro con Fidel. Entrevista realizada por Gianni Miná, La Habana 1987; Fidel y la religión. Conversaciones con Frei Betto, La Habana 1985 (=Fidel and Religion. Talks with Frei Betto, Havana 1987; Frei Betto, Fidel és a vallás , Budapest 1987); Fidel Castro Ruz, Ricardo Alarcón Quesada, Cuba no es ni será esclava jamás, La Haban 1997; Fidel Castro Ruz, En Cuba no habrá transición del socialismo al capitalismo, La Habana 1997; Fidel Castro Ruz, Before, we were fighting for our country; today, we are fighting for the world, La Haban 1998; Fidel Castro, Neoliberal Globalization and the Global Economic Crisis, Havana 1999. Česky Fidel Castro, Projevy, Praha 1962. Shrnující stručná česká monografie z poslední doby je Vladimír Nálevka, Fidel Castro. Podzim diktátora, Praha 1997. Ignorování Guevary ale nebyla jenom záležitost českých marxistů: například jinak velmi dobrá práce Rózsy H. Varró, Válsághelyzetek a szocializmusban. Megelőzés - kiút - továbblépés, Budapest 1988, zabývající se poučeně otázkami krizových situací za socialismu nikde nezmiňuje Guevaru, přestože se touto otázkou hodně zabýval. Podobně je s teorií člověka: v souborném díle sovětských a německých autorů Der Mensch. Neue Wortmeldungen zu einem alten Thema, Berlin 1982 nikde neuvádí Guevarovo jméno. Guevaru nezmiňuje ani Walter Hollitscher, Natur und Mensch im Weltbild der Wissenschaft. Mensch und Gesellschaft, Berlin 1985, ale dokonce ani Lucien Sčve, Marxismus a teorie osobnosti, Praha 1976.

[57] José Martí, Moje Amerika, Praha 1985 (zde esej Naše Amerika, Verše synovi, což je součást sbírky Ismaelillo, část Volných veršů, příspěvky do časopisu Zlatý věk, Prosté verše, slavný Manifest z Montecristi, literární studie k Wildovi, Whitmanovi, historické stati o San Martínovi a Bolívarovi, dopis příteli Manuelu Mercadovi psaný v polním ležení den před smrtí a také Polní deník), další výbory literárních děl: Padají z nebe květy (z významných děl obsahuje část sbírky Ismaelillo - Verše synovi, příspěvky ze Zlatého věku, Prosté verše, část Květů z vyhnanství), Praha 1958, Raněný orel (zde část sbírky Ismaelillo - Verše synovi, Prosté verše, Květy z vyhnanství), Praha 1970. Prosté verše vyšly česky jako celek v roce 1953 a román Amistad funesta pod názvem Osudné priateľstvo slovensky v roce 1974. Souborné vydání Obras completas, La Habana 1975. Básnické dílo bylo publikováno dvakrát ve svém celku: Poesía completa, La Habana 1985 a nejnověji Poesía completa, Madrid 1995.

[58] James William Fulbright, Pýcha moci, Praha 1969, s. 106.

[59] Annie Cohen Solal, Sartre. 1905-1980, Paris 1985, s. 514.

[60] José Carlos Mariátegui, Punto de vista antiimperialista, 1928. Citovaný výrok ze září 1928 v: José Carlos Mariátegui, La acción clasista, La Habana 1998, s. 96.

[61] Mesa redonda: el pensamiento económico del Che Guevara, Cuadernos de Nuestra América, Vol. V, No. 9-10, Enero-Junio de 1988, s. 241.

[62] Fidel Castro po vítězství revoluce vzpomínal, že jeho přesvědčení se měnilo "v postupném procesu, v dynamickém procesu, v němž mne tlak událostí nutil přijímat marxismus jako odpověď na to, co jsem hledal" (James William Fulbright, Pýcha moci, Praha 1969, s. 107, Castrův rozhovor s americkým novinářem Herbertem Matthewsem 29. 10. 1963).

[63] O bojích v pohoří Sierra Maestra a osvobození Kuby z područí Batistova režimu Pierre Kalfon, Che Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998 (francouzský originál Che/Ernesto Guevara, une Légende du Sičcle, Paris 1997), s. 151nn., Froilán Escobar-Félix Guerra, Che. Sierra adentro, La Habana 1988 a Jorge G. Castańeda, s. 100nn. Česky nejnověji Pavel Pečinka, Od Guevary k zapatistům. Přehled, složení a činnost gerilových hnutí Latinské Ameriky, Brno 1998, s. 29nn. O kubánské revoluci přehledně Jan Kovanda, Latinská Amerika - kontinent v pohybu, Praha 1976, s. 385n.

[64] W. Wieland u Paula Johnsona, Dějiny 20. století, Praha 1991, s. 603: „Znám Batistu, je to darebák…ale americké zájmy jsou na prvním místě…alespoň je to náš darebák„.

[65] Dopis cituje Carlos Franqui, Journal de la Révolution Cubaine, Paris 1976, s. 362, viz též Jean Ziegler, Gegen die Ordnung der Welt. Befreiungsbewegungen in Afrika und Lateinamerika, Wuppertal 1985, s. 38-39.

[66] V operaci „Che„ nehrál zásadní roli – srv. Jorge G. Castańeda, s. 245nn.

[67] Mesa redonda: el pensamiento económico del Che Guevara, Cudernos de Nuestra América, Vol. V, No. 9-10, Enero-Junio de 1988, s. 241.

[68] Srv. Piedade Carvalho, Che: a poetica do combate, Rio de Janeiro 1993; Jorge G. Castańeda, Compańero: the life and death of Che Guevara, New York 1997 (=španělsky La Vida en Rojo, Ed. Alfaguara 1997; německy Che Guevara. Eine Biographie, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1998 - užívám v dalším textu německé vydání); Jon Lee Anderson, Che Guevara: a revolutionary life, New York 1997. Bývalý člen Direktora Armando Hart Dávales tomuto mýtu přisuzuje význam etického symbolu, paradigmatický význam - Armando Hart Dávales, Che, Vigencia de un mito, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..

[69] Srv. Mary-Alice Waters, Che Guevara and the fight for socialism today: Cuba confronts the world crisis of the ´90s, New York 1992; Fidel Castro, to speak the truth: why Washington´s „cold war„ against Cuba doesn´t end, New York 1992.

[70] Viz Maria del Carmen Ariet, Che: pensamiento político, La Habana 1988; Pensar al Che. La Habana 1989; Fernando Martínez Heredía, Che, el socialismo y el comunismo, Ciudad de La Habana 1989.

[71] Eduardo Galeano (y otros), Querido Che, Revolución, Madrid 1987. Podobně Victor Perez Galdos, Un hombre que actúa como piensa, La Habana 1987.

[72] Viz webové stránky Eduarda Galeana ( . a .. Pozoruhodné jsou i jeho dějiny Latinské Ameriky (Eduardo Galeano, Die offenen Adern Lateinamerikas. Die Geschichte eines Kontinents, 13. vyd., Wuppertal 1988). O jednotě myšlení a jednání jako základní charakteristice osobnosti Guevary Víctor Pérez-Galdós, Un hombre que actúa como piensa, La Habana 1988.

[73] Pedro Cazes Camarero, El Che y la generación del ´70, Buenos Aires 1989.

[74] Například film Miguela Pereyry "Che, Ernesto" - Brecha, sept.-oct. 1997, rozhovor Marie Esther Gilio s Envarem El Kadrim ( . a od téhož režiséra Por las rutas de doctor Guevara, viz Envar El Kadri, Por las rutas del doctor Guevara, La Jornada ( .) . Viz též film argentinského režiséra Juana Carlose Desanza "Hasta victoria siempre" (El cine atrapado por el Che por Mireya Castańeda, . ). O "vášni pro Guevaru" už mluvil v sedmdesátých letech Jean Cau, Une passion pour Che Guevara, Paris 1979.

[75] Srv. Debates y búsquedas actuales para la construcción de una alternativa política revolucionaria en América Latina y el Caribe: 12 al 14 de junio de 1992, Rosario, Argentino 1992.

[76] Rosa Nassif, El Che. Temas antiimperialistas.4, Buenos Aires 1988; Claudia Korol, El Che y los argentinos, Buenos Aires 1988; Marta Harnecker, El Che: vigencia y convocatoria; El Che: la consecuencia de un pensamiento, Buenos Aires 1989; El Pensamiento revolucionario del comandante „Che„ Guevara: seminário científico internacional, 8 al 11 de junio de 1988, Buenos Aires: intervenciones y debate, Buenos Aires 1989; Hugo Gambini, El Che Guevara, Buenos Aires 1996; Néstor Kahan, Guevarismo y tradiciones culturales en Argentina, v: Papeles de la FIM, (Madrid), No.9, 2a época, 1998, Transiciones en el Este, s. 195-219.

[77] Ernesto Guevara, Notas de viaje, Quito, Ecuador - La Habana 1993. Důležité momenty z cest zachycuje otec Che Ernesto Guevara Lynch, Mi hijo el Che, La Habana 1988 v šesté části své knihy vzpomínek (s. 321nn.).

[78] Paco Ignacio Taibo II, Senza perdere la tenerezza. Vita e morte di Ernesto Che Guevara, Il saggiatore 1996; Paco Ignacio Taibo II (a cura di), L´anno in cui non siamo stati da nessuna parte. Diario inedito in Africa, Ponte delle Grazie 1994; John Lee Anderson, Che. Una vita rivoluzionaria, Baldini & Castoldi 1997; Saverio Tutino, Guevara al tempo di Guevara, Editori riuniti 1996; týž, Il Che in Bolivia, Editori riuniti 1996; Benigno, La rivoluzione interrotta, Editori riuniti 1996; F. Meri Lao, Al Che, poesie e canzoni dal mondo (s CD nebo MC), Erre emme 1995; Roberto Massari, Che Guevara: pensiero e politica dell´utopia, Erre emme 1993; týž, Che Guevara: uomo, compagno, amico (s VHS), Erre emme 1994; Roberto Massari-F. Martinez, Guevara para hoy, Erre emme 1994; Harry Villegas, Pombo, Erre emme 1996; Carlos Tablada, Guevara, il pensiero politico, Erre emme 1989; Lilliana Buellini, Il Che: l´amore, la poltica, la rivolta, Erre emme 1995; Fidel Castro, Comandante Che Guevara, Erre emme 1996; týž, I trenta nove anni di Ernesto Che Guevara, 1992; Carlos Puebla, Comandante Che Guevara, 1996; Guillermo Almeyra, Enzo Santarelli, Che Guevara: il pensiero ribelle, Data news 1993 (vyšlo i 1996); William Galvez, Guevara sconosciuto, foto inedite…, Data news 1995; Ivo Scanner, Le mani del Che, Data news 1996; různí autoři, I sopravvissuti del Che, Tropea 1996; různí autoři, Che Guevara, nomade dell´utopia, Manifesti libri 1993; Jean Cormier, Le battaglie non si perdono, si vincono sempre, Rizzoli 1996; týž, Che Guevara, utopie e rivoluzione, 1996; Athos Bigongiali, Le ceneri del Che, Giunti 1996; Raúl Corrales, Alberto Korda, Che, album fotografico su Ernesto Che Guevara, 1990; Antonio Moscato, Che Guevara, Teti editore 1994 (vyšlo česky: Che Guevara, Praha 1997); týž, Che Guevara: storia e leggenda, 1996; Stefano Sieni, L´altra faccia del Che, 1996; Carlos Tablada, Economia, etica e politica nel pensiero di Ernesto Che Guevara, 1996. Proguevarovskou atmosféru v Itálii charakteriyuje Paul M. Cahen, Che Guevara in Italy ( ..

[79] Zbyněk Petráček, Mýtus jménem Che. S Valtrem Komárkem, bývalým poradcem Ernesta Che Guevary, o "levičákovi, který se stal pop-hvězdou", Respekt, č. 42, 13.-19. 10. 1997. Viz též Vít Urban, Falešná ikona Che Guevary. Od smrti legendárního revolucionáře uplynulo třicet let, Respekt č. 42, 13.-19. 10. 1997: "U nás se ale dnes z pochopitelných důvodů Guevarovy postoje a názory těší popularitě jen u romantických teoretiků moderní levice. A těm je skoro nemožné vzsvětlit, že politické legendy a mýty, byť s výraznými pseudonáboženskými atributy, patří výlučně do říše babylonského zmatení pojmů, a nikoli do reálné skutečnosti. Ještě obtížnější je pokoušet se o podobné vysvětlení v kontextu iberoamerického světa, který si s sobě vlastním temperamentem a emocionalitou potrpí na účelovou politickou ikonografii. Ta je zde totiž i projevem určitého nacionálního a etnického sebevymezení".

[80] Srv. Roberto Luque Escalona, Yo, el mejor de todos: biografia no autorizada del Che Guevara, Miami, Fl. 1994.

[81] I. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, s. 98. O jeho účasti na dobrovolné práci – I. Lavreckij, s. 205nn. O Guevarově rovnostářství v guerrille Jorge G. Castańeda, s. 139-140. Vzpomínky spolubojovníků viz Alberto Fernández Montes de Oca, Elsa Blaquier (AIN), Compańeros del Che en combate, ..

[82] BIS MUSIC, CD-143, „Tu querida presencia„, textová příloha. Srv. Surnai Benítez Aranda, El Ché: historia y mito en el arte Cubano, Tricontinental, N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..

[83] BIS MUSIC, CD-143, „Tu querida presencia„, textová příloha. K písním o "Che" srv. Homenajes musicales al Che por Mireya Castańeda, ..

[84] Annie Cohen-Solal, Sartre. 1905-1980, Paris 1985, s. 513-514. Česky Jean-Paul Sartre, Uragan nad cukrem, Praha 1961.

[85] Annie Cohen-Solal, Sartre. 1905-1980, Paris 1985, s. 514. Výborně postihuje atmosféru těchto nočních debat s Castrem známý kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez, Vůně gujávy, Kmen, 1983, č. 25-35.

[86] Jean-Paul Sartre, Critique de la Raison dialectique II, Paris 1985, s. 444, 446.

[87] Ernesto Che Guevara, El socialismo y el hombre en Cuba, Escritos y discursos 8, La Habana 1985, s. 269. Nikoli náhodou spojil filmový scénář o Guevarovi z pera Rodolfa Cortiza revoluci a něžnost (revolución y ternura).

[88] Ricardo Rojo, Mi amigo el Che, vyšlo bez uvedení data a místa - v Buenos Aires 1968, též anglicky My friend Che, New York 1968, s. 28 (=Ricardo Rojo, Leben und Tod eines Freundes, Frankfurt am Main 1968, s. 25). Srv. dopis matce Celii de la Serna de Guevara bez data, cituje Jean Cormier, Che Guevara, Paris 1995, s. 71 a odtud Jorge G. Castańeda, s. 78. O pobytu v Bolívii I. Lavreckij, s. 49nn.

[89] Richard M. Ruiz, Ernesto "Che" Guevara, .. Na jeho železnou vůli přemáhající astma vzpomínali lidé ze Sierra Maestra, viz I. Lavreckij, s. 97, též Kalfon, s. 186. "Astma bude klíč života budoucího Che" - Libération, speciální číslo, ..

[90] Lidská i odborná stránka Ernesta Che Guevary vyniká ze stenografických záznamů, které vydal (v omezeném množství kopií) Guevarův náměstek Orlando Borrego ve svazcích El Che en la Revolución Cubana, 7 dílů, asi La Habana 1966 (ani datum, ani místo neuvedeny, vydalo Ministerstvo cukrovarnického průmyslu). Tyto články, záznamy z ministerských porad, konferencí, návštěv v závodech, setkání s řediteli podniků atd. pokrývají klíčové roky 1962-1964. Uvedený příběh v El Che en la Revolución Cubana VI, Reuniones bimestrales, s. 443, viz též Carlos Tablada Pérez, Pensamiento económico de Ernesto Che Guevara, La Habana 1987, s. 164.

[91] Brian Peterlinz, What is it about Che?, ..

[92] Přezdívku dostal od Kubánců – I. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1972, passim, Fidel y la religión. Conversaciones con Frei Betto, La Habana 1985, s. 373.

[93] Například I. Lavreckij, s. 193 a na mnoha místech Pierre Kalfon, c.d.

[94] Antonio Moscato, Che Guevara, Praha 1997, s. 23.

[95] Vazba na matku byla u Guevary neobyčejně silná: viz Jorge G. Castańeda, s. 22.

[96] I. Lavreckij, s. 19.

[97] Podrobně rodinnou tradici podává I. Lavreckij, s. 7-15.

[98] Podrobněji Alberto Granado, Con el Che Guevara: de Cordóba a La Habana, Cordóba, Argentina 1995.

[99] Alberto Bayo, Ciento cincuento preguntas a un guerrillero, La Habana 1959. Španělská válka a příchod emigrantů ze Španělska byly počátkem Guevarovy „politizace„ – Jorge G. Castańeda, s. 27nn.

[100] Jorge G. Castańeda, s. 39nn.

[101] Tamtéž, s. 56.

[102] Blízký vztah obou revolucionářů opisuje Josif Romualdovič Lavreckij, Salvador Allende, Praha 1977, s. 71nn. a Pedro Vuskovic y Belarmino Elgueta, Che Guevera en el presente de la America Latina, s. 16n.

[103] Alberto Tauro, El Che en el Perú, listopad 1972, tvrdí, že zásadním způsobem Guevaru ovlivnil dr. Hugo Pesce - ..

[104] I. Lavreckij, s. 53.

[105] O cestách Ernesta Guevary Jorge G. Castańeda, s. 61nn. na základě Ernesto Che Guevara, Mi primera gran viaje: De la Argentina a Venezuela en motocicleta, Buenos Aires 1994.

[106] Ricardo Rojo, My Friend Che, New York 1968, s. 42.

[107] Envar El Kadri, rozhovor s Marií Esther Gilio, Brecha, sept.-oct. 1967, ..

[108] Ricardo Rojo, My Friend Che, New York 1968, s. 5.

[109] Jorge G. Castańeda, s. 88nn. O guatemalské demokratické revoluci viz Stephen Schlesinger/Stephen Kinzer, Bananenkrieg. CIA-Putsch in Guatemala, Hamburg 1984; Piero Gleijeses, The United States and the Guatemalan Revolution, Princeton 1989.

[110] O zásadním významu guatemalské zkušenosti pro myšlenkový vývoj Guevary mluví shodně všichni životopisci, např. Richard Gott, v: A. J. P. Taylor et al., Twentieth Century, Vol. 18, Richard Gott, Che Guevara, Purull Reference Books, 1979, s. 2392; Hilda Gadea, A Memoir of the Che Guevara, Garden City, New Zork 1972, s. 164 svědectví rodičů). Podobně mluví i Fidel Castro (Un Encuentro con Fidel, Entrevista realizada por Gianni Miná, La Habana 1987, s. 314) a I. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1972, s. 45nn.

[111] Jorge G. Castańeda, s. 93nn.; Hilda Gadea, Che Guevara: Ańos decicivos, Ciudad de México 1972, s. 29; Ernesto Guevara Lynch, Aquí va un soldado de América, Buenos Aires 1987, s. 38, 80.

[112] Výborně atmosféru setkání popisuje Envar El Kadri v rozhovoru s Marií Esther Gilio, Brecha, sept.-oct. 1997, . a Envar El Kadri, Por las rutas del doctor Guevara, La Jornada, .. Viz i Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 126nn., Hilda Gadea, Ańos Decisivos, México 1972, s. 116nn., Fidel y la religión. Conversaciones con Frei Betto, La Habana 1985, s. 372nn.

[113] Paco Ignacio Taibo II su "biografia total" del Che, Resumen n. 31, sept.-oct. 1997, ..

[114] "Un hombre de acción que piensa", rozhovor, který udělala Maria Esther Gilio s bývalým partyzánem, nyní scénáristou Envarem El Kadrim ( ..

[115] Antonio Moscato, Che Guevara, Praha 1997, s. 19. Srv. Donald C. Hodges, The Legacy of Che Guevara: A Documentary Study, London 1970, s. 14.

[116] Tak se vyjadřuje např. americký historik Richard Gott (v A. J. P. Taylor et al., Twentieth century, Vol. 18), Che Guevara, Purnel Reference Books, 1979, s. 2391: "Guevara nikdy nebyl komunista". John Gerassi je opatrnější, tvrdí, že Che "nebyl komunista v nejtradičnějším smyslu slova" (Venceremos: The Speeches and Writings of Che Guevara, New York-London 1968, s. 68). Fidel Castro opakovaně zdůrazňuje Guevarovo marxistické vzdělání, např. Un encuentro con Fidel. Entrevista realizada por Gianni Miná, s. 312 (=An Encounter with Fidel, Ocean Press, Australia, 1991, s. 217-218), podobně Donald Kagan, On the Origins of War and the Preservation of Peace, 1995, s. 452 a také Donald C. Hodges, The Legacy of Che Guevara: A Documentary Study, London 1970, s. 15 ("Guevarismus se vyvinul odpočátku uvnitř marxisticko-leninského rámce". ).

[117] Antonio Moscato, Che Guevara, Praha 1997, s. 22.

[118] Ernesto Guevara, Mi primer gran viaje: de la Argentina a Venezuela en motocicleta, Buenos Aires 1994; taktéž anglicky: The motorcycle diaries: a journey around South America, London-New York 1995; Alberto Granado, Con el Che por Sudamérica, La Habana 1986; týž, Con el Che Guevara: de Cordóba a La Habana, Cordóba, Argentina 1995.

[119] Někteří autoři zdůrazňují i vliv Alfreda Adlera (Hilda Gadea uvádí, že Sigmunda Freuda, Carla Junga i Alreda Adlera studoval, stejně jako spisy Jean-Paula Sartra). BEC vyzdvihuje význam dvou Adlerových kategorií, komplexu inferiority a tří úkolů života pro formování Guevarovy koncepce sociální spravedlnosti, sociálně užitečného života a nového člověka (BEC, Essay on Che Guevara. The development, maturation a influences on Che Guevara´s ideology, .. K Adlerovi Susan C. Cloninger, Theories of Personality: Understanding Persons, Prentice Hall Inc., New Jersey 1996, s. 106-107, 117-120.

[120] Publicista Ciro Alegrí dokonce tvrdil, že generál Bayo je zodpovědný za kubánskou revoluci ve stejné míře jako Fidel (Victoria en Cuba, říjen 1960, ..

[121] Ernesto Che Guevara, Pasajes de la guerra revolucionaria, Escritos y discursos, La Habana 1985.

[122] Ciro Alegrí, Victoria en Cuba, říjen 1960, ..

[123] Ernesto Che Guevara, Proyecciones sociales de ejercito rebelde, Escritos y discursos 4, La Habana 1985, s. 9-21.

[124] Vzpomínky Aleidy Guevara March přinesl časopis La Jornada, Mariano Rodríguez Herrera, Che, un hombre sin fronteras: Aleida ( .. Che byl nejen člověk bez hranic, jak říká název článku, ale také zuřivý čtenář, který navíc četl velmi rychle, muž železné vůle a zároveň byl velice lidský: takový je pohled jeho druhé ženy, která pomáhá vydávat i dosud nepublikované rukopisy Guevary i práce o něm (např. María de Carmen, El pensamiento ético, El pensamiento político del Che). Che psal také poezii.

[125] Antonio Moscato, s. 39.

[126] Ernesto Che Guevara, Discursos en la quinta sesión plenaria del Consejo interamericano economico y social, en Punto del Este, Uruguay, Escritos y discursos, 9, La Habana 1985, s. 42.

[127] Ernesto Che Guevara, Mensaje a los pueblos del Mundo a través de la tricontinental, Escritos y discursos, 9, La Habana 1985, s. 355.

[128] Ernesto Che Guevara, Discurso en la conmemoración del natalicio de José Martí, Escritos y discursos, 4, La Habana 1985, s. 54.

[129] Tamtéž, s. 54.

[130] EyD 4, s. 56, 57. Podobně El partido marxista leninista, EyD 7, La Habana 1985, s. 13.

[131] EyD 4, s. 57.

[132] A. Moscato, s. 40.

[133] Roberto Massari, Che Guevara: grandeza y riesgo de la utopía, Tafalla, Navarra 1992.

[134] Ernst Bloch, Das Prinzip Hoffnung, Frankfurt am Main 1959.

[135] EyD 9, s. 391.

[136] Discurso en el acto conmemorativo de la muerte de Antonio Guiteras, 8. 5. 1961, EyD 5, La Habana 1985, s. 153, 154.

[137] Régis Debray, Revoluce v revoluci? Ozbrojený a politický boj v Latinské Americe, Praha 1970.

[138] A. Moscato, s. 46.

[139] Régis Debray, La guerrilla du Che, Paris 1974, totéž anglicky Che´s guerrilla war, Harmondsworth, Baltimore etc. 1975. O Debrayovi - bez posledního období, kdy se zabývá mediologií, tedy disciplínou o médiích - souhrnně Hartmut Ramm, The Marxism of Régis Debray: between Lenin and Guevara, Lawrence, Kansas, 1978.

[140] Abel Posse, Aquel Quijote de boina militar, Resumen n. 31, ..

[141] Miguel Urbano Rodrígues, Contra el Che y la Revolución Cubana, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, ..

[142] Edward Hyams, v: A Dictionary of Modern Revolution, 1973. Srv. Carolle Bengelsdorf, The Problem of Democracy in Cuba: Between Vision and Reality, Oxford UP, New York 1994.

[143] Michael Löwy, La Pensée de „Che„ Guevara, Paris 1970; též anglicky The Marxism of Che Guevara; philosophy, economics, and revolutionary warfare, New York 1973.

[144] K. S. Karol, Les Guérrilleros au Pouvoir, Paris 1970; Tomás Borge, Uno grano de maíz.

[145] A. Moscato, s. 50; K. S. Karol, Les Guérrilléros au Pouvoir, Paris 1970.

[146] I. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1973, 2. vyd., s. 214.

[147] A. Moscato, s. 62.

[148] Tehdejší atmosféru na Kubě líčí známý spisovatel Mario Vargas Llosa, En Cuba, país sitiado, ..

[149] Mensaje a los pueblos del mundo a través de la Tricontinental, EyD 9, La Habana 1985, s. 359.

[150] EyD 9, s. 367, 371.

[151] EyD 9, s. 360-361, 365.

[152] EyD 9, s. 361.

[153] EyD 9, s. 368, celý výklad strategie osvobození s. 367-372, o obětech s. 368, 372.

[154] EyD 9, Discurso en el segundo seminario economico de solidaridad afroasiatica, s. 341-354.

[155] EyD 9, s. 352.

[156] EyD 9, s. 347, 350, 351.

[157] Miguel Aguirre Bayley, Ernesto Che Guevara: arquetipo de la solidaridad revolucionaria, /Montevideo, Uruguay/, Monte Sexto 1988.

[158] EyD 9, s. 343.

[159] EyD 9, s. 343, 344.

[160] EyD 9, s. 345.

[161] EyD 9, s. 342.

[162] Srv. EyD 9, s. 347, 352.

[163] EyD 9, s. 353.

[164] A. Moscato, s. 72.

[165] A. Moscato, s. 72.

[166] Česky citováno v: A. Moscato, s. 72. Viz i El Che en la Revolución Cubana VI, s. 577.

[167] Podle svědectví Ernestova bratra Roberta v roce 1994 - cituje Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, s. 362.

[168] René Dumont, Cuba, Socialisme et Développement, Paris 1964, s. 103.

[169] René Dumont, Cuba, Socialisme et Développement, Paris 1964, s. 108.

[170] El Che en la Revolución Cubana, IV, s. 295nn.

[171] Fidel Castro, Révolution Cubaine, II, Paris 1968, s. 56-57.

[172] Ricardo Rojo, Che Guevara. Vie et Mort d´un Ami, Paris 1968, s. 162 (únor-březen 1963).

[173] Snad nejúplněji svou představu Guevara vyložil v článku Tareas industriales de la revolución, EyD 6, s. 97-118, původně Cuba Socialista, březen 1962.

[174] Mesa redonda: el pensamiento económico del Che Guevara, v: Cuadernos de Nuestra América, Vol. V, No. 9-10, Enero-Junio 1988, s. 240.

[175] Pedro Vuskovic, v: Mesa redonda, s. 241.

[176] Pedro Vuskovic, v: Mesa redonda, s. 242.

[177] Pedro Vuskovic, v: Mesa redonda, s. 243. Pedro Vuskovic vydal knihu Che Guevara en el presente de América Latina: los desafíos de la transición y el desarrollo, Buenos Aires 1987, kde podrobně tyto teze rozvádí.

[178] Sobre el sistema presupuestario de financiamiento, EyD 8, s. 25.

[179] Discurso en el seminario sobre planificación en Argelia, EyD 7, s. 94.

[180] El partido marxista-leninista, EyD 7, s. 7.

[181] Conferencia en el ciclo „Economía y planificación„ de la Universidad popular, EyD 5, s. 79-80.

[182] EyD 5, s. 93.

[183] Conferencia en el curso de adiestramiento del Ministerio de industrias, EyD 5, s. 171.

[184] La planificación socialista, su significado, EyD 8, s. 101. Marxovo pojetí politické ekonomie se také nikdy neodděluje od historického kontextu: srv. Ben Fine-Laurence Harris, Rereading Capital, London-Basingstoke 1983; M. C. Howard-J.E. King, The Political Economy of Marx, 2. vyd., New York 1985. Analýzu dynamiky kapitalismu po roce 1945 přináší Michel Beaud, Histoire du capitalisme de 1500 ŕ nos jours, Paris 1990, s. 272nn.

[185] Conferencia en el ciclo „Economía y planificación„ de la Universidad Popular, EyD 5, s. 126.

[186] Charla a trabajadores del ministerio de industrias, EyD 5, s. 292-294.

[187] K tomu vynikající studie Pedra Vuskovice a Belarmina Elguety Che Guevera en el presente de la America Latina, La Habana 1987 a obsáhlé líčení I. R. Griguleviče Erněsto Če Gevara i revoljucionnyj process v latinskoj Amerike, Moskva 1984.

[188] Cuba: excepción histórica o vanguardia en la lucha contra el colonialismo?, Verde Olivo, abril 1961.

[189] Soberanía politica e independencia económica, EyD 4, s. 77-99, citát na s. 87.

[190] Discurso en la inauguración de la INPUD, Santa Clara, EyD 8, s. 140, srv. s. 141.

[191] Cuba, su economía, su comercio exterior, su significado en el mundo actual, EyD 8, s. 241n., 244, 244-245, 246.

[192] Intervención en el ciclo de conferencias del Banco Nacional, EyD 4, s. 217n.

[193] Tareas industriales de la Revolución, EyD 6, s. 103.

[194] Discurso en la entrega de premios a obreros destacados del Ministerio de industrias, EyD 6, s. 154-155.

[195] Comparecencia televisada con relación a la II Zafra del Pueblo, EyD 6, s. 52, 53.

[196] EyD 6, s. 153.

[197] Charla con delegados estranjeros al Primero de Mayo, EyD 6, s. 182-183.

[198] Consideraciones sobre los costos, revista Nueva Industria, EyD 7, s. 102.

[199] Sobre el Sistema Presupuestario de Financiamiento, Nueva Industria, únor 1964, EyD 8, s. 26.

[200] Comparecencia televisada acerca de la firma de acuerdos con los países socialistas, EyD 5, s. 5-7.

[201] Discurso en el Banco Nacional, EyD 4, s. 66-67.

[202] El papel de la Universidad en el desarrollo económico de Cuba, Charla en la Universidad de La Habana, EyD 4, s. 104.

[203] Discurso a la clase obrera, EyD 4, s. 145; Discurso a estudiantes y profesores de la escuela tecnica industrial, EyD 4, s. 159, 161.

[204] Discurso en el acto conmemorativo de la muerte de António Guiteras, EyD 5, s. 151, 154-155.

[205] Carlos Tablada Pérez, El pensamiento económico de Ernesto Che Guevara, La Habana 1987; týž, Ernesto „Che„ Guevara: hombre y sociedad, Buenos Aires 1987, též anglicky Che Guevara: economics and politics in the transition to socialism, Sydney 1989.

[206] Mesa redonda, s. 257. Ředitel Institutu Fernando Otorgués José Díaz se vyjádřil, že Guevarovy úvahy o roli morálního faktoru v ekonomice jsou "geniální intuicí, která zasluhuje, aby byla znovuzvážena u příležitosti reformulování utopie s tváří pro příští století". Brecha, ..

[207] El Che en la Revolución Cubana, IV, s. 464.

[208] Mesa redonda, s. 257-258.

[209] Carlos Tablada Pérez, El pensamiento económico de Ernesto Che Guevara, La Habana 1987.

[210] Granma, 9.10. 1987.

[211] Sobre el Sistema Presupuestario de Financiamiento, EyD 8, s. 15, 18, 14.

[212] Mesa redonda, s. 263.

[213] El socialismo y el hombre en Cuba, EyD 8, s. 253-272. Toto dílo bývá také nazýváno Guevarovou "politickou závětí" - ..

[214] K. S. Karol, Guerrillas in Power: The Course of the Cuban Rebolution, Pelican Books, 1970, s. 393-394.

[215] Pierre Kalfon, s. 193.

[216] EyD 9, s. 394. Přání Che bylo jít do zemí, "kde lidé byli utlačováni a pomoci jim udělat revoluci" (Herbert Matthews, Castro: A Political Biography, Penguin Books, New York 1970, s. 259).

[217] Entrevista con el comandante Manuel Pińeiro, rozhovor s Luisem Suárezem Salazarem, Ivette Zuazo a Anou María Pellón pro Tricontinental, La jornada, ..

[218] Andrés Ruiz, El mito y el fantasma, rozhovor s Paco Ignacio Taibem II, ..

[219] K němu je nyní obsáhlá dokumentace, k níž dal solidní základ Carlos Soría Galvarro, El Che en Bolívia. Documentos y Testimonios, vol. 1-vol.5, CEDOIN, La Paz 1992-1996. 1. svazek obsahuje dokumentaci týkající se bolivijské komunistické strany - El PCB - Antes, Durante y Después…, 1992. Poslední fází bolivijské guerrilly se zabývá svayek 2 - Su Último Combate, 1993. Shrnutím je svazek 3 Análisis y Reflexiones, 1994. Další paměti a prameny přináší svazek 4 - Los Otros Diários y Papeles, 1996. Svazek 5 korunuje sérii Guevarovým deníkem - Su Diário de Campańa, 1996. Důkladnost Soríy Galvarro a jeho kolegů ze CEDOIN přinesla téměř úplné zdokladování všeho, co se týká bolivijské zkušenosti "Che". Viz i vzpomínky otištěné v čísle 137 časopisu Tricontinental, Júlio 1997 (http://www.nodo50.ix.apc.org/tricontinental/137.htm) : jefe, la comunicación está lista. Testimónio de Romulo Rumbaut (Mauro); Urbano, testigo de excepción (Leonardo Tamayo, zvaný Urbano, jeden ze tří guerrillerů, kteří se navrátili na Kubu).

[220] Například Harry Villegas, Con el arma de la autoridad moral, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, . a Harry Villegas, Pombo, Un Hombre de la Guerrilla del Che. Diario y Testimonio Inéditos, 1966-1968, La Habana 1996. Reprodukci deníku Pomba přináší Carlos Soría Galvarro v časopise La Razón, 9. 10. 1996. Náznaky roztržky hledá také Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 380nn. a Jorge G. Castańeda, Che Guevara. Eine Biographie, Frankfurt am Main 1998, s. 368nn. V obou případech je hlavní oporou Benigno (Dariel Alarcón Ramírez): Dariel Alarcón Ramírez (Benigno) - Mariano Rodríguezón Ramírez (Benigno) - Mariano Rodríguez, Les survivants du Che, Paris 1995; Benigno (Dariel Alarcón Ramírez), Vie et Mort de la Révolution Cubaine, Paris 1996 (též španělsky, Barcelona 1997: španělské vydání, které připravila Elisabeth Burgos, je pečlivější). Záznamy spolubojovníků Che uveřejnil částečně už Saverio Tutino, Il Che in Bolivia. L´altro diario. Tre anni dopo le testimonianze dei superstiti a cura di Saverio Tutino, Milano 1970.

[221] Paco Ignacio Taibo II su "biografia total" del Che, Resumen n. 31, ., též Viento Sur, n. 42, Roberto Orihuela Aldama a Aldo Isidrón del Valle, odpověď Benignovi (Darielu Alarcónovi) na jeho článek v El País z 10. 10. 1997 "El Che es un objeto mercantil de Fidel", .. Kritiku Castańedy najdeme také u José Díaze, ředitele Insittutu Fernando Otorgués, Guevara měl plnou podporu kubánského vedení - Semanario Brecha.Separata:Che, .. Aleida Guevara, dcera "Che" klade důraz na to, že "Che" a jeho rodina měli vždy dobré vztahy s Fidelem: Declaraciones Hija del Che: Aleida Guevara siente lástima por asesino de su padre, ..

[222] EyD 9, s. 390-391.

[223] „Che„ se ironicky srovnával s Donem Quijote de la Mancha – Pierre Kalfon, s. 192. O této sebestylizaci Pedro Vuskovic y Belarmino Elgueta, Che Guevara en le presente de la America Latina, s. 14n.

[224] Velké množství dokladů poskytují zejména práce Carlose Tablady Péreze, Pedra Vuskovice a Belarmina Elguety a Fernanda Martineze Herediy. Vůbec základním problémem v přechodové době je pro Guevaru vztah mezi tím, co je a tím, co má být

[225] David Rousset, Une Vie dans la Sičcle, Paris 1991; Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 339.

[226] Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 339.

[227] 22. 2. 1964, El Che en la Revolución Cubana VI, Reuniones Bimestrales, s. 452. O straně v pojetí Guevary Fernando Martinez Heredia, s. 94nn.

[228] El Che en la Revolución Cubana, VI, s. 215; Oeuvres III, Textes Politiques, Paris 1968, s. 102nn.

[229] To říká René Depestre v: Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 340.

[230] Dobový kulturní kontext stručně sugestivně shrnuje Daniel Gatti, De carne y hueso, Brecha, sept.-oct. 1997, ..

[231] EyD 9, América desde el balcón afroasiatico, s. 2; A. Moscato, s. 80.

[232] EyD 9, s. 292.

[233] EyD 9, s. 313.

[234] EyD 9, s. 286.

[235] EyD 9, s. 287, 288. Srv. Mikel Koba, Resumen n. 32, listopad-prosinec 1997, ..

[236] A. Moscato, s. 84. Existují ale také shody mezi "Che" a slavným vietnamským generálem Vo Nguyen Giapem - El Ché y Asia. Una visión de futuro, Tricontinental, N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..

[237] EyD 9, s. 309. Smysl guerrily je v tom, že národy nečekají na své osvobození zvnějšku, ale osvobozují se vlastními silami (A. Sinclair, Guevara, Fontana, London 1970, s. 37). K vývoji konceptu guerrily Walter Laqueur, Guerrilla: A Historical and Critical Study, 1977. K uvedené Martího myšlence jako ústřednímu motivu pro Guevaru Michael Löwy, La Pensée de Che Guevara, Paris 1970 (také El Pensamiento del Che Guevara, Ciudad de México 1971). .

[238] EyD 9, s. 391-392.

[239] EyD 9, Mensaje a los pueblos del mundo a través de la Tricontinental, s. 358.

[240] Lázaro Cárdenas, Epistolario, Siglo XXI Editores, Vol. II, s. 360.

[241] A. Moscato, s. 85-86.

[242] Edward W. Said, Culture and Imperialism, London 1994, s. 351-352.

[243] A. Moscato, s. 87; Saverio Tutino, Il Che in Bolivia. L´altro diario, Feltrinelli 1970.

[244] A. Moscato, s. 89.

[245] A. Moscato, s. 89. K Pombovi viz knihu Harry Villegas, Pombo, un hombre de la guerrilla del Che. Diário y testimónio inéditos, 1966-1968 = Pombo: un hombre de la guerrilla del Che, Buenos Aires 1996.

[246] Srv. Gary Prado Salmon, La guerrilla inmolada: la campańa del Che en Bolívia: testimonio y análisis de un protagonista, Santa Cruz, Bolívia 1987; totéž anglicky The defeat of Che Guevara: military response to guerrilla challenge in Bolivia, New York 1990.

[247] Srv. např. Aristides Pereira, En Africa junto al Che. Impresionado por el humanista, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, . Dihur Godefroid Tchamlesso, Tatu en el Congo, Tricontinental N. 137, Júlio 1997 (táž internetová adresa); Victor E. Dreke Cruz, Retirarse combatiento, Tricontinental N. 137, Júlio 1997 (táž internetová adresa).

[248] O guerrillových plánech Guevary v Africe srv. El ańo en que estuvimos en ninguna parte: la guerrilla africana de Ernesto Che Guevara, Buenos Aires 1994.

[249] Neúnavná bojovnost „Che„ byla v těžkých 80. letech pro sandinisty velkou inspirací a posilou: Emilio Suri Quesada, Y nadie se cansa de pelear, Managua 1987.

[250] EyD 3, Diário, 31. 12. 1966, s. 44-45. Komentář Fidela Castra v jeho předmluvě k Deníku EyD 3, s. 8-10.

[251] Srv.Adys Cupull, La CIA contre le Che, Bruxelles 1993.

[252] EyD 3, s. 159.

[253] EyD 3, s. 188-189. Názvuky tohoto postoje se v nové situaci vrací dodnes: Valerij Aleksejev, Skromnyj kondoťjer: fenomen Če Gevary, Moskva 1991. Jen pouhé užití slova kondotiér je nevhodné, Guevarovi nešlo o holé dobytí a udržení moci.

[254] EyD 3, Diário, s. 102, 159. Smysl Guevarovy oběti mnozí nechápali ani bezprostředně po jeho smrti v roce 1967. Tak např. Jorge Barreiro (Incredulidad, desazón y debates) shrnuje reakce v uruguazském tisku. Našel mimo jiné tvrzení, že Guevara padl, protože se prohřešil proti vlastním zásadám guerrilly (Acción, 23.10. 1967). Alberto Methol Ferré v katolickém časopise Víspera v článku pod názvem "Guevara, el drama de la voluntad" (Guevara, drama vůle) mluví o "čisté politice vůle" (pura política de la voluntad) - ..

[255] EyD 3, Diário, s. 155, srv. s. 165.

[256] EyD 3, s. 189.

[257] Nutnost kombinace institucionalistické a neinstitucionalistické strategie ukázala zkušenost Chile, kde se - stejně jako v případě Guatemaly - ukázal jako klíčový faktor vnější tlak a jeho domácí spojenci: srv. Radomír Jungbauer, Mezinárodní souvislosti revolučního procesu v Chile (1970-1973), Latinská Amerika. Dějiny a současnost, 2, Praha 1989, s. 47-68. Úskalí výlučně pojaté institucionalistické strategie nově někteří autoři analyzují na příkladu Nikaraguy roku 1990, kde dokonce KS Nikaraguy se postavila proti sandinistům, dále na příkladu osudů Santiaga Carrilla, případně samolikvidace stran v Mexiku, Brazílii, Itálii - srv. Mikel Koba, Resumen n. 32, listopad-prosinec 1997, ..

[258] Paco Ignacio Taibo II, Ernesto Che Guevara, también conocido el Che, Editorial Joaquín Mortiz, México 1996. Zajímavý pohled přináší i vzpomínky Manuela Pińeira (Barba Roja), šéfa kubánských zpravodajských služeb, který vyzdvihuje, že po převratu Barrientose v roce 1964 následoval lidový odpor, hlavně mezi horníky a studenty, že tu byly minimální podmínky pro guerrillu (především relativně zkušené kádry). Vyústěním v Bolívii měla být škola pro latinskoamerické kádry, ale došlo k předčasnému prozrazení. Guerrilla se v počáteční fázi musí neustále pohybovat, závisí jen na svých silách. V té době došlo ke ztrátě městské sítě. Záchrana Kubánců ve Venezuele se děla za podstatně příznivějších podmínek. V případě Konga byly nedoceněny úplně jiné kulturní a náboženské podmínkz, rozpory mezi vůdci v Kongu, nedostatek bojové zkušenosti u Afričanů. "Che" se snažil o přiblížení k realitě Bolívie i tím, že se učil kečua (Barrientos využíval pro ovlivňování indiánských obyvatel svou plynnou znalost kečua). Che se zúčastnil i konference komunistických stran Latinské Ameriky v Chile 1964. Jeho koncepci nelze redukovat na "foco guerrillero", vždy "mluvil o povstaleckém ohnisku vázaném na masy", tam, kde vlády vznikly na základě "a nějaké formy lidové konzultace nelze guerrillu vést. "Che tedy není odpovědný za zjednodušování kubánské zkušenosti". "Argentina, Perú, Bolívie…Vše formuluje část jeho integrovaného projektu posunout vpřed jeho strategie kontinentalizace revoluce" (estrategia de continentalizar la revolución). Viz Barba Roja, Resumen, n. 32, listopad-prosinec 1997, http://www.nodo50.ix.apc.org/resumen/32.htm. O bolivijské kampani Adys Cupull-Froilán González, De Ńacahuasú a La Higuera, La Habana 1989. Podrobný opis událostí podává Jon Lee Anderson, Che. Eine Biographie, München 1999.

[259] EyD 3, Diário, s. 18.

[260] Bolivijskou situaci v době Guevarovy mise podrobně analyzuje Philippe Labreveux, Bolívia bajo el Che - vyšlo v Buenos Aires 1986 bez uvedení místa a data. Svou cenu si do značné míry stále podržuje Ruben Vasquez Díaz, La Bolivie a l´heure du Che, Paris 1968.

[261] Un encuentro con Fidel. Entrevista realizada por Gianni Miná, La Habana 1987, zvl. s. 341.

[262] Un encuentro con Fidel, s. 334. Srv. EyD 3, Diário, s. 10. Srv. též Fidel Castro, Che: a memoir, Melbourne-New York 1994.

[263] Adys Cupull, La CIA contre le Che, Bruxelles 1993 (pracoval jsem s nizozemským překladem Adys Cupull-Froilán González, De CIA contra Che, Berchem 1993 (s předmluvou Philippa Ageeho). Z druhé strany Felix I. Rodriguez and John Weisman, Shadow Warrior, New York etc. 1989, s. 153-205.

[264] Mariano Rodríguez Herrera, La última batalla del Che en el Yuro, La Jornada, ..

[265] Chile sehrálo také klíčovou roli pro záchranu bolivijského deníku "Che" Guevary: o tom Faride Zerán, La historia inédita del Diário del Ché. Entrevista a Manuel Cabieses, Tricontinental, N. 137, Júlio 1997, http://www. nodo50.ix.apc.org/tricontinental/137.htm.

[266] Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 524-525.

[267] Richard M. Ruiz, Ernesto „Che„ Guevara, internetová stránka „Che„ Guevary.

[268] Noam Chomsky, Perspektivy moci, Praha 1998, s. 120.

[269] Rozhovor Heinze Dietericha s Carlosem Aznárezem, Resumen n. 31, sept.-oct. 1997, ..

[270] Rozhovor Maria Benedettiho s Angélicou Abelleyra, Resumen n. 31, sept.-oct. 1997,..

[271] Frei Bretto, Carta abierta al Che, Resumen n. 31, .. Podobně fiktivní dopis kolumbijských guerrillerů (ELN de Colombia) Che z 8. 10. 1997: Octubre 8 de 1997, Montańas de Colombia, kde vydvihují myšlenky "Che" o lásce jako základní kvalitě revolucionáře a nutnosti cítit na své vlastní tváři úder do tváře kteréhokoliv člověka. Kolumbijští revolucionáři shrnují zkušenost svého zápasu i koordinačního orgánu Coordinadora Guerrillera Simón Bolívar (CGSB) - . (dopis ELN de Colombia uveden také v paraguayském časopise Patria libre, který vydává Movimiento Patria Libre-MPL v Paraguayi

[272] Abel Posse, Aquel Quijote de boina militar, Resumen n. 31, .. Aktuálnost "Che" ydůrazňuje právě pro dnešní situaci Luís Suárez Salazar, América Latina y el Caribe. Herencia y vigencia de la obra del Che, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, Ańo 31,..

[273] Hebe de Bonafine, Resumen, n. 32, listopad-prosinec 1997,..

[274] El coronel Chávez y la izquierda venezolana, rozhovor Daniela Pereyry s prof. Luísem F. Damianim, Viento Sur, n. 42, únor 1999, .. Z pravicového hlediska srv. např. Kateřina Březinová, Venezuela. Záhadný čaroděj pocitů. Prezident Hugo Chávez a nová vlna caudillismu v Latinské Americe, Respekt č. 19, 3.-9.5. 1999.

[275] Ponencia de FZLN. Seminario sobre el Che en Rosario Argentina. Sergio Rodríguez Lazcano, Javier Elorriaga, .. Viz i José López Arévalo, Vigencia de Ché, Revista De Este Sur/Chiapas,..

[276] Subcomandante insurgente Marcos, Viento Sur, n. 42, únor 1999..

[277] "El Che sigue vivo, está con nosotros y muchos más": Subcomandante Marcos. Jesús ramírez Cuevas/Reuter, .. Diskuse o strategii probíhá například na stránkách Punto Final, Viento Sur, Debate Abierto (Venezuela, nyní i na internetu), Mate Amargo (Uruguay), La Juventud (Uruguay), Crítica de Nuestro Tiempo (mezinárodní, editor Luis Bilbao, LMS, Argentina).

[278] Oneida Giraldo y Alex García Sarria, El compromiso etico de la libertad..

[279] Fernando Martínez Heredía, Guevara: los sesenta y los noventa, Viento Sur, n. 34.

[280] La revolución que triunfa parece ser una fiesta interminable, Eric Toussaint hovoří s Fernandem Martínezem Heredíou, Viento Sur, n. 42, únor 1999,

[281] Resumen, n. 32, listopad-prosinec 1997

[282] Srv. Robert E. Quirk, Fidel Castro. O jeho cestě k moci, jeho režimu a jeho spojencích i protivnících, Oldag 1999, s. 909.

Miloslav Ransdorf

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >