Před 115 lety se narodil Julius Fučík

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 2. 2018

Twitter

Julius Fučík, novinář a komunista, který se narodil 23. února 1903 na Smíchově, se stal vzorem statečnosti pro celé generace mládeže. Během svého života coby žurnalista kritizoval životní poměry, které přinášela "zlatá první republika", jeho Reportáže z buržoazní republiky jsou obžalobou poměrů, ve kterých doslova živořila pracující třída, ale jsou také důkazem vzdoru pracujících, kteří se nehodlali s poměry smířit. Své nadšení pro budování spravedlivé společnosti vnesl do reportáží "V zemi, zítra znamená již včera" a "V zemi milované", ve kterých přibližuje čtenářům proces budování socialismu v Sovětském svazu. Byl členem umělecké skupiny Devětsil, spoluzakládal skupinu Levá fronta, působil jako šéfredaktor Tvorby.

Za okupace se aktivně zapojuje do odboje, je členem 2. ilegálního Ústředního výboru KSČ. V roce 1942 ho Gestapo uvěznilo. Zde píše Julius Fučík své nejznámější a nejpřekládanější dílo Reportáž psaná na oprátce. V této poslední Fučíkově reportáži, knize, kterou Fučík píše v nacistickém žaláři, odkud není úniku, čtenář nalezne důkaz o nezlomné víře v člověka, v konečné vítězství komunismu. Nalezne zde příklad chování komunisty, který nepodlehl beznaději a pokračuje v boji i za mřížemi a s jistým rozsudkem smrti. Takové bylo dílo Julia Fučíka, jehož odkazem je důkaz o nezlomnosti lidského ducha.

Přes mnoho pomluv a pochybností, které roznášela nová buržoazní moc, bylo autorství Reportáže psané na oprátce plně prokázáno a hrdinské chování Julia Fučíka tváří tvář Gestapu potvrzeno.

K výročí jeho narození zveřejňujeme jednu z reportáží z roku 1931 "Náš dělník nežebrá", kde ukazuje pokrytectví sociálně demokratického tisku, který se vyjadřuje o důsledcích kapitalistické krize na životy pracujících.

KSM

Náš dělník-nežebrá

Praha 6. dubna 1931

"Potkal mě onehdy starý soudruh a povídá: 'Poslyš - to jsou hrozný věci! Proč o tom nepíšete? Úžasně se rozmáhá žebrota. Musí být ukrutná bída mezi lidmi!' - Přikývl jsem. Ano. Je tomu tak. Sám jsem na to myslel... Slíbil jsem soudruhovi, že něco o tom napíšu, a rovnou jsem zašel na pražské policejní ředitelství do odboru sociální péče. Správce tohoto odboru, vrchní policejní rada Schneidr, na moji otázku stran žebroty dal přinést výkazy o osobách zadržených pro žebrotu ve Velké Praze. 'Opravdu - rozmáhá se žebrota, ale - podívejte se!' Předložil mi výkazy o zadržených a zjištěných osobách. 'Není mezi nimi ani jeden - až na vzácné výjimky - nezaměstnaný. Víte - skutečný, řádný nezaměstnaný dělník! Všechny osoby, jež jsme zadrželi, byly buďto již dříve trestány pro tuláctví, nebo jsou to již známí řemeslní žebráci, kteří dnes o sobě tvrdí, že jsou nezaměstnaní. Náš dělník, byť by měl sebevětší bídu, nežebrá!' Cosi teplého rozlilo se mi hrudí. Náš dělník nežebrá. - Můžeme to pochopit všelijak. Buďto je náš dělník zaopatřen aspoň zčásti svou odborovou organizací, buďto jsou různá podpůrná opatření tak dokonalá, že přece jen to nejnutnější si může jejich prostřednictvím opatřit, anebo má tolik mravní síly a hrdosti, že trpí sice, ale zatne zuby a trpí mlčky - nežebrá. Ať tomu je tak nebo tak, jisto je, že v každém případě je to zjev, na nějž při vší žalosti doby a okolností musíme být hrdi. Zdůrazňuji: Musíme být hrdi! Celý národ musí být na našeho dělníka hrdý! On nežebrá! Nezapře v sobě lidskou důstojnost - a řekl bych: dělnickou čest! Třeba hladov on i děti, neodhazuje to poslední, co čestný člověk má: pýchu nad sebou samým, stavovskou hrdost a mužné sebezapření. - Konstatuji přímo: k této vlastnosti vychoval našeho dělníka socialismus, odborové i politické organizace. Ty vždy jej učily znát jeho cenu, jeho práci a jeho význam pro lidskou společnost. Proniknut tímto vědomím, zdvihá dělník své čelo jako rovný k rovným. A to má velikou cenu pro celý národ. A socialismus v životě národa získává nových zásluh. Truchlivé příznaky doby, vyjadřované množícími se vraždami a sebevraždami z bídy a skutky zoufalství, jsou na druhé straně vyváženy něčím nesmírně cenným a krásným: náš dělník nežebrá ani v této době kruté bídy. A také žebrat nebude! Politická moc, kterou mu ve státě získala demokracie, to nepřipustí."

Snad žádám až příliš mnoho na čtenáři Tvorby, až příliš mnoho trpělivosti a příliš málo žluče, předpokládám-li, že celý hořejší citát přečetl v klidu a bez rozhořčení. "Náš dělník nežebrá" - cosi teplého rozlilo se po hrudi sociálně demokratického redaktora, který napsal článek nahoře citovaný a otiskl v Právu lidu 5. dubna 1931. Je to projev, který i po té nejpřístupnější stránce ukazuje, jak daleko je sociální demokracie od proletariátu. Jak už i její demagogie vychází z psychologických předpokladů naprosto cizích dělnickému myšlení.

Právo lidu už se nespokojuje jen hájením kapitalismu. Ono se dokonce snaží zachovat i krásnou formu v jeho živoření. Jen čistokrevný buržoa si může s takovou chutí pochvalovat, že ty tisíce nezaměstnaných, které denně marně hledají práci a pak hladovějí a před nocí, v níž nemají kde spát, smeknou čepici a požádají nejbližšího chodce o pomoc, že ty tisíce nezaměstnaných dělníků jsou jen vandráci z povolání, již několikrát trestaní pro potulku a žebrotu. Jen plnotučný "socialistický" paďour v zájmu svého - a všech lidí se "sociálním cítěním" - zažívání vezme honem za bernou minci to, co mu předloží policejní ředitelství, s nadšením zavře oči před skutečností a spokojeně louská prsty pod plným břichem, které může růst bez výčitek: náš dělník nežebrá.

Seděl jsem na "čtyřce". To je taková domácí ošetřovna pražského policejního ředitelství pro prostitutky, dělnické demonstranty, šoféry a "tuláky z povolání". Přivedli tam jednoho takového. Byl z obce v okolí Prahy, přišel do Prahy za prací. Za poslední peníze šel se vykoupat, aby se svému eventuálnímu nastávajícímu šéfovi představil v nejlepším pořádku. V lázních byl zatčen pro podezření z krádeže a předveden na "čtyřku". Byl to mladý hoch, plakal a přísahal, že je nevinen. Po "výslechu", vyčesávaje si pěti prsty chomáče náhle uvolněných vlasů, vypravoval nám lítostivým hlasem svůj případ. Ukázalo se, že je skutečně nevinen. Ale byl bez zaměstnání a neměl byt - v Praze. Bydlil sice u rodičů v obci v pražském okolí, ale zatčen v Praze, nemohl se vykázat pražským bydlištěm. Podle policejní logiky: bez bytu a bez zaměstnání. Tedy: potulka. Pro potulku dostal - "Je to poprvé," řekli mu - 48 hodin.

Nenalezl-li práci, je dnes už rok bez zaměstnání. Možná že nechce zemřít hlady. Možná že se mu nelíbí smrt ve Vltavě nebo v oprátce. Tedy žebrá. Bude-li zadržen, nebude to "nezaměstnaný dělník, skutečný, řádný nezaměstnaný dělník". Bude to tulák z povolání.

Neboť nás dělník nežebrá.

"Buďto je náš dělník zaopatřen odborovou organizací" - je už na milión nezaměstnaných v ČSR a z toho jen 10 procent dostává podporu - "nebo jsou různá podpůrná opatření tak dokonalá, že si přece jen to nejnutnější může z nich opatřit" - například nocleh ve vysočanské noclehárně za 3 Kč - "anebo má tolik mravní síly a hrdostí, že trpí sice, ale zatne zuby a trpí mlčky - nežebrá."

Hle, idyla bídy! Český dělník má hlad, český dělník cítí, jak se mu prázdný žaludek svírá, obrací, jak jej drtí, český dělník trpí, ale zatne zuby, zaleze do koutka a tam tiše chcípne. "Hrdina," řekne sytý z Práva lidu, "nežebral!"

Ale když jdete večer po pražské ulici, potkáte desítky hubených existencí s vyhrnutými límci u krátkých kabátů, s rukama v kapsách, skrčených, zmrzlých: "Mladý pane, dejte mi korunu na nocleh. Voni mě tam zadarmo nepustěj."

Řekne si o korunu. Nebo o cigaretu, kterou držíš mezi rty: "Aspoň něco teplýho. Von se člověk i vod zorky zahřeje, když nemá kam zalézt a co strčit do žaludku."

Pane Lev z Práva lidu - psal jste to snad vy? - jako psíkovi do loužičky, kterou udělal, chtěl bych vám přistrčit váš nos k této bídě, váš královský nos k nekonečnému hladu a zimě a zoufalství, které vykarabáčovaly z nezaměstnaných ostych a vrhly je k té nejposlednější záchraně, k žebrotě. Vím, to byste právě potřebovali dokázat, že ještě není tak zle, že poctivý dělník nemusí jít žebrotou, že se to dá ještě nějak překonat, tiše, mlčky trpět, ale neztrácet důstojnost dělníka.

Ale nezaměstnaný dělník žebrá. Ti, kteří prohlašovali, že raději chcípnou hlady, než by žebrali, ti dnes jsou postaveni před takové rozhodnutí. Buď zemřít, nebo žebrat. Tam je dohnal kapitalismus, tam je dohnali kamarádi těch pánů, kteří by teď tak rádi zamluvili tento fakt.

Autore té politické pornografie z nedělního Práva lidu! Teď právě zazvonil někdo u našich dveří. Kdo je to?

Náš dělník, který nežebrá.

Ten tady "zapřel svou lidskou důstojnost". Hladov - on i jeho děti - "odhodil to poslední, co čestný člověk má: pýchu nad sebou samým, stavovskou hrdost a mužné sebezapření"-a šel žebrat. Dal jsem mu přečíst článek z Práva lidu, v němž se dozvěděl, že ztratil čest. Ztratil čest, protože zazvonil u dveří těch, u nichž se domníval, že nalezne pomoc.

Je pátý měsíc bez práce. Když končila řepná kampaň, pracoval naposledy. Je od Kladna a každý den chodí tři hodiny pěšky do Prahy a tři hodiny zpět a hledá práci. Hledá práci a žebrá, aby alespoň korunu přinesl domů, kde čeká žena a čtyři děti. Mají hlad.

"Chtěl jsem to všechno skončit, ale žena prosila: 'Podívej, ty děti. Za nic nemůžou. Nerozumějí tomu. Chceš, aby pošly hlady bez tebe?'"

"No jo, ale vždyť stejně zajdou hlady i se mnou. Ale vzít je s sebou, to si ještě netroufám. Jsou takový malý. Co mám dělat?"

Hledal práci. V Ruzyni bourají starý cukrovar a přestavují na kriminál. Šel tam. Řekli mu, že nepotřebují dělníky, protože mají dost pracovní síly a lacinější: pracuje tam čtyřicet trestanců. Bude to trvat déle, ale bude to zadarmo.

Začal žebrat na vyšších místech. Řekl mu jejich učitel, že prý pan prezident na své narozeniny dává podporu dětem, které se narodily 7. března. Podal si tedy žádost. Žebral cestou důstojnou. Podpora nedošla, a zatím přišel jen - četník, který vyšetřoval, je-li jim opravdu zle a neobtěžují-li pana prezidenta zbytečně.

"Co mám tedy dělat? Musím žebrat nebo chcípnout hlady."

Ale ne, český dělník, vychovaný sociální demokracií, nemůže žebrat. A když už je mu tak zle, vezme si k srdci radu Práva lidu, že ten "nesmírně krásný a cenný fakt, že náš dělník nežebrá", vyváží "truchlivé příznaky doby, vyjadřované množícími se vraždami a sebevraždami z bídy". Vezme si k srdci tuto radu, která mu praví, že lépe než žebrat je pobít celou rodinu a pak si sám hodit oprátku na krk.

Dal jsem přečíst tenhle článek Práva lidu tomu náhodnému návštěvníkovi, dělníkovi, který žebral. Porozuměl tomu.

Po jeho odchodu sbíral jsem pošlapané Právo lidu ze země.

"Náš dělník nežebrá. A také žebrat nebude! Politická moc, kterou mu ve státě získala demokracie, to nepřipustí."

Ano, opravdu, politická moc, naše demokracie, to nepřipustí. Snaží se poctivě zavřít žebrajícího, udělá z nezaměstnaného krátkou cestou vagabunda. Milión vagabundů má Československá republika díky politické moci. Demokracie přece nemůže připustit ten okatý rozdíl, že ti, kteří vládnou, mají plné kapsy, a jiní, kteří jsou jejich "spoluobčany", kteří jsou jim "rovni", musí u nich žebrat.

Demokracie to nepřipustí. Ale je to.

Náš dělník "ztratil svou dělnickou důstojnost". Ale nalezl ji v něčem jiném. Náš dělník žebrá. Musí žebrat. Ale náš nezaměstnaný dělník raději trpí hlad a bídu, než by šel dělat mrvu například do Kubíkovky, kde jeho ještě zaměstnaní kamarádi bojují za svoje právo na život.

Náš nezaměstnaný dělník raději trpí hlad a bídu, než by zradil boj svých kamarádů.

A to je, pane, ten zjev, na nějž jsme my hrdi.

To je ten zjev, který ukazuje, že náš dělník nalezl svou proletářskou čest jinde, než ji chce vidět ten filistrovský článek Práva lidu. Že nalezl jinou cestu z krize, než oběsit se nebo v koutku tiše umřít hlady. Cestu boje.

A že si tedy nestaví už otázku: Buď smrt, nebo žebrota!

Ale:

Buď smrt, nebo vítězství!

(TVORBA r. VI, č. 14, 9. IV. 1931)

Z publikace: Reportáže z buržoazní republiky

• < Předchozí
• Další >