80 let od napadení SSSR

header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

80 let od napadení SSSR

Podrobnosti: Vytvořeno 22. 6. 2021

Před 80 lety, 22. června 1941, nacistické Německo napadlo Sovětský svaz ve svém pokusu o porážku svého hlavního nepřítele zopakováním bleskové války, Operací Barbarossa. Komunisté již od 30. let budovali své odbojové organizace a bojovali v jednotlivých zemích proti tomu nejreakčnějšímu, co kapitalismus stvořil, proti fašismu. Nyní se hitlerovský fašismus dostává do přímého střetu se zemí, kde vládne dělnická třída, a jeho obrana se tak stala kolosálním třídním bojem. Válečná a koloniální mašinérie nacistického Německa se obrátila na Východ. Velká vlastenecká válka, jak se boj na život a na smrt za osvobození země nazýval v SSSR, byla tak podstatně spojena s osvobozením národů Evropy, včetně toho našeho. Po počátečních mohutných průnicích nacistické armády dochází k zbrzdění a zastavení postupu Rudou armádou u Moskvy. Obrat ve válce pak znamenají obrovské bitvy u Stalingradu, Kursku. Protiútok Rudé armády získává osvobozenecký charakter a je završen 9. května 1945.

K výročí napadení Sovětského svazu zveřejňujeme další úryvek z knihy Domenica Losurda „Stalin - historie a kritika jedné černé legendy“ věnující se otázkám vedení obrany ve Velké vlastenecké válce. Italský marxistický historik a filozof zde rozbíjí některé mýty o napadení Sovětského svazu, které se šíří - jako je ten, že J.V. Stalin příliš důvěřoval Hitlerovi nebo že by byl SSSR na válku nepřipraven. Losurdo například dokládá přímo ze záznamů nacistických pohlavárů, jak rychle se jim rozplývá iluze snadného vítězství nad svým starým a podceňovaným nepřítelem.

Velká vlastenecká válka a Chruščovovy „výmysly“

Počínaje Stalingradem a porážkou, kterou utržila Třetí říše (mocnost, která se zdála být neporazitelná), Stalin získával ohromnou prestiž na celém světě. A ne náhodou se na tento bod Chruščov mimořádným způsobem zaměřil. Popisuje, v katastrofických termínech vojenskou nepřipravenost Sovětského svazu, jehož armáda v některých případech postrádala dokonce zakládní výzbroj. Přímo opačný je rámec vystupující z jedné studie, která pochází z prostředí Bundeswehru a ve velkém využívá německé vojenské archívy. V té se hovoří o mnohonásobné převaze Rudé armády v tancích, letadlech a dělostřelectvu; na druhé straně průmyslová kapacita Sovětského svazu dosáhla takových rozměrů, že mohla zajistit sovětským ozbrojeným silám výzbroje téměř nepředstavitelné. Ta roste stále rychleji s přibližujícím se plánem Barbarossa. Jeden údaj je mimořádně výmluvný: jestliže v roce 1940 Sovětský svaz vyráběl 358 tanků nejmodernějších typů, výrazně lepší, než měly k dispozici ostatní armády, v prvním pololetí následujícího roku jich vyrobil 1503 (9). Dokumenty pocházející z ruských archívů zase ukazují, že nejméně dva roky bezprostředně předcházející agresi Třetí říše, Stalin je v pravém slova smyslu znepokojen problémem „kvantitativního růstu“ a kvalitativního zlepšení celého vojenského aparátu“. Některé údaje jsou samy o sobě výmluvné: jestliže v prvním pětiletém plánu dosahovaly výdaje na obranu 5,4 % státního rozpočtu, v roce 1941 částky v rozpočtu uvolněné na armádu vystoupaly na 43,4 %; „v září 1939 na příkaz Stalina Politbyro přijalo rozhodnutí vybudovat do roku 1941 devět nových závodů na výrobu letadel“; ve chvíli hitlerovské invaze, „průmysl vyrobil 2700 moderních letadel a 4300 tanků“ (10). Při zvážení všech těchto údajů, lze říci cokoli, jen ne to, že SSSR byl nepřipraven k tragickému setkání s válkou.

Před desetiletím jedna historička z USA uštědřila tvrdý úder mýtu o zhroucení a útěku od odpovědnosti ze strany sovětského vůdce bezprostředně po začátku nacistické invaze: jakkoli rozrušený, v den útoku Stalin svolal jedenáctihodinovou schůzi vedoucích představitelů strany, vlády a armády a v následujících dnech probíhala podobná jednání“ (11). Ale dnes máme k dispozici zápis návštěv Stalinovy kanceláře v Kremlu, nalezený na začátku devadesátých let a z něho plyne, že od hodin bezprostředně následujících po začátku agrese se sovětský vůdce angažoval ve velmi hutném pletivu setkání a iniciativ k organizování odporu. Jsou to dny a noci charakteristické „činnostmi vyčerpávajícími“, ale organizovanými. V každém případě, „celá epizoda (vyprávěná Chruščovem) je zcela vymyšlena“, tato „historka je falsum“ (12). Ve skutečnosti hned od počátku operace Barbarossa Stalin nejen přijímal zásadní rozhodnutí, počínaje opatřeními pro přesun obyvatelstva a průmyslových závodů z oblasti bojů, ale i „podrobně vše kontroloval, od délky a tvaru bajonetu až po autory a titulky článků v „Pravdě“ (13). "Ani náznak paniky, ani hysterie. Čteme poznámku v deníku a svědectví Dimitrova: „V sedm hodin ráno mě volali urgentně z Kremlu. Německo zaútočilo na SSSR. Začala válka (…) Překvapivě klid, rozhodnost, sebejistota u Stalina i u všech ostatních. Ještě větší dojem dělá jasnost idejí. Nejedná se jenom o přikročení k „všeobecné mobilizaci našich sil“. Je nezbytné i definovat politický rámec. Ano „pouze komunisté mohou zvítězit nad fašisty“, nastolit konec zjevně nezadržitelnému vzestupu Třetí říše, ale není třeba ztratit z dohledu skutečnou povahu konfliktu: „(Komunistické) strany na místě rozvíjejí hnutí na obranu SSSR. Nestavět otázku socialistické revoluce. Sovětský lid vede vlasteneckou válku proti fašistickému Německu. Hlavní otázkou je porážka fašismu, který zotročil řadu národů a pokouší se zotročit další národy“ (14).

Politická strategie, která vedla k Velké vlastenecké válce je jasně stanovena. Několik měsíců předtím Stalin zdůraznil, že na expanzionismus rozvinutý Třetí říší „pod znamením zotročení a podmanění dalších národů, ty odpovídají spravedlivými válkami odporu a národního osvobození (infra, str. 184). Na druhé straně, těm, kteří scholasticky staví proti sobě vlastenectví a internacionalismus, Komunistická internacionála zajistila odpověď ještě jednou před hitlerovskou agresí, jak to plyne z poznámky v deníku Dimitrova ze dne 12. května 1941:

Je třeba rozvíjet ideu spojující zdravý nacionalismus, správně míněný, s proletářským internacionalismem. Proletářsky internacionalismus se musí opírat o tento nacionalismus v jednotlivých zemích (…) Mezi správně pojatým nacionalismem a proletářským internacionalismem není a nemůže být rozporu. Kosmopolitismus bez vlasti, který popírá národní cítění a ideu vlasti, nemá nic společného s proletářským internacionalismem (15).

Je hodně daleko od pravdy, že to byla improvizovaná a zoufalá reakce na situaci, která se rozvinula s rozpoutáním operace Barbarossa. Strategie Velké vlastenecké války vyjadřovala již dlouho teoreticky zralou orientaci a všeobecný charakter: internacionalismus a internacionální věc emancipace národů konkrétně postupovaly na vlně národně osvobozeneckých válek, činí je nutnými z pretenze Hitlera na znovu uchopení a zradikalizování kolonialistické tradice, když si v první řadě podmanil a zotročil domnělé nižší rasy východní Evropy. Jsou to motivy opět se objevující v projevech a prohlášeních Stalina v průběhu války: ty utvářejí významné milníky v objasňování sovětské vojenské strategie a politických cílů a sehrály významnou úlohu v morálním posílení lidu“ (16); získávají i mezinárodní význam, jak poznamenává podrážděný Goebbels pokud jde o výzvu přednesenou v rozhlase 3. července 1941, která „vyvolala mimořádný obdiv v Anglii a v USA“ (17).

Série dezinformačních kampaní a operace Barbarossa

Dokonce o plánu skutečného a opravdového vojenského velení Tajná zpráva ztratila zcela důvěryhodnost. Podle Chruščova, nedbajíce upozornění, které přicházely z více stran a týkající se bezprostřednosti invaze, Stalin kráčel nezodpovědně vstříc nebezpečí. Co říci na toto obvinění? I informace pocházející ze spřátelené země se mohou ukázat jako chybné: například 17. června 1942 Franklin Delano Roosevelt varoval Stalina před bezprostředním japonským útokem, který se pak neprokázal (18). Především v předvečer hitlerovské agrese je SSSR nucena se proplétat mezi gigantickými diverzními a dezinformačními operacemi. Třetí říše se mohutně angažovala, aby se uvěřilo, že nahromadění vojsk na východě je namířeno pouze ke kamuflování přípravy skoku přes La Manche, což se zdálo být věrohodnější po dobytí ostrova Kréty. „Celý státní a vojenský aparát je zmobilizován“, poznamenává si Goebbels ve svém deníku (31. května 1941), aby inscenoval „první velkou maskovací vlnu“ operace Barbarossa. Proto „14 divizí je přepraveno na Západ“ (19); navíc jednotky rozmístěné na západní frontě jsou uvedeny do nejvyšší bojové pohotovosti (20). Přibližně dva týdny poté, berlínské vydání „Volkischer Beobachter“, zveřejnilo článek, který naznačoval, že okupace Kréty je model pro plánované zúčtování s Anglií: několik hodin poté byl deník zabaven s cílem vyvolat dojem, že bylo neobratně prozrazeno tajemství mimořádné důležitosti. Tři dni poté (14. června) Goebbels poznamenává ve svém deníku: „Anglické rádio již vyhlašuje, že náš nástup proti Rusku je pouze bluf, za kterým se snažíme skrýt naše přípravy k invazi (do Anglie)“ (21). A k této dezinformační kampani ze strany Německa přidává další: nechaly se obíhat hlasy, podle kterých se rozmístění vojsk na východě je cíleno na vyvinutí tlaku na Stalina, aby akceptoval přepracování klauzulí v sovětsko-německé smlouvě a angažoval se ve zvýšení vývozu zrna, ropy a uhlí které Třetí říše potřebovala zapojená do války, která nejevila známky, že se skončí. Cílilo se na to, aby se vytvořila představa, že krize je řešitelná novými jednáními a určitými dodatečnými koncesemi ze strany Moskvy (22). Na tento závěr upozorňovaly ve Velké Británii informační služby armády a její velení, když 22. května upozorňovaly Válečný kabinet: „Hitler se ještě nerozhodl, zda pokračovat ve svých záměrech (vůči SSSR) silou přesvědčování, nebo silou zbraní“ (23). 14. června Goebbels si s uspokojením poznamenává: „Obecně se ještě věří, že blufujeme, anebo se pokoušíme vydírat“ (24).

Není ale třeba podceňovat ani dezinformační kampaň inscenovanou z opačné strany a zahájenou již dva roky předtím: v listopadu 1939 francouzský tisk zveřejnil strašidelný projev (pronesený před Politbyrem 19. srpna téhož roku) ve kterém Stalin předložil plán na oslabení Evropy, pomocí podněcování bratrovražedné války a potom ji sovětizovat. Není pochyb: jedná se o falzum směřující k rozbití německo-sovětské dohody o neútočení a namířit expanzionistickou zběsilost Třetí říše na Východ (25). Podle jedné rozšířené historiografické legendy v předvečer hitlerovské agrese vláda v Londýně opakovaně a nezištně varovala Stalina, který ale, jako správný diktátor důvěřoval pouze svému berlínskému kolegovi. Ve skutečnosti, jestliže na jedné straně sděluje Moskvě informace týkající se operace Barbarossa, na druhé straně Velká Británie šíří hlasy o bezprostředním útoku SSSR na Německo nebo na území jím okupovaná (26). Zřejmý a pochopitelný je zájem učinit nevyhnutelným nebo co nejrychleji rozpoutat německo-sovětský konflikt.

Pak zasáhne tajemný let Rudolfa Hesse do Anglie, jasně motivovaný nadějí znovu zbudovat jednotu Západu v boji proti bolševismu, což tak dokresluje obrysy programu předeslanému v Mein Kampfu, alianci a solidaritě germánských národů v jejich civilizační misi. Sovětští agenti v zahraničí informovali Kreml, že dvojka nacistického režimu přijala iniciativu v plné dohodě s Führerem (27). Na druhé straně, osobnosti jisté úrovně v Třetí říši pokračovali až do konce podporovat tezi, podle které Hess jednal na základě pobídky Hitlera. Ten pro každý případ cítí potřebu okamžitě vyslat do Říma svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa s cílem zaplašit v Mussolinim jakékoliv podezření, že Německo jedná o separátním míru s Velkou Británií (28). Přirozeně ještě větší znepokojení vyvolal tento dramatický obrat v Moskvě, o to více, že ho následně oživilo chování britské vlády: ta nevyužívá „chycení zástupce Führera s cílem dosáhnout maximálního propagandistického zisku, což jak Hitler, tak Goebbels vystrašeně očekávali“; tím spíše, že výslech Hesse – referuje z Londýna Stalinovi velvyslanec Ivan Majskij - je svěřen stoupenci politiky appeasementu. Zatímco ponechávají otevřené dveře možnému anglo-sovětskému sblížení, tajné služby Jeho Výsosti se angažují v šíření hlasů, které tehdy kolovaly, o blížícím se separátním míru mezi Londýnem a Berlínem; to všechno s cílem zvýšit tlak na Sovětský svaz (který by se snad měl pokusit předejít děsivému upevnění aliance mezi Velkou Británii a Třetí říší pomocí preventivního útoku Rudé armády na síly Wehrmachtu) a posílit tak vyjednávací pozici Anglie (29).

Je dobře pochopitelná opatrnost a nedůvěra Kremlu: hrozilo zde nebezpečí opakování Mnichova v mnohem širším měřítku a s mnohem tragičtějšími důsledky. Rovněž lze zkonstruovat hypotézu, že druhá dezinformační kampaň inscenovaná Třetí říši sehrála svou roli, pokud se budeme alespoň držet přepisu z archívu KSSS. S očekáváním brzkého zapojení SSSR do konfliktu zdůrazňoval Stlain v projevu předneseném 5. května 1941 k absolventům Vojenské akademie, jak Německo historicky dosáhlo vítězství, když se angažovalo pouze na jedné frontě, zatímco vždy utrpělo porážku, když bylo nuceno bojovat současně jak na Východě, tak na Západě (30). Stalin mohl podcenit domýšlivost, s jakou byl Hitler připraven napadnout SSSR. Na druhé straně věděl, že kvapná, úplná mobilizace by poskytla Třetí říši na stříbrném podnosu casus belli, jak k tomu došlo při vypuknutí První světové války. Je tu nicméně jistá jedna věc: i když konal obezřetně v situaci až příliš komplikované, sovětský vůdce pokračoval ve „zrychlené přípravě na válku“. Vskutku „mezi květnem a červnem jsou povolání zálohy v počtu 800 000, v polovině května je 28 divizí dislokováno v západních okruzích Sovětského svazu“, zatímco pokračovaly úporným tempem opevňovací práce na hranicích a maskování nejcitlivějších vojenských objektů. „V noci z 21. na 22. června je tato velká síla uvedena do stavu bojové pohotovosti a vyzvána, aby se připravila na nenadálý útok ze strany Němců“ (31).

Aby Chruščov diskreditoval Stalina, trvá na počátečních spektakulárních vítězstvích invazních vojsk, ale nepřihlíží k předpovědím svého času formulovaným na Západě. Po rozdělení Československa a vstupu Wehrmachtu do Prahy, lord Halifax pokračoval v odmítání ideje sblížení Anglie s Ruskem s použitím následujícího argumentu: nemá smysl se spojovat se zemí, jejíž ozbrojené síly byly „nevýznamné“. V předvečer operace Barbarossa, nebo ve chvíli jejího rozpoutání, počítaly britské tajné služby s tím, že Sovětský svaz bude „likvidován během 8 až 10 týdnů“: na druhé straně poradci amerického státního sekretáře (Henry L. Stimson) předpokládali 23. června 1941, že vše bude skončeno v období mezi jedním až třemi měsíci (32). Nicméně, bleskové proniknutí Wehrmachtu do hloubky – poznamenává v současnosti známý badatel v oboru vojenské historie - se vysvětluje snadno pomocí zeměpisu:

Šířka fronty 1800 mil, málo přírodních překážek, vše nabízelo agresorovi výhodu při pronikání a manévrování. Bez ohledu na kolosální rozměry Rudé armády, poměr mezi jejími počty a prostorem bylo tak nepříznivé, že německé mechanizované jednotky mohly snadno nalézt příležitosti k manévru namířené do zad jejich protivníka. Dále, města hodně od sebe vzdálená a kde se sbíhaly silnice a železnice, nabízely agresorovi možnost mířit na alternativní cíle, když stavěly nepřítele do obtížné situace muset odhadovat skutečný směr pochodu a čelit jednomu dilematu po druhém (33).

Rychlý rozpad bleskové války

Je důležité nepropadat zdání. Při bližším pohledu se ukázalo, že projekt Třetí říše zopakovat vítězství Blitzkriegu na Západě, ale tentokrát na Východě, začal vykazovat problémy již v prvních týdnech obrovského střetu. (34) V tomto ohledu jsou deníky Josepha Goebbelse velmi odhalující. V období bezprostředně před útokem zdůrazňují nezadržitelnou sílu chystaného německého útoku, "bezpochyby nejsilnějšího, jaký kdy svět poznal" (35); nikdo se nemohl vážně postavit "nejsilnější armádě v celých dějinách".(36) Proto "máme před sebou triumfální pochod, který nemá obdoby[...]. Ruskou vojenskou sílu považuji za velmi slabou, dokonce slabší, než se domnívá Vůdce. Jestli je něco jisté, pak je to právě toto". Ve skutečnosti si Hitler není o nic méně jistý, o několik měsíců dříve s bulharským diplomatem označil sovětskou armádu za pouhý "vtip". (37)

Od počátku však útočníky navzdory všemu čekalo nepříjemné překvapení. "Dne 25. června, při prvním leteckém útoku na Moskvu, se protiletadlová obrana ukázala být natolik účinnou, že Luftwaffe je nucena se omezit na omezené množství nočních náletů."(38) Stačilo pouhých deset dní války, aby byly otřeseny předválečné předpoklady. Goebbels si 2. července zapisuje do svého deníku: "Celkově jsou boje tvrdé a úporné. V žádném případě nelze mluvit o procházce růžovým sadem. Rudý režim zmobilizoval lidi". (39) Tento sled událostí postupoval dál a nálada nacistických vůdců se radikálně měnila, jak opakovaně dokládá Goebbelsův deník.

24. července:

Nemůžeme vůbec pochybovat o tom, že bolševický režim, který existoval téměř čtvrt století, zanechal na národech Sovětského svazu [...] své stopy. Proto by bylo správné oznámit s naprostou jasností německému lidu obtížnost boje, který zuří na Východě. Je třeba národu říci, že tato operace je velmi obtížná, ale že ji můžeme překonat a že ji překonáme. (40)

1. srpna:

Ve Vůdcově štábu [...] se také otevřeně přiznává, že se poněkud mýlili v hodnocení sovětské vojenské síly. Bolševici odhalují větší odpor, než jsme předpokládali; zejména materiální zdroje, které měli k dispozici, byly větší, než jsme si mysleli. (41)

19. srpna:

Vůdce je v soukromí velmi podrážděn tím, že byl do takové míry - pokud jde o sílu bolševiků - uveden v omyl zprávami [německých agentů] přicházejícími ze Sovětského svazu. Zejména podcenění obrněné techniky a letadel nepřítele nám způsobilo mnoho problémů. Kvůli tomu hodně trpí. Potýkáme se s vážnou krizí [...]. Když to porovnáme, předchozí tažení byla jako procházka růžovým sadem [...]. Pokud jde o Západ, Vůdce nemá důvod k obavám [...]. S přísností a objektivitou jsme my Němci nepřítele vždy přeceňovali, s výjimkou tohoto případu s bolševiky. (42)

16. září:

"Naprosto jsme podcenili sílu bolševiků." (43)

Odborníci na vojenskou strategii zdůrazňují nepředvídané potíže, kterým brzy bude čelit tento mocný válečný stroj, zkušený a zahalený mýtem neporazitelnosti při svém vpádu do Sovětského svazu. (44) "Bitva u Smolenska v druhé polovině července 1941 je pro úspěch Východní fronty obzvláště významná (dosud byla zastíněna výzkumem jiných událostí).(45) Postřeh pochází od významného německého historika, který nám předává tyto výmluvné záznamy z deníku generála Fedora von Bocka z 20. a 26. července:

Nepřítel se snaží za každou cenu znovu dobýt Smolensk a neustále vysílá nové síly. Teorie, kterou někteří vyslovují, že nepřítel jedná bez plánů, se neodráží ve faktech [...]. Ověřili jsme si, že Rusové vyvedli přes frontu nové a kompaktní rozmístění sil. V mnoha oblastech se snaží přejít do ofenzívy. Je to překvapivé u protivníka, který utrpěl tolik úderů; musí disponovat neuvěřitelným množstvím prostředků, ostatně naši vojáci stále naříkají nad silou nepřátelského dělostřelectva.

Ještě větší obavy, ba přímo rozhodný pesimismus, má admirál Wilhelm Canaris, velitel kontrarozvědky, který v rozhovoru s generálem von Bockem 17. července říká: "Vidím to velmi bledě." (46)

Nejenže se sovětská armáda v prvních dnech a týdnech útoku nehroutí, ale naopak klade "houževnatý odpor" a je také dobře vedena, což mimo jiné prozrazuje "Stalinovo tehdejší rozhodnutí zastavit německý postup na jím stanoveném místě". Výsledky tohoto chytrého vojenského velení se projevují i v diplomatické sféře: právě proto, že na něj "zapůsobila zuřivá bitva kolem Smolenska", se Japonsko, přítomné tam jako pozorovatel, rozhodlo odmítnout žádost Třetí říše, aby se připojilo k válce proti Sovětskému svazu. (47) Analýzu vehementně antikomunistického německého historika plně potvrzují ruští výzkumníci, kteří se po Chruščovově zprávě vyznamenali jako mistři v boji proti "stalinismu": "Plány bleskové války byly potopeny již v polovině července". (48) V tomto kontextu není poklona, kterou Churchill a F. D. Roosevelt 14. srpna 1941 vzdali "skvělé obraně" sovětské armády, nikterak formální. (49) Dokonce i mimo diplomatické a vládní kruhy, ve Velké Británii - jak nás informuje deníkový záznam Beatrice Webbové - projevují běžní občané, včetně těch konzervativně orientovaných, "živý zájem o jejich překvapivou odvahu a iniciativu, stejně jako o velkolepé vybavení ruských ozbrojených sil, jediného suverénního státu schopného postavit se téměř mýtické síle hitlerovského Německa". (50) V samotném Německu se pouhé tři týdny po zahájení operace Barbarossa začínají šířit zvěsti, které hluboce zpochybňují triumfalistickou linii režimu. To se objevuje v deníku významného německého intelektuála židovského původu: soudě podle zdání, na Východě "utrpíme obrovské ztráty, podcenili jsme sílu odporu Rusů", která "byla nevyčerpatelná, pokud jde o lidi a vojenské zdroje". (51)

Po dlouhou dobu vykládaný jako příklad politicko-vojenského ignorantství či dokonce slepé víry ve Třetí říši se nyní ukazuje v novém světle mimořádně opatrný Stalinův postup v týdnech předcházejících vypuknutí bojů: "Soustředění sil Wehrmachtu podél celé fronty se Sovětským svazem, narušení sovětského vzdušného prostoru a další řada provokací měly jediný cíl: přitáhnout většinu Rudé armády co nejblíže k hranicím. Hitler měl v úmyslu vyhrát válku v jediné gigantické bitvě." I chrabří generálové se nechali zlákat touto pastí a v očekávání náporu nepřítele trvali na masivním přesunu vojsk k hranicím. "Stalin tento požadavek kategoricky odmítl a trval na tom, že je třeba udržovat dostatek záloh ve značné vzdálenosti od fronty." Později, po přečtení strategických plánů architektů operace Barbarossa, maršál Georgij K. Žukov uznal správnost linie, kterou Stalin sledoval: "Hitlerovy rozkazy počítaly s přesunem většiny našich vojsk směrem k hranicím s úmyslem je obklíčit a zničit." (52)

Ve skutečnosti Hitler v měsících po napadení SSSR při hádce se svými generály poznamenal: "Problém ruského území. Nekonečná šíře území vyžaduje soustředění na rozhodující body." (53) Později v jednom rozhovoru upřesnil své úvahy o již zahájené operaci Barbarossa: "Ve světových dějinách byly dosud jen tři vyhlazovací bitvy: Cannae, Sedan a Tannenberg. Můžeme být hrdí na to, že dvě z nich vítězně vybojovala německá vojska." Třetí a největší bitva o vyhlazení a podrobení, po které Hitler toužil, se však pro Německo stále více komplikuje a o týden později považuje za nutné uznat, že operace Barbarossa nepřítele vážně podcenila. "Vojenské přípravy Rusů je třeba považovat za něco neuvěřitelného". (54) Je zde patrná snaha šachisty ospravedlnit neúspěch svých prognóz. Již citovaný anglický vojenský historik však dochází ke stejným závěrům: příčina francouzské porážky nespočívá "v množství nebo kvalitě jejich zdrojů, ale v jejich vojenské doktríně"; dále mělo katastrofální účinek příliš překotné nasazení armády, protože to "vážně ohrozilo jejich strategickou flexibilitu; podobná chyba se stala i v Polsku, vedena "národní hrdostí a přílišnou důvěrou ve vojáky". Nic z toho se v Sovětském svazu nestalo. (55)

Důležitější než jednotlivé bitvy je celkový obraz. "Stalinský systém dokázal mobilizovat obrovskou většinu obyvatelstva a téměř všechny zdroje"; obzvláště "mimořádná" byla "sovětská schopnost" - v tak obtížné situaci, jaká nastala v prvních měsících války - "evakuovat a později znovu převést na vojenskou výrobu značný počet průmyslových odvětví". Ano, "vytvořený dva dny po německé invazi dokázal Evakuační výbor po titánských operacích velké logistické náročnosti přesunout na Východ 1 500 velkých průmyslových podniků". (56) Navíc tento proces přesunu začal již v týdnech či měsících před Hitlerovou agresí (infra, s. 235-236), což je dalším potvrzením smyšleného charakteru obvinění předneseného Chruščovem.

Je toho ještě víc. Sovětské vedení do jisté míry chápalo scénář války rýsující se na obzoru, když prosazovalo industrializaci země. S radikálním obratem vzhledem k předchozí situaci určili "asijské Rusko jako klíčový prostor", v odstupu od možných agresorů a chráněný před nimi. (57) Stalin na tom ostatně opakovaně a energicky trval. Dne 31. ledna 1931 prosazuje "vytvoření nové a dobře vybavené průmyslové základny na Urale, Sibiři a v Kazachstánu". O několik let později zpráva přečtená 26. ledna 1934 na XVII. sjezdu KSSS s uspokojením upozornila na mohutný průmyslový rozvoj, jehož bylo dosaženo "ve Střední Asii, Kazachstánu, v tatarské, burjatské a baškirské republice, na Urale, na východní a západní Sibiři, na Dálném východě atd.". (58) Trockému neunikly důsledky toho všeho o několik let později, když analyzoval nebezpečí války a úroveň připravenosti Sovětského svazu a při vyzdvihování výsledků dosažených "plánovaným hospodářstvím" ve "vojenské" sféře poznamenal: "Válka je pro Sovětský svaz velmi důležitá: "Industrializace odlehlých oblastí, zejména Sibiře, dává stepím a lesním oblastem nový význam." (59) Teprve nyní nabývají obrovské územní rozlohy své plné hodnoty, což činí bleskovou válku, tradičně preferovanou a připravovanou německým vrchním velením, obtížnější než kdy jindy.

Právě v oblasti průmyslového aparátu budovaného v rámci příprav na válku čelí Třetí říše ještě trpčímu překvapení, jak ukazují Hitlerovy poznámky:

29. listopadu 1941:

"Jak je možné, že tak primitivní lidé mohou v tak krátké době dosáhnout takových technických cílů?". (60)

26. srpna 1942:

"Pokud jde o Rusko, je nesporné, že Stalin zvýšil životní úroveň. Ruský lid netrpí hladem [v okamžiku, kdy byla zahájena operace Barbarossa]. Obecně je třeba uznat, že vybudovali továrny podobného významu jako Hermann Goering Reichswerke tam, kde před dvěma lety neexistovalo nic než neznámé vesnice. Narážíme na železniční tratě, které nejsou na mapách." (61)

V tuto chvíli je vhodné konzultovat tři badatele, z nichž každý je velmi rozdílný (jeden ruský a dva další západní). První z nich, který byl ředitelem sovětského Institutu vojenské historie a který se podílel na militantním antistalinismu v Gorbačovových letech, je zřejmě motivován záměrem prohloubit a radikalizovat vyšetřování Chruščovovy zprávy. Z výsledků studie se však cítí povinen formulovat mnohem vyváženější úsudek: aniž by byl Stalin odborníkem, natož géniem, jak jej líčí oficiální propaganda, věnuje i v letech před začátkem války zvláštní pozornost otázkám obrany, obranného průmyslu a válečné ekonomiky jako celku. Ano, v přísně vojenské rovině, jen díky úsilí a chybám, včetně těch vážných, a "díky tvrdé praxi každodenního vojenského života" se "postupně učí zásadám strategie". (62) V ostatních oblastech se jeho myšlení ukázalo být "rozvinutější než u mnoha sovětských vojevůdců". Stejně tak díky dlouholetým zkušenostem s řízením politické moci Stalin nikdy neztrácí ze zřetele ústřední roli válečného hospodářství a přesunem válečného průmyslu do vnitrozemí přispěl k posílení obrany SSSR: "Je téměř nemožné přeceňovat význam tohoto počinu". (63) A konečně sovětský vůdce věnoval velkou pozornost morálně-politickému rozměru války. V této oblasti "měl zcela nekonvenční nápady", jak ukázalo "odvážné vojenské" rozhodnutí "oslavit výročí Říjnové revoluce 7. listopadu 1941 v obležené Moskvě, obtěžované nacistickým nepřítelem". Závěrem lze říci, že s ohledem na kariérní vojenské důstojníky a své nejbližší okolí "Stalin prokázal své univerzálnější smýšlení". (64) Je to smýšlení - můžeme dodat -, které nezanedbává žádný z drobných aspektů života a morálky vojáků: informován o tom, že nemají cigarety, a také díky své schopnosti zvládat "obrovskou pracovní zátěž", "v rozhodujícím okamžiku bitvy o Stalingrad si [Stalin] našel čas zavolat Akaki Mgeladzemu, stranickému šéfovi v Abcházii, hlavním regionu pro výrobu tabáku: 'Naši vojáci už nemohou kouřit! Bez cigaret se fronta neudrží!" (65)

Dva západní autoři jdou ve svém pozitivním hodnocení Stalina jako vojevůdce ještě dál. Zatímco Chruščov zdůrazňuje ohromující počáteční úspěchy Wehrmachtu, první z výše zmíněných odborníků se o týchž skutečnostech zmiňuje zcela jinak: není šokující, že "největší invaze ve vojenských dějinách" dosáhla počátečních úspěchů; reakce Rudé armády po zničujících úderech německé invaze v červnu 1941 byla "největším zbrojním výkonem, jaký kdy svět viděl". (66) Druhý badatel, profesor na americké vojenské akademii, vychází z chápání konfliktu z hlediska jeho dlouhého trvání, pozornosti věnované týlu a frontě, jeho ekonomické a politické dimenze i vojenské stránky války, a hovoří o Stalinovi jako o "velkém stratégovi" a "prvním skutečném stratégovi dvacátého století". (67) Je zřejmé, že o těchto lichotivých soudech můžeme diskutovat a kvalifikovat je; je však pravda, že přinejmenším pokud jde o téma války, ztrácí Chruščovovo hodnocení veškerou věrohodnost.

Tím spíše, že v tomto rozhodujícím okamžiku se SSSR ukázal jako zcela připravený z jiného podstatného hlediska. Obraťme se opět na Goebbelse, který při vysvětlování nepředvídaných obtíží operace Barbarossa poukazuje kromě vojenské síly nepřítele ještě na další faktor:

Pro naše informátory a naše špiony bylo téměř nemožné proniknout do sovětského vnitrozemí. Nemohli jsme získat přesný přehled. Bolševici vynaložili velké úsilí, aby nás oklamali. O druzích zbraní, kterými disponovali, zejména o těžkých zbraních, jsme neměli ani ponětí. Byl to přesný opak toho, co se odehrávalo ve Francii, kde jsme prakticky všechno věděli a nemohli jsme být nijak překvapeni. (68)

Poznámky
1.   Khrushchev (1958), pp. 223-224.
2.   Deutscher (1972b), p. 20.
3.   Khrushchev (1957), pp. 121-122.
4.   Khrushchev (1958), pp. 164-165 and 172.
5.   Khrushchev
6.   Zubkova (2003), p. 223.
7.   Trotsky (1962), pp. 170, 175-76 and 446-47.
8.   Trotsky (1988), p.1259 and pp. 1262-63.
9.   Hoffman (1995), pp. 59 and 21
10.   Wolkogonow (1989), pp. 500-504
11.   Knight (1997), p. 132
12.   Medvedev, Medvedev (2006), pp. 269,270
13.   Montefiore (2007), p. 416
14.   Dimitrov (2002), pp. 320-321
15.   Dimitrov (2002), p. 314
16.   Roberts (2006) p 7.
17.   Goebbels (1992) p. 1620 (annotation from the diary on July 5th, 1941).
18.   In Butler (2005), pp. 71-72.
19.   Goebbels (1992), p. 1590.
20.   Wolkow (2003), p. 111
21.   Goebbels (1992), pp. 1594-95 and 1597.
22.   Besymenski (2003), pp. 422-425.
23.   Costello (1991), pp. 438-439
24.   Goebbels (1992), p. 1599
25.   Roberts (2006), p. 35
26.   Wolkow (2003), p. 110
27.   Costello (1991), pp. 436-437
28.   Kershaw (2001), pp. 581, 576-577.
29.   Kershaw (2001), pp. 584-587; Ferro (2008), p 115 (in what is said with respect to Maiski).
30.   Besymenski (2003), pp. 380-386 (and particularly p. 384).
31.   Roberts 2006, 66-69
32.   Ferro (2008), p. 64; Benes (1954), p. 151; Gardner (1993), pp. 92-93.
33.   Liddel Hart (2007), pp. 414-415.
34.   Liddel Hart (2007), pp. 417-418.
35.   Goebbels (1992), pp. 1601 and 1609.
36.   Goebbels (1992), pp. 1601-1602
37.   Fest (1973). p. 878
38.   Ferro (2008) p. 189.
39.   Goebbels (1992), p. 1619.
40.   Goebbels (1992), pp. 1639-40.
41.   Goebbels (1992), p. 1645.
42.   Goebbels (1992), pp. 1656-58.
43.   Goebbels (1992) pp. 1665-66.
44.   Liddel Hart (1991), p. 354.
45.   Hillgruber (1991), p. 354.
46.   Recorded in Hillgruber (1991), pp. 358-360.
47.   Hillgruber (1991), pp. 372 and 369.
48.   Medvedev, Medvedev (2006), p. 252.
49.   In Butler (2005), p. 41.
50.   Webb (1982-1985), vol. 4, p. 472 (diary entry from August 8th, 1941).
51.   Klemperer (1996), vol. 1, p. 647 (diary entry from July 13th, 1941).
52.   Medvedev, Medvedev (2006), pp. 259-260.
53.   Hitler (1965), p. 1682 (stance taken on March 20th, 1941).
54.   Hitler (1989), p. 70 (conversation on September 10th, 1941) and Hitler (1980), p. 61 (conversation from September 17-18th, 1941).
55.   Liddel Hart (2007), pp. 404, 400 and 392.
56.   Werth (2007a), pp. 352 and 359-360.
57.   Tucker (1990), pp. 97-98.
58.   Stalin (1971-1973), vol. 13, pp. 67 and 274.
59.   Trotsky (1988), p. 930 (=Trotsky, 1968, p. 207).
60.   From an exchange with Fritz Todt, recorded in Irving (2001), p. 550.
61.   Hitler (1980), p. 366 (conservation from August 26th, 1942).
62.   Wolkogonow (1989), pp. 501 and 570.
63.   Wolkogonow (1989), pp. 501, 641 and 570-72.
64.   Wolkogonow (1989), pp. 597, 644 and 641.
65.   Montefiore (2007), p. 503.
66.   Roberts (2006), pp. 81 and 84.
67.   Schneider (1994), pp. 278,79 and 232.
68.   Goebbels (1992), p. 1656 (diary entry from August 19th, 1941).