Samir Amin o Kubě

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 7. 2022

Twitter

K dnešnímu výročí útoku na kasárna Moncada, začátku kubánského revolučního procesu 26. července 1953, zveřejňujeme překlad eseje o významu Kubánské revoluce, její specifičnosti i obecnosti podle významného antiimperialistického myslitele Samira Amina (1931-2018 https://cs.wikipedia.org/wiki/Samir_Amin ). Autorem článku pro Monthly Review je Justin Theodra.

K tomuto výročí také Gianni Fresu: Kuba a hegemonistická válka Západu proti "darebáckým státům" http://ksm.cz/4886

Samir Amin byl jedním z největších antiimperialistických marxistických intelektuálů 20. století. Na jiném místě jsem ho nazval "globálním organickým intelektuálem", protože své závěry čerpal z bohatství primárních dat, která mainstreamová akademie málo zohledňuje; konkrétně z upřímných teoreticko-politických úvah radikálních intelektuálů "třetího světa", s nimiž vedl neustálé diskuse, a to na sedmi kontinentech po více než pět desetiletí (Theodra 2019). V předvečer 67. výročí kubánské revoluce se tak stává příhodným projít si Aminovy komentáře ke Kubě. Doufám, že to podnítí diskusi mezi soudruhy s protiimperialistickým a tvůrčím ("bezbřehým") marxistickým povoláním o zásadních otázkách týkajících se dnešní Kuby; konkrétně (1) zda existuje kubánský "model" a užitečnost "modelů" jako takových (zejména ve vztahu k širším postkoloniálním útokům proti univerzalismu obecně), (2) jak vypadá současný politický spor uvnitř Kuby a jak bychom měli číst vývoj ekonomických reforem v této zemi a (3) poučení, které si můžeme vzít od revolučních osobností jako Che Guevara a Fidel Castro.

Amin zařazuje Kubu do latinskoamerického kontextu, a tím pro něj získává mnoho ze své specifičnosti - ale ne všechno. Kuba je sice jedinou zemí, která v Latinské Americe zpochybňuje Monroeovu doktrínu, nebo jí alespoň byla, dokud na scénu nevstoupily Venezuela a Nikaragua; je však nejen antiimperialistická, ale také komunistická. Amin považuje za pozoruhodné, že Kuba vykazuje internacionalismus, který ztělesňují její obyvatelé i elita a který je v přímém kontrastu s eurocentrickými nároky zbytku latinskoamerického kontinentu (Amin 2020, 382). Tento eurocentrismus, zdůrazňuje Amin, pramení z politických revolucí, které tomuto regionu vydobyly nezávislost dříve než Afro-Asii, ale zároveň jej poskvrnily imperiálními aspiracemi a evropskou přetvářkou (Amin 2014). Kuba odvozuje své revoluce od revolucí Josého Martiho, mexických rolníků, kteří se shromáždili pod Zapatou, haitských otroků, kteří bojovali pod vedením Toussainta Louvertura (Amin 2020, 383). Její revoluce byla sociální, a proto realizovala model rozvoje zcela odlišný od "lumpen rozvoje", který je charakteristický pro zbytek regionu (Amin 1994, 29). Zatímco ostatní latinskoamerické země realizovaly "importem nahrazovanou industrializaci" v rámci prebischovské doktríny "desarrollismo", Kuba podnikla socialistickou transformaci, přetrhla ruku nerovné směny, která ostrov po dlouhá léta připravovala o přebytky cukru, a zároveň postavila sociální cíle do popředí plánovacího kritéria. Sociální výsady zaručovaly, že růstová čísla nebudou sledována prostředky, které produkují a znovu produkují chudinské čtvrti, jak se to děje jinde na kontinentu (Amin 2020, 278; 26). Model rozvoje, který nezbídačuje široké masy, sdílí jen několik dalších zemí, jako je Čína a Vietnam (rovněž potomci socialistických revolucí), a dohromady tento předsunutý blok zemí představuje velkou hrozbu pro hegemonii USA.

Amin nyní považuje Kubu za inspiraci pro země jako Haiti v regionu (Amin 2020, 306), ale měli bychom se dovolávat kubánského "modelu" a odvolávat se na přenášení politiky přes hranice? Někteří správně poukazují na nebezpečí popírání specifičnosti jednotlivých zemí, ale Amin považuje za větší nebezpečí zanedbávání naší povinnosti poskytnout Kubě "veškerou podporu" proti euroamerickým sankcím, proti nimž regionální strany protestují jen tiše pod rouškou skepse vůči použitelnosti kubánského "modelu". Nebezpečí představuje právě tato apoteóza odlišnosti, na kterou Amin na jiném místě poukázal jako na pilíř "liberálního viru" (ideologického módu neoliberálního modelu) (Amin 2004, 56). Proč znovu vynalézat kolo, když aspekty kubánské ekonomiky a politické struktury mohou podobné země zachránit před katastrofou? Napadá mě zde srovnání se Severní Koreou a to, co říká Amin o větší schopnosti kubánského demokratického systému řízení zvládat akutní šoky v dodávkách jak půjček, tak logisticky klíčových materiálů (Amin 2020, 271). Jak Kuba, tak Severní Korea čelily takovým šokům po rozpadu Sovětského svazu, ale v Severní Koreji stály tyto šoky až tři miliony životů (Kim et al 2011, 29), zatímco na Kubě nedokázaly zabránit růstu průměrné délky života (Yaffe 2020, 59). Kubánský model je skutečně specifický, jak zdůrazňuje Amin. Chceme-li chránit jeho specifičnost, neměli bychom popírat univerzální prvky, které nese, ale zaměřit se na modifikace, které provedl oproti sovětskému vzoru.

Che, jak Amin mimo jiné poznamenává, měl vždy své místo - jako kritik sovětského modelu - v samotném systému (Amin 2020, 385). A jako takové byly faktory jako demokratické řízení a sociální výsady na Kubě dotaženy dále než jinde.

Co si tedy můžeme myslet o reakcích na postsovětskou realitu a současný vývoj kubánské ekonomiky a politiky? Amin si všímá analogie mezi Kubou a dalšími "přechodnými" ekonomikami, jako je Čína a Vietnam: "partajní" byrokratická třída, představuje potenciální kobylku nové buržoazie (Amin 2020, 381). To, že primitivně akumulují kapitál privatizací státního majetku, který mají pod svým velením, je nesporné, a že zápasí s protichůdnými složkami kubánské elity (nemluvě o širokých masách), aby si zajistily politický prostor pro další privatizaci a dolarizaci, je rovněž nepochybné. Amin netvrdí, že zná podíl kubánské politické třídy oddané socialistickému internacionalismu jako jeden soudruh Risquet, s nímž Amin dlouho diskutoval a jehož zásady mu imponovaly (Amin 2020, 382). Má však za to, že mezi významnou částí vyšších kruhů je známo, že komplex "turistické zóny bez obchodu - závislost na zahraničním kapitálu - dolarizace" je neudržitelný, neboť vytváří rozvrácenou ekonomickou strukturu, která blokuje reinvestování příjmů z turisticko-vývozního sektoru do zbytku ekonomiky, nutí k odlivu kapitálu a vytváří nové nerovnosti s politicky destabilizujícím rozměrem (Amin 2020, 380-381). Alternativní odpověď, kterou Amin načrtl na jiném místě, zahrnuje autocentrickou konstrukci na základě mobilizace poptávky na venkově (nebo v případě malých zemí, jako je Kuba, poptávky pocházející od regionálních spojenců) a začlenění politicky motivovaných zahraničních investic z Číny, které jsou na rozdíl od investic Západu zaměřených na zisk otevřené vyjednávání a požadavkům na transfer technologií, odvětvová specifika a domácí zakázky (Amin 2020, 188).

V mnoha ohledech se jedná o alternativu, kterou Che artikuloval již jako ministr průmyslu. Che se stavěl proti nerovné specializaci RVHP a prosazoval spíše morální než materiální pobídky a také silnější centralizaci ekonomiky. Celou sovětskou společnost považoval za "předmonopolní kapitál", protože kombinovala soukromé vlastnictví s primitivní socialistickou akumulací; jakýsi Frankensteinův NEP (Yaffe 2009, 237). Amin dospěl ke stejnému politickému závěru prostřednictvím poněkud odlišné ekonomické analýzy, když sovětskou ekonomiku považoval v podstatě za kopii nacionalistických režimů třetího světa, s nimiž se setkal na vlastní kůži při práci v Násirově byrokracii a v "socialistickém" Mali. Přebytky byly odčerpávány z venkova za účelem financování průmyslu, místo aby poptávka na venkově podněcovala průmysl, což vedlo k poklesu zemědělské produkce, zmenšování přebytků primárního vývozu a nakonec k naprostému neinvestování přebytků a jejich využití čistě k udržení patrimoniální vrstvy podpory před konečným zhroucením režimu (Amin 2016. 33-35). Amin správně zdůrazňuje, že Che byl složitý člověk, jehož subtilní názory nelze redukovat na karikatury, které jsou mu často připisovány (i kvůli nedostatečnému množství jeho skutečných písemných prací). Amin zejména poznamenává, že Che "si nebyl vědom", že revoluční boj v jeho ozbrojené fázi je pouze poslední etapou dlouhého boje, který začíná masovou mobilizací. Podle Amina však Che přecenil zralost zemí "třetího světa" pro tuto poslední, ozbrojenou fázi (Amin 2020, 282). Možná by byl lepším revolucionářem dnes, kdy COVID a klimatická krize prudce urychlily trendy a prohloubily rozpory a přinesly závěrečnou fázi dříve, než období mobilizace vyprchalo.

Podobně Amin trvá na tom, že Fidel si nebyl nevědom nebezpečí kultu osobnosti. Trvá na tom, že Fidel žádný neměl, neboť viděl, jak Fidelovi "poklepali na rameno jeho ministři a řekli mu, aby se neopakoval" (Amin 2020, 383). Skjerka tento názor potvrzuje, když poukazuje na to, že na Kubě "žádné parky, ulice ani školy" nenesou jména žijících vůdců (2004, 336; 373). Srovnejme to se severokorejským případem, kde je Kimův kult tak dokonalý, že prakticky všechny ostatní postavy byly z revolučního seznamu vyškrtnuty! (French 2007, 50). Fidel je zvláštní vůdce - když mluvil o otázce Jihočínského moře, Amin poznamenal, že jeho respondenti nesli výrazy tváře, které říkaly, že "tento člověk je snílek, je naprosto nerealistický": na což odpověděl: "Ano, lidé na mocenských pozicích si všude, i nyní, myslí, že jsou realisté, ale jejich reálpolitika není realistická. Realismus je být revoluční, jednat tak, aby se věci změnily, a ne dělat úpravy ze dne na den" (Amin 2020, 379).

Fidel je typem vůdce, který je revoluční, protože se snaží věci změnit. Jsou vzácní a zaslouží si "auru", které se tito vůdci těší (Amin 2020, 380). Severní Korea ani komunistická Kuba po smrti svých "velkých vůdců" nepadly. Od té doby však dochází k vnitřním změnám v jejich politické konstelaci. Pokud budou převažovat společenské síly, které mají zájem na pokračování Fidelova výsadního práva "měnit věci", a ne pouze provádět "každodenní úpravy", bude Kuba i nadále předvojem celého světa v jeho socioekonomických a politických vztazích.

Autor Justin Theodra
J. Theodra je doktorandem v oboru politické teorie a mezinárodních vztahů na University of Connecticut. Zajímá se o Samira Amina, maoismus a antiimperialismus.

Odkazy: V roce 2015 se v rámci projektu "Síťování" uskutečnilo několik akcí, jejichž cílem bylo podpořit a podpořit spolupráci s USA:

Amin, S. (2020). Dlouhá revoluce globálního Jihu: S.: Towards a New Anti-Imperialist International (K nové antiimperialistické internacionále). Monthly Review Press.

Amin, S. (2014). Latinská Amerika čelí výzvě globalizace: Tíživé dědictví. Monthly Review. 66(7). 29-34.

Amin, S. (2004). Liberální virus: S.: Permanent War and the Americanization of the World (Permanentní válka a amerikanizace světa). Monthly Review Press.

Amin, S. (1994). Opětovné čtení poválečného období: An Intellectual Itinerary. Monthly Review Press.

Přežití Severní Koreje: Essays on Strategy, Economics and International Relations. McFarland and Company.

Theodra, J. (2019). Odvaha a bystrost: The Life and Work of Samir Amin (Život a dílo Samira Amina). Mezinárodní kritické myšlení. 9(4). 617-633.

Yaffe, H. (2009). Che Guevara: The Economics of Revolution (Ekonomie revoluce). Palgrave.

Yaffe, H. (2020). My jsme Kuba: Jak revoluční lid přežil v postsovětském světě. Yale University Press.

Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >