Victor Grossman: Mých sedmdesát let a zesnulá NDR

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 9. 2022

Twitter

Je to významný den! Ne pro svět – pro který to není nic zvláštního. Ale pro mě! Právě před sedmdesáti lety jsem si v nervózní panice sundal blůzu americké armády, boty a výložky na rukávech a vstoupil do rychle tekoucího Dunaje, který v Linci v dosud okupovaném Rakousku odděloval zónu USA od zóny SSSR. I když byla v tomto krátkém sektoru velmi mokrá, byla to součást dlouhé železné opony. A plaval jsem přes ni někam, co by většina Američanů považovala za velmi špatný směr!

Nebyla to skutečně moje svobodná volba! V roce 1950 McCarranův zákon nařizoval, že všichni členové dlouhého seznamu organizací „komunistické fronty“ se musí okamžitě zaregistrovat jako zahraniční agenti. Byl jsem v tuctu; Americká mládež za demokracii, Antifašistický španělský uprchlický výbor, Sdružení jižní černošské mládeže (dal jsem jim v solidaritě dolar), Škola Sama Adamse, Americká strana práce, Mladí pokrokáři a – nejohavnější ze všech, Komunistická strana. Maximální trest za neregistrování mohl být 10 000 dolarů a – ZA DEN! – 5 let vězení!! Ani já, ani nikdo jiný jsme se před touto zrůdností nesklonili!

Ale v lednu 1951, během korejské války, jsem byl povolán (do armády) – a musel jsem podepsat, že jsem nikdy nebyl v žádné z těch, co jsou na tom dlouhém, předlouhém seznamu. Mám riskovat roky ve vězení přiznáním své hanebnosti? Nebo podepsat a zůstat zticha a doufat, že přežiju dva armádní roky bez toho, aby mě někdo kontroloval? Podepsal jsem.

Nicméně oni to kontrolovali! O desítky let později, díky FOIA (Zákon o svobodě informací), 1100 stran (!) spisů FBI o mně (na 10c/str) odhalilo, že hoši J. Edgara Hoovera mě bedlivě sledovali, jako levicového studenta Harvardu (jména sedmi informátorů byla redigována) a jako dělníka v Buffalu, kde jsem doufal, že pomůžu zachránit bojovný charakter odborů CIO z třicátých let.

V srpnu 1952 dopis z Pentagonu uváděl sedm mých členství a nařídil mi, abych se „v pondělí hlásil na velitelství“. Hrozící trest za mé křivé svědectví: až 5 let, možná v Leavenworthu. Tou dobou už byly obviněny desítky komunistů; mnoho jich bylo posláno do vězení. Naštěstí mě neposlali do Koreje, ale do Bavorska, hned vedle Rakouska. Jelikož mi nikdo neporadil, zvolil jsem Dunaj.

Za řekou, v překvapivě klidné krajině, která v žádném případě nepřipomíná železnou oponu, mě Sověti drželi dva týdny v zamřížované, ale zdvořilé cele a pak mě poslali na sever do Německé demokratické republiky, do východního Německa. Opět jsem měl štěstí; NDR byla nejúspěšnější, nejnáročnější ze všech ve „východním bloku“. Dalších 38 let jsem jako Američan, vychovaný s širokým, různorodým vzděláním (šest veřejných škol, Bronx Science, Dalton, Fieldston, Harvard), sledoval levicově orientovanýma, ale ne dogmaticky omezenýma očima vzestup a pak pád této západní výspy socialismu (nebo komunismu, „státního socialismu“, „totality“ nebo čehokoliv jiného).

Nenašel jsem ani Utopii, ani tenkrát ani nikdy jindy hlad, chudobu a všeobecnou bídu, již jsem podle amerických médií měl očekávat. I v rozhodujícím, obtížném roce 1952-1953, necelých osm let po válce, byly sice nabídky obchodů omezené, postrádaly pestrost, styl a často právě to zboží, které jste hledali, ale byly dostatečně zásobeny základními věcmi. Východní Německo bylo mnohem menší a z hlediska průmyslu a přírodních zdrojů mnohem chudší než západní Německo. Odneslo přes 90% válečného reparačního břemene; těžce zničený SSSR od nich upustil až v roce 1953. NDR chyběly obrovské investiční možnosti válečných zločineckých monopolů jako Krupp, Siemens, Bayer nebo BASF, jejichž továrny znárodnila, a také politicky zaměřená pomoc Marshallova plánu. Velké množství jejích vědeckých, řídících a akademických pracovníků, většinou pronacistických, uteklo před okupační Rudou armádou a levicovými, většinou komunistickými administrátory, kteří s ní přišli – a dostali práci u svých bývalých šéfů, kterým se brzy podél Rýna a Porúří opět dařilo. To vážně oslabilo hospodářské oživení, ale já jsem měl radost, že váleční zločinci jsou pryč.

Jako zapálený (a židovský) antifašista jsem se radoval, když jsem zjistil, že celá atmosféra je protinacistická! Na rozdíl od západního Německa byly školy, univerzity, soudy, policejní oddělení, všechny očištěny od davu hákových křížů, i když to zpočátku znamenalo nové, sotva vyškolené náhradníky, jako můj tchán, pro-odborový tesař, jako starosta vesnice nebo moji dva švagrové jako učitelé. Moje žena se třásla, když si vzpomněla na své brutální učitele před rokem 1945. Pak, ve změněných východoněmeckých školách, byly tělesné tresty okamžitě zakázány.

V zemi, které dvanáct let vládl Hitler & spol., kde byl rozšířen cynismus a Stalinovy kulturní názory a antisemitismus měly až do jeho smrti v roce 1953 nepatřičný vliv, se samozřejmě vyskytlo nespočet problémů. Naštěstí byl letitý komunistický vůdce Wilhelm Pieck schopen v tomto ohledu NDR do značné míry zaštítit. A od počátku se antinacističtí levičáci, často vracející se židovští vyhnanci, stali vůdci celé kulturní scény; divadla, hudby, opery, literatury, žurnalistiky a filmu, kde vznikala skutečná mistrovská díla, často proti fašismu, ale bojkotovaná, a tudíž v západním Německu a USA neznámá. Ve všemocném politbyru vládnoucí strany Hermann Axen sotva přežil Osvětim a Buchenwald (jeho bratr a rodiče ne). Albert Norden utekl do USA; nacisté zabili jeho otce, rabína, v Terezíně. V NDR jsem se za celých těch 38 let nesetkal s žádným antisemitismem, kromě 3 nebo 4 mírných slovních klišé. Ti, kteří byli ještě nakaženi fašistickou ideologií, si dávali pozor, kromě rodiny nebo kamarádů, aby drželi jazyk za zuby. Což mi nevadilo!

Krok za krokem se naše životní úroveň – mé velmi drahé ženy, která mě zachránila před steskem po domově, našich dvou synů a mne samotného, neustále zvyšovala, jako se zlepšoval skoro každý v NDR, jak se sám, bez pomoci druhých, vytahoval nahoru. Nejvíce na mě zapůsobilo jako na Američana: žádné propouštění, žádná nezaměstnanost; práce byla pro každého. Nájemné činilo v průměru méně než 10 % většiny příjmů; vystěhování bylo zakázáno zákonem. V prvních letech se velké byty rozdělovaly, když bylo potřeba; nikdo nespal na ulici nebo nechodil žebrat. Spížky s potravinami byly nepotřebné, ani to slovo nebylo známé. Stejně tak studentské dluhy. Veškeré vzdělání bylo zadarmo a měsíční stipendia pokrývala základní náklady, takže veškeré brigádničení během studia na vysoké škole bylo zbytečné.

Plně jsem se podílel na všeobecně velmi normálním životě. Nejprve jako dělník v továrně, učeň soustružníka, pak jako student, redaktor, ředitel nového archivu Paula/Eslandy Robesonové, nakonec jako novinář na volné noze, lektor a autor. Nebyl jsem brán jako privilegovaný „Američan“, jak někteří předpokládají, ale moje poslední tři povolání znamenala, že – ve své sérii čtyř malých dvoutaktních vozů Trabant, se kterými jsem cestoval opravdu hodně – jsem se dostal téměř do všech oblastí, se všemi věkovými úrovněmi, ve všech možných prostředích.

Měsíční lékařská daň ze mzdy nebo poplatky (max. 10 %) pokryly vše: v mém případě devět (bezplatných) týdnů v nemocnici se žloutenkou plus čtyři týdny ve zdravotních lázních na zotavenou a další čtyři o rok později v Karlových Varech. Moje žena prodělala tři léčení revmatismu, každé po čtyřech týdnech, v polských a Harzských horách. Všechny náklady byly hrazeny a také jsme dostali 90 % z platu. Předepsané léky byly plně hrazeny, také zubní péče, brýle, naslouchátka; nepotřeboval jsem peněženku ani šekovou knížku na zaplacení každodenních injekcí inzulínu nebo desetiletého aktivního stimulátoru. Ani na dvě mateřské dovolené mé ženy (šest měsíců placených, zbytek, pokud by chtěla, se zaručenou prací). Bez poplatku za plnou péči o dítě, účast na sportu, letní tábory, ani za antikoncepční pomůcky ani za bezplatné potraty po přijetí nového zákona v roce 1982. Tolik obav bylo pryč – tolik jich bylo úplně neznámých!

To se může opravdu zdát téměř utopické. Proč tedy někteří riskovali život, aby odešli? Proč byla postavena zeď, aby je udržela uvnitř? Proč hlasovali pro připojení k západnímu Německu – a odkopli NDR? Proč neuspěli?

Důvodů bylo až příliš mnoho. Východní Německo bylo okupováno zemí, kterou se naučilo nenávidět, jejíž vojáci s ním bojovali nejtvrději, v prvních týdnech byli často násilní a byli chudší a bylo těžší je milovat než prosperující, tudíž velkorysé, žvýkající vojáky, kteří pocházeli z bohaté, nepoškozené vlasti. Mnozí, ale rozhodně ne všichni východní Němci oceňovali hlavní roli Sovětů při porážce nacistů a jejich tlak a vedení při konfiskaci významného průmyslu a zlomení moci těch nejhorších nepřátel světa a Němců, Kruppů, Siemensů a IG Farben a vyhnání obřích pruských velkostatkářů, Junkerů, kteří tak často hnali Německo do masového krveprolití a katastrofy.

Rusové nabídli spoustu dobré kultury, například Tolstého a Dostojevského, kvalitní tanec, dílka „Petr a vlk“ a „Jeřábi táhnou“. Ty však jen zřídka mohly masovou popularitou konkurovat Beatles a Stones, Elvisu Presleymu a napínavým hollywoodským béčkovým filmům.

Taková lákadla, která zahrnovala i některá vysoce kvalitní, založená na neobvyklém americkém mixu anglo-skotské, irské, židovské, italské a zejména černošské kultury, byla chytře zneužita ke zvýšení politického a ekonomického vlivu a moci ve světě, zejména ve východním bloku. Byla spárována, především v Německu, s chytrou propagandou adaptovanou jak od Goebbelse, tak od onoho mistra podomního obchodníka a publicisty čehokoliv od zubní pasty po kapitalismus, Edwarda L. Bernayse. Ohrožují velké staré kultury Francie, Itálie, Indie, dokonce i Číny. Zatímco vůdci NDR, v plné síle, skutečně mířili k ušlechtilým cílům, jak mohli takoví staří muži, zocelení léty boje na život a na smrt proti nacistickým vrahům, ale obvykle vycvičení stalinistickými klišé, vyrůst natolik pružně, aby nalezli souznění v tištěném či mluveném slově s průměrným, proměnlivým občanem? Úspěchů se skutečně dočkali – ale příliš málo a jim vzdálených.

V osmdesátých letech obtíže narůstaly, vzestupné tendence se zpomalovaly a klesaly. SSSR se svými vlastními problémy nenabízel žádnou pomoc. Takové problémy byly obtížné, ale v měnícím se světě sotva vzácné nebo nepřekonatelné – až na to, že zde byl každý problém využit v neutuchajících pokusech o znovudobytí východního Německa, využití jeho kvalifikované, ale vykořisťovatelné dělnické třídy a přesunu odtamtud na východ. Státní bezpečnost neboli „Stasi“, vytvořená proti takovým činům, byla natolik hrubá, že situaci ještě zhoršovala.

A přesto se NDR pravděpodobně více než kterákoli jiná země světa přiblížila k dosažení onoho legendárního cíle, jímž je odstranění chudoby, a zároveň prudce zmenšila děsivou, rostoucí propast mezi bohatými a chudými, založenou na obscénním ziskovém systému. Nemohla si však dovolit nesmírný sortiment zboží – potravin, oděvů, spotřebičů, elektroniky, vozidel a cestování, které nabízel Západ, především USA a Západní Německo. Občané NDR brali všechny své úžasné sociální výhody jako samozřejmost a snili o vzácných banánech a nedostupných VW, o Zlatém oblouku a Zlaté bráně – aniž by si uvědomovali, že ty jsou vzhledem k chudobě dětí v západní Africe nebo Brazílii, vykořisťovaných sběračů na andaluských nebo kalifornských polích a sadech široce dostupné a cenově dostupné. Někteří si teprve teď začínají uvědomovat, že tito miliardářští giganti, poté, co podvedli tolik lidí s barvou pleti, zničili světové klima a oháněli se stále smrtelnějšími zbraněmi zkázy, se mohou brzy cítit donuceni zmáčknout a rozbít pohodlnou střední třídu ve svých vlastních zemích. Začátek už pociťuje mnoho rodin.

Ohlížím se na svých sedmdesát let bývalého celníka a stále se považuji za vlasteneckého Američana – nikdy pro USA Morgana nebo Rockefellera, ale pro USA Johna Browna, Harriet Tubmanové, Eugena Debse a Elizabeth Gurley Flynnové, DuBoise, Robesona, Malcolma a Martina.

Také miluji a obdivuji velké Němce: Karla Marxe, Bedřicha Engelse, Karla Liebknechta, velkou polsko-německou Rosu Luxemburgovou – nebo velké spisovatele: Lessinga, Goetheho, Heinricha Heina, Thomase Manna, Bertolta Brechta. A vážím si lidí ze všech zemí, mých bratrů a sester, od Guamu po Guatemalu a Gazu a vciťuji se do nich.

Mohu jen doufat, že se nové generace poučí z NDR, a nejen z jejích omylů, ošklivých zvyků a omezení, zrozených z jejích dějin a až příliš realistických obav ze svržení.

Nakonec byla svržena a už nestojí jako bariéra pro obnovenou miliardářskou expanzi – ekonomickou, politickou a vojenskou – na jih a na východ. Stále je znevažována nebo očerňována – převážně ze strachu, že dosud nebyla dostatečně vymazána a zapomenuta. Navzdory svým občasným pocitům v těch letech zoufalství, dokonce hněvu na chybné cesty nebo promarněné příležitosti, se stále ohlížím se směsicí nostalgie, lítosti a také hrdosti na její mnohé těžce vydobyté úspěchy, v kultuře, v soužití, v částečném překonání kultu chamtivosti a rivality, v neochvějné podpoře NDR pro Mandely, Allendy a Ho Či Miny, také pro Angelu Davisovou – a ne, jako její nakonec silnější a vítězní oponenti v Bonnu, pro Pinochety, Francy, rasisty a tyrany apartheidu. Vzpomínám na naše úspěchy ve vyhýbání se válce a úsilí o život beze strachu a nenávisti. Celkově to byly dobré roky. Jsem rád, že jsem je prožil.

Autor: Victor Grossman, 24. srpna 2022

Vyšlo v Portside 27. srpna 2022 https://portside.org/2022-08-27/my-seventy-years-and-departed-gdr

Victor Grossman, narozený v New York City, jako mladý rekrut prchal před hrozbami McCarthyho éry, přistál ve východním Německu, kde pozoroval vzestup a pád Německé demokratické republiky (NDR). Svůj vlastní život popsal ve své autobiografii Crossing the River: A Memoir of the American Left, the Cold War, and Life in East Germany (University of Massachusetts Press, 2003) a analyzoval NDR a otázky kapitalismu a socialismu v Německu a USA, se svými provokativními závěry, spolu s humorem, ironií a občasným sarkasmem ve všech směrech, v knize A Socialist Defector: From Harvard to Karl-Marx-Allee (New York: Monthly Review Press). Jeho adresa je Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. (také pro bezplatnou objednávku Berlínských Bulletinů rozesílaných MR Online).

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >