65 let Sputniku - věda, technika a Říjnová revoluce

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 10. 2022

Twitter

Před 65 lety začala, 4. října 1957 začala kosmická éra lidstva, Sovětský svaz vypustil první umělou družici Země Sputnik-1. K tomuto výročí znovu publikujeme 5 let starý článek "Sputnik - věda, technika a Říjnová revoluce".

4. října 1957 lety obletěla svět zpráva TASSu:

"Dne 4. října 1957 byla v Sovětském svazu vypuštěna první umělá družice. Podle předběžných údajů dodala nosná raketa družici nutnou oběžnou rychlost asi 8000 metrů za vteřinu. Umělá družice nyní obíhá kolem Země v eliptické dráze a její let je možno pozorovat v paprscích vycházejícího a zapadajícího slunce pomocí nejjednodušší optických přístrojů (binoklů, dalekohledů atd.).

Podle výpočtů, které se nyní zpřesňují na základě přímého pozorování, bude se družice pohybovat ve výši až 900 kilometrů nad povrchem Země. Doba jednoho plného oběhu družice bude 1 hodina 35 minut. Družice přetíná rovinu rovníku pod úhlem 65 stupňů. Nad oblastí Moskvy proletí 5. října 1957 družice dvakrát, v 1 hodinu 45 minut v noci a 6 hodin 45 minut ráno moskevského času." (Rudé právo 7. října 1957)

Umělá družice, která zahájila kosmickou epochu lidstva, byla nazvaná Sputnik-1.

V celém světě tato zpráva působila elektrizujícím dojmem. Na jedné straně rozvíjela představivost a hrdost na technické schopnosti člověka, na druhou pýchu socialismu, že jako první otevřel dveře do kosmického období. V USA a dalších kapitalistických zemích pocit ohrožení a urážky, že tak posmívané a údajně zaostalé Rusko předehnalo nejsilnější kapitalistický stát. Začal závod o vesmír.

Co k tomuto úspěchu vedlo? Kde se v zemi a národu ještě před 50 lety zemědělském a polofeudálním vzaly síly pro takový úspěch?

Historik na Univerzitě Britské Kolumbie Alexei Kojevnikov ve svém článku "Fenomén sovětské vědy" zkoumá i tyto souvislosti.

Věda a revoluce

Z katastrofy 1. světové války, nesmyslného ničení a vraždění za pomoci nejnovější vědy a techniky byly učiněny dva různé závěry podle dělící linie společenských formací. V zemích kapitalistických, zejména poraženém Německu se rozšířil pesimismus a věda byla činěna odpovědnou za válečnou katastrofu. Mluvilo se o krizi vědy a krizi rozumu. Ještě více to bylo umocněno pozdější velkou hospodářskou krizí. To vyústilo v iracionalismus, idealismus a rozmohlo se tmářství, náboženské a mystické pohledy na svět.

V zemi, která vzešla z Říjnové revoluce, kde bolševické pojetí světa stavělo na vědeckém a rozumovém pochopení, byl výsledek zcela opačný. Věda sama nebyla vina za tuto krizi, bylo to její použití v buržoazní společnosti, v militarismu a nacionalismu, pro ziskové motivy kapitálu, co způsobilo tuto válku. Přes občanskou válku a intervenci, které postihly Rusko ještě hůře než poražené země světová válka, byl od téměř prvního momentu kladen důraz na vědecké poznání, a to nejen pro armádní účely. Lenin v dokumentu "Nejbližší úkoly sovětské moci" zdůrazňuje, že je nutné pro rozvoj hospodářství podpořit i odborníky z buržoazních kruhů a zapojit je do budování socialismu. První plán rozvoje elektrifikací země, GOERLO, na základě návrhu Gleba Křižanovského byl plně podpořen politickým vedením.

Nová moc sovětů rozvinula vědecké instituce. Staromódně a cechovně uspořádaná Ruská akademie věd byla přeměněna na základě setkání jejího předsedy a bývalého člena Kadetské strany a etnografa Sergeje Oldenburga s Leninem v prosinci roku 1917 a zajištěna její podpora, a zapojena do budování země. Věda byla nově chápána jako profese a veřejná služba, ne jako přívažek vzdělávacích institucí, jako jsou univerzity. Vědci získali nebývalou prestiž ve společnosti i slovo v politickém rozhodování. Zároveň bylo na rozdíl od západního pojetí "čisté vědy" (na rozdíl od aplikované) v SSSR vnímáno nově každé vědecké poznání jako užitečné, i když ne vždy okamžitě použitelné rozšíření znalosti o světě. Sověty posloužily při propagaci vědeckých poznatků mezi nejširší masy (ty byly doteď silně ovlivňované nejrůznějšími náboženskými představami, z velké části negramotné). Byla poněkud upozaděna západní idea "nezávislost vědy", protože byl činěn tlak k výzkumu pro společenské a ekonomické potřeby a zdůrazňována potřeba "plánovat" vědecký výzkum.

Na rozdíl od dnes převládajícího mínění, sovětští vědci od začátku nadšeně přijali nové vědecké představy o světě (jako jsou kvantová mechanika a teorie relativity) jako obohacení materialismu avantgardním způsobem. Ve shodě s Leninovým dílem "Materialismus a empiriokriticismus" bylo rozlišováno mezi inovací ve znalostech přírody (včetně jejich nemechanických a neintuitivních prvků) a idealistickým a náboženským světonázorem mnohých vědců, včetně Einsteina samotného. Dokonce mendeliánská genetika byla původně přijata, ale sepětí s eugenikou a rasovou vědou v USA a ještě spíše aplikovaná pavěda v nacistické Třetí říši vedla později k přehnané reakci. V diskuzi roku 1948 padlo rozhodnutí o plné podpoře agronoma Trofima Lysenka, který zdůrazňoval přizpůsobitelnost dědičných vlastností k prostředí, tedy svého druhu lamarckismus. Toto rozhodnutí bylo o 16 let později považováno za závažnou chybu.

Komunisté zbourali bariery (etnické, třídní, podle pohlaví), které dříve zabraňovaly přístupu mas ke vzdělání. Nedostatečně reprezentované skupiny (dělníci, rolníci, ženy, národnostní menšiny) byly podporovány specializovanými institucemi za pomoci radikální obdoby toho, co se později v USA nazývalo "pozitivní diskriminace". V období 30. let v souvislosti s programem mohutné industrializace to pak umožnilo načerpat nové odborné pracovníky a nezáviset tak na vědcích a technicích z bohatých rodin. Takový byl případ i fyzika Pavla Čerenkova, který pocházel z rolnické rodiny z osmi dětí a který se stal z učitele profesorem fyziky. Za objev záření, nyní známého jako Čerenkovo záření, získal později Nobelovu cenu.

Sovětský model vědeckých institucí byl aplikován i v jiných zemích. Ve 20. letech republikánská vláda Kuomingtanu v Číně vytvořila vědecké instituce podle sovětského příkladu. Ve 30. letech za velké deprese měl tento model vliv i v Evropě - ve Velké Británii, ve Francii (vláda Lidové fronty založila CNRS, Národní výzkumné centrum), nepřímo pak ve Spojených státech.

Raketový a kosmický výzkum v SSSR

Toto bylo prostředí, do kterého byl zasazen i rozvoj raketových a kosmických technologií. V Rusku již na přelomu 19. a 20. století zkoumal mnohé problémy raketových a kosmických letů z teoretického pohledu Konstantin Ciolkovskij. Na jeho práce navazovali nadšení mladí technici jako Sergej Koroljov, Michajl Tichonravov, Valentin Gluško nebo Fridrich Cander a v roce 1931 zakládají společně s dalšími Skupinu pro výzkum reaktivního pohybu (GIRD). Tato skupina vyrobila a testovala první rakety na kapalné pohonné látky a kluzáky s raketovým pohonem v SSSR.

V souvislosti s blížící se válkou roste zájem na vojenském využití. Ovšem také roste snaha bezpečnostních složek při hledání možných špionů, kteří by mohli stěžovat nebo sabotovat obranu v případě napadení. Dochází i k nespravedlivým udáním, často ze strany odborných konkurentů. Tak je zatčen i Sergej Koroljov a další. Byť ve vězení a bez rodiny, technici později pracovali ve speciálních konstrukčních kancelářích na důležitých úkolech, jako jsou letecké projekty, pomocné startovací raketové motory a známé raketomety Kaťuša. V roce 1944 byl Koroljov propuštěn.

V nacistické Třetí říši byla na konci války v rámci zoufalé snahy zvrátit svou porážku financována výroba rakety A-4/V-2 vyvinuté týmem Wernera von Brauna (člena NSDAP a SS). Přes svou relativně malou efektivitu byly jejich dopady na Londýn a další města hrozivou předzvěstí možností vojenského využití raketových technologií. Po porážce Hitlera čerpají všechny mocnosti (USA, SSSR i Velká Británie) z těchto výsledků, přičemž hlavní část týmu v čele s von Braunem se přestěhoval do USA a budoval i jejich raketový program.

Sergej Koroljov byl v SSSR pověřen úkolem převzít části raketové techniky zanechané ustupujícími Němci a využít je ve vlastním výzkumu. To i s ohledem na užití jaderných zbraní v Hirošimě a Nagasaki, a rychlý rozpad protifašistické koalice a vyhrožování SSSR novým válečným konfliktem, tentokrát ze strany USA.

První Koroljovovy experimenty a bojové rakety (R-1, R-2) za pomoci části německých odborníků (jako Helmut Gröttrup) ještě navazovaly na německý program A-4. Koroljov ale rychle naráží na meze této koncepce. Zároveň sovětští činitelé nevěřili německým odborníkům z bezpečnostních důvodů. Proto němečtí konstruktéři nedostávali nejnovější znalosti a veškerý postup se soustřeďuje kolem nových sovětských konstrukčních kanceláří, mezi jinými Koroljovovem vedené OKB-1, založené v roce 1946.

Tato kancelář v roce 1953 dostala za úkol vytvořit mezikontinentální raketu o doletu 8000 kilometrů a schopnou nést i jadernou nálož o hmotnosti 3000 kilogramů, pod názvem R-7 (také se ji říkalo sedmička - "semjorka"). Údajně bylo vytvořeno přes sto návrhů. Finální návrh byl schválen v květnu 1954. Jedná se o nový koncept dvoustupňové raketu s centrálním druhým stupněm a postranně umístěnými 4 sekcemi prvního stupně. K zážehu obou dvou stupňů dochází zároveň na startovací rampě (v té době nebyl dořešen problém zážehu za letu), k odhození prvního pak stupně v průběhu letu. To vychází z teorií, které dovodil ze svých fyzikálních úvah Ciolkovskij. Všechny stupně mají jako pohonnou látku letecký petrolej a jako okysličovalo zkapalněný kyslík. Kryogenní složka se později ukázala jako nepraktická pro bojové nasazení kvůli nutnosti čerpat palivo až před startem a nemožnosti držet dlouhodobou pohotovost. Koroljov ale již v průběhu vývoje myslel na projekt kosmických letů. K prvnímu úspěšnému testu dlouhého doletu došlo v srpnu 1957. O tomto testu TASS informoval, což vyvolalo zájem i v odborných kruzích na Západě, protože to znamená, že takový nosič lze využít k vynesení umělé družice Země.

Sputnik

V prosinci 1954 Sergej Koroljov a Michajl Tichonravov navrhli výzkumný plán k vynesení umělé družice Země a zaslali ho ministru obranného průmyslu Ustinovovi. V srpnu 1955 politické byro ÚV KSSS schválilo projekt na vytvoření takové družice. A to i v rámci závazku, který veřejně učinil jak Sovětský svaz, tak Spojené státy, vyslat v rámci tak zvaného Mezinárodního geofyzikálního roku umělou družici Země. V lednu 1956 byl schválen Radou ministrů plán výzkumné družice, pod názvem Objekt-D o váze 1000-1400 kg, na jehož řešení byly zaúkolovány různé vědeckotechnické instituce SSSR. V průběhu řešení se ukázal původní plán příliš ambiciózní, a proto se přikročilo k vytvoření jednoduššího zařízení pod názvem "Objekt-PS". Původní plán byl realizován později jako Sputnik-3.

Sputnik byl navrhnut jako koule o poloměru 58 cm a váze 85 kg. V ní byly baterie (které tvořily většinu váhy), vysílačka a ventilační zařízení. Z těla družice vyčnívaly prutové antény o délce 2.5-3 metry navržené tak, aby vysílaly signál bez ohledu na orientaci - družice totiž nebyla stabilizovaná. Ze signálu měly být zjišťovány vlastnosti ionosféry, z trajektorie pak údaje o hustotě a odporu atmosféry v této výšce.

Raketa odstartovala 4. října 1957 v 19:28 UTC (5. října místního času) z Bajkonuru v sovětském Kazachstánu. Funkce hlavního motoru skončila po 295 sekundách úspěšným navedením na oběžnou dráhu.

Společně se Sputnikem se na oběžnou dráhu dostal i druhý stupeň rakety, který byl viditelnějším objektem než samotná družice. Obě tělesa se pohybovala po eliptické dráze s nejnižším bodem ve výšce 223 km a nejvyšším 950 km nad povrchem Země. Bylo to níže, než se očekávalo, kvůli nerovnoměrnosti spotřeby paliva. Po odhození aerodynamického krytu a oddělení od rakety, byla aktivována vysílačka a na Zemi zachytili charakteristického pípání. Technici čekali do druhého zachycení po jednom obletu, aby potvrdili vynesení na oběžnou dráhu.

Sputnik nakonec vydržel na orbitě 4 měsíce, 1440 oběhů, než se odporem vzduchu snížila jeho dráha a shořel v atmosféře.

Šok v USA

Již na začátku 50. let varovala americká Komise o lidských zdrojích a pokročilém vzdělávání, že "Rusko již je mnohem pokročilejší v programu masového vzdělání a výběrem nejschopnějších dětí na každé úrovni škol vzdělává větší a větší počet studentů skrz technické instituce, odborné a vysoké školy". Tato otázka nabrala na významu po vzletu Sputniku. Sovětský svaz dokázal rychle dosáhnout vlastnictví jaderné zbraně, které přestalo být monopolem USA, v technologii vodíkových zbraní byl dokonce pokročilejší. První zahájil provoz jaderné elektrárny. Nyní se ukázalo, že Sovětský svaz překonal Spojené státy i v raketové technice. Co víc, mediálně prezentované starty americké družice končily neúspěchem - pro výbuch rakety na startovací rampě v prosinci 1957 noviny použily výraz "flopnik " (něco jako "žuchnik"). USA vypustily svou družici Explorer 1 v lednu 1958, mnohem menší než Sputnik a navíc až po startu prvního živého tvora na oběžnou dráhu - psa Lajky na palubě Sputniku-2 v říjnu roku 1957.

Při snaze překonat zaostávání využily USA i své válečné zkušenosti z jaderného projektu Manhattan a podle sovětského vzoru vytvořily výzkumnou vládní agenturu pro výzkum vesmíru NASA. Podobně jako v SSSR došlo k odstranění umělého rozdílu mezi "čistou vědou" a aplikovaným výzkumem.

Hlavní překážka z pohledu této krize - nedostatek vědecké síly a kvalifikovaného personálu bylo mnohem těžší překonat. První reakcí byl Zákon o vzdělávání v národní obraně z roku 1958, který umožňoval využít federálních fondů k vyššímu vzdělání.

Další a snadnější využívanou cestou byl dovoz kvalifikovaných pracovníků ze zámoří, obdobně jako při vývoji americké jaderné zbraně. Americký kongres změnil imigrační politiku - upustil od rasových kvót, přešlo se k preferenci specialistů. Podíl profesionálů a technických pracovníků mezi imigranty vzrostl na 18 procent v roce 1960 a 29 procent v roce 1970, dvojnásobek podílu na americké populaci. V roce 1966 byl podíl absolventů s titulem PhD narozených v zahraničí 12 procent a stále rostl.

V prvních letech vědecká imigrace pocházela z Evropy - hlavně Velké Británie a Německa. V jednu chvíli Británie zaznamenala ohrožení vlastního raketového programu odchodem odborníků do americké agentury NASA, což bylo nazváno "odliv mozků". Ovšem Velká Británie sama čerpala vědce z jiných zemí, zejména svých bývalých kolonií. Stále více lidí přicházelo ze zemí jako Indie, Taiwan, Jižní Korea často i s cílem získat vzdělání až v USA. Potřeba vychovat odborníky změnila demografii vědeckých profesí Spojených států a vynutila potlačení rasových a pohlavních stereotypu i zavedení politiky "pozitivní diskriminace", i když ne tak radikální jako o 30 let dříve v SSSR. A tak demokratizace vzdělávání a různorodost vědeckých pracovníků v Západních institucích je jedním ze zapomínaných důsledků sovětského Sputniku.

Závěrem dodejme, že Sergej Koroljov vedl další práci na kosmickém programu, které o 4 roky později vyústily ve startu prvního člověka do vesmíru - kosmonauta Jurije Gagarina v lodi Vostok 1. V lednu roku 1966 Koroljov umírá a jeho popel byl uložen do kremelské zdi na Rudém náměstí.

Rodina raket vycházející z rakety R-7, která vynesla Sputnik a Vostok, stále vynáší v kosmických lodích Sojuz americké astronauty na Mezinárodní kosmickou stanici i po té, co byly americké raketoplány odstaveny.

Informace ze článku

Aleksei Kojevnikov "The Phenomenon of Soviet Science" http://www.history.ubc.ca/citation/phenomenon-soviet-science

Wikipedie

Fotografie: Wikipedie

Video o startu Sputniku 

• < Předchozí
• Další >