Velká tragédie – Berlín 1919

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 1. 2024

Twitter

Blíží se 105. výročí reakčního masakru německých komunistů v lednu 1919, mezi nimiž jsou nejznámějšími Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, kteří byli mučeni a zavražděni v Berlíně 15. ledna. I letos se konají v Berlíně velké manifestace a konference, kde se schází zejména mladí lidé aktualizovat revoluční odkaz těchto revolucionářů.

K tomuto výročí zveřejňujeme překlad kapitoly „Velká tragedie“ knihy „Ve stínu revoluce – Berlín, Varšava, Ankara 1920“, kterou napsal předseda Komunistické strany Turecka (TKP) Kemal Okuyan a je k dispozici i v angličtině zde https://www.tkp.org.tr/en/international/under-the-shadow-of-the-revolution-berlin-warsaw-ankara-1920/

Kniha zkoumá dynamické a turbulentní období pěti let po 1. světové válce. Nabízí některé nové zajímavé náhledy na toto období, na strategii komunistického hnutí a třídní zápasy v kontextu proletářského a antiimperialistického boje. Klade si za cíl prozkoumat důvody zastavení poválečné revoluční vlny, která byla zahájena v roce 1917 v Petrohradě vystoupením dělníků a rolníků pod vedením bolševické strany a Lenina a pokračovala revolučním vřením a bojem v dalších zemích. Zatímco poválečné období začíná revoluční ofenzivou, budováním Komunistické internacionály jako světové revoluční strany, končí orientací na budování a obranu socialismu v jedné zemi, její zajištění jako nejlepší záruky pro další revoluční postup a obranu všech pracujících proti reakci. Tato orientace přinesla plody v další světové válce, kde se první dělnický stát pod vedením Stalina dokázal ubránit německému nacismu, porazit ho a rozšířit socialismus i o dalších zemí, včetně té naší.

Okuyan ovšem ukazuje, že zastavení této revoluce v hranicích bývalého Ruska nebyl zcela nutný a dějiny se mohly pohybovat jiným způsobem.

Jednou z linií knihy je revoluční období v Německu 1918-23. Po první světové válce byly i v dalších zemích, jako bylo Německo, obdobné podmínky pro revoluční přeměny jako v Rusku. Analogie byly i v dějinných událostech. Přesto se reakce – kapitalisté, imperialisté - se poučila a pružně využila slabiny a nepřítomnost revolučních organizací. Stejně tak se orientovala na zprofanované sociální demokracie, které vytvářely zdání pokrokového vývoje a odvedly část krvavé práce proti revolučnímu proletariátu. V Německu v roce 1918 byly revoluční nálady, vystoupení vojáků a dělníků, vytvářely se zárodky dělnické moci – Rady dělníků a vojáků. Byl svržen císař a vyhlášena republika. Generalita a kapitalisté pochopili, že musí obětovat císaře, a využít existující Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) ke zklidnění dělníků. Uvěznění revoluční vůdci byli propuštěni, ale revoluční strana chyběla. Revolucionáři Spartakovci vytvořili svou Komunistickou stranu Německa (KPD) až na samém konci roku 1918. Ta si do roku 1919 nesla mateřská znaménka včetně sociálnědemokratických přežitků a strachu z organizační práce. Tak začínají lednové dny 1919 v Berlíně – spojené s revolučním vzestupem a strašlivou tragédií zavraždění revolučních vůdců.

Text je částečně také odpovědí na článek Romana Janoucha v Naší pravdě, který oprašuje staré klišé a uměle klade Rosu Luxemburgovou proti Vladimíru I. Leninovi a komunistickému hnutí. Přechází zde právě všechny detaily tohoto bouřlivého období.

Pro nás zůstává v platnosti heslo z fotografie v záhlaví článku „Luxemburg Liebknecht Lenin – Niemand ist vergessen! Aufstehen und widersetzen!“ „Nikdo není zapomenut! Povstat a vzdorovat!“

Německá dělnická třída vstupovala do roku 1919 se svou stranou KPD (Komunistická strana Německa). Proti komunistické straně stály SPD (Socialnědemokratická strana německa), která se mezitím stala jednou z hlavních zbraní buržoazie, a USPD (Nezávislá sociálně demokratická strana Německa), která stála mezi ní a komunisty. A na straně druhé stály rasistické pravicové kruhy, které se stále ještě snažily vzpamatovat ze šoku způsobeného vyhlášením republiky...

V konečném důsledku to však byla revoluční dělnická třída, která v prvních lednových dnech udávala tón dne. Tato třída ale byla přítomná jak v KPD, tak v SPD a také v USPD! Oddělení KPD od sociální demokracie bylo úplné. Nyní obě strany zastupovaly odlišné třídy a byly v konfliktu stejně jako třídy, které reprezentovaly na úrovni vedení. Mezi politickou základnou kolektivní dělnické třídy však převládala nálada "Všichni jsme dělníci". Totožnosti stran byly v pozadí, což se brzy ukázalo jako přítěž, a ne jako výhoda, jak se myslelo.

Berlín byl centrem jak obecně politiky, tak i dělnického hnutí až do té míry, že sociální demokrat Ebert (jehož jméno dodnes žije v nadacích, které rozšiřují ideologii zlovolného německého imperialismu po celém světě) uvažoval v lednu o přesunu hlavního města jinam. Dělnická třída vzbuzovala hrůzu, byla temperamentní a "obávaná".

Co bylo třeba udělat? Odpor dělnické třídy má být zlomen! Za tím účelem byl 4. ledna odvolán Emil Eichhorn, jenž se dostal do čela berlínské policie díky revoluci 9. listopadu. Eichhorn byl čestný, revoluční muž, který choval velké sympatie k sovětskému Rusku. Zasahoval proti útokům pravicových gangů na revoluční dělníky a pomáhal dělnické třídě při vytváření vlastních sebeobranných skupin. Měl zkrátka dost hříchů na to, aby se stal terčem sociální demokracie.

Německo v roce 1919 však nebylo zemí, které by se mohlo vládnout dekretem. Eichhorn odmítl odstoupit. Jako by poukazoval na přítomnost dvojí moci, prohlásil, že "byl jmenován berlínskou dělnickou třídou a pouze jí tak může být odvolán. Přijal by rozhodnutí od berlínského výkonného výboru Dělnických a vojenských rad, a žádné jiné" 26 .

Ani dělníci nebyli ochotni Eichhorna nechat odejít. Když se o rozhodnutí vlády dozvěděli, v celém Berlíně propukl hněv. Poprvé od revoluce se v proletariátu objevil pocit, že byl podveden.

V pozdních hodinách téže noci se sešli zástupci z výborů revolučních závodních důvěrníků, za KPD Karl Liebknecht a Wilhelm Pieck 27, a dále berlínská organizace USPD, aby se dohodli na uspořádání masového protestu proti Eichhornovu propuštění. Druhý den ráno tyto tři organizace svolaly dělníky na masovou demonstraci, která se bude konat na bulváru Siegesallee poblíž centra Berlína. Podpisy na letácích byly asymetrické; kromě závodních důvěrníků a zástupců za velké továrny v okolí Berlína přebírala USPD odpovědnost pouze na úrovni berlínské organizace, zatímco odhodlání KPD bylo zpečetěno podpisem ústředního výboru strany.

Tyto tři organizace měly v Berlíně dohromady politickou váhu, kterou nebylo radno podceňovat, ale žádná z nich nemohla tušit, co nastane, když vyzvali dělníky k demonstraci v neděli 5. ledna.

Začátek demonstrace byl stanoven na 14:00. Na výzvu se dostavila většina berlínského proletariátu. K solidaritě s Eichhornem se shromáždil dav, který vláda musela brát vážně. Mezi protestujícími bylo mnoho členů SPD. A co je nejdůležitější, v hlavním městě 5. ledna panovala zjevná revoluční atmosféra.

Po skončení demonstrace se sešel Revoluční výbor a rozhodl se udělat další krok. Někteří historici se domnívají, že je ovládly jejich pocity, jiní tvrdí, že nebyli schopni důsledně posoudit poměr sil. Tvrdí se dokonce, že Rosa Luxemburgová, kterou se následně tzv. evropská levice vždy snažila upřednostnit, se tohoto “šílenství” neúčastnila. 28

"Šílenstvím" mělo být volání po pádu sociálnědemokratické vlády dva měsíce poté, co německá revoluce odstranila císaře. Ano, Revoluční výbor vyzval Berlín nejprve ke generální stávce a pak ke svržení vlády.

Boj se rychle stupňoval. Generální stávka v Berlíně 6. ledna měla obrovský úspěch. Tím byl nastolen nevratné směřování ke střetu s vládou. Přinejmenším dělnickými masami hýbaly tyto nálady.

Začali se scházet v 9:00 ráno. Navzdory chladu a mlze německý proletariát prohlašuje: "Kašlat na následky!". Toto následovalo:

Stáli hluboko v Tiergarten 29. Přinesli si s sebou zbraně, měli rudé prapory. Byli připraveni udělat cokoli, obětovat všechno, dokonce i svůj život. Byla to dvousettisícová armáda, jakou Ludendorff 30 nikdy neviděl. Pak se stalo něco nemyslitelného.

Masy stály od devíti hodin ráno v chladu a mlze. Někde zasedali jejich vůdci a radili se. Mlha se zvedla a masy byly stále na nohou. Jejich vůdci se radili. Nastalo poledne a kromě zimy přišel i hlad. A vůdci se radili. Masy byly vzrušené: chtěly jeden skutek, jedno slovo, které by jejich vzrušení uklidnilo. Ale nikdo nevěděl, co říct. Protože se vůdci radili. Znovu přišla mlha a s ní soumrak. Masy se smutně vracely domů. Chtěly velké věci, ale neudělaly nic. 31

Jiné zdroje uvádějí, že se počet ozbrojených dělníků pohyboval kolem půl milionu. V každém případě je zřejmé, že Berlín prožil významný den. V dalších kapitolách se pokusím kategoricky odpovědět na otázku, proč německá revoluce jako celek v tomto období (1919-1923) selhala. Zatím jsme však u ledna 1919 a je třeba říci, že každý jednotlivec nebo organizace, která nebrala v úvahu ducha soustředěného napětí statisíců rozhněvaných dělníků, si nezaslouží být nazývána "revoluční" nebo "komunistickou".

Problém je v tom, že komunisté nedokázali převzít vedení tohoto procesu. Nebylo tedy v takovém případě šílenstvím "podnikat kroky", když nebyli dostatečně silní?

Revoluční organizace může od konfrontace ustoupit, pokud není dostatečně připravena a neúspěch se zdá být jistý. Víme, že heslo "Naučíme se vítězit skrze naše porážky" vedlo v mnoha případech k nenapravitelným, zničujícím výsledkům. Nečinnost však není jedinou alternativou sebevraždy. I když je v revolučním boji rozhodující načasování, mistrovství nelze redukovat na hledání správného "okamžiku", v němž získáte vše za cenu ničeho. Jestliže je průběh revoluce obdobím, v němž se může rychle změnit poměr sil, masy získávají zkušenosti a jednají podle nich ve velmi krátkém čase; pro stranu, která vystupuje do čela dělnické třídy, to také nutně představuje vhodnou příležitost k odstranění svých nedostatků, k soustředění a obnově.

V této souvislosti je nesprávné tvrdit, že by chybná rozhodnutí KPD a spřízněných skupin vedla k té tragédii, která se odehrála 6. ledna 1919, nebo opakovaně zdůrazňovat, že Rosa Luxemburgová se vždy snažila jednat obezřetněji v protikladu k avanturismu Karla Liebknechta. V první řadě nelze 6. ledna hovořit o chybném rozhodnutí, neboť Revoluční výbor, který vznikl v Berlíně, nebyl schopen učinit žádné rozhodnutí, ať už by bylo správné, nebo chybné!

Jak postup kupředu, tak ústup jsou procesy, které je nutné řídit. Všichni svědci toho dne se shodují na tom, že dělníkům, kteří čekali se zbraněmi v ruce celé hodiny, nebylo řečeno nic. Pro vládu, která do té doby ztrácela iniciativu, to znamenalo jediné: "nepřítel", kterému čelila, nevěděl, co má udělat.

Pokud jste vystoupili, abyste shromáždili takový zástup, musíte vést!

Když to neučiníte vy, udělá to někdo jiný. Kdybyste to neučinili, někteří v davu by začali spontánně jednat - z jiných pohnutek a jiným směrem.

V Berlíně byly 6. ledna obsazeny budovy některých sociálnědemokratických novin, z nichž nejvýznamnější byly Vorwärts. Kromě toho "nepřátelské" zdroje tvrdí, že byla obsazena nádraží a některé vládní budovy a v Berlíně začal "rudý teror":

Když spartakovci obsadili Braniborskou bránu, vládní tiskárny, zásobovací úřad, několik kasáren a nádraží, začal v Berlíně teror. Liebknecht, Ledebour a Scholze vytvořili prozatímní komunistickou vládu a vyslali oddíl spartakovců, aby obsadil ministerstvo války. Tři stovky komunistů pod vedením námořníka skutečně vtrhly na ministerstvo války a požadovaly jeho kapitulaci. Spartakovci vjeli obrněnými vozy do Wilhelmstrasse a vypukly boje mezi nimi a loajálními vojáky, kteří bránili vládu v kancléřství. Radek, zástupce bolševiků v Berlíně, ostentativně jezdil po Unter den Linden 32 a sledoval postup vzpoury. V noci se spartakovci zmocnili železniční budovy, kde se malý oddíl vládního vojska vzdal.

Během denní bitvy mnoho vládních jednotek složilo zbraně bez boje a námořní divize vyhlásila neutralitu. Kdyby spartakovci disponovali schopnými vojenskými veliteli a nechali řečnění ve prospěch boje, mohli snadno svrhnout socialistickou vládu ve Wilhelmstrasse a nastolit v Berlíně sovětský systém. 33

Nerozhodnost je největším nebezpečím socialistického boje. Bez ohledu na míru zveličení ve výše uvedeném popisu, který si v souhrnu stěžuje, že "to bylo těsné", je zřejmé jedno: ti, kdo 6. ledna usedli na sedadlo řidiče německé revoluce, měli jednu nohu na plynu a druhou na brzdě a neměli ruce na volantu.

Dovolte mi zopakovat: 6. ledna bylo přítomné odhodlání pro generální stávku. V Revolučním výboru, který byl vytvořen, aby boj vedl (ze svědectví vyplývá, že počet míst v tomto výboru se v různých dnech pohyboval mezi 30 a 50), vzneslo proti ní námitky pouze šest členů. Výbor měl také jasno v tom, že cílem stávky je svržení sociálnědemokratické vlády. Tato jednoznačnost se však neodrazila ve velmi stručné a jasné výzvě ke stávce. Obsah stávky určovaly nálady dělnických mas.

Našli se i tací, kteří varovali, že tyto nálady neměly být mylně vykládány a že optimismus, pokud jde o společenskou atmosféru obecně, by mohl vést k nebezpečným důsledkům. Jedním z nich byl Richard Müller, který za války převzal důležitou roli při organizování stávek. Na druhou stranu mezi optimisty vedli Liebknecht a Pieck. Problémem těchto dvou byla neschopnost jednat koordinovaně s ostatními vůdci KPD a tvořit společné postoje. KPD, která v den svého vzniku nevypadala jako strana, nebyla schopna za velmi kritických okolností jako strana opět jednat.

Liebknecht a Pieck se s ostatními vedoucími představiteli KPD mohli setkat až 6. ledna večer. To už bylo příliš pozdě na to, aby se dalo cokoli plánovat. Celý den byl promarněn neplodnými diskusemi v Revolučním výboru a bezvýsledným jednáním s cílem přesvědčit vojenské jednotky v Berlíně.

Později vyšlo najevo, že výbor, který nechal dělnické masy bez vedení, vypracoval veřejné pověření, v němž prohlásil, že vláda SPD byla zrušena a moci je v rukách Revolučního výboru. Když sociálnědemokratické noviny Vorwärts otiskly toto pověření, jehož jedním ze signatářů byl i Liebknecht, bílý teror již začal. SPD zjevně hledala záminku k zásahu proti komunistům.

Ostatní představitelé KPD o tomto pověření nevěděli, dokud nebylo otištěno ve Vorwärts. Z tohoto důvodu byly vztahy mezi Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem napjaté až sporné do onoho 15. ledna, kdy byli zavražděni zbabělci vrážejícími kudlu do zad.

Taková byla obrovská cena za neschopnost a nechuť stát se stranou.

Například ráno 6. ledna, kdy se uskuteční největší masová demonstrace německé revoluce, se v novinách KPD Die Rote Fahne neobjevilo nic neobvyklého. Na orgán strany, která se chystala k závěrečnému střetu, byl "Rudý prapor" nadmíru klidný. 34

V tomto panoramatu je nepodstatný relativní podíl provokace, spontánního výbuchu dělnických mas a plánovitých akcí Revolučního výboru na událostech 6. ledna.

Na druhou stranu se vláda nepochybně bála, ale tento strach nebránil lstivému rozvažování o východisku z této situace. Rozpoznala nerozhodnost v dělnické frontě. Kromě toho se naskytla příležitost zahájit v hlavním městě kontrapropagandu: Rudí narušují mír!

Podněcování maloburžoazie a části dělníků proti revolucionářům je vždy účinným nástrojem, ale nikdo si nebyl jistý, jak úspěšný bude večer 6. ledna. Rosa Luxemburgová, která do té doby jednala obezřetně (a která ještě nevěděla, že její soudruzi Liebknecht a Pieck prohlásili "vládu za zrušenou a že na její místo nyní nastoupila vláda revoluční"), napsala článek do Die Rote Fahne a zdůraznila, že vláda musí být svržena:

Jednejte! Jednejte! Odvážně, rozhodně, důsledně - to je prokletá povinnost a závazek revolučních vůdců a poctivých vůdců socialistických stran. Odzbrojit kontrarevoluci, vyzbrojit masy, obsadit všechny mocenské pozice. Jednejte rychle! Revoluce zavazuje. Ve světových dějinách se její hodiny počítají na měsíce a její dny na roky. Kéž by si orgány revoluce byly vědomy svých vysokých povinností!

Nebylo však jasné, co si Luxemburgová představuje pod oním "obsadit všechny mocenské pozice". Revoluce a státní převrat jsou jistě rozdílné věci, ale politická revoluce samozřejmě vyžaduje určitý cíl. Protože se Luxemburgová snažila tento definitivní cíl nepojmenovat, ve všech kritických okamžicích revoluce se zahnala do řečnického kouta.

V této souvislosti mají pravdu jak ti, kdo tvrdí, že Luxemburgová připouštěla, že podmínky pro sovětskou vládu jsou zralé, tak ti, kdo tvrdí, že zůstávala skeptická k těm, deklarujícím, že "je pravý čas". Model "revoluce" v představách Luxemburgové neměl vhodnou základnu ani v Německu, ani nikde jinde.

Nerozhodnost trápila KPD a co hůř, názorové rozdíly přivedly vedení strany v těchto nejtěžších dnech na pokraj rozkladu. Víme, že Jogiches požadoval, aby Liebknecht a Pieck opustili Revoluční výbor, a Liebknecht se tomu bránil. Stejně tak se tvrdí, že Jogiches navrhl, aby se Spartakův svaz veřejně distancoval od Liebknechta v Die Rote Fahne.36

KPD přišla na svět opožděně, nedokázala se stát skutečnou stranou již při svém založení a na tento nedostatek těžce doplatila v bezprostřední historické zkoušce, která následovala. Problémem nebyl ani pučismus, ani avanturismus. Je nesmyslné obviňovat 6.-7. leden, kdy se statisíce dělníků chopily zbraní a vyšly do ulic s požadavkem na pád vlády, z "pučismu" nebo "avanturismu". Je to prosté - KPD nedokázala dát průchod této surové energii.

Během tří dnů od 5. ledna se dělníci v Berlíně odvážili odtrhnout od SPD a postavit se jí. To však nenašlo politickou podporu. Když dříve UPSD a KPD jednaly liknavě, psychologie mas se už dramaticky změnila. Dne 9. ledna začalo ve všech továrnách a na pracovištích převládat "hnutí za jednotu". Dělníci vyvíjeli silný tlak na tři levicové strany, aby mezi sebou přestaly bojovat a nahradily vůdce, kteří podněcovali nepřátelství, takovými, kteří by se zdrželi vnitřních bojů.

Vznik hnutí za jednotu měl více důvodů. Za prvé, dělnické masy ještě zcela nerozpoznaly rozdíly mezi SPD, USPD a KPD. Všechny tři strany hodnotily jako socialistické. Důležitým faktorem byla samozřejmě vytrvalost SPD, která se tvářila, že je na straně revoluce, a tvrdila, že pod tlakem bude postupně budovat socialismus. Za druhé, po bezvýsledném pokusu z 6. a 7. ledna dělníci vycítili, že SPD bude kontrovat a zahájí bílý teror, a snažili se této "bratrovraždě" zabránit.

Hnutí za jednotu se rozšířilo z Berlína do dalších měst, začalo volit své zástupce a požadovalo odstoupení tří stranických lídrů. Kromě toho prosazovali sjednocení všech tří stran. USPD se tomuto ultimátu podvolila, zatímco SPD a KPD odmítly. 37

Zatímco odmítnutí požadavku sjednocení ze strany KPD nebylo součástí širší strategie, SPD vyčkávala k útoku. Média podněcovala masivní antikomunistickou hysterii a šířila tvrzení, že komunisté jsou podvratní sabotéři. KPD se nedokázala chopit iniciativy. Vládní síly měly 13. ledna Berlín zcela pod kontrolou.

Noske vstoupil opět na scénu. Než se v únoru stal ministrem obrany, měl vydat rozkaz k prolití krve komunistů a berlínského proletariátu. Byl zahájen hrozivý hon na "rudé" ze strany Freikorpsu. Byly napadány budovy KPD, zabíjeni revoluční policisté, dělníci byli na místě hromadně popravováni. Noviny SPD Vorwärts denně volaly po krvi Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové.

Nemuseli čekat dlouho. Dne 15. ledna byli v domě jednoho člena strany na předměstí Wilmersdorfu dopadeni vedoucí představitelé KPD Liebknecht, Luxemburgová a Pieck. Byli odvezeni do hotelu Eden k výslechu. Pak...

Pak byli Liebknecht a Luxemburgová zavražděni ten samý den. Pieck přežil a o mnoho let později se stal prvním prezidentem Německé demokratické republiky.

Sociální demokracie se 16. ledna dočkala. Vorwärts říkal, že oni jsou "oběťmi občanské války, kterou sami vyvolali" 38, přičemž k vraždám, které spáchali, přidával četné lži a pomluvy.

Major Waldemar Pabst, který Liebknechta a Luxemburgovou vyslýchal a nařídil jejich vraždy, se po letech nakonec v roce 1962 přiznal a řekl: "Rozhodl jsem se je zabít a za tímto rozhodnutím si stojím." Pabst také uvedl, že mu sociálnědemokratičtí vůdci po vraždě blahopřáli. Nemohl moc fabulovat, protože 16. ledna se velkostatkář SPD Scheidemann otevřeně chlubil: "Vidíte, jak se jim jejich vlastní teroristická taktika osvědčila." 39

Nejhorší bylo, že oba revolucionáři zemřeli "vzdáleni" jeden od druhého. Je známo, že než byli vzati do vazby, Luxemburgová se s Liebknechtem ostře pohádala kvůli rozhodnutím, která jako člen revolučního výboru učinil, aniž by se s kýmkoli poradil.

To je přirozené, takové věci se stávají. Navíc se vždycky najdou tací, kteří po porážce prohlásí: "Já jsem to říkal." Příkladem je v německé revoluci Karl Radek, který následně prohlásil: "všechno to byl omyl", přičemž jeho vlastní postoj byl po celou dobu nejasný.

Budeme o tom ještě mluvit, ovšem chyba nezačala 6. ledna, ale už předtím; nebyly respektovány základní zákony třídního boje.

Volby, které se konaly krátce po vraždě dvou prominentních komunistů, jako by dávaly za pravdu těm, kteří tvrdí, že 6. leden byl historickým omylem. SPD, kterou proletariát podnikl kroky ke svržení, získala 11,5 milionu z 30 milionů platných hlasů. USPD získala slabých 2,3 milionu a KPD se voleb nezúčastnila. V Berlíně získala SPD 36,4 % hlasů, zatímco UPSD 27,6 %.

Tato čísla však sama o sobě nic nevyjadřovala. Nálada mas se měnila každý den, dokonce každou hodinu. Volební urna není vhodným nástrojem k zachycení této nálady. Vedení zčásti spočívá ve využití příhodných okamžiků, kdy bobtná revoluční energie mas, a v rychlé transformaci této energie v třídní uvědomění a organizaci.

To se ovšem německým komunistům nepodařilo. Vládě kapitálu se do jisté míry ulevilo. Ovšem krátce nato byla v Brémách vyhlášena republika rad. V brémské vládě vytvořené dělnickými organizacemi byli tři ministři z UPSD, tři z KPD a tři nezařazení. Pro reakční vládu bylo nemožné vydržet s takovým "trnem v oku", když první rozhodnutí vlády rad se týkala úlev pro nezaměstnané a zvýšení mezd. Armáda se přesunula k Brémám, USPD nekladla žádný odpor a Brémská sovětská republika byla 4. února svržena vojenskou intervencí. Tentokrát se v ulicích Brém rozhořel bílý teror.

Když se přehoupl první měsíc roku 1919, zahrál německý kapitál na dělnickou třídu kartou sociální demokracie a vyhrál. Podle některých názorů vláda odvoláním policejního ředitele vyprovokovala dělnickou třídu k předčasnému povstání a krvavě ho potlačila. 40

Proč ale nikoho nenapadne, že by bylo ještě snazší rozdrtit berlínský proletariát, kdyby zůstal v klidu, zatímco Eichhorn byl propuštěn?

Ve skutečnosti byl v lednu 1919 nespočet důvodů k činu. Navíc šířící se stávky v březnu, po uplynutí pouhého jednoho měsíce, ukazují, že energie německého proletariátu by se jen tak nerozplynula.

Je pravda, že sociálnědemokratická vláda v době rozsáhlé krize stále více upřednostňovala kapitál, což podněcovalo hněv dělnické třídy, a třídní konflikt v celé zemi nevykazoval po lednovém masakru žádné známky zmírnění.

Na druhou stranu se KPD po své porážce rozhodla pro opatrnost a udělala další chybu, když konflikt, který vypukl mezi armádními divizemi v hlavním městě, považovala za "boj dvou frakcí ve státě". Tento konflikt, který si vyžádal životy 1500 mužů, byl však rozšířením boje mezi silami revoluce a kontrarevoluce. Skutečnost byla taková, že KPD, která byla zatlačena do podzemí a musela opustit Berlín a usadit se především v Lipsku, zoufale potřebovala oddech…

Poznámky:

26 Chris Harman, Lost Revolution – Germany 1918 to 1923, London: Bookmaks, 1982,  s. 74.
27 Jeden z významných vůdců KPD. Prezident Německé demokratické republiky v letech 1949-1960.
28 William A. Pelz, A People’s History of the German Revolution 1918-19, London: Pluto, 2018 s. 77.
29 Největší park v centru Berlína.
30 Jeden z významných generálů německého militarismu.
31 Eric Waldman, citováno tamtéž.
32 Hlavní berlínská ulice, která spojuje téměř všechny strategické body, náměstí a monumentální budovy.
33 Ralph Haswell Lutz, The German Revolution 1918-1919, California: Stanford University, 1922, s. 95.
34 Ralf Hoffrogge and Norman Laporte (eds.), Weimar Communism as Mass Movement 1918-1933, London: Lawrence and Wishart, 2017, s. 56.
35 Rosa Luxemburgová, Vybrané politické spisy, (R. Looker, ed.), Londýn: Cape, 1972, s. 294.
36 Hoffrogge a Laporte, tamtéž, s. 59.
37 Tamtéž, s. 60.
38 Victor Serge; Svědek německé revoluce, Haymarket. Books, vydání pro Kindle.
39 Citováno podle Pierre Broué, The German Revolution 1917-1923, Leiden: Brill, 2005, s. 257.
40 Chris Harman patří k těm, kteří takto uvažují.

• < Předchozí
• Další >