Vladimír I. Lenin 1870-1924

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 1. 2024

Twitter

Z referátu z kulturně politické akce k připomenutí 100 let od úmrtí Lenina

Lenin (Vladimír Iljič Uljanov) se narodil 22. dubna 1870 v tehdejším Simbirsku (dnešním Uljanovsku) do rodiny Ilji a Marie Uljanovových. Ilja Uljanov, otec, byl učitel fyziky, později školní inspektor. Lenin studoval na gymnáziu, kde shodou okolností byl ředitelem Fjodor Kerenský, otec pozdějšího předsedy pozatimní vlády, kterou svrhla Leninova Říjnová revoluce Alexandra Kerenského. Fjodor Kerenský považoval Vladimíra za vynikajícího studenta.

Lenina v jeho formativních letech, 15-17 let, postihly dvě velké tragédie. V roce 1886 mu zemřel otec na krvácení do mozku. Nedlouho poté, v roce 1887 byl odsouzen a popraven jeho starší bratr Alexandr, který se aktivně účastnil na práci narodniků, jedné z buněk strany Narodnaja volja (Lidová svoboda). Narodnictví byl zakořeněný politický opoziční směr v Rusku, který vyrůstal z feudálního útisku širokých vrstev a vyjadřoval odpor intelektuálů k utlačování rolnictva. Po neúspěšném pokusu o atentát na cara Alexandra III byla velká část aktivistů v Petrohradě zatčena. Alexandr, který měl nakročeno k vědecké kariéře, ideály nezradil a využil soudního procesu k agitaci v boji za svobodu. Byl tedy odsouzen k nejvyššímu trestu. Pro budoucího Lenina to byl obrovský šok, ovšem neodradilo ho to od boje proti vládnoucí moci a řádu, s kterým je spojená. Odmítal ale metody individuálního teroru, izolovaného od mas. Postupně vyplýval u Lenina i druhý rozdíl od politiky narodniků - rolnictvo je mocnou a mlčící silou, ale revolučním hegemonem se musí stát dělnická třída - byť zatím malá a slabá, ale rostoucí a probouzející třídní boj - a to ve spojenectví s rolnictvem.

Ten samý rok zahájil Lenin studium na kazaňské univerzitě. Ovšem zúčastnil se studentského protestu proti zákazu studentských spolků. Na základě toho byl vypovězen z univerzity a z města.

V marxistických kroužcích se seznamoval s prací marxistické skupiny v zahraničí “Osvobození práce”, pod vedením Georgije Plechanova, která zahrnovala polemiku s narodniky a teze o revoluční úloze dělnické třídy. Rusko bylo podle nich na přechodu od feudalismu ke kapitalismu, a nyní to není rolnictvo, ale dělníci, kteří budou měnit Rusko i svět. Studoval také pozorně Marxův Kapitál. Pobyl v Samaře, kde se připravoval na externí složení zkoušek na právnické fakultě.

V roce 1893 se přestěhoval do Petrohradu, o což velice stál, protože v tu dobu zde nejvíce rostl průmysl a dělnická třída. Zde zakládal jeden ze zárodků budoucí sociální demokracie, skupinu Svaz boje za osvobození dělnické třídy, sjednocující několik studijních kroužků. Svaz navazoval spojení s dělníky, šířil mezi nimi materiály, pomáhal organizovat stávky. V té době navázal vztah s Naděždou Krupskou, která se mu stane partnerkou, manželkou a důležitou spolupracovnicí. Organizuje také cestu do zahraničí a setkání s Plechanovem a jeho skupinou Osvobození práce.

Kromě konfliktu a dlouhé polemiky s narodnictvím, kritizoval i tzv. legální marxismus. Ten tvořili autoři, jako Pjotr Struve, kteří vyjadřovali některé marxistické teze, kritizovali narodnictví a mohli publikovat veřejně, což poskytovalo i určité výhody. Ve skutečnosti, jak Lenin ukazoval, představovali maskovaný liberalismus (sami pak skončili v liberálních stranách) a z marxismu vytrhávali pouze jednu stránku - neodvratnost vývoje kapitalismu. Zavrhovali ale představu třídního boje a orientaci na socialismus.

Práce Svazu byla trnem v oku carské moci a policie. V roce 1897 na podnět informátora byl Lenin zatčen a následovalo vyhnanství na Sibiř - nejdříve Ufa a později Šušenskoje. Během období vyhnanství proběhl 1. sjezd Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS) v Minsku, kterého se tak nemohl Lenin účastnit. Strana ale byla téměř ihned rozbita policií. Během svého pobytu napsal poněkud méně známou, ale zajímavou práci Vývoj kapitalismu v Rusku, kde argumentuje proti narodnikům, kteří tvrdili, že v Rusku se nemůže vyvinout kapitalismus, protože má omezeny trhy a nemá přístup ke koloniím, a zemědělství je založené na malém hospodářství a občinách. Na základě bohaté statistické základny dokládá rozklad původního částečně kolektivního rolnického hospodářství a vznik námezdní práce. Činí také důležitý příspěvek k marxistické teorii trhů a realizace, růstu konstantního kapitálu na úkor variabilního.

V roce 1900, po propuštění a pobytu v Pskově, Lenin přechází do emigrace. S Plechanovem a dalšími začne vydávat noviny Jiskra, které měly v podtitulu verš z prostředí děkabristů “Z jiskry vzejde plamen”. Lenin v noviny vkládá naděje pro sjednocující práci sociálních demokratů napříč celým Ruskem. To a další pohledy vyjadřuje ve své brožuře “Co dělat”. Zde se střetával s takzvaným ekonomismem, který sice o třídních protikladech pracujících ke kapitalistům mluvil, ale trval na tom, že organizace má konat pouze podporu hospodářského boje a dělníci si nemají klást politické požadavky. Jedna z tezí, která dodnes budí, hlavně mezi liberály, odpor je pojetí strany jako předvoje dělnické třídy. Ve své ostrosti je zde vyjádřena myšlenka (ostatně přijímaná i jinými marxisty), že v reálných podmínkách si pracující nemají možnost vlastními silami vyvinout třídní vědomí (a to kvůli přežitkům, tradici, vlivu propagandy i nedostatku času, energie a průpravy). K tomu účelu má sloužit revoluční organizace, která je ohniskem politické práce dělníků a systematizuje třídní pohled na svět. Odtud pochází ono “vnášení třídní vědomí mezi dělníky zvenčí”. Zde také ukazuje, že strana má být organizovaná podle dialektického principu demokratického centralismu.

V roce 1903 v Bruselu a Londýně proběhl 2. sjezd RSDDS - začala skutečná práce této strany. Ovšem rozvíjí se zde střet mezi Leninovým pohledem a dalšími, jako byl Plechanov a Martov o organizační otázky. Postoje jsou označeny – menševici zůstali v hlasováních v menšině, kdežto bolševici, ke kterým patřil Lenin, měli na důležitých hlasováních většinu. Menševici měli za to, že stranu je potřeba udělat co nejširší a nedefinovat jasně rozdíly mezi členy a nečleny - že každý, kdo se účastní stranické akce, je považován za člena. Lenin měl na mysli efektivní organizaci, schopnou konat revoluční práci a vstupovat do strany. Výsledkem střetu bylo efektivní rozdělení sociálních demokratů na tyto dvě hlavní skupiny - bolševici a menševici.

Pro ukázání významu bolševického pohledu na organizaci bych uvedl pohled Erica Hobsbawma, který hodnotil akceschopnost komunistických stran:

„I malé organizace mohly rozvinout nepoměrně silné působení, neboť ještě více než vojenskou disciplinou a soudržností se podařilo straně vymoci od svých členů mimořádnou vysokou míru oddanosti a sebeobětování a rovněž úplné soustředění na bezpodmínečné plnění všech stranických usnesení. Dokonce nepřátelští pozorovatelé tím byli hluboce ovlivněni.“

V roce 1905 vypukla 1. ruská revoluce, jejímž podnětem byla “Krvavá neděle”, střelba do dělnické delegace k carovi v Petrohradě. Zde v revoluci se poprvé vyvíjí orgány boje a pozdější moci - rady dělníků, sověty. Lenin organizuje III. sjezd strany v Londýně, při kterém došlo k definitivnímu oddělení bolševiků. V letech 1905-7 pobývá Lenin v Rusku v rámci uvolnění poměrů, organizuje bolševickou stranu, její tisk. Lenin do revoluce vstupuje se zvláštním programem k prohloubení revoluce, který vyjádřil v brožuře „Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci“. Argumentuje, že sice charakterem je revoluce buržoazně demokratická, ale buržoazie není schopna důsledně dovést požadavky do konce. Proto staví na pořad dne “revoluční diktaturu dělnictva a rolnictva”, která má tlačit již vlastní požadavky a tak výdobytky zajišťovat.

Po porážce revoluce se vrací zpět do emigrace. Porážka dopadá depresivně i na revolucionáře. Zesiluje do té doby méně podstatné otázky. Dochází ke srážce s členy vlastní strany - bolševiky Bogdanovem, Lunačarským a dalšími. A to za jejich filozofické názory - vnášení machismu, pozitivismu, nevíru v objektivitu světa, který je podle nich tvořen pouze počitky. Ti to vydávají za pravý proletářský postoj. Lenin vystupuje veškerou silou, studuje filozofii a poslední v té době známou fyziku i biologii, a kritizuje tyto názory jako recyklaci starého idealismu. Kniha Materialismus a empiriokriticismus se z polemického spisu stala důležitou formulací nového materialismu. Nemalou roli v této polemice ovšem hrála i politická otázka. Po konstituční reformě a povolení parlamentní práce, po svržení loutkové dumy, se schází duma nová, která již má určitou váhu a lze ji využít k rozšiřování revolučních názorů. Bogdanov a jeho soudruzi patřili k tzv. otzovistům. Razí bojkotování dumy a dalších organizací atd., což by je efektivně izolovalo od praktického vlivu.

Další svou energii, vedle koordinace strany a práce doma ze zahraničí, kde bolševici pomalu rostli a získávali zkušenosti, věnuje Lenin přípravě hnutí na to, co rostlo jako hrozivá možnost, a co předvídal Engels ve svých vojenských článcích - že vypukne velká válka v Evropě. V roce 1910 se zúčastnil 8. sjezdu II. Internacionály v Kodani. Výsledkem většiny sociálnědemokratických mezinárodních zasedání bylo prohlášení proti hrozbě války bojovat, a když už vypukne, využít ekonomické a politické krize k svrhnutí buržoazie a kapitálu - což byli formulace, za které se stavěl Lenin a Rosa Luxemburgová.

V lednu 1912, proběhla událost, která pro nás má nemalý význam, tzv. pražská konference, která nasměrovala bolševickou stranu pro další práci, a proběhla v nedalekém lidovém domě.

Velkou část tohoto období strávil Lenin v tehdejším rakouském Polsku, v Krakově, v Zakopanem, které byly nedaleko hranic a umožňovaly styk s členy a dodávku literatury do země.

Zde ho zastihlo vypuknutí 1. světové, imperialistické války. Lze chápat zklamání, které zažil, když viděl sociální demokraty hlasovat pro válku - hlavně v Německu, jmenovitě Kautský, který dříve byl autoritou marxismu a ortodoxie a Lenin část podnětů od něj čerpal. Od té doby se Kautský orientoval naprosto protirevolučně a dokonce ještě ve 30. letech argumentoval pro boj proti sovětské vládě dříve, než se vyvine dělnická fronta proti fašismu.

Leninovo zklamání asi známe všichni, kdo jsme v hnutí, které se potýká s velkými obraty imperialismu a silnou propagandou. Zažili jsme mnohá zklamání ze všech těch, kdo se považují za tzv. “levici” a kteří v kritických okamžicích argumentovali nebo aktivně dopomohli svým hlasováním pro bombardování Jugoslávie, kdo podporovali NATO a EU v Iráku, při “bezletové zóně”, bombardování Libye, dodávky zbraní reakcionářům v Sýrii a bombardování země. Nejnověji opět vystupují takoví, kteří (jako hvězda sociálních sítí Slavoj Žižek) říkají, že každý levičák má podporovat NATO a jeho zbrojení, tedy nejhorší imperialistickou strukturu. Další podporují Izrael při genocidě v Palestině. Boj proti nim měl Lenin na mysli.

Lenin s Krupskou se po vypuknutí války musí sbalit a odjet do Švýcarska, protože Rakousko bylo ve válce s Ruskem. Ve Švýcarsku se přidává ke skupině internacionalistů. Zde podniká nová studia do zdrojů marxismu – studuje Hegelovu Logiku, Aristotela.

Válka ho také podněcuje k hlubší analýze imperialismu, která dříve byla rozptýlena v mnoha článcích. Nyní píše knihu Imperialismus jako poslední fáze kapitalismu. Imperialismus jako pojem se pohyboval v prostředí teorie a geopolitiky již nějakou dobu, ale bylo nutné vyjasnění a dát pojmu marxistickou analýzu. Podle Lenina ekonomický základ imperialismu tvoří monopoly a finanční kapitál, který přerůstá z předchozí fáze “klasického” kapitalismu 19. století (analyzovaného převážně Marxem) v monopolní kapitalismus. Srůstají banky a průmysl, dochází k vývozu kapitálu. Monopoly a banky ovlivňují velké státy a ty jsou v jejich moci. Dochází k rozdělení světa mezi ně a boji o jeho přerozdělení. A z toho právě vyrůstá světová válka. Důležité místo zde hraje polemika s Kautského pojmem ultraimperialismu. Zjednodušeně řečeno Kautského teze, že svět směřuje k jednomu impériu, jednomu monopolu, vede, pokud se bere příliš vážně, k odkládání revolučních úkolů. Podle Lenina je imperialismus poslední fází, předstupněm socialismu.

Epizodou v tomto období je polemika s Rosou Luxemburgovou, jejíž 105 let od zavraždění jsme si nedávno připomněli. Luxemburgová napsala pod pseudonymem Junius bojovnou revoluční brožuru. Lenin si ji vysoce váží, že je rozhodně proti válce a pro revoluční taktiku. Ale obnovuje zde program německé revoluce z 19. století, který se pro nové období nehodí. Co má samostatný význam, Lenin v polemice s ní předvídá i charakter 2. světové války: pokud socialismus v Evropě nezvítězí dostatečně rozhodně, bude možný návrat národních osvobozovacích válek, válek za nezávislost. A to dokonce s časovým odhadem 20 let, což odpovídá skutečné 2. světové válce.

Zajímavostí je, že v přednášce o 1. ruské revoluci 1905 pro mladé švýcarské sociální demokraty v lednu 1917 nevěří v blízkost revoluce. Říká “My staří se možná nedočkáme rozhodujících bojů této nadcházející revoluce.”

Přesto právě tato revoluce a rozhodující boje propukají v Petrohradu za několik týdnů v únoru, z únavy mas z války, obrovských ztrát, ožebračení i za pomoci buržoazie, která hledá cestu ven z krize. Po Únorové revoluci nastává dvojvládí - buržoazní prozatímní vláda na jedné straně a na druhé dělnické a vojenské sověty. Ale neustále také hrozí extrémní reakce. Lenin okamžitě zahájí politický rozbor ze zpráv, co docházejí. Píše své “Dopisy z daleka”, což je příklad vynikající analýzy třídních aspektů na základě buržoazních novin i dovozování aspektů zahraničního vměšování do revolučního boje.

Okamžitě zahajuje úsilí o návrat, který byl obtížný - všude okolo Švýcarska byly nepřátelské země. Jediná možnost bylo vyjednávání s německým velvyslanectvím o umožnění průjezdu skupiny emigrantů.

Po příjezdu na nádraží do Petrohradu proběhlo vystoupení před dělníky a vojáky, zachycované často ve filmech a na obrazech. Formuluje své Dubnové teze, které orientují na převzetí moci, což představuje velký posun i v bolševické straně.

Revoluce představuje turbulentní vývoj, v kterém dny mění nálady a poměr sil víc, než jindy za celé roky i desetiletí. Buržoazie se snaží udržet politiku v kapitalistických mezích, užívá jako nástroje i nejhorší reakce, která připomíná pozdější fašismus. Na druhé straně dochází k rozvoji třídního boje, požadavků dělnické třídy a rolnictva i národního sebeuvědomění potlačovaných národů, vytváření dělnických milic. Armáda - chudí dělníci a rolníci odmítají bojovat ve válce, která není jejich.

Leninův program přímo reflektuje potřeby nutného spojenectví dělnictva a rolnictva: mír - okamžité ukončení války; půda - rozdělení statkářské půdy; moc, kterou je nutné předat sovětům. Národnostní politika, kterou rozvíjí Lenin a Stalin, zaručuje právo na sebeurčení, což ovšem neznamená nutnost odtržení, ale rozvoj vlastní národní kultury. I tento příklad měl nepřímý vliv na vznik Československa.

Lenin v dobách, kdy se musí kvůli represi uchýlit na venkov, píše brožuru Stát a revoluce, která popisuje koncepci diktatury proletariátu, dělnické moci, jak v marxismu roste s každým krokem revolučního boje.

Bolševici po srážce v létě získávají pod hrozbou reakce opět legalitu a Lenin orientuje politiku na povstání. Plán na povstání je připraven, datum stanoveno. Opět jako v každém kritickém okamžiku, část politiků zklamala. Nejenže někteří bolševici (Kameněv a Zinověv) hlasovali proti, ale veřejně diskutovali o plánu v nepřátelských novinách a tak plán vyzradili. Lenin zuří, trvá na vyloučení, ale události se valí. Události Velké říjnové socialistické revoluce, které tak živě popisuje americký novinář a komunista John Reed ve své reportáži Deset dnů, které otřásly světem. Útok na zimní palác, výstřel z Aurory jsou známé symboly. Prozatímní vláda Alexandra Kerenského byla svržena a plné moci se ujaly sověty. Lenin se stal předsedou této vlády, rady lidových komisařů. Sovětská moc vítězí v Petrohradě, ale revoluce není ani zdaleka zabezpečena. Zuří krvavé boje v Moskvě a na venkově se pohybují reakcionáři. Ale počínají socialistické přeměny - znárodnění podniků, půdy, její rozdělení mezi chudé rolníky, boj proti reakci. Tajná diplomacie je zrušena a tajné dohody zveřejněny. Buduje se revoluční, Rudá armáda a další orgány obrany revoluce.

K míru jsou nutná jednání s nepřítelem - Německem, Rakouskem… V Brest-Litevsku je sovětská vláda donucena vzdát se velkých částí území. To vyvolává opět konflikty s Trockým, Bucharinem ve straně, i mimo ní, i ostrý boj s levými esery, kteří odmítají válku ukončit.

Tehdy se zdálo, že by toto vítězství mohlo být signálem, jiskrou v revoluci evropskou, světovou. Zcela určitě probíhalo velké vření a potenciality, vznik sovětských republik v Evropě. Ale dlouhodobě nebudovaný subjekt a rychlá činnost kontrarevoluce, kapitálu vede k nenaplnění této naděje.

Všechny kapitalistické vlády se bojí vlivu bolševiků, zahajují zahraniční intervenci i podporu vnitřní reakce, bílých armád. Za tím účelem využívají i část čechoslováků, kteří tvořili během války své legie. Během roku 1918 utrpí Lenin dva pokusy o atentát. Což v kombinaci s vypjatou prací a nutností neustále přeformulovávat svou politiku vede k zhoršení zdraví.

V roce 1919 je založena III., Komunistická internacionála, Lenin se účastní 1. a 2. sjezdu, formuluje její politiku. Dává podněty k zakládání Komunistických stran, včetně té naší. Setkává se i s českými levými sociálními demokraty (Šmeral, Kreibich, Zápotocký), pomáhá jim v sjednocování, formulaci politiky, vzpomíná na pobyt v Praze.

Postupné opadnutí revoluční vlny vede k posunu od světové revoluce k budování a obraně socialistické země jako nejlepší záruky pro boj dělnické třídy a revoluci. Počáteční úspěchy německé revoluce, úspěchy Rudé armády ve válce s Polskem jsou zklamány a tak i naděje na rozšíření proletářské revoluce na průmyslový Západ. Lenin ovšem ví, že imperialismus vyvolává rozpory i dalšího typu. Otevírá v sociálních demokraciích zanedbávanou politiku boje proti imperialismu a kolonialismu, ve prospěch potlačovaných a vykořisťovaných národů tzv. Východu. Iniciuje Sjezd národů Východu v roce 1920. A také spojenectví s bojujícími buržoazně demokratickými protikoloniálními hnutími - například v Číně nebo v Turecku.

Krvavý boj občanské války je korunován porážkou intervence a vítězstvím nad kontrarevolucí. Ovšem znameními na domácí frontě byly i kontrarevoluční pokusy o povstání, které musely být potlačeny. Situace je v roce 1921 stabilizovaná, a když imperialisté pochopí, že přímou akcí ničeho nedosáhli, že bolševická moc je silná - následuje posun politiky bolševiků k dočasnému ústupu k prvkům “státního kapitalismu” v podobě Nové ekonomické politiky a obchodu se zahraničím. Dalšího vývoje, budování socialismu (který předznamenal ve svých pracích o plánu Goerlo) a rozšíření socialismu na světovou socialistickou soustavu se Lenin již nedočkal. Od roku 1921-22, se zdraví jeho zhoršuje, následují mozkové příhody a období práce se neustále zkracuje. Zemřel 21. ledna 1924 v Gorkách, před sto lety. Jeho pohřbu se účastnily masy lidí.

Vidíme, že Leninův život představuje koncentrovaný vývoj ruské a z velké části světové proletářské revoluce. Sbíhá se v něm to, co italský marxista Domenico Losurdo nazývá “učící proces revoluce”, tedy hledání nových cest v terénu dějin, reakce na nastalé překážky.

Mohli bychom říci více: Mohli bychom diskutovat hodiny o jednotlivých aspektech jeho díla. Nebo o životě, například o úloze žen v Leninově práci a životě, o roli jeho matky, jeho sester, Naděždy Krupské, manželky a spolupracovnice, Inessy Armandové, bolševičky, která inspirovala jeho četné názory a i když z buržoazních poměrů, vykonávala nejdůležitější a nejtěžší politickou práci, které obětovala své zdraví.

Mnohým se může zdát Leninův způsob jednání konfliktní, ješitný. Důležité je představit si, v jakém historickém kontextu, v jakých okolnostech, se Lenin rozhodoval, kde pracoval a psal. Jaké byly jistoty a možnosti? Jak bychom se zachovali my v jeho situaci s jeho znalostmi a nejistotami? Jaké nebezpečí se objevovalo?

Lenin strhl masku z buržoazních iluzí o politice, kde vysoké ideály se prosazují jen, pokud je zafinancuje a dovolí nějaká kapitalistická skupina. Vytvořil politické formy pro vykořisťované, vyloučené z politického procesu. Inspiroval způsob práce pro boj budoucích protikoloniálních hnutí. Ukázal jasně, že jde o boj o moc a nejvyšší formou tohoto boje je třídní boj pracujících, za svržení všeho vykořisťování.

Představoval ohromnou vůli dotáhnout socialistické cíle do konce, přes překážky a úsilí reakce, neustále hledat nové cesty. Přitom ukazoval, že kapitalistický systém neustále vyvolává k životu oportunismus, jako přizpůsobení se danému řádu, které je obrovským nebezpečím pro každé revoluční hnutí, a proti kterému je neustále nutné vést nesmiřitelný boj.

• < Předchozí
• Další >