Karel Aksamit – komunista do posledního dechu

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 6. 2024

Twitter

V těchto dnech si připomínáme 80. výročí hrdinské smrti komunistického revolucionáře a bojovníka proti fašismu Karla Aksamita. Vzpomínáme jej jako člověka, který zasvětil celý svůj život zápasu za lepší svět a právem patří k mimořádným osobnostem historie naší strany.

Karel Aksamit se narodil 11. dubna 1897 v Košťanech nedaleko Teplic do početné dělnické rodiny jako sedmé z osmi dětí. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do nedalekých Trnovan. Zde prožil dětská léta, navštěvoval českou školu a poznal i tvrdou realitu tehdejšího života naprosté většiny společnosti, ke které patřila soustavná bída i hlad. Když ve čtrnácti letech dokončil školní docházku, měl stejný výběr zaměstnání jako ostatní děti z místních dělnických rodin: továrna nebo šachta. Pracoval tedy nejprve jako nosič skla v Inwaldově sklárně, později známé jako Rudolfova Huť, v Dubí a následně jako dělník v malé továrně na papírové zboží v domovských Trnovanech. Když se však rodina přestěhovala do Nového Dvora, stal se, stejně jako jeho otec horníkem na dole Labe IV. Už v této době se začal politicky angažovat. Četl dělnický tisk, účastni se schůzí, vstoupil do řad sociálně demokratické mládeže a zároveň se stal také aktivním členem Dělnické tělocvičné jednoty.

Tak jako do života milionů lidí, zasáhla i do života Karla Aksamita, světová válka. V roce 1916 byl odveden a poslán na východ na haličskou frontu, kde na něj silně zapůsobí nejen zkušenost z krvavých jatek nespravedlivé války, ale i zprávy o revolučních událostech v Rusku. Z fronty byl nakonec jako horník, potřebný pro skomírající rakouské hospodářství, odvolán na práci v severočeských dolech, kde zažil tehdejší mohutné spontánní hladové demonstrace a kde jej také zastihl konec války a vyhlášení samostatného Československa. Poválečné období pro něj bylo nejen ve znamení vojenské služby ve východoslovenském Sabinově, kam byl novou československou armádou povolán, ale také velkého politického zrání. Když byl na konci roku 1920 z vojny propuštěn, zapsal si do svého deníku mimo jiné: „Nemohu zapřít svého přesvědčení – jsem komunista“.

V té době se také naplno zapojil do revolučního dění, které vyvrcholilo v květnu 1921 založením Komunistické strany Československa, na kterém Bohumír Šmeral pronesl známá slova: "Jsme více než politická strana. Jsme předvoj nového života.“ Zakládajícím členem strany, jež si za svůj cíl dala prosazení socialistické budoucnosti, se stal také Karel Aksamit. Jeho stranická legitimace měla číslo 1266. Zároveň se jako organizátor a cvičitel zapojil také do vzniku Federace dělnických tělovýchovných jednot. V té době již vedle Trnovan působil také v Praze, kde se pod vedením Jiřího Františka Chalupeckého podílel na uspořádání slavné první Spartakiády na Maninách. V první polovině 20. let byl také významnou postavou nově ustaveného Komunistického svazu mládeže, ve kterém pracoval coby jeho vedoucí představitel. Řídil komunistické mládežnické časopisy, účastnil se vydávání a rozšiřování letáků, organizoval akce jako „Rudé letnice“ či „Dětské dny“ a stál u zrodu dětské organizace nazvané v době svého vzniku Rudí průkopníci. V roce 1925 stanul za svou politickou činnost poprvé před soudem a byl odsouzen do vězení na 3 měsíce.

Po celou dobu byla politická činnost Karla Aksamita spojena také se sportem a aktivním působením v dělnické tělovýchově. Byl přitom nejen výtečným sportovcem, ale také se neustále vzdělával, ovládal angličtinu, ruštinu, španělštinu, italštinu i esperanto. V roce 1926 byl proto jmenován členem vedení Rudé sportovní internacionály se sídlem v Moskvě a v Berlíně. Československé úřady mu odmítly vydat cestovní pas, přesto se mu podařilo ve společnosti Jana Švermy a Jožky Jabůrkové do Sovětského svazu nakonec vycestovat. Ve funkci představitele mezinárodního komunistického sportovního hnutí se podílel na organizaci spartakiád na různých místech Evropy. Postupně tak pracoval ve Francii, Polsku, Portugalsku, Norsku, Španělsku, Belgii, Nizozemsku, Finsku, Německu a dalších státech. V rámci sporů, které v té době propukly uvnitř československé komunistické strany a jež byly završeny na jejím V. sjezdu v roce 1929, podporoval Klementa Gottwalda a kolem něj utvořené nové revoluční stranické vedení.

Ve třicátých letech se pak Karel Aksamit plně zapojil do boje proti nebezpečí fašismu. S nástupem hitlerismu měl ostatně zkušenosti z první ruky, neboť v té době působil v sekretariátu Rudé sportovní internacionály přímo v Berlíně. Byl to on, kdo po nástupu nacistů k moci v roce 1933 organizoval přesun vedení mezinárodního komunistického sportovního hnutí z Berlína do Prahy. A nejen to. Dokonce ještě po nastolení hitlerovského teroru po požáru Říšského sněmu se mu osobně podařilo ilegálně z Německa vyvézt podstatné části archivu Komunistické strany Německa. V zápase proti fašismu však neustal, naopak. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku se stal, již ve funkci předsedy Federace proletářské tělovýchovy, organizátorem materiální pomoci pro bojující Španělskou republiku a přímo v katalánské metropoli Barceloně zorganizoval antifašistické „Lidové sportovní hry“. Také v tragických dnech Mnichova stál, stejně jako další komunisté, v prvních řadách československých vlastenců, odhodlaných navzdory zahraniční i domácí zradě bránit Československo.

Když byla po Mnichovském diktátu zakázána činnost komunistické strany, patřil k těm, kteří organizovali přechod komunistů do ilegality. Na jeho odhodlání postavit se fašistickému zlu nezměnilo nic ani to, že byl bezprostředně po okupaci zbytků českých zemí nacistickým Německem zatčen v rámci nechvalně proslulé akce „Gitter“ a následně stejně jako tisíce dalších preventivně vězněn. Ihned po propuštění z vězení proto přešel do ilegality. Na pokyn strany se z Prahy přesunul na Plzeňsko, kde se po zbytek roku 1939 věnoval budování ilegální komunistické sítě především ve Škodovce, která se stala důležitým podnikem německého válečného průmyslu, zpravodajské činnosti, vydávání tiskovin i přípravě sabotáží. V roce 1940 byl vyslán ilegálním vedením strany pracovat na Moravu, kde však záhy padl do léčky Gestapa, byl zatčen a krutě vyslýchán. Jako jednomu z nemnoha se mu však podařilo z gestapáckých spárů uprchnout a znovu se zapojit do protifašistické činnosti.

Na účastníky protifašistického odboje tvrdě dopadl brutální teror první a druhé heydrichiády. Tehdy se podařilo okupantům rozbít vedoucí struktury komunistické strany, v jejichž čele stáli mučedníci boje za svobodu jako Eduard Urx, Viktor a Otto Synkovi, Jan Zika nebo Julius Fučík. Karel Aksamit patřil k těm, kteří nastoupili na jejich místo ve vedení boje proti hitlerovcům, a v roce 1943 se stal členem III. Ilegálního ústředního výboru Komunistické strany Československa. I ten však byl v hledáčku katanů z Gestapa. Nejprve tedy pracoval z úkrytu v Líbeznicích u Prahy a následně byl nucen se přesunout ke svému švagrovi do vesničky Toužetín na Lounsku. Zde se k němu připojila jeho manželka Božena Aksamitová, skrývající se taktéž v ilegalitě, která předtím přišla o svůj úkryt. V té době však již byli za přispění konfidentů oběma manželům na stopě okupanti. Dne 21. června 1944 němečtí vojáci a příslušníci Gestapa obklíčili vesnici, ve které se skrývali a začali razii. Ve chvíli, kdy se Gestapo pokoušelo dostat do domu, který jim byl úkrytem, zvolili oba manželé raději společnou smrt. Poslední slova, která si před osmi desítkami let Karel Aksamit zapsal do svého deníku, zněla: „Víme proč žít, věděl jsem, proč dýchám“. Čest jeho památce!

Milan Krajča, místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy

• < Předchozí
• Další >