Leonardo Boff: Jan Pavel II. - velký restaurátor

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 5. 2005

Twitter

Pontifikát Jana Pavla II. byl dlouhý a složitý. Co zásadním způsobem charakterizovalo jeho papežství? Restaurace a návrat k železné disciplíně. Jan Pavel II. nebyl charakteristický nějakou reformou jako spíše protireformou. Zastavil proces modernizace, který v šedesátých letech zasáhl církev a zpozdil konfrontaci s dvěma vážnými problémy, které působí po čtyři století.

První problém je spojen se vznikem jiných církví jako důsledku protestantské reformy v XVI. století, která rozbila jednotu římskokatolické církve, když ji zavázala k tolerování jiných konfesí, považovaných za schizmatické a heretické. Tato nová kultura je nesmiřitelná s institucionální organizací církve: absolutní monarchie v rozporu s demokracií a respektováním lidských práv.
Jaké byly strategie Vatikánu vůči těmto dvěma velkým problémům? K otázce evangelických církví idea Vatikánu byla taková, že směřovala k obnově staré církevní jednoty pod jedinou autoritou papeže. Chování vůči moderní společnosti bylo kritické a odsuzující emancipační a sekularizační projekt s cílem opět vytvořit kulturní jednotu pod egidou morálních křesťanských hodnot.
Obě strategie byly neúspěšné. Jiné církve rostly a zapustily kořeny na všech kontinentech. Moderní společnost se svými svobodami, vědou a technikou se konvertovala do paradigma pro celý svět. Katolická církev se transformovala do pevnosti religiózního konzervativismu a politického autoritarismu. Svolání ekumenického koncilu pro postavení se k těmto dvěma nevyřešeným problémům bylo dílem zdravého rozumu Jana XXIII. II. vatikánský koncil (1962-1965) byl orientován ne na exkomunikaci, ale na pochopení, ne více na odsuzování, ale na dialog. Zahájení dialogu s jinými církvemi, který předpokládá uznání jejich existence. Zůstával třetí vážný problém, který bylo třeba řešit: chudí - velká většina lidstva. Bylo zásluhou latinskoamerické církve, když připomněla, že neexistuje pouze moderní rozvinutý svět, ale i rozvojový svět, který vyvolává nepohodlné otázky: jak hlásat Boha jako otce ve světě bídných? Má smysl hlásat Boha jako otce pouze, pokud jsme schopni vyrvat chudé z bídy, pokud jsme schopni změnit skutečnost k lepšímu. To bylo to, co učinilo jeden z nejdynamičtějších sektorů Latinské Ameriky, oduševněných některými proroky jako Helder Camara (biskup chudých z favelas v Rio de Janieru, pozn. překl.). Mise byla o boji proti chudobě a stát společně s chudými.
Obrat oživil mnoho křesťanů a tlačil je ke vstupu do sociálních a osvobozeneckých hnutí a dokonce i do ozbrojených front. Četní biskupové a kardinálové přijali významné role v boji proti vojenským diktaturám a v obraně lidských práv, chápaných zásadně jako práva chudých.
 
Polský původ rozhodoval
Zatímco tento proces probíhal, Jan Pavel II. byl zvolen papežem. Jeho pontifikát se od počátku vyznačoval snahou čelit tehdy dominujícím inovačním procesům. V pozici zaujaté Janem Pavlem II. byl jistě určující jeho polský původ a kruhy římské kurie, které byly odsunuty na okraj II. vatikánským koncilem, ale nebyly poraženy. V Římě se nový papež setkal s vatikánskou byrokracií, konzervativní ze své podstaty, která smýšlela jako on. Vytvořil se tak mocný blok papež-kurie, který si dal za cíl nastolit starou disciplínu.
Osobní charakteristiky Jana Pavla - jeho charismatická figura, jeho nepopíratelná moc fascinovat, jeho schopnost mediální dramatizace - pomohly nejlepším možným způsobem uskutečnit tento projekt.
Pro uskutečnění své představy restaurace se Jan Pavel II. vybavil odpovídajícími nástroji. Přepsal kanonické právo způsobem zahrnujícím celý život církve, zveřejnil všeobecný katechismus katolické církve, když učinil oficiálním existenci pouze jediného myšlení uvnitř církve. Odejmul rozhodovací pravomoci biskupskému synodu, když ho zcela podřídil papežské moci, omezil pravomoci kontinentálních konferencí biskupů, národních episkopálních konferencí a konferencí věřících na národní a mezinárodní úrovni.
Popřel plné občanství ženám v církvi, když je přesunul na druhořadé funkce, vždy dále od oltáře a pulpitu.
Společně se svým hlavním poradcem, kardinálem Ratzingerem, papež vyznával augustiniánskou vizi historie, podle které má skutečnou váhu jen to, co prochází prostřednictvím zprostředkování církve. Nositelky nadpřirozeného spasení. Tato pozice ho přivedla k hlubokému nepochopení latinskoamerické teologie osvobození, která hlásá osvobození chudých prostřednictvím aktivity chudých samotných. Pro kardinála Ratzingera je toto osvobození pouze lidské a má nedostatečný nadpozemský význam. Je nutné zdůraznit, že papež měl zjednodušenou představu o tomto typu teologie, kterou vždy interpretoval logikou jeho pomlouvačů, a dnes víme, že v první řadě podle informací, které mu CIA předkládala, zejména pokud jde o vliv teologů osvobození ve Střední Americe. Považoval ji za trojského koně marxismu, který odsuzoval na základě zkušenosti s komunismem v jeho Polsku. Byl přesvědčen, že v Latinské Americe je nebezpečím marxismus, když skutečným nebezpečím byl a je divoký a kolonialistický kapitalismus s jeho protilidovými elitami a reakcemi.
 
Rozpor Jana Pavla II.
U Jana Pavla II. převládala náboženská mise církve a ne její sociální mise. Kdyby řekl podporujeme chudé a církev se bude angažovat v reformách ve jménu evangelia , politický osud Latinské Ameriky by byl jiný. Naopak organizoval konzervativní restauraci na celém kontinentu: vyhnal prorocké biskupy a jmenoval biskupy vzdálené od života lidu, uzavřel teologické instituce a potrestal jejich profesory.
Byl tu velký rozpor mezi obrazem tohoto papeže a jeho učením. Navenek se prezentoval jako paladin dialogu, svobody, tolerance, míru a ekumenismu. Požádal při různých příležitostech o odpuštění za chyby a církevní odsouzení v minulosti. Setkal se s vůdci jiných konfesí, aby se modlili společně za mír ve světě. Uvnitř církve ale omezil právo vyjadřování, zakázal dialog a vytvořil teologii se silnými fundamentalistickými tóny. Politicko-církevní projekt, přijatý papežem, nevyřešil problémy nastolené reformací, moderností a chudobou. Spíše je zhoršil, když se opozdila jejich řešení.
Jeho omezení ve stylu vládnutí v církvi nezabránila Janu Pavlu II. dosáhnout osobní svátosti. Tak se stalo, ve znamení náboženství po staru s velkou dévotností vůči svatým a zvláštním způsobem vůči Madoně, vůči relikviím a poutním místům. Byl to muž hluboké modlitby. Někdy, když se modlil, se transformoval, zesinal. Jindy úpěl a plakal. Jednou ho našli v jeho soukromé kapli ležícího na zemi s roztaženýma rukama ve tvaru kříže jako v extázi, jako ve Španělsku XVI. století.
Komu patří poslední slovo? Historii a Bohu. Historie nám řekne, jaký byl jeho skutečný význam pro křesťanství a pro svět v této fázi změny paradigmat a přechodu do nového tisíciletí.

Přeložil Vladimír KLOFÁČ
(In Liberazione 5. dubna 2005)

Leonardo Boff se narodil v roce 1938 v Concórdii v Brazílii. Teologii studoval v Curitibě, Petrópolisu a v Mnichově, kde promoval v roce 1970. v roce 1985 byl potrestán rokem ticha a odvolán Vatikánem ze svých akademických funkcí.) V současnosti je profesorem systematické teologie na Filozoficko-teologické vysoké škole františkánů v Petrópolisu. Působí jako poradce Národní biskupské konference Brazílie a je spolupracovníkem nakladatelství Vozes. Patří mezi přední zástupce tzv. teologie osvobození.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >