Dojímá mě česká hymna

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 1. 2009

Twitter

Přinášíme z Obrysu-kmene rozhovor s kubánským bohemistou Sergiem Valdésem Bernalem. Vančurovo Rozmarné léto je napsáno jazykem, jakým už v Čechách hovoří málokdo. Představovalo po této stránce pro vás překladatelský oříšek?  Víte, člověkem, který Vančurovu novelu skutečně přeložil do španělštiny, byla paní Eva Mánková, a já ji považuji za hrdinku. Vždyť Vančurův styl je velmi propracovaný a jazyk vytříbený. Podle mne je jedním z nejskvělejších českých spisovatelů a jeho próza je vzorem poeticky kultivovaného mluveného slova. Přitom ačkoli je Vančurův jazyk velice kultivovaný, je každému přístupný. Paní Mánková, kterou nemám tu čest znát osobně, dokázala převést toto Vančurovo dílko zázračně do španělštiny. Překlad byl prostě dělán s obrovskou láskou a úctou k autorovi. Paní Mánková ovládá velmi dobře oba jazyky, avšak vzhledem k jazykové úrovni díla to byl obtížný úkol pro ni i pro mne jako prostého upravovatele překladu. Ta práce mne nesmírně těšila - bylo to jako přinášet svůj vklad k většímu vzájemnému porozumění mezi našimi národy.

Ještě musím podotknout, že se na překladu spojili tři lidé: paní Mánková, já a paní Katka Kráčmarová, která nás vlastně dala dohromady a navíc byla jako vynikající znalkyně češtiny i španělštiny pro oba velkou pomocí. Například hned v první větě Rozmarného léta, kde se hovoří o vysokých platanech, před námi vyvstal pořádný problém. (Pozn.: španělský slovníkový ekvivalent platanu - ?el plátano? - sice může znamenat ?platan?, avšak běžný Španěl si pod tímto výrazem představí v první řadě jeho jiný význam, a to ?banán, banánovník?). Banánovníková alej v Čechách, lámal jsem si hlavu... vyloučeno. A pak, vysokánské banánovníky?! Na pomoc nám přispěchala paní Kateřina, která prohledala několik encyklopedií a našla řešení - Vančura ve španělštině mluví o ?klenech?, jinak také nazývaných ?pseudoplatan?. A abych neměl nejmenší pochybnosti, poslala mi ještě elektronickou poštou nádhernou fotografii mohutných klenů. A problém byl vyřešen. Zkrátka, myslím, že jsme vytvořili skvělý tým, ale uznání si zaslouží hlavně paní Mánková.

   Jak přijme kubánský čtenář - plavec zvyklý na nádherné mořské pláže, příběh z malého českého říčního koupaliště?
   No, na zahraniční literatuře je atraktivní právě to, že odráží realitu, způsob života a myšlení jiných národů, cosi odlišného, tedy jinakost, tento výraz se přímo nabízí. A tak pro Čecha může být četba kubánského díla stejně atraktivní nebo exotická jako pro Kubánce četba díla českého spisovatele, z nichž nejeden je u nás znám a to je už samo o sobě velkým úspěchem. Rozmarné léto je vynikající novela, velmi dobře odrážející českou mentalitu, prostředí, v němž se odehrává. Člověk si ji opravdu vychutná, protože Vančura byl velký humanista a dokázal vytvořit postavy zachycující velice zdařile různé projevy, zamyšlení, hodnocení a pochybnosti o životním okamžiku, který jim bylo souzeno prožít. V tom je jejich autor prostě geniální. A zachytit to vše v překladu do jiného jazyka není snadné, protože je přitom třeba uchovat ?ducha? díla. Proto si nesmírně vážím práce překladatelů. To oni umožňují poznávat prostřednictvím překladu jiné národy a kultury.
   Překládat znamená fakticky tvořit. Znovu stvořit dílo v jiném jazyce je vpravdě nesnadný tvůrčí počin. K tomu, aby byl člověk dobrým překladatelem proto nestačí jen mít vynikající lingvistické znalosti, je také třeba být výborně kulturně vybaven, velmi dobře znát obě kultury - jak země, z níž dílo vzešlo, tak té, do jejíhož jazyka se překládá. A k tomu musí mít dobrý překladatel lehké pero, nebo, řekněme, literární střívko. Někdy dá strašnou práci nalézt co nejpřesnější nebo nejvhodnější slovo, správný výraz vyjadřující co nejblíže, co chtěl autor říci. Zkrátka, překládání je tvůrčí činnost - vzniká téměř nové dílo. Právě Rozmarné léto je tak české, že jsme při překladu, který, znovu zdůrazňuji, je především dokladem schopností Evy Mánkové, ?potili krev?. A tak je onen ?malý svět? lázní, kde se novela odehrává, pro kubánského čtenáře uvyklého velkým prostorám pláží, člověka s odlišnou - karibskou - mentalitou v mnoha směrech tak vzdálenou té evropské, nesmírně zajímavý.

   Oficiální režim v České republice současnou kubánskou literaturu bojkotuje. Přesto u nás vyšel soukromým nákladem Let kočky od Abela Prieta a soubor povídek Francisco Lópeze Sachy Zlatý svět. Jak je na tom česká literatura na Kubě?
   Jak sám říkáte, existuje, bohužel, bojkot všeho kubánského ze strany oficiálního režimu v České republice. Myslím ale, že tím, kdo v tomto případě prohrává na celé čáře, protože zůstává osamocen, je česká vláda, nikoli národy - ty nedokáže nikdo navzájem oddělit. Z různých historických důvodů, o nichž není třeba se zde vzhledem k omezenému prostoru rozepisovat, byla veškerá kulturní produkce, která přicházela z někdejšího Československa, v naší zemi velmi dobře přijímána. Nemám na mysli jen literaturu, nýbrž výtvarné umění, kinematografii, divadlo, zpěváky ad. Takže něco z české literatury u nás přeloženo bylo. Říkám něco, protože do španělštiny se překládala mnohá literární díla z různých zemí a kontinentů. Například v roce 1975 byl uspořádán výbor světové poezie pod titulem Přepadení nebes (Asalto al cielo), do něhož jsem měl za úkol přispět ukázkami z tvorby afrických a československých autorů. Tehdy jsem vybral několik básní Vítězslava Nezvala, Jiřího Wolkera a Laca Novomeského. V průběhu let byla do španělštiny přeložena řada děl Čapka, Nerudy, Haška, Seiferta (jehož jsem měl tu čest znát osobně), Floriana (tlumočil jsem mu při jeho návštěvě Kuby) a mnoha dalších autorů určitého historického období. Z poslední doby, pokud si dobře pamatuji, nebylo přeloženo žádné české literární dílo.
   Bojkot má na svědomí velké škody a promítá se i do dalších oblastí kultury. Nedávno se například konaly festivaly evropského filmu, na nichž byly vynikajícími realizacemi oficiálně zastoupeny země bývalého socialistického tábora. Jak je tedy možné, že současná česká vláda zůstává v této souvislosti zakopána na svých nepřátelských pozicích a neumožňuje onu tak potřebnou kulturní výměnu mezi našimi národy?

   Jaký máte vztah k češtině, k české literatuře, k Čechám vůbec?
   Tak v první řadě citový, sentimentální, vždyť jsem od roku 1962 do začátku roku 1969 studoval slavistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Byla to jinošská léta se vším tím okouzlením mladíka, který může studovat v zahraničí a využívat znalostí, jež mu příležitost nabízí k získání kvalifikované odborné přípravy. Současně v sobě nosím veliký a hluboký pocit vděčnosti ke všem pedagogům, které jsem měl příležitost v letech svých studií poznat a z nichž se mnozí později stali mými velkými přáteli. A to nemluvím o mnoha nezapomenutelných spolužácích... Na stejné univerzitě jsem navíc získal tituly PhDr. a DrSc.
   Moje vazba k této zemi byla tedy setrvalá, navíc jsem mnohokrát tlumočil delegacím různého druhu a úrovně jak v Čechách - jako student, tak i na Kubě - už jako profesionál. Kdo prožil v Praze - Matce měst - tolik let, má ji navždy uloženu v srdci, stejně jako vzpomínky na další kraje vaší překrásné země. Přitom nemohu pominout Slovensko, jehož kultura a literatura byly také součástí mého studia.
   Ke všemu jsem se oženil s Češkou, s níž mám dvě dcery, a tak si udržujeme češtinu doma i jako rodinný jazyk. Mé dcery již dnes nežijí na Kubě. Jedna z nich se usadila právě v Praze.
   V současné době, po smrti mých rodičů (byl jsem v rodině jedináček, jediný bratranec a vnuk) mohu říci, že mám víc příbuzných v České republice než na Kubě (tchána s tchýní, švagry a švagrové, synovce a neteře). Dojímá mne dokonce, když slyším třeba při sledování nějakého sportovního pořadu v televizi českou hymnu. Můj vztah k Čechám je tedy velmi speciální. Doma máme spoustu české literatury, knih o historii, kultuře.
   Po návratu na Kubu jsem pracoval v Ústavu pro literaturu a jazykovědu, kde jsem využíval znalostí nabytých v Praze k orientaci při bádání o formování kubánského národa z lingvistického pohledu. Tedy, jakou funkci měl španělský jazyk při formování naší kultury a identity a z čeho vzešla kubánská varianta španělštiny, jež v sobě nese stopy vlivu předkolumbovských amerických domorodých jazyků, afrických jazyků (jak ze severní Afriky, tak arabštiny a z Afriky jižně od Sahary) a jazyků asijských. A tak jsem sice na Karlově univerzitě vystudoval slavistiku, ale tituly PhDr. a DrSc. mám z romanistiky a hispanistiky.
   Nevzdal jsem se však ani překladu a tlumočení, či propagace české kultury ve své zemi různými články. Čeští přátelé, kteří mne navštěvují - někteří staří, jiní noví - mi zase vozí knihy a vědecké či populární časopisy, a tak sleduji víceméně průběžně literárně-vědecké dění ve vaší zemí, kterou pokládám za svou druhou vlast.

    Hovořil KAREL SÝS
Autor: Valdés Bernal

• < Předchozí
• Další >