Máme svobodu slova?

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 8. 2014

Twitter

Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR se obrátil na některé spisovatele s anketou "Současní spisovatelé a cenzura". 

Přinášíme odpovědi KARLA SÝSE: 

Před listopadem 1989

1. Čím jste se cítil nejvíce omezován při psaní a publikování před listopadem 1989?

Ničím jsem se neomezoval.

2. Jak byste souhrnně, na základě vlastní zkušenosti, charakterizoval podobu a roli cenzury v českém literárním životě před listopadem 1989? 

Z mých zkušeností vyplývá, že šlo - jako ostatně v Čechách vždy - spíše o obavy jednotlivců, o jejich úzkoprsost, předsudky, falešnou morálku, o malou či žádnou dávku odvahy otisknout něco nekonformního. Osobně jsem to zažil v Tvorbě, kde za Jiřího Hájka panovala absolutní svoboda, zatímco nový šéfredaktor se obával, jak nám později svěřil, že mu redakce podstrčí nějaký "závadný" text. 

3. Byl jste před listopadem 1989 konfrontován s cenzurováním svých literárních děl (původních, překladů, kritických či vědeckých článků nebo knih)?

V roce 1967 měla v nakladatelství Mladá fronta vyjít moje první sbírka Newton za neúrody jablek. V básni Zapadající pokoj byl verš "sem tam ňákej mrd a odpovědnost prd". Sazeči (nebo sazečky?) odmítli knihu vysadit a protestovali u tehdejšího šéfa ČSM Miroslava Zavadila. Sám prý proti verši nic neměl, ale odpor tiskárny nezlomil, respektive ani nelámal - dělnická třída tenkrát přece "vládla", a tak kniha nevyšla. Ivan Diviš, odpovědný redaktor knížky, to komentoval: "Voni jak dejchaj to olovo, tak sou pohlavně zvrhlí, a proto nesnesou prasečinku na papíře!" 

František Hrubín vymyslel náhradní verš: "sem tam hovět pudu a odpovědnost v čudu." 

Sbírka, kterou jsem "díky" odkladu značně rozšířil, vyšla až v roce 1969. 

Dneska už se tomu směju, a vzhledem k tomu, co mne čekalo, to byla prkotina.

Od roku 1974 jsem v redakci Tvorby spolu s Jiřím Medkem redigoval měsíční přílohu LUK (Literatura-umění-kritika). V roce 1975 jsme otiskli povídku Petra Hájka Exil, pojednávající mimo jiné o sebevraždě vyloučeného člena strany. Účinek povídky jsem ještě umocnil ilustracemi - objednal jsem u Miroslava Pechánka kresbu oprátky. Povídka vzbudila pozdvižení; Jiří Hájek hájil sebe i syna. Nevedu si deník, ale jsem si téměř jist, že následky nebyly žádné (každopádně ne pro mne ani pro Medka) a že Jiří Hájek byl nucen opustit místo šéfredaktora až později, v rámci probíhajícího boje uvnitř KSČ. Dnes jsou takové boje na denním pořádku a nikdo se už nad nimi nepozastaví, tenkrát ovšem způsobily značnou pozornost. 

Tehdy byla mezi umělci ve všeobecné oblibě "mírná nemilost". 

Mohu bohužel dosvědčit, že se mnozí autoři dožadovali záporných recenzí na své knihy a či výtvarná díla, dokonce za úplatu (!), aby před tzv. intelektuální veřejností vypadali jako mučedníci.

V LUKu jsem měl volnou ruku, což se nejen rýmuje, ale v Tvorbě to patřilo ke standardu.

Například jsem referoval o výstavě Teodora Rotrekla, který byl vyloučen nebo vyškrtnut (o tom jsem nebádal) a udělal s ním rozhovor. Tehdy Jiřímu Hájkovi telefonoval tzv. malý Müller (na rozdíl od "velkého" a mocnějšího Miroslava Müllera), prý co jsme si to dovolili. Hájek ho odbyl, ale poslal mne za Vladimírem Šoltou, který byl tenkrát "přes výtvarno". Bez obalu jsem mu vyložil, jak nás malý Müller, potažmo jeho oddělení masírují, a on jen lapidárně odvětil: "Příště je pošlete do prdele!" A výslovně řekl, abychom se na něj v podobných případech bezodkladně obrátili. Ale nebylo třeba. Rotrekl a mnoho dalších v Tvorbě a pak i jinde normálně publikovali. 

Jednou, myslím, že kvůli rozhovoru s Bohumilem Hrabalem, mne pomluvil Oldřich Švestka, šéfredaktor Rudého práva. Dokonce rozšířil zprávu, že jsme rozhovor s Hrabalem v redakci Tvorby zfabrikovali (toho drbu se později, když už "se to smělo", chytil Tomáš Mazal). Jako dnes vidím, jak jsem se do Švestkovy kanceláře koukal ze svého okna: šéfredaktor "odpočíval" na desce psacího stolu. Vytočil jsem linku a sledoval, jak"bere" můj hovor. V podstatě jsem mu vynadal; zmohl se jen na slabý odpor: "Ty nevíš, kdo já jsem!?" Byl jsem mladý, věděl jsem, kdo je kdo, a nic se nestalo. 

Něco podobného jsem zažil s Jaroslavem Foglarem poté, co jsem s ním udělal rozhovor pro přílohu Tvorby Kmen (č. 25, 24. 6. 1987). Mnozí sice protestovali, ale nic se nestalo. Naopak, brzy nato "Jestřába" přijali do Svazu českých spisovatelů, čímž byl tehdy nefalšovaně nadšen. 

V roce 1986 jsem do nakladatelství Čs. spisovatel odevzdal sbírku Ze Země na Měsíc a zpátky. Tehdy se knihy opravdu lektorovaly, což bylo jistě dobré.

Kolegové mi dali přečíst lektorský posudek z pera Ivana Skály, předsedy spisovatelského svazu:

"Nad novou knihou Karla Sýse jsem se marně domýšlel, komu je asi určena, kdo je jejím možným adresátem. Je to i při své velké imaginaci kniha tak zašifrovaná a vágní, že by potřebovala šifrovací klíč. Jak si třeba vyložit verše Měsíček svítí já musím výti s vlky nesnesitelné plky nebo Zatímco stát jsem já a volové jsme my atd. atd. A to odpuzující množství lascivit! Jsem přesvědčen, že taková kniha rozhodně nemůže vyjít v Českých básních a pokud by vyšla jinde, těžce otřese důvěrou normálních čtenářů k autorovi, který vzbudil tolik nadějí." 

Skála si - možná mimoděk - inkriminované verše vyložil správně. Kniha však přece vyšla. 

Pan Petr Šámal mi nedávno přinesl z archivu FUTI "Vyhodnocení publicity ústředních sdělovacích prostředků ČSSR týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen" z 13. 5. 1988 a 3. 2. 1989, která vrhají zajímavé světlo na tzv. cenzuru, ale především na její moc. Slovo "moc" bych dal do uvozovek, aspoň na sklonku socialismu v Čechách. 

Coby šéfredaktor Kmene jsem byl týdně masírován na sezeních, jež svolávalo oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Úvodní slova Otto Čmolíka pravidelně zněla takto: "Je tu někdo z Kmene a z Dikobrazu?" Ostatní šéfredaktoři byli zřetelně potěšeni, že se hromobití vyhne jejich hlavám, což jim po převratu nebránilo tvrdit pravý opak a vyzvedat své zásluhy z první linie. 

Je pravda, že mi někdy v roce 1989 Jan Fojtík na závěr jakési schůze řekl na chodbě ÚV tak, aby to slyšeli ostatní: "V padesátých letech bysme tě zavřeli" Šéfredaktor Literárního měsíčníku Oldřich Rafaj k nám přiskočil a zoufale volal: "Já ti to říkal, já ti říkal, že nemáš tak divočit." Jenže Fojtík to zcela evidentně myslel v legraci. Aspoň napůl! Už byl stejně konec. 

Je také pravda, že dobrá polovina redaktorů Kmene se může pochlubit (což však nečiní) členstvím v Cibulkových a jiných seznamech.

Z toho všeho usuzuji, že moje odpověď na otázku číslo 2 je správná a zahrnuje i otázky 4., 5. a 6.

4. Co bylo v těchto případech předmětem cenzurování (osoba autora, skutečná historická jména a dějinné reálie, nacionální nebo sociální charakteristiky, literární motivy, témata, názory, jazyk, styl, vyprávěcí postupy, kompozice, žánr atp.)?

5. Kdo cenzurování vašich děl prováděl a jak jste byl seznamován s jeho výsledky? Kdo pro vás představoval zosobnění cenzury (pracovník nakladatelství, ministerstva kultury, šéfredaktor časopisu, funkcionář KSČ, pracovník cenzurního úřadu atp.)?

Nedá mi to, abych necitoval málo známý dopis z doby po Máchově smrti. Jan Erazim Vocel píše 12. června 1842 Aloisu Vojtěchu Šemberovi:

"Vídeňskou cenzuru musíme vezdy co reserv naposled ponechati. Např. Máchové pozůstalé spisy před 3 lety v Praze damnatur (odsuzuje se) obdržely; před 5 nedělemi jsem je do vídeňské cenzury dal a za 14 dní již jsem je nazpět obdržel, a sice s imprimatur, a aniž jediného slovíčka vyškrtnuto tam nebylo." 

Musel tedy zasáhnout cenzor český, Pavel Josef Šafařík:

"Blýskavých bublin a cinkání a břinkání až hrůza mnoho: Villani, Mácha... celé to haldy básní. Tyto básně na mne působí jak pražské kolovrátky čili verkle, jež od rána do večera slyším (jakož ty básně z povinnosti čísti musím) - mohl by mne jimi ze světa vyhnati." 

A tak zůstaly Máchovy básně až do roku 1856 u ledu.

6. Jaké publikační nebo autorské strategie jste ve vztahu k omezování nebo cenzurování své tvorby volil?

7. Zůstalo některé vaše dílo, které je pro vás osobně podstatné, nevydáno? Můžete ho charakterizovat a uvést, proč nevyšlo?

Viz dále.

8. Měl jste v listopadu 1989 v některém nakladatelství přijat k vydání rukopis, který poté už v důsledku změněné situace nevyšel nebo vyšel s delším časovým zpožděním? Můžete ho charakterizovat a uvést, proč k vydání nedošlo, čím bylo způsobeno zpožděné vydání apod.?

V Mladé frontě se ocitl rukopis prózy Kapsa. Redakčně na něm pracoval sám zástupce šéfredaktora, jakýsi Storch. Tesařskou tužkou z vlastní pilnosti, aby sezavděčil novému šéfredaktorovi Pelcovi, škrtal v Kapse celé pasáže, které mu připadaly jinotajné. Ale nezavděčil se, naopak Jaromír Pelc mu tenkrát v létě sebral prémie a přede všemi zakázal taková barbarská prznění rukopisů. 

Nový polistopadový šéf knihu vyhodil z plánu.

Kapsu v roce 1992 vydalo nakladatelství Trio. Trio: to jsem byl já, Jaromír Pelc a Jiří Skácel. Spolu s Pelcovou knihou Půlnoční poledne to byla poslední publikace tohoto nakladatelského "domu". 

Z Mladé fronty byla vyhozena rovněž kniha Praha zezadu, básně na fotografie Františka Dostála, s doslovem Bohumila Hrabala. Vyšla až v roce 1999, kdy se jí ujal osvícený nakladatel a majitel grafického studia Jan Weber.

Z Mladé fronty byla vyhozena i kniha básní ke kresbám Kamila Lhotáka Vzducholoď v parku. Vyšla v roce 2013 péčí europoslance Jiřího Maštálky.

Z Jihočeského nakladatelství byla za panování Miroslava Huleho vyhozena kniha již téměř hotová, upravená a vysazená: výbor básní Františka Hrubína Průchod hvězdy. Měla vadu: výbor jsem uspořádal já.

V roce 1996 ji vydalo nakladatelství ETC PUBLISHING, nicméně pozůstalí si vymínili, že v knize nesmí zůstat můj doslov.

Nové či vlastně staronové, jen převlečené vedení Československého spisovatele dalo v roce 1990 zničit knihu, která již byla graficky upravena Pavlem Hrachem a připravena k tisku na fóliích: Velbloud a Marie s jehňátkem. Obsahovala eseje, kritické články a rozhovory, mimo jiné právě s Jaroslavem Foglarem a Bohumilem Hrabalem. Ta nikde nevyšla a zřejmě už nevyjde.

Bojoval jsem za ni dlouho. Například jsem zkusil nabídnout ji v jámě lvové - v Mladé frontě. 

Ivan Wernisch mi na prosbu o pomoc 1. máje 1990 odpověděl docela zajímavě. Jeho slova budiž zachována pro budoucnost:

"Já osobně se domnívám, že ve Vašem případě se nejedná o diskriminaci, dokonce ani o mstu či odplatu, které byste se jistě mohl obávat, kdybyste zpytoval své svědomí..." 

Rovněž odpověď Ivana Klímy byla zajímavá, přímo prorocká:

"Věřím ostatně, že se brzy tak, jako jsem to poznal právě v USA, u nás vytvoří podmínky pro nekomerční vydávání knih, že se autorům dostane možnost, aby si vydávali knihy sami anebo se na jejich vydávání účinně podíleli." 

Abych to shrnul: Pistorius jen v roce 1990 po převzetí moci v Mladé frontě dal osobně rozmetat mé knihy Kapsa, Praha zezadu a Vzducholoď v parku. Samozřejmě se nevěnoval jen mně. Zrušil celkem 136 autorských smluv a zastavil výrobu těchto knih v různém stadiu dokončení. Například i poslední (posmrtnou) sbírku Jana Skácela nebo Pelcovu téměř pětisetstránkovou edici neznámých předscén a scénických improvizací Voskovce a Wericha z Osvobozeného divadla. Ani po čtvrtstoletí tato naprosto zásadní kniha nebyla vydána, a ačkoli ji různí spolupachatelé toho barbarství, nejenom Pistorius, ale i například Vladimír Just, prokazatelně měli v rukou, mlčí o ní, jako by neexistovala. Jenže ona existuje, byla vytištěna i s přebalem v nákladu 72 000 výtisků, stála 71 Kčs a celý tento obrovský náklad by býval byl dnem uvedení na trh rozprodán, neboť výši nákladu určila jmenovitá čtenářská poptávka členů klubové edice Máj. Z toho koluje po republice jen několik v tiskárně uzmutých kousků, jako to ostatně bylo s Hrabalovými Poupaty nebo Domácími úkoly. Perfidnost nebo zavilost, jak je vidět, byla u hlavního viníka Pistoriuse neprůstřelná, jeho fámulové z bývalé redakce měli máslo na hlavě a strach o práci, a tak popučovému gosudarovi raději podlézavě odezírali ze rtů. Nikdo si nedovolil ani pípnout, že zahodit mnohamilionový zaručený zisk, slibující navíc ještě rychlý reprint, je neospravedlnitelná hloupost. Ekonomická sebevražda. Ale ani perspektiva mnohamilionové ztráty po takovém dobrodružství nedokázala Koniášem pohnout. Cítil se zkrátka silný v kramflecích, plný mindráků a zloby, a nemínil už oprať pustit ani povolit. Konečně měl hérostratovské poslání: zlikvidovat generaci Sýse, Černíka, Pelce, Čejky, Šimona, Skarlanta, Václava Hraběte, Radko Pytlíka a stovek dalších autorů, zlikvidovat je bez kompromisu, jednou provždy a bez náhrady, Co si předsevzal, to provedl.

Takhle neřádili snad ani Reicin, Bareš, Jungmann, Kautman... 

Po listopadu 1989

9. Čím se nejvíce cítíte omezován při psaní a publikování po listopadu 1989?

To jsou bohužel dvě otázky.

Tak jako vždycky píšu v únoru, květnu, srpnu i v listopadu co chci a jak chci.

Dostal jsem vskutku možnost vydávat si knihy sám, kteréžto možnosti jsem si užil dosyta.

Dvacet let po převratu mi vyšly knihy literatury faktu, které jsem nakladatelům nemusel zaplatit.

Na rozdíl od Ivana Klímy však knihy básní a próz dodnes vydávám vlastním nákladem, prakticky bez možnosti šířit je jinak než osobně. To mne finančně zcela ruinuje.

Po převratu se našel jediný nakladatel, který nečekal ani nežádal, abychom zpytovali svědomí - exulant Daniel Strož, který ve své edici Poezii mimo domov vydal mimo jiné mé sbírky Píšu báseň zatímco za oknem padá muž, Pět let v mrtvém domě, a výbor Zasklené kalhoty dospělého muže. 

Daniel Strož bude dozajista vyvolán jménem.

10. Setkal jste se, popřípadě setkáváte se, po listopadu 1989 s něčím, co byste nazval cenzurováním svých děl (původních, překladů, kritických či vědeckých)? Kdo nebo co vás takto cenzuruje?

Nejhorší a nejodpornější ze všech cenzur je cenzura tichem.

Zprvu mně a mně podobným spílali způsobem, který příští literární kritiky i čtenáře - budou-li ještě jací - udiví. 

Udiví, co může český básník, kritik, novinář říci o českém básníkovi.

Aby se tyto výplody Peňáse, Chuchmy, Putny, Jungmanna, Pecky, Bílka, Novotného, Troupa atd. neztratily, respektive aby je jednou nemohli zapřít, shrnul jsem je do závěru knihy Bratrstvo krkavčí pracky.

Malá ukázka:

Jeho jekot nemá v českém veršotepectví od doby Skálova provolání "Psovi psí smrt" obdoby. Strožovo nejnovější sebrání Maskaron ve sklepě je čistým projevem fanatické zavilosti poblouzněnce... 

Peňás o Strožovi

Klesl během dvaceti let až k záchodkové nenávisti a českofašistické obraznosti... 

Novotný o Sýsovi

Kombinace perverzity s komunistickým pohledem na svět tvoří pozoruhodnou směs...  

Šídlo o Sýsovi

Poezie dokonalého pokrytectví, úplné mozkové amnézie, neschopnosti se při plození svých elegií a panychid rozpomenout na své neoddiskutovatelné spolupodílnictví na takovém ponížení české kultury, které nemá v moderní národní historii obdoby. Tyto básně dosvědčují, že pro některé lyriky je slovo nakonec jen nezávislý canc... 

Peňás o Pelcovi

Může se zdát, že jeho vnímání světa postihla paranoia, totální zaslepení, vše překryla exploze žluči a vzteku. Člověk, který patří k nejvzdělanějším lidem této země, tu vede autistické orgie ideologických žvástů... 

Peňás o Bondym

Jednu polehčující okolnost uvést mohou: nebyli zrozeni k ničemu jinému než k nenávisti ke schopnějším, neumětelství a ke zlobě. Na víc neměli. Ještě žijí. Těch mladších dost, těch starších už méně. Za nimi jsou totální trosky, zmar, závist a nenávist. Sečteno a podtrženo: žili zbytečně... 

Jiří Hanák

Něco na zvracení... 

P. A. Bílek o Strožovi

Látkou jejich "mletí pantem" je stařecké zděšení z nepochopitelného zmatku, v který se změnil ten jejich husákovský ráj na zemi plus celá série tradičních českých fašisticko-plebejských popuzeností: nenávist k aristokracii, k církvi, k Havlovi a vůbec ke všemu, co přesahuje jejich výčepní horizont, animozita k Němcům, k soukromému vlastnictví stejně jako k demokracii. Jenže, co ti dva, to jsou břídilové proti designovanému vévodovi poezie zástupů hladovějících milicionářů Karlu Sýsovi. Jeho vpravdě psychopatický ryk, vtělený do krátkých veršíků, to je další, ještě hlubší propad ovavřínovaného poety "smyslů a potu", po němž následuje jen klasické zvolání Sýsova druha Skály: "Psovi psí smrt!" A tak, ať si Strož myslí, co chce, použijme zde s mladými konvertity slov Jana Floriana: "DO OHNĚ!"... 

Peňás o Sýsovi a spol.

11. Máte delší dobu ke zveřejnění připraveno takové dílo, které byste rád uveřejnil, ale nemůžete dosáhnout jeho publikace? Můžete toto dílo charakterizovat a uvést důvody, proč ho nelze vydat?

Jak jsem již říkal, je to kniha Velbloud a Marie s jehňátkem.

Šetřím, abych mohl v jedné z nejdemokratičtějších zemí EU vydat nové básně.

12. Narážíte ve své autorské praxi na to, že určitých slov, názorů, idejí, motivů, žánrů nebo obecně literárních postupů nelze použít? Uveďte prosím, o jaké jde.

Použít můžete vše. Ale když to použijete, pak se nedivte.

13. Omezuje vaši tvorbu to, čemu se říká "ekonomická" nebo "tržní cenzura"?

Opět jde o dvě otázky. Tvorbu nemůže nic omezit, leda vlastní srdce.

14. Omezuje vaši tvorbu to, čemu se říká "politická korektnost"? 

Nevím, jakou politickou či jinou korektnost v této nikoli totalitně, nýbrž totálně amorální, obsedantně zideologizované a nelidsky zhovadilé ne-společnosti máte na mysli.

15. Jsou podle vašeho mínění granty z veřejných prostředků (MK ČR, městské či krajské rozpočty) na vydávání knih nebo literárních časopisů udělovány spravedlivě? Jakou roli hrají při vydávání vašich děl?

Unie českých spisovatelů žádala každého ministra kultury o granty na svou činnost či na vydávání knih.

Nikdy nedostala odpověď, jen ministr Dostál se mně a Michalu Černíkovi během audience vysmál do očí s tím, že žádná diskriminace neexistuje, vždyť nám jeho sekretariát posílá pozvánky na kulturní akce.

16. Existuje-li podle vašeho názoru po listopadu 1989 cenzura, jak byste souhrnně, na základě vlastní zkušenosti, charakterizoval její podobu a roli v českém literárním životě?

Brzy nastoupí cenzura absolutní lhostejnosti k plodům ducha a nebude co charakterizovat ani řešit.

17. Existuje něco (či někdo), čím (nebo kým) se jako autor cítíte v současnosti umlčován?

Umlčování lze přežít, ale důvodná obava, že sama recepce literatury, ba literatura sama je v koncích, je smrtící.

Převzato se souhlasem Unie českých spisovatelů.

Zdroj: http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2014/25-12-2014-9-cervence-2014/137-mame-svobodu-slova 

• < Předchozí
• Další >