Karel Sýs: Chačaturjan by jásal aneb taková ztráta paměti

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 6. 2018

Twitter

Karel Sýs si dal do sbírky "Tři vzkazy spáčům" jako motto tuto citaci z roku 1908 -

Poslanec Eduard Skála: "Vaše Maryčka Magdonova, to je socialistická schůze."

Leoš Janáček: "Ja, to jsem chtěl."

A v básni "Drahému papalášovi" si pohrává s klasiky a perfektně popisuje i dnešní Koniáše, kteří hodnotí, co je politicky správné a přínosné pro demokracii:

Vím, proč už nejsi náš.
Nejen že nás rozděluje víra,
nejen že svůj jazyk zaprodáš,
nejen že ti divně páchne díra...

Nejen, že máš mravy kojota
a vzdor spreji že jsi cítit dravcem,
nejen že tě obklopuje holota...
Jíti za tebou je jíti za Moravcem

Rozhovor Haló novin s básníkem, předsedou Unie českých spisovatelů, redaktorem, zasloužilým umělcem Karlem Sýsem Chačaturjan by jásal aneb taková ztráta paměti vedl Radovan Rybák.

Byl jste nedávno Poslaneckou sněmovnou ČR navržen na státní vyznamenání. Poslanec Pirátů Vojtěch Pikal se následně omluvil za to, že mezi kandidáty na státní vyznamenání jste právě vy. Současnému establishmentu se nelíbí, že jste byl oceněn již bývalým prezidentem Gustávem Husákem, který vám udělil titul zasloužilého umělce. Jak to vnímáte?

Hned ze začátku třeba říct, že všichni kompletně lžou. Ostatně už na první pohled je zřejmé, že celá štvanice vyšla z jednoho kadlubu, opakujou tytéž žvásty sólově i sborově. Jak učil Goebbels: "Opakovat, opakovat, opakovat! Novičok! Novičok! Novičok!"

Titul zasloužilého umělce totiž mně ani nikomu jinému nedal Gustáv Husák, nýbrž ministr kultury Milan Kymlička.

Husák a vůbec prezidenti udělovali tituly národním umělcům, a to byly jiné šajby.

Kdo v tom roce získal titul zasloužilého umělce? Alespoň namátkou...

V roce 1989 se titulu národních umělců dostalo třeba Otu Hofmanovi, autoru seriálů Klaun Ferdinand, Chobotnice, Lucie, Jiřímu Markovi, otci rady Vacátka... A taky Zuzaně Růžičkové, Vladimíru Harapesovi... A v předcházejících letech, rovněž z rukou Gustáva Husáka, například Ludvíku Rážovi, Karlu Gottovi, Zuzaně Růžičkové, Rudolfu Hrušínskému, Vlastimilu Brodskému, Františku Vláčilovi a dalším "kolaborantům" komunistického režimu.

Copak Husák! Jaká muka musel vytrpět takový Jan Werich, Jaroslav Seifert, František Filipovský, Zdeněk Košler, když přebírali tituly z rukou prezidentů potřísněných krví.

Je poučné nahlédnout do jejich dnes vyradýrovaných životopisů.

Podobně vystřihují z archivních Dikobrazů své obrázky kreslíři kreslící strýce Sama se zuby vyceněnými na SSSR.

I v Čechách, nejen v bibli, se Šavlové mění v Pavly a naopak. Chačaturjan by měl radost: šavlový tanec jako malovaný!

Jak ocenění zmíněnými tituly vnímali tehdejší umělci? Jakpak se chovali?

Tehdejší pán přes kulturu Miroslav Müller s oblibou a s cynismem jemu vlastním často líčil, jak za ním umělci dolézají, jaké dary přinášejí, jen aby byli jmenováni. Obrazy měl vystlanou celou vilu.

Mnozí adepti titulu vskutku dělali neuvěřitelné kousky, jen aby se pocty dočkali.

A až příliš mnozí po převratu diplomy psané na pergamenu organizovaně házeli u Mánesa do Vltavy.

Chudák řeka, kolik už toho zažila a ještě zažije, až čas oponou trhne!

Zlehčete to ještě trochu více, vždyť čtenář to pochopí...

V zájmu objektivity je však třeba přiznat, že aby titul přijali, musela strana některé umělce mučit v podzemních kobkách StB a ty nejtvrdošíjnější posílala na převýchovu do Moskvy na Lubjanku.

I mezi zasloužilci najdeš hojnost mučedníků: Jiří Adamíra, Petr Eben, Jiřina Bohdalová, Adolf Born, Adolf Branald, Vlasta Fialová, Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vlasta Chramostová, Otomar Krejča, Juraj Jakubisko...

Jaký má účel tahle kampaň proti vám?

Myslím, že je to především - a možná dokonce pouze - útok, ne útok, ale štvanice, parforsní hon, na prezidenta. Je to zřejmé: nikdo se mě neptal na literaturu, všichni jen na politiku. Ale státní vyznamenání se dává za oblast kultury, ne politiky. Chtějí onu záležitost mermomocí politizovat, a to je útok na Zemana.

Kdyby na mne chtěli útočit jako na básníka, měli na to třicet let. Ne že by neútočili, ale nebyla to takhle masivní kampaň.

Teď už chybí snad jen demonstrace.

V samotném hlasování ve sněmovně došlo v této souvislosti k pár nedorozuměním, viďte?

Ano, ale zbytečně. Mohli si celou věc zjednodušit. Jedna poslankyně hlasovala pro mne, protože si myslela, že jsem Petr Sís. Ještě že se nepíšu Süss, stačilo by říct, že kandiduje Žid a bylo by vymalováno.

I pirát se někdy zmýlí a potopí loď spojence nebo dokonce vlastního panovníka.

Několik poslanců si mě dokonce spletlo s Gottwaldem.

Teď denně honí bycha a dožadují se obnoveného hlasování. Budete volit, kluci pitomý, dokud toho Sýse neodzvolíme!

Tak nějak to teď vypadá i v Itálii, na Slovensku...

Fašisti se nepoznají jen podle knírku, nemusí ani veřejně hajlovat.

I tak si z ostudy šijou černé uniformy.

Jak by tento náběh na štvanici vnímal třeba nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert? Vždyť jste byli přátelé...

Jaroslav Seifert se stal laureátem státní ceny dvakrát.

Tu za rok 1955 mu udělil Antonín Zápotocký, masový vrah.

Druhou dostal v roce 1968 - z rukou Tondy Novotného, nebo Ludvíka Svobody? Vyjde to nastejno, oba byli rovněž masoví vrazi.

Režiséru Hřebejkovi prý Seifert řekl, že jsem byl nejdřív skvělý básník, ale pak jsem se "pokazil". Totiž v roce 1974 - vstupem do Tvorby.

Měl básník Jaroslav Seifert takříkajíc pevný charakter?

Seifert opsal za život pořádně vyklenutý oblouk. Komunista, redaktor Rudého práva, sociální demokrat, katolík... V Košicích 1945 na jednání vlády se ho musel zastat Václav Kopecký s tím, že sice jsou známy jeho články v protektorátním tisku, ale že je to velký básník a bude tedy šanován.

Je a navždy zůstane především jedním z největších českých básníků.

Znal jsem ho rozhodně víc než nějakej Hřebejk. Nepřestali jsme být přátelé, i když jsem pracoval v Tvorbě. Tykali jsme si a vyměnili si spoustu nanejvýš zajímavých dopisů. Ale o tom někdy jindy.

Pojďme zpátky k titulu zasloužilého umělce...

Z mé generace se titulu dostalo nejdříve básníku Jiřímu Žáčkovi.

Já jsem byl v historicky poslední várce - 9. května 1989. Stál jsem vedle Bohumila Hrabala, Vladimíra Párala, Vladimíra Körnera a třeba vedle milovaného malíře Vladimíra Komárka. Vesměs samí kolaboranti. Na Slovensku to nebylo lepší: Július Satinský, Milan Lasica, Lubomír Feldek - opět bezcharakterní slouhové režimu.

Byl jsem tento týden náhodným svědkem toho, jak vás v pracovně neplánovaně navštívil jeden nejmenovaný redaktor Respektu. Jak jste vnímal jeho návštěvu?

Redaktorovi, říkejme mu třeba Urválek, ušlo, že se jedná o literaturu a chystal se podrobit mě útrpnému výslechu.

Na mou otázku, zda mne zná, přiznal, že v rámci bojové příprav v knihovně zahlédl jakousi knihu o tom, že za Newtona nebylo dost jablek.

Jablek bylo tenkrát dost, zato nebyly banány.

Spadl z Měsíce, nadto když byl v novu.

O Tvorbě ano, zato o tvorbě ani slovo, o poezii ani slovo, zato o procesech 50. let, 21. srpnu... Kupodivu nikoli o předcházejících i následujících jednadvacátých srpnech - o Panamě, Grenadě, Jugoslávii, Iráku, Libyi...

Jak říkal budějovický klempíř Pokorný Švejkovi: "Jed jste už letos hříbky? Nejed, ale tenhle novej sultán marockej má prej bejt moc hodnej člověk."

Přidejte ještě jeden bonus, třeba z minulosti...

Jeden z nejudatnějších sýsobijců Rejžek mne za onoho času pravidelně opruzoval v Tvorbě. Měl napsanou prvotinu a nechtěli mu ji prý vydat a já měl napsat do budějovického nakladatelství. Zřejmě věřil, že dopis z Tvorby bude mít větší váhu.

Napsal jsem s tím, že jde o mladého autora, což byla pravda, o nadaného autora, tím jsem si jist nebyl, ale co jsem měl dělat. Básník básníkovi oči nevyklove. A knížka vyšla. Jmenovala se příznačně Nic moc. Spíš Moc nic.

Dnes Rejžek žije jen z toho, že jednou pozval Havla na tribunu.

Byl shledán lehkým, poezie mu nevydala plod a on se pomátl.

Prezident Zeman nakonec rozhodne o tom, zdali obdržíte státní vyznamenání. Bude vás těšit toto ocenění, i po tom, čím procházíte?

Samozřejmě nezapírám, že by mě cena těšila, ale jak už jsem několikrát říkal, byla by to pocta pro celou naši generaci tzv. pětatřicátníků.

Sice jsem střelec, který - často ke své škodě - nečeká, až se terč přestane hýbat, ale rozhodně nejsem Anton Špelec.

A pokud se to nepodaří?

Co nadělám, vod toho mne matka porodila.

• < Předchozí
• Další >